Oheň ve mně

Motivační školení pro vedení firmy. Nádherný den v brdeckých Jincích, který mi hend po ránu jinak senzační lektor Radvan Babouch pokazil sdělením, že dnes posuneme své hranice možností a že krom jiného budeme chodit po rozbitém skle a po žhavém uhlí. Od té chvíle se mi tato děsivá představa uhnízdila v hlavě a ne a ne ji opustit. V poledne převzal otěže tréninku šéf firmy Inner Winner, který nás nechal přerážet dřevěné desky, lámat si o hrdlo dřevěné šípy, chodit po rozbitém skle. Vyvrcholením byl přechod tří metrů žhavého uhlí. Byť mu předcházela hodinová meditace a chození v mokré trávě, přeci jen březové uhlíky do chodidel trochu štípaly. Ale snést se to dalo, na ťapkách se pak neobjevil ani pouchýřek. Mohu hrdě prohlašovat, že jsem firewalker...

Amsterdam

Týdenní školení v Huizenu poblíž Amsterdamu po dnech strávených pouze v hotelu konečně vyústilo ve výlet do Amsterdamu. Ještě jsem se tam na dvě hoďky vrátil před odletem do Čech, protože mi učarovaly kanály podél rozmanitých hrázděných domů, lodě na grachtech, kavárničky, hospůdky a tísíce cyklistů šlapajících do pedálů sem a tam...

Hradešínský půlmaratón

Že se dnes v Praze běžel maratón, že jsem se celý týden k pořádnému běhu nedostal, a že jsem byl hrozně zvědavý jaké to je zaběhnout si celých jednadvacet kilometrů se dvěma solidními kopci podobnými těm na Silva Runu, vystartoval jsem dnes vstříc tomuto počinu. Byl to zážitek a ten, jak víme, nemusí být nutně příjemný, ale silný. Mám jeden poznatek: není dobré večer před půlmaratónem vypít litr vína. Srdce pak bije jak splašené, v zátylku vyráží studený pot a to pak trochu kazí legraci...

Celý přehled běhu je zde.

Irrgarten Kleinwelka

Nadešel dlouho plánovaný výlet do Německa, tentokrát kousek nad Bautzen k obci Kleinwelka. U ní se nachází trojice atrakcí - Irrgarten, labyrint z živých plotů, největší v Německu a snad i ve střední Evropě. Pak Miniaturenpark, lesní okruh, kde se mezi stromy krom různých hrajátek porůznu schovává na šest stovek dřevěných panáčků a miniatur ztvárňujících různá tradiční řemesla a podoby života v Německu. Od nějakého devatenáctého století až po "zlatá" léta DDR. A nakonec Saurierpark, rozsáhlý dinopark, kde je k vidění snad všechno, co tehdy v nnnhorách chodilo.
Vyjeli jsme celkem časně, za což nám byl odměnou ještě liduprázdný labyrint. Holky se nám během dvou vteřin ztratily z očí a pak už jsme jen slyšeli jejich povykování. Živé ploty byly dostatečně vysoké na to, aby si člověk mohl očíhnout správnou cestu. A tak nezbylo než chodit a chodit, případně běhat, náhodně se potkávat a zase se ztrácet. S Dendou v zádech se mi podařilo dobýt cíle - lávky nad labyrintem - jako prvnímu a mohl jsem aspoň radit tápajícím zbloudilcům.
Vedle velkého labyrintu jsme si pak prošli ještě menší hádankové bludiště a nakonec nás plechová skluzavka vyšoupla ven za vrata.
Hurá do parku miniatur. Holky i nás bavila různá hrajátka a atrakce, miniatury byly taky velmi povedené. Nejvíc jsme se pobavili v expozici DDR, kde na nás dýchla léta sedmdesátá, leckteré vystavené kousky tehdejších domácností nám byly povědomé.
Dinopark je bezesporu nejnavštěvovanější z místního tria atrakcí. Ještěři sice nejsou tak propracovaní jako například v plzeňském parku, zato jich je tady obrovská spousta, dá se na ně lézt a kromě příšer se děti mohou prohánět po všelijakých prolejzačkách, obřích skluzavkách, a po síťových bludištích. Holky neúnavně běhaly od ještěrky k ještěrce a nebylo divu, že toho už k večeru měly dost. I tak nám ještě zbyly síly, abychom doma se sklenkou vína tenhle výlet náležitě zhodnotili...

