Se šípkovou...!

Ivča huhlá, funí, rýma ji teče i očima a není divu, že ji v tomhle stavu žádný výlet do horkého letního dne neláká. Napumpoval jsem si tedy kolo, naládoval GPSku keškama a vydal se do Kerska. Zajímavá místa tam provází docela pěkná multinka. Jedinou vadou na kráse bylo, že jsem nenašel finálku. Naštěstí byly i další poklady, kde jsem sklízel větší úspěch. Cesty po rovině, určitě sem ještě zajedu i s holkama. U Sadského jezera mě trochu překvapilo, když jsem po červené turistické značce projel přímo středem nudistické komunity a nahé zadky mi před kolem uskakovaly z cesty. Kersko se mi líbilo. Čekal jsem sice jen chaty a domky tak jak byly k vidění v Slavnostech sněženek, a bylo tam takových většina. Přesto tu a tam na člověka vybafne obludné palácovité monstrum dávající na obdiv bez špetky citu majetnost vlastníků. Příjemná atmosféra se dá prožít i ve známé Hájence, kde se mezi hotovkami stále nabízí i divočák. Na závěr výletu jsem si ho dal. Se šípkovou...

Bezdětné courání

Děti pryč, volná sobota, tak co doma. Sice je tropické vedro a dusno, přesto se vydáváme do Prahy na couračku. Naše první kroky vedou do čerstvě otevřené Czech Photo Gallery na Újezdě, kde je právě vystavovaný výběr fotografií Joea Klamara. Jsou nádherné. Na různých místech Prahy stále probíhá projekt cityLAB, výstava fotografií Jiřího Turka, který na nich zachycuje nálady a imprese velkých evropských měst. Víc k tomuto projektu říká sám fotograf v rozhovoru Host Radiožurnálu. No a jedna z expozic je i na Malostranském nábřeží. Nevěděli jsme přesně, kde tohle nábřeží je a tak jsme z Újezda zamířili rovnou k Vltavě, abychom to zjistili. A kápli jsme na něj hned z kraje, tam, co začíná Čertovka. Pár velkoformátových fotografií z Florencie, Benátek a Říma. Ne každého asi osloví, jsou to často takové mázlé, náladové obrazy, žádné klasické pohlednice.
Prošli jsme nádvořím Sovových mlýnů a přičichli tam k modernímu umění. A protože se nám už jazyky lepily na patro, usedli jsme ke stolku jedné z několika hospůdek, které mají zahrádky na nábřeží zrovínka nad Vltavou a nechali svá vyprahlá hrdla konejšit vychlazenou plzničkou. Ivču ale začala velmi trápit mocná rýma a hlavobol, nechali jsme proto plány na Jelení příkop plavat a vydali se pomalu přes Karlův most a příjemně liduprázdný Josefov zpátky na Masaryčku, kde už na nás čekal klimatizovaný CityElefant, aby nás odvezl zpátky do Úval.

Alice trucuje

S hastrmany za vodníky

Zachtělo se nám udělat si zase po čase procházku do Prahy. A aby to nebyla jen tak obyčejná couračka, zarezervovala Ivča vycházku organizovanou Muzeem pověstí "S hastrmany za vodníky". V půl osmé se u Vltavy za Hergetovou cihelnou začala scházet skupinka lidí a z vrby slezl zelený vodník, náš průvodce. Pravda, trochu vyžilejší, ale to asi dětem nevadilo. Vykládal historky a po první jsme se hned vydali k Čertovce a na Kampu. Myslel jsem si, jak si budu během procházky fotit, ale tempo skupiny bylo takové, že se mi nejednou téměř ztratila z dohledu, jen jsem se na chviličku zastavil. Však jsme během dvou hodin měli co stíhat - z Kampy přes Palackého most na náplavku a po ní geradeaus kolem Podskaláků až k Vyšehradu.


To už holky remcaly, že mají nohy až ke kolenům ochozené. Ještě že chuť pokračovat zachraňovali další vodníci a dokonce i vodní víla. Když jsme se rozcházeli, bylo před desátou, na město se snášel soumrak a nad železničním mostem vycházel Měsíc. Se zmrzlinou v bříšku Alice v metru usínala a v autě se jim samozřejmě víčka zavřela, jen co docvakly zámky pásů.

Portrét

Čaroval jsem podle návodu s Photoshopem, abych dostal z fotky kresbu. Ale pak jsem si začal hrát a vyšla z toho docela povedená ilustrace. Má to jen jeden háček - už jsem ten postup nedokázal zopakovat. Takže groteskní Alice je vlastně unikátní dílo...

