Vyšetřil jsem si na služebce do Masterdamu volný večer a vyrazil na procházku (a na kešky) do centra. I Holanďani říkali, že takhle teplé dny mají tak dva do roka a tak jich bylo všude vyložených, posazených na schodech, na nábřežích kanálů, v desítkách růuných hospůdek...
Aliččina sezóna tanečních parketových kreací vrcholí. V dubnu se k velké radosti tanečnic a k daleko menší radosti rodičů tým Rytmus Úvaly propracoval až na mistrovství ČR. To se konalo v České Lípě a na mě vyšla řada se chopit volantu, naložit 
v Úvalech další dvě děvčátka a frčet na sever. Jedinou útěchou mi bylo, že atmosféra v českolipském kulturáku zatím vždy byla naprosto úžasná. A nejinak tomu bylo i tentokrát. Na soutěž se sjely skupiny z celých Čech a 
Moravy a jen v kategorii našich holek se o postup ucházelo celých deset týmů. Přestože se holky se svojí kreací "Stromy" snažily, byl vidět rozdíl ve srovnání s holkami o dva, tři roky staršími. Finálové týmy byly rychlejší, propracovanější, sehranější a byla radost se na ně dívat. Kdo nakonec zvítězil, je uvedené na stránkách Svazu učitelů tance ČR, ale museli jsme s Alicí lovit v paměti, kdo to vlastně na prvním místě skončil. Určitě lae byly dobří, vlastně dobré...
Konečně došlo na tolik vytouženou a pro stavbu a nemoce odkládanou akci - holčičí narozeninová párty. Alice i Klára pozvaly několik svých kamarádek ze školy a z Hradešína na pozdrženou oslavu 
narozenin. Byť jim rozdaly pozvánky jen tři dny předem, kupodivu všechny holky svoji účast potvrdily. Nebyla to párty jen odpolední. Přes noc tady zůstalo celkem šestnáct holčiček s různou úrovní začínající 
puberty. My s Ivčou připravili jen jednu hru, o ostatní se musely postarat Klára s Alicí. Trošičku jsme měli obavy, ale ukázalo se, že byly zbytečné. Party třeťáků a páťáků si celkem vystačily, naše "bojovka" 
s honbou za pokladem skončila úspěšně, počasí nám hrálo do not a tak jsme byli převážně venku až do jedné v noci. Jen ten dohled se pak protáhl až do půl třetí a tak jsme v neděli ráno předávali potěr s kruhy pod očima...
"To už jsme v Německu?", ptala se Alice v Zápech. Bylo asi půl osmé ráno a my se sousedy mířili do Hřenska a dál do národního parku Saské Švýcarsko. Díky různým objížďkám nám cesta trvala déle, ale aspoň se rozehnaly mraky a když jsme u Rathenu vystupovali z aut, už svítilo sluníčko a bylo velmi příjemně. V GPSce jsem měl staženou trasu od nějakého německého turisty, snad horolezce, jak se později ukázalo. Cesta totiž brzy uhnula ze značené turistické stezky 
a začala strmě stoupat ke skalám po stezičce určené horolezcům pro přístup ke stěnám. Hned první lezce, které jsme potkali, byli češi. Pak dál a výš k hřebenu a za chvíli jsme měli některé vrcholy skal i s horolezci pod sebou na dlani. Jenže stezka, která doposud vedla terénem, se změnila na úzký chodníček přímo ve stěnách skal. A tam jsme se s dětmi torchu báli, nemluvě o maminkách. A tak místo 
toho, abychom si osahali masivy Honigsteine a Lokomotive, byli jsme nuceni se spustit lesem do údolí ke Kosímu jezírku Amselsee. 
V bufetu na 
Amselfallu jsme si oddechli, popili a načerpali síly na výstup po nějakých sedmi stovkách schodů skrz Švédské díry na hřeben a vyhlídkovou terasu Bastei. Zde už bylo velmi rušno, ba nahuštěno turisty z 
Německa, Polska a Čech, dostat se na vyhlídkách k zábradlí vyžadovalo vůli a ostřejší lokty. Sestup do Kurort Rathenu dal našim nohám zabrat snad ještě víc, než cesta nahoru. Ale to už jsme měli k autu a k odpočinku jen kousek, což naše holčičky kvitovaly s povděkem...
