"To už jsme v Německu?", ptala se Alice v Zápech. Bylo asi půl osmé ráno a my se sousedy mířili do Hřenska a dál do národního parku
Saské Švýcarsko. Díky různým objížďkám nám cesta trvala déle, ale aspoň se rozehnaly mraky a když jsme u Rathenu vystupovali z aut, už svítilo sluníčko a bylo velmi příjemně. V GPSce jsem měl staženou
trasu od nějakého německého turisty, snad horolezce, jak se později ukázalo. Cesta totiž brzy uhnula ze značené turistické stezky
a začala strmě stoupat ke skalám po stezičce určené horolezcům pro přístup ke stěnám. Hned první lezce, které jsme potkali, byli češi. Pak dál a výš k hřebenu a za chvíli jsme měli některé vrcholy skal i s horolezci pod sebou na dlani. Jenže stezka, která doposud vedla terénem, se změnila na úzký chodníček přímo ve stěnách skal. A tam jsme se s dětmi torchu báli, nemluvě o maminkách. A tak místo
toho, abychom si osahali masivy Honigsteine a Lokomotive, byli jsme nuceni se spustit lesem do údolí ke Kosímu jezírku Amselsee.
V bufetu na
Amselfallu jsme si oddechli, popili a načerpali síly na výstup po nějakých sedmi stovkách schodů skrz
Švédské díry na hřeben a vyhlídkovou terasu
Bastei. Zde už bylo velmi rušno, ba nahuštěno turisty z
Německa, Polska a Čech, dostat se na vyhlídkách k zábradlí vyžadovalo vůli a ostřejší lokty. Sestup do
Kurort Rathenu dal našim nohám zabrat snad ještě víc, než cesta nahoru. Ale to už jsme měli k autu a k odpočinku jen kousek, což naše holčičky kvitovaly s povděkem...
"To už jsme v Německu?", ptala se Alice v Zápech. Bylo asi půl osmé ráno a my se sousedy mířili do Hřenska a dál do národního parku Saské Švýcarsko. Díky různým objížďkám nám cesta trvala déle, ale aspoň se rozehnaly mraky a když jsme u Rathenu vystupovali z aut, už svítilo sluníčko a bylo velmi příjemně. V GPSce jsem měl staženou trasu od nějakého německého turisty, snad horolezce, jak se později ukázalo. Cesta totiž brzy uhnula ze značené turistické stezky 
a začala strmě stoupat ke skalám po stezičce určené horolezcům pro přístup ke stěnám. Hned první lezce, které jsme potkali, byli češi. Pak dál a výš k hřebenu a za chvíli jsme měli některé vrcholy skal i s horolezci pod sebou na dlani. Jenže stezka, která doposud vedla terénem, se změnila na úzký chodníček přímo ve stěnách skal. A tam jsme se s dětmi torchu báli, nemluvě o maminkách. A tak místo 
toho, abychom si osahali masivy Honigsteine a Lokomotive, byli jsme nuceni se spustit lesem do údolí ke Kosímu jezírku Amselsee. 
V bufetu na 
Amselfallu jsme si oddechli, popili a načerpali síly na výstup po nějakých sedmi stovkách schodů skrz Švédské díry na hřeben a vyhlídkovou terasu Bastei. Zde už bylo velmi rušno, ba nahuštěno turisty z 
Německa, Polska a Čech, dostat se na vyhlídkách k zábradlí vyžadovalo vůli a ostřejší lokty. Sestup do Kurort Rathenu dal našim nohám zabrat snad ještě víc, než cesta nahoru. Ale to už jsme měli k autu a k odpočinku jen kousek, což naše holčičky kvitovaly s povděkem...
Žádné komentáře:
Okomentovat