Řecký večer

Netradičně v pondělí jsme se sešli u Müllerů v Hodkovičkách, abychom společně strávili letní večer v duchu řeckých zahradních slavností. Na stole vybrané pochoutky, na sudu roste počet vín s každým novým příchozím, z pod schodů se linou tóny řeckých skladeb. Před desátou přichází na řadu kvíz, kde totálně propadáme, Ivča si dokonce odnáší putovního oslíka za minimální dosažený počet bodů. Správné odpovědi a spoustu dalších věcí rozebíráme za potahování z výborných chorvatských doutníků, dokud se čas nenavrší. Koneckonců, je přeci jen pondělí a ráno nám nikdo vstávání do práce neodpustí.

Kvočny

Potřeboval jsem se zbavit dvou geocoinů a tak jsem přemýšlel, kam s nimi, když budeme v Jablonci. Až po chvíli mě trklo, že tady vlastně brácha založil svoji první kešku u Bezděčínských skal. A bylo rozhodnuto. Na skalách kruhů jak naseto, však se tam taky na lanech věšelo pár horolezců, tak jsme se pokochali, holky hned srdnatě naběhly do stěn, naštěstí se nikde nedostaly tak vysoko, abych je pak nemohl sundat. V lese nad skalami jsme objevili plantáže nádherných borůvek a tak jsme za chvíli měli modré zuby, jazyky i ruce. Posilněni jsme odlovili Sedláčkovic poklad a ještě se zašli podívat pod Kvočny, kde kdysi rodiče zkoušeli zahradničit. Trochu se to tam změnilo, zahrada je dnes udržovaná jen jedna, trempská bouda pod převisem Biskupa je taky pryč, navíc všude roje neodbytných upírků, tak jsme se ani moc nezdržovali a taky mazali.

Vjesolyje kartinki

Jeden z posledních obrazů, co Alice udělala ve škola a který se nám podařilo ukořistit z nástěnky.

Vysvědčení

Už je to tady, první ročník úspěšně za námi a velké prázdniny můžou začít. Před školou to hýřilo barvami, jak školáčci nosili květiny svým učitelkám. Klára samozřejmě mezi nimi. Netrvalo ani čtyřicet minut a už se první začínali trousit ven, když kvítí vyměnili za list papíru. A hurá někam do hračkárny pro odměnu, tedy snad jen za mladší ročníky. Využil jsem příležitosti a nakoupil drobnosti za babku na výměnu do pokladů. Teď jen, abych je někde rychle udal.
.
.
.
.
.

Vjesolyje kartinki

Klárka přinesla ze školy štos prací, tak vybíráme ty nejzajímavější.

GC do Tater a zpět

Služebka na Slovensko byla skvělou příležitostí posbírat pár keší během cesty. A některé z nich stály za to. Poblíž Slavkova například keška u betonárky ZAPA, která stojí blízko místa bitvy tří císařů. A ZAPA spolu s architektem Janem Radou vytvořila ze zásobníků a přepravníků figury vojáků s dělem jako připomínku zdejších někdejších bojů.
Další zajímavou byla earthcache na vrcholu Mnich u Ružomberku. Kopec byl sice prudký, že se muselo trávou lozit po čtyřech (parádní cesta na kopec nebyla na mapě v GPS zakreslená), ale na kopci čekalo překvapení v podobě zkamenělin numulitů. Šutrů s fosiliemi se tam válí na kila, i výhled do kraje stál za výstup.
Poslední keškou, která mě dostala byl vršíček Hradištěk nedaleko Velkých Bílovic. Musel jsem se prokličkovat úzkými uličkami mezi sklípky a vinicemi, pěšky nebo na kole by si to člověk asi daleko víc vychutnal. Finále se ale odměnilo nádhernou kaplí, výhledem do širokého okolí, zejména na jih a západ, vinicemi zalitými zlatým večerním sluncem a absolutním klidem, který přímo vyzýval k posezení a k rozjímání.