Ivča slíbila, že až bude Klára na škole v přírodě, může si Alice říct, co by chtěla jeden den o víkendu dělat, a to že teda dělat budeme. Nějak nás nepřekvapilo, když Alice po nanosekundovém přemýšlení 
rozhodla, že pojedeme do ZOO. A že je jedno do jaké. Do Tróji se nám nechtělo, dva dny před zdražením lístků tam bude určitě neskutečně narváno. Z dalších možností jsme nakonec vybrali ZOO v Liberci a v neděli dopoledne tam zajeli. V bráně jsem zapnul GPSku, protože celou zahradou vede místní 
multinka, pěkně od jedné naučné cedule k ruhé, celkem asi osm zastavení. Vedro bylo k zalknutí a podle toho vypadala i zvířata. Snad jediní, kdo se hýbali, byli dva pošahaní makakové, kteří se neustále a vášnivě honili po lanech a větvích. Jinak to všechno jen polehávalo a pospávalo jak v šípkovém království. Po třech pěkných hodinkách akorát došlo na krmení lachtanů a pak jsme se mohli vydat k východu. Jo, a na tu kešku budeme někdy muset ještě jednou. Něco jsem zvrzal a finálka ukazovala kamsi daleko k Ještědu...
Jarní rodinné setkání jsme letos naplánovali výletně, že se projdeme v Prachovských skalách a pak že zajedeme na jídlo do středověké krčmy v Dětenicích. Klára je na škole v přírodě, mělo to být bez ní. Jenže díky nemocem Alice 
zameškala už jednu taneční soutěž a musela tuhle sobotu závodit na Chodově. Brácha taky jede jen s Adélkou. V deset jsem se potkal s jabloneckými v Prachově. Jen minutku předtím ségra volala, že jsou ještě v Praze na totálně zasekané Jižní 
spojce. Ať jdeme napřed, že nás pak doběhnou. Naše tempo skutečně nebylo závodní. Otec sice vyrazil srdnatě a plný energie, ale zelená vyhlídková značka vedla neustále nahoru a dolů mezi skalami a tohle kamzičení z něj rychle veškerou 
sílu vysálo. Nakonec jsme plán cesty přehodnotili - rodiče svým tempem pomalu dojdou na Turistickou chatu a tam počkají, brácha je vyzvedne autem cestou do Dětenic. My ostatní, teď už i s Kašperkovými, dokončíme vyhlídkový okruh. Ve skalách bylo velmi příjemně. Na stěnách visela spousta horolezců, modré nebe, letní den. 
mě naše navigace nezklamala a povozila mě po dědinách, kam bych normálně v životě nikdy nezabrousil. Po vstupu do krčmy jsme byli chvíli naprosto osleplí. Uvnitř se svítí jen svícemi a tak je tam dost šero. Svérázná obsluha nás bavila. Chasník, co nás měl na starosti, si roli náležitě vychutnával. "Co budou žrát smráďata?", vypálil otázku na ségru. 
V pátek se ve vrátkách otočil kaskadér Šára, patrně první Hradešíňák, který sjel na kolečkových bruslích kopec Hradešínským lesem k Mrzkám. A možná by tam dojel, kdyby v nejprudším svahu nekončil 
asfalt... Nicméně se zmínil o Dni Země na Klepci, na který jsme už dávno zapomněli, a dohodli jsme se, že si uděláme procházku, když nebude pršet. My nabrali dopoledne zpoždění, když jsme v Čestlicích kupovali sportovní výbavu, a tak jsme na Klepec dorazili s malým zpožděním. Zmeškali jsme vystoupení mláďat z Hradešínské školky, 
to je asi všechno (letos se tradiční představení o zlé selce a jejím slouhovi nekonalo). Slunce navzdory předpovědím pálilo a tak byly stánky s klobáskami, pivem a limonádou obležené. Se svijanským v ruce jsme courali a okukovali, holky si chtěly něco odnést na památku. Umírněná Klárka se zastavila ve 
stánku s kamennými šperky, Alice se zhlédla v malování na obličej. Na rozdíl od Zuzky Šárové, která se ozdobila dekorativní malůvkou, si ovšem nechala na ksicht namalovat smrtku jak kdyby se chystala na deathmetalovou párty....