Začátek prázdnin

Alici sepodařilo na konci školního roku chytit angínu, tak ji teď kurýrujeme. Holky byly v Jablonci dva dny, pak jsme přijeli i my s Ivčou, kromě jiného popřát mamce k narozeninám. Holkám jsme slíbili, že si za vysvědčení můžou koupit knížku. Nekonečné rozhodování v omezeném výběru místního malého knihkupectví jsem téměř nervově neunesl. Zato nás pak holky překvapily, když si doma zalezly do křesel a četly a četly. Ospalý poobědní klídeček jsem zvířil, když jsem po čtvrtstoletí rozepl futrál od violoncella a vytáhl z něj nástroj a docela zbídačený smyčec. Jedna struna při ladění praskla. Hra se podobala výkonu totálně zkouřeného jazzmana, k nesmírnému pobavení všech kolem...

Vysvědčení

Ve výsledcích jsou si Klárka s Alicí rovny, jen v počtu zameškaných hodin vede suverénně Klárka se skóre 80:54.

Focení na Šembeře

Blíží se měsíční uzávěrka dalšího tématu Photochallenge, "v kufru" stále nic, tak jsme si s Klárou nazuli holinky a popojeli do údolí k říčce Šembeře, že tam snad nějaký snímek ulovíme. Když jsme tam loni a sbírali placáky na ozdobu k bazénu, zdál se mi potok malebný, ale to jsem ho nesledoval fotografickýma očima. Teď jsem musel horko těžko hledat, co by mohlo na snímku jakž takž vypadat. Sto metrů proti proudu, sto metrů po proudu, Klárka mi nosila stativ. Nakonec se zadařilo pár, doslova dvě fotky udělat.

Vjesolyje kartinki

Šel jsem do 2.C něco vyřídit s panem učitelem a zaujaly mě studie lidského těla vystavené podél stěny. Některé byly velmi vypečené. Nejen ty chlapíčků (první obrázek), ale i holčiček (druhý obrázek). Překvapil mě velmi střídmý přístup naší Alice. Asi zapůsobila spolužačka Ada... :o)

Letní Stockholm

Firemní "slet" šéfů IT se nemohl konat na lepším místě a v lepším čase. Slunečné, ale svěží počasí ve švédské Solně vybízelo k venkovním aktivitám. Těch bylo v rámci mítinku minimálně, ale hotel sousedil s velkým jezerem, kolem kterého se vinuly stezky s nádhernými výhledy. Nemusel jsem se tedy přesvědčovat, abych si natáhl budík a o půl sedmé už vybíhal kolem zahrad a sídla princezny Victorie, kolem tradičních dřevěných vil, obnažených skalnatých útesů i rákosových zálivů, a hltal kilometry, než odstartuje dopolední agenda. Poslední den jsem nemusel spěchat, bylo už po mítinku, a tak jsem se pustil kolem celého jezera. Cestou mě potkala nečekaně krásná botanická s japonskou zahradou vybízející k rozjímání, záludné zátoky i stezky, které najednou končily skalnatým útesem a kde jsem musel šplhat jak kamzík. Půlnoční návrat z centra Stockholmu poslední večer nás ujistil o tom, že teď se ve Švédsku nezhasíná. Růžové červánky na severní straně dávaly tušit, že slunce už vyjde zanedlouho, ještě že jsou v pokoji závěsy...

Silva Run 1/2maraton

Vedro, vedro, vedro! Start půlmaratonu v jedenáct hodin za jasného červnového dne nevěstil nic pohodového. A provní čtyři kilometry jen do kopce. Pak zase z kopce a hned zase pět kiláčků do vrchu. Tep někde za rohem, před očima mžitky, "do prdele k...a" ulevuju si a v pohodě běžící maminy kolem mě se skvěle baví. Naprostá většina závodníků se mi brzy ztrácí z očí, kolem mě se střídavě předháním s podobnými zoufalci. Z kopce to pouštím, abych nahnal čas, ale výsledkem je jen, že mám dole na občerstvení nohy jak z olova. Do dalšího kopce jdu chůzí, jinak bych omdlel. Evička s Petrem mi utíkají a mě je to jedno, mám dost starostí sám se sebou. Jediné dva kilometry po rovině nastávají na posledních čtyřech kilometrech, ale to už je mi totálně fuk, běžím pomalu jak robůtek. Moje Nokia navíc ukazuje, že už mám víc jak 23 kilometrů. Asi ji zahodím. Konečně cíl. Necítím nohy, vlastně je cítím až moc, ale teď to nevadí. Cíl jsem splnil - dotáhnout svůj první půlmaraton ve zdraví do konce a v limitu. Sice jsem svůj limit dvě a půl hodiny přetáhl o osm minut, ale aspoň je co zlepšovat v příštím ročníku :o)