Český Šternberk a Zapomenuté Údolí

Po sobotním "zahrádkaření" a vybírání stanu na výstavě v Letňanech jsme už byli celí natěšení někam vypadnout. Dostali jsme nápad podívat se na hrad Český Šternberk a pak zajít na místo, kam jezdí Jablonečtí na tábor - do Zapomenutého údolí.
Do prohlídky zbývalo asi půl hodiny a zrovna začalo pršet a foukat ledový vítr. Semkli jsme se pod jediný deštník, sledovali ukázku dravých ptáků a ručičky hodinek, kdy už se půjdeme ohřát dovnitř. Z hradu je veřejnosti vyhrazeno jedno necelé patro, zbytek je soukromými prostory rodiny Šternberků. Prohlídka byla fajn, průvodkyně s intonací Věry Ferbasové nám nalila nějaké vědomosti do palic, snad se nám tam něco uchytí. Nad hradem jsme odlovili šternberskou kešku a pak poodjeli několik kilometrů do Drahňovic a polňačkou dolů do údolí ke Křešickému potoku. Je to téměř čtvrt století, co jsem tady byl naposledy a taky jsem koukal, jak se změnila louka, kde tehdy stával náš tábor. O louce už nemůže být řeč, teď je to neprostupná olšová houština, a z mlází vedle ní, kde jsme tehdy stromky ožínali, vyrostl regulérní les. Pěšina podle potoka byla téměř neprůchodná, tak jsme zvolili pevnou cestu, která kopíruje jeho tok ve větší vzdálenosti. Po kilometru nebo dvou jsme došli k současnému táborovému místu. Schovali jsme na skále poklad, zpestření pro Jablonecké, až pojedou na tábor. Zamaskovaný je kvalitně, snad ho nikdo neobjeví předčasně. Louka neuvěřitelně voněla rozkvetlým heřmánkem a hned zlákala naše víly, aby si s sebou nasápaly. Za loukou nás vábila informační cedule Drahňovických mokřadel a dál jen bažinky a rákosí. Tak si říkáme, jestli se jim to tady v létě nehemží komáry a jinými upírky.

Balounova Fankovka 2006, pozdní sběr

Vypadá to, že vína ze sklepů Radomila Balouna jsou jeden klenot vedle druhého, zejména ta přívlastková. Po Sauvignonu jsme dneska otevřeli jeho pozdněsběrovou Frankovku ročník 2006 a musím uznat, že už velmi dlouho jsem neměl tak dobré červené moravské víno.

Vinařská oblast Morava, podoblast Velkopavlovická, obec Velké Pavlovice, viniční trať Nadzahrady.
Víno se představuje rubínovou až purpurově červenou barvou s fialovými nádechy. Jeho vůně je výrazná, ovocná s kořenitými aromaty. Projevují se v ní tóny višní, červené papriky a peckovin. Chuť je teplá s kulatým tělem, jemnými kyselinami a nasládlou tříslovinou. Ovoce, které jsme cítili ve vůni, přechází v chuti do tónů kompotu a marmelády.

Sauvignon Baloun 2006

Tak jsem dneska dal po téměř třinácti letech u firmy výpověď, dávám sbohem rusky mluvící organizaci a od září nastupuji u holandského LeasePlanu. Samozřejmě jsme museli takovou událost doma probrat a nejlíp se o věcech hovoří venku na špalkách u sklenky dobrého vína. Za cvrkání kobylek a zpěvu kosáků jsme si otevřeli přepychový pozdní sběr Sauvignonu 2006 od Balouna, stříbrného medailisty Concours Mondial 2007 v Bruselu a také Vinalies International 2007 v Paříži. Toto víno bylo také podáváno při několika slavnostních příležitostech ve Španělském sále Pražského hradu a i my jsme si ho náležitě vychutnali.

Hrozny dozrály na hlinito-písčité spraši na jižně položené vinici, v mírném svahu. Hrozny okamžitě pomlety a lisovány na pneumatickém lisu za malého tlaku. Mošt odkalen a zakvašen kvasinkou - řízené kvašení při teplotě 16°C v nerezové nádobě. Sauvignon patří k nejkvalitnějším a k nejvyhledávanějším vínům. Ve vůni dominuje kompozice tropického ovoce, zeleného jablka a citron. Chuť vína je osvěžující s nádechem černého bezu, k závěru je příjemný 4g zbytek hroznového cukru. Cukernatost hroznů při lisování 20,2°NM. Alkohol: 13% cukr: 4g/l kyseliny: 5,6g/l