V loňském roce se kolegové rozhodli, že než někam na kola nebo na vodu v Čechách, radši by týmovou akci odložili a jeli do Alp na lyžovačku. A tak jsme v pátek v poledne vyrazili na 
dlouho plánovanou akci. Jet téměř sedm hodin na dvoudenní lyžování mi připadá jako akce pro fanatiky, ale nešť. Cestou v Rakousku bylo pěkně hnusně, nízká oblačnost, přeháňky. V sobotu ráno to ale v televizi na jejich Panoramě vypadalo celkem slušně a skutečně, když jsme ze zamračeného údolí vyjeli o kilometr výš, čekaly nás tam roztrhané mraky, celkem idylka. Trvala sice jen chvíli, pak mraky zhoustly a slunce z toho všeho udělalo báječnou difuzi, chvílemi nebylo vidět, v čem vlastně jezdíme. Lidí málo, sjezdovky upravené, vzduch řídký, moc jsme si to užili.
Teploměr ráno ukazuje pět stupňů a předpověď na den neslibuje o moc víc. Vítr ohýbá větve stromů, v Praze snad tolik fičet nebude. Na můstku potkávám kolegu a jedeme na Malostranskou. Do prvního metra se nedokážeme nacpat, lidi vypadávají ze dveří. Taky stany-šatny praskají ve švech, lidi tam před startem v teple postávají, venku je dost nevlídno. Za právnickou fakultou náhodou potkávám Kolomba. Chvíli dáme řeč, pak se vydávám na metro, na Palmovku a přes Libeňský most k místu poslední předávky. 
Právě probíhají první afričané a zanedlouho už se kolem valí davy závodníků. A první štafety. Druhou v pořadí předává Jirka Moulík z MOOSu a Petr Bílina tomuhle týmu druhé místo udrží. Po pár minutách přibíhá Vašek Kasl z naší čtyřky. Beru si kolík, nechávám mu svoji bundu a mažu. Zdá se mi, že letos všichni běží nějak rychleji, spíš předbíhají mě, než naopak. První kilometr pod pět minut, tak tohle tempo bych neudržel. Pak už to jde slabě nad pět minut na kilometr. Mrznou mi ruce a ani si nestíhám všímat, jestli je protivítr na Rohanově nábřeží tak děsivý. Asi není. Tradičně všichni v závěrečném kilometru zrychlují a konečně poslední zatáčka a cílová brána. Mladý klučík mi bez ptaní věší na krk čtyři medaile i pro ostatní borce ze štafety. Naše další tři týmy dostávají po jedné, asi jsme měli štěstí.
Po letech odkladů, kdy se nikdo neměl k tomu chopit se tohoto tématu, a při příležitosti dokončení patra na Hradešíně jsme kolaudaci spojili s tematickým večerem "K...a drahejch vín". Nikdo z nás si jen tak mir nichts dir nichts domů nekoupí víno za tisícovku, natožpak aby jich bylo víc. Dneska se jich tady pár sešlo a ke každému ještě bráška tak za tři čtyři stovky, abychom mohli okoštovat, jestli se cena odráží i v chuti a vůni těchto vín. Bylo nás tolik, 
že na každého vyšel zhruba velký panák vína. Vjemy byly vskutku velmi intenzívní, vůně bohaté, chutě plné a dlouhé, taková vína si jen tak do PETek nenatočíme. Nicméně jsme se shodli, že rozdíl mezi vínem stovkovým a čtyřstovkovým je mnohem výraznější, než rozdíl mezi vínem čtyřstovkovým a tisícovkovým. Zážitek to byl bez ohledu na tento závěr velmi silný. Vína se záhy dopila, ze sklepa jsme vydolovali další lahve a přestože byla nižších šarží, vydrželi jsme s nimi až téměř do šesti do rána. Myslím, že je stavba řádně zapita. 