Fotogalerie: http://www.silvarun.eu/?lg=cz&str=8&n=fotogalerie

Oheň ve mně

Motivační školení pro vedení firmy. Nádherný den v brdeckých Jincích, který mi hend po ránu jinak senzační lektor Radvan Babouch pokazil sdělením, že dnes posuneme své hranice možností a že krom jiného budeme chodit po rozbitém skle a po žhavém uhlí. Od té chvíle se mi tato děsivá představa uhnízdila v hlavě a ne a ne ji opustit. V poledne převzal otěže tréninku šéf firmy Inner Winner, který nás nechal přerážet dřevěné desky, lámat si o hrdlo dřevěné šípy, chodit po rozbitém skle. Vyvrcholením byl přechod tří metrů žhavého uhlí. Byť mu předcházela hodinová meditace a chození v mokré trávě, přeci jen březové uhlíky do chodidel trochu štípaly. Ale snést se to dalo, na ťapkách se pak neobjevil ani pouchýřek. Mohu hrdě prohlašovat, že jsem firewalker...

Amsterdam

Týdenní školení v Huizenu poblíž Amsterdamu po dnech strávených pouze v hotelu konečně vyústilo ve výlet do Amsterdamu. Ještě jsem se tam na dvě hoďky vrátil před odletem do Čech, protože mi učarovaly kanály podél rozmanitých hrázděných domů, lodě na grachtech, kavárničky, hospůdky a tísíce cyklistů šlapajících do pedálů sem a tam...

Hradešínský půlmaratón

Že se dnes v Praze běžel maratón, že jsem se celý týden k pořádnému běhu nedostal, a že jsem byl hrozně zvědavý jaké to je zaběhnout si celých jednadvacet kilometrů se dvěma solidními kopci podobnými těm na Silva Runu, vystartoval jsem dnes vstříc tomuto počinu. Byl to zážitek a ten, jak víme, nemusí být nutně příjemný, ale silný. Mám jeden poznatek: není dobré večer před půlmaratónem vypít litr vína. Srdce pak bije jak splašené, v zátylku vyráží studený pot a to pak trochu kazí legraci...

Celý přehled běhu je zde.

Irrgarten Kleinwelka

Nadešel dlouho plánovaný výlet do Německa, tentokrát kousek nad Bautzen k obci Kleinwelka. U ní se nachází trojice atrakcí - Irrgarten, labyrint z živých plotů, největší v Německu a snad i ve střední Evropě. Pak Miniaturenpark, lesní okruh, kde se mezi stromy krom různých hrajátek porůznu schovává na šest stovek dřevěných panáčků a miniatur ztvárňujících různá tradiční řemesla a podoby života v Německu. Od nějakého devatenáctého století až po "zlatá" léta DDR. A nakonec Saurierpark, rozsáhlý dinopark, kde je k vidění snad všechno, co tehdy v nnnhorách chodilo.
Vyjeli jsme celkem časně, za což nám byl odměnou ještě liduprázdný labyrint. Holky se nám během dvou vteřin ztratily z očí a pak už jsme jen slyšeli jejich povykování. Živé ploty byly dostatečně vysoké na to, aby si člověk mohl očíhnout správnou cestu. A tak nezbylo než chodit a chodit, případně běhat, náhodně se potkávat a zase se ztrácet. S Dendou v zádech se mi podařilo dobýt cíle - lávky nad labyrintem - jako prvnímu a mohl jsem aspoň radit tápajícím zbloudilcům.
Vedle velkého labyrintu jsme si pak prošli ještě menší hádankové bludiště a nakonec nás plechová skluzavka vyšoupla ven za vrata.
Hurá do parku miniatur. Holky i nás bavila různá hrajátka a atrakce, miniatury byly taky velmi povedené. Nejvíc jsme se pobavili v expozici DDR, kde na nás dýchla léta sedmdesátá, leckteré vystavené kousky tehdejších domácností nám byly povědomé.
Dinopark je bezesporu nejnavštěvovanější z místního tria atrakcí. Ještěři sice nejsou tak propracovaní jako například v plzeňském parku, zato jich je tady obrovská spousta, dá se na ně lézt a kromě příšer se děti mohou prohánět po všelijakých prolejzačkách, obřích skluzavkách, a po síťových bludištích. Holky neúnavně běhaly od ještěrky k ještěrce a nebylo divu, že toho už k večeru měly dost. I tak nám ještě zbyly síly, abychom doma se sklenkou vína tenhle výlet náležitě zhodnotili...