EURO 2008

Sobota, pátá ranní, překládáme věci do dodávky a vyrážíme do Bázlu na zahájení Eura 2008 a náš zápas se Švýcarskem. Říká se, že gentleman nepije před desátou. My se desinfikujeme výbornou meruňkovicí už v sedm. Kolem jedné jsme v cíli u Bendovy ségry Ivany a vydáváme se tramvají do centra. Všude mraky helvétských křížů, záplava červené, těžko na první pohled rozeznat Čecha od Švýcara. Cestou na stadión potkáváme velmi veselého Ivana Trojana, my se ovšem taky jaksepatří připravili. Zápas byl zklamáním, upachtěný gól nepřebil pachuť z trapné hry. I tak jsme vítězství oslavili, ve městě na plátně shlédli utkání Portugalců s Turky, a vítězné tažení zakončili téměř dvouhodinovou cestou do Aesch, při které jsme vystřídali několik tramvají a různých směrů. Švýcaři byli naštěstí velmi dobrými hostiteli, v našem tápání nám vždy ochotně pomohli. Nedělní ráno přineslo daň za včerejší juchání v podobě rozbouřeného žaludku. Paní domácí z nazelenalého obličeje vytušila mé trápení a uvařila lektvar ze šalvěje a zeměžluče, který sice chutnal odporně, ale byl skutečně zázračný a do hodiny mi bylo fajn. Novinářské ohlasy na náš fotbalový výkon nebyly slavné. 'Z Čechů nemusíme mít strach!', 'Nezasloužená výhra!', to jsou příklady titulků z německého Bildu. Uvidíme, jak si hoši povedou dál.

Zdice a Vraní skály

V sobotu ráno jsem s holčičkami odjel do Zdic. Kamarádi tam potřebovali probrat a setřídit věci na letní dětský tábor a já se nabídl, že se odpoledne postarám o děti. Dopoledne se ještě zabavily samy - vysypávali jsme z pytlů mraky oblečků na táborové akce, takže měly obrovský prostor ke zkoušení různých šatů.
Cílem našeho malého výletu byla Vraní skála ve stejnojmenné rezervaci nad Zdicemi. Museli jsme ovšem popojet na kopec autem, jinak by byla cesta příliš dlouhá. Našlapal jsem do Oktávky sedm prcků a vyrazili jsme. Naštěstí to nebylo daleko. Domluvili jsme se, že trio nejstarších dětí půjdou napřed a udělají nám šipkovanou s úkoly. Já zatím chvíli hrál s prcky "Já jsem hloupá teta Běta". Když se všechny vystřídaly, vydali jsme se po stopách starších a cestu nám zpestřovaly všelijaké úkoly. Takže jsme celkem v pohodě došli až pod Vraní skálu. Vědomí, že se někde na skále schovává keška, a taky touha dostat se co nejdřív na vrchol způsobily, že se tým neřiditelným způsobem rozptýlil a všichni lozili jak uměli vzhůru na skálu. Dohlížel jsem na nejmenší a doufal ve spidermanní kvality svěřenců. Nahoře byl nádherný výhled na Křivoklátskou vrchovinu, leč keška nikde a museli jsme zase slézt dolů a traverzovat po skalní římse, než jsme dosáhli kýženého cíle, výměny "zboží", a zejména svačiny. Zpět na normální cestě jsem si oddychl, že mám kritické místo za sebou. Náhle mi před očima skočí parádního tygra Majda Kotková. Když za vřískotu vstává, ukazuje mi podivně vyhnutý malíček. Na čele mi vyrazil studený pot, ale Madla vysvětluje, že si ho umazala od Brumíka.... Nestačím si ani oddychnout, když se odněkud z cesty před námi nese bekot Janičky Šimánků. Taky pád, naštěstí bez krve. Potkáváme dva výletníky. Přejedou pohledem moji partu, pak se kouknou na mě a vypadne z nich jen: "S kym to máte???" Úlevou vydechuji teprve když vcházíme na dvůr u Slezáků a já si můžu nalít poctivou míru Gambáče.
Zatímco my chlapi se splachujeme dvanáctkou, holky se cákají v bazénku s ledovou vodou. Práce je hotová, je čas na zábavu, grilování, kytarky a pohodu. Výhled na neděli kalí jen fakt, že se ukládáme ke spaní kolem čtvrté ráno...
Abychom den nějak rozumně nastartovali, vydáváme se s týmem Kotků za dvěma keškami v bezprostředním okolí Zdic. Je parno jak v prádelně. Za prvním pokladem se musíme prodírat vzrostlou loukou, holkám nejsou pomalu vidět ani hlavy, Anička Kotková alergicky opuchává. Je to však jen přípravka na druhou, schovanou na kopci Knihov. Úzká stezka nás vede hustým lesem, najednou se ale ztrácí a my se musíme vhůru do vrchu doslova probíjet jak v bornejské džungli. Dětem se do nohou zaplétá všudypřítomná svízel, kloužeme po hlíně, pálíme se o kopřivy. "Já tady nechci být!" pobrekává Majda, když se svalí asi tři metry prodkým podrostem. Ale nakonec je keška naše, dolů se jde daleko snáz. Holky mi v autě usínají po několika minutách...