Čarodějnice

Do tří jsem byl s Alicí na taneční soutěži na Chodově. Mimochodem, v jejich kategorii tentokrát bylo asi šest družstev a Aliččin tým s Ukolébavkou získal stříbro. Důvod k oslavě. Doma jsme už moc času neměli, holkám chvíli zabraly přípravy a strojení za čarodějnice. Tentokrát se rozhodly i pro stříkání vlasů. Klárka jen pár pramenů, ale Alice byla za havraní paní. Uznali jsme, že jí černé vlasy nakonec docela slušely. Na hřišti už se tyčila obří hranice, na vršku s přivázanou ježibábou. "Má tátovy tepláky!", oznamuje nám hrdě Zuzka Šárová. A už hoří malá hranička na opékání buřtů. Alice je jí studené. My se radši jen zavlažujeme Svijanskou jedenáctkou. Zapaluje se velká hranice a během chvilky je vycpaná čarodějka v luftu. Sice je ještě světlo, ale rozdávají se čínské lampiony štěstí. Zapálit je v čerstvém větru je trochu náročnější, ale jde to. Některým. Klára Hanušová si na něj píše přání, že chce letos udělat maturitu, první dva ale končí v plamenech nebo na stromě. Až třetí se konečně ubírá někam vzhůru pryč, to už je ale chuděra celá psychicky zhroucená. Po setmění následuje druhá runda lampiónů, následovaná bouřkou a deštěm a tak končíme kvapíkem pod deštníky zpátky domů do chalupy.

Svatojiřská pouť

Narozeninový duben

Sérii dubnových narozenin odstartovala Alice. Letos jsme odmítli organizovat jakékoliv dětské párty, počkáme, až bude barák hotový a staveniště kolem zmizí. Kulaté výročí si tento rok připisuje Sedláček senior. Příjemnou procházkou jsme se přesunuli z Maxova na Hrabětickou chatu Driketa, kde už byl připravený stůl pro osmnáct lidí a kde jsme si parádně nacpali nácíčky. Týden po oslavě sedmdesátin štafetu převzala Klárka, vlastně také s prvními kulatinami. Tentokrát přijíždějí davy gratulantů k nám, stačí jen jeden zájezd z Podlažic a hned je plný dům a veselo. Všechno krásně dopadlo, teď si dáme chvíli voraz a moc se na něj všichni těšíme...

Den země

Na Klepci se v sobotu už popáté konaly oslavy Dne Země, které organizovalo sdružení Otevřené Úvaly + sdružení obcí Tismic, Přišimas, Úval, Škvorce a Hradešína. Jedním z bodů na odpoledním programu bylo i nově nastudované vystoupení Rusalky tanečního sboru Rytmus Úvaly, kde byla jednou z hvězdiček i Alice. Konečně došlo na kus, který je živý a velmi příjemně se na něj kouká. A navíc se odehrával U jezírek - u zatopených kamenolomů na zadním Klepci, takže kulisy a prostředí byly přímo dokonalé. Holky zatančily, zastupitelé pohovořili a zástup účastníků se přesunul na Klepec I, kde se u Slouhy připravovala další vystoupení. Mnoho lidí, včetně nás, se místo další kultury postavilo do nekonečné fronty na limonádu a pivo, protože vedro bylo úmorné a zásoby vlastního pití dávno vyschlé.

Hervis Půlmaraton

Počasí letos trhalo rekordy, na druhý duben byly teploty nad dvacet stupňů spíš výjimečné. A tak jsme mohli na štafetu v klidu odstartovat jen v trenkách a tričku. Stejně bylo vedro. Opět jsem závod uzavíral a z Libně běžel 6,1 kilometrů k Rudolfinu. Na Rohanském nábřeží potkávám první kolaps, nějakého chasníka tam opečovávají zdravotníci. V Těšnovském tunelu další, toho už nakládají do sanitky, která pak s houkáním projíždí kolem nás. Je fakt, že už se mi jazyk nesnesitelně lepí na patro, a to běžím čtvrtinu toho, co normální borci. Cíl, čas 32:59, asi o minutu a půl horší než loni, naše štafeta je z třistadvaceti týmů stodevátá.

Českolipský zvoneček

Rytmus Úvaly opět vyjel na soutěžní klání. Respektive vyjeli jsme my a spousta dalších a celá taneční škola se sešla jako na podzim v českolipském kulturáku. Alice měla se souborem R1A nový repertoár - Ukolébavku na písničku Jarka Nohavici. Opět žádná velká akce, ale i pomalá choreografie byla na prcky dostatečně složitá. Kategore dětských parketový tanečních kreací se účastnila pouhá dvě družstva, navíc obě z Úval. Úspěch zaručen. Velkým překvapením nakonec bylo, že mladší tým (ten s Alicí) porazil své starší kolegy a vyhrál zlatou medaili. Radost mláďat byla nefalšovaná a obrovská. Tím jsme zahájili jarní taneční sezónu, v dubnu už na nás zase něco chystají.

Běžkařská derniéra

Je příležitost vyzkoušet, jestli bude kotník držet při lážo plážo běžkařském výletu klasikou. S LP partou jedeme do penzionu U Bendlů v Srní na Šumavě. Večer hudební pohoda - dvě elektroakustiky a saxofon. Ráno nasazujeme lyže ve Filipově huti. Červený vosk trochu drží ve stínu, ale kam svítí slunce, tam se sníh mění v břečku. Příjemným tempem se přesouváme na Březník u Luzenského údolí. Je krásně, běžkařů je tady jak much...

Mys hrůzy

Ivča leží s chřipkou a my ostatní, abychom se při neděli trochu vyvětrali, jsme odjeli lovit okolní kešky. Jako první jsme si naplánovali Mys hrůzy. Čtyřkový terén normálně slibuje adrenalinovou zábavu, ale my využili hlubokých nočních mrazů, které okolí pokladu proměnily v pevný povrch, po kterém jsme se na ostrůvek uprostřed rybníčku bahňáčku bez problémů dostali. Abychom si aspoň trochu užili, rozhodli jsme se nejít zpátky po cestě, ale zamrzlým korytem potoka, který do rybníka ústí. Jak byl led na tiché hladině pevný, tak se v proudící vodě zvolna tenčil a tenčil, až se jím na forhontě jdoucí Alice propadla po kolena do vody. Přes protesty, že má nohy suché, jsem je hnal indiánským během k autu a další kešky halt musejí počkat někdy na příště...

Náš ochotník

Zatímco holky nechávají po většinu času ležet divadélko ladem, scéna si našla svého vlastního ochotníka...

Koncert Longital

Jen skuteční umělci umí zpoetizovat i nejvšednější věci, pouze výjimeční lidé svými hudebními nástroji dokážou malovat. Začalo být nepodstatné, mezi jakými styly vlastně Šina (basa, zpěv, texty) a Dan Salontay (kytara, zpěv, samply) cestují, že se nechávají inspirovat trip hopem, bluesem, alternativou či ambientem. Jejich hudba na každý krkolomný pokus o škatulku pohlíží se shovívavým úsměvem. Longital, nově povýšení do pozice kosmopolitních designérů, tóny neskládají, ale fantaskně vymalovávají. Na plátno života, přírody, velkoměstských semaforů, na hladinu šumícího oceánu i docela obyčejných lidských rituálů...

Po dvouměsíční koupeli v tónech tohoto bratislavského dua jsem si nemohl nechat ujít jejich koncert v jazzovém baru JazzDock. A koncert nezklamal, naopak. Melodie některých písniček mi zněla v uších ještě při vstávání. Třešinkou na dortu bylo i (takmer neplánované) vystoupení hosta v podobě Markéty Irglové. Nádhera...

Jarní prázdniny

Letošní jarní prázdniny letos vyšly pro středočeský kraj nezvykle brzy a my se vypravili do zázemí Jablonce s plánem užít si nějaké lyžování. První rozjezd jsme v pondělí dali na mírnějším svahu v Lučanech, ale nebyl valně upravený a holky to na louce moc nebavilo. V úterý jsme proto vstali za kuropění a odjeli na Špičák, kde už z loňska máme sjezdovky vyzkoušené. Nebe a dudy! Pár sjezdů po modré a došlo i na červený svah. Tady holky vůbec neremcaly, že už by jely domů, naopak byly zklamané, když nám půldenní permice vypršela.
Slíbil jsem jim výlet do akvaparku v libereckém Babylonu a tak jsme tam ve středu vydali. Tobogány, vířivky, gejzíry, řeky a další atrakce nás ve vodě držely bezmála čtyři hodiny. Vylouhovaní a s krhavýma očima, holky nicméně měly velký zážitek a nejraději by tam jely hned znovu.
Počasí se začalo kazit a tak jsme se rozhodli, že v pátek už lyžovat nepůjdeme a místo toho si uděláme krátký výlet na Hruboskalsko. Mezi skalami je tam pár kešek, něco si odlovíme. Lázně