Čarodějnice

Do tří jsem byl s Alicí na taneční soutěži na Chodově. Mimochodem, v jejich kategorii tentokrát bylo asi šest družstev a Aliččin tým s Ukolébavkou získal stříbro. Důvod k oslavě. Doma jsme už moc času neměli, holkám chvíli zabraly přípravy a strojení za čarodějnice. Tentokrát se rozhodly i pro stříkání vlasů. Klárka jen pár pramenů, ale Alice byla za havraní paní. Uznali jsme, že jí černé vlasy nakonec docela slušely. Na hřišti už se tyčila obří hranice, na vršku s přivázanou ježibábou. "Má tátovy tepláky!", oznamuje nám hrdě Zuzka Šárová. A už hoří malá hranička na opékání buřtů. Alice je jí studené. My se radši jen zavlažujeme Svijanskou jedenáctkou. Zapaluje se velká hranice a během chvilky je vycpaná čarodějka v luftu. Sice je ještě světlo, ale rozdávají se čínské lampiony štěstí. Zapálit je v čerstvém větru je trochu náročnější, ale jde to. Některým. Klára Hanušová si na něj píše přání, že chce letos udělat maturitu, první dva ale končí v plamenech nebo na stromě. Až třetí se konečně ubírá někam vzhůru pryč, to už je ale chuděra celá psychicky zhroucená. Po setmění následuje druhá runda lampiónů, následovaná bouřkou a deštěm a tak končíme kvapíkem pod deštníky zpátky domů do chalupy.

Svatojiřská pouť

Narozeninový duben

Sérii dubnových narozenin odstartovala Alice. Letos jsme odmítli organizovat jakékoliv dětské párty, počkáme, až bude barák hotový a staveniště kolem zmizí. Kulaté výročí si tento rok připisuje Sedláček senior. Příjemnou procházkou jsme se přesunuli z Maxova na Hrabětickou chatu Driketa, kde už byl připravený stůl pro osmnáct lidí a kde jsme si parádně nacpali nácíčky. Týden po oslavě sedmdesátin štafetu převzala Klárka, vlastně také s prvními kulatinami. Tentokrát přijíždějí davy gratulantů k nám, stačí jen jeden zájezd z Podlažic a hned je plný dům a veselo. Všechno krásně dopadlo, teď si dáme chvíli voraz a moc se na něj všichni těšíme...

Den země

Na Klepci se v sobotu už popáté konaly oslavy Dne Země, které organizovalo sdružení Otevřené Úvaly + sdružení obcí Tismic, Přišimas, Úval, Škvorce a Hradešína. Jedním z bodů na odpoledním programu bylo i nově nastudované vystoupení Rusalky tanečního sboru Rytmus Úvaly, kde byla jednou z hvězdiček i Alice. Konečně došlo na kus, který je živý a velmi příjemně se na něj kouká. A navíc se odehrával U jezírek - u zatopených kamenolomů na zadním Klepci, takže kulisy a prostředí byly přímo dokonalé. Holky zatančily, zastupitelé pohovořili a zástup účastníků se přesunul na Klepec I, kde se u Slouhy připravovala další vystoupení. Mnoho lidí, včetně nás, se místo další kultury postavilo do nekonečné fronty na limonádu a pivo, protože vedro bylo úmorné a zásoby vlastního pití dávno vyschlé.

Hervis Půlmaraton

Počasí letos trhalo rekordy, na druhý duben byly teploty nad dvacet stupňů spíš výjimečné. A tak jsme mohli na štafetu v klidu odstartovat jen v trenkách a tričku. Stejně bylo vedro. Opět jsem závod uzavíral a z Libně běžel 6,1 kilometrů k Rudolfinu. Na Rohanském nábřeží potkávám první kolaps, nějakého chasníka tam opečovávají zdravotníci. V Těšnovském tunelu další, toho už nakládají do sanitky, která pak s houkáním projíždí kolem nás. Je fakt, že už se mi jazyk nesnesitelně lepí na patro, a to běžím čtvrtinu toho, co normální borci. Cíl, čas 32:59, asi o minutu a půl horší než loni, naše štafeta je z třistadvaceti týmů stodevátá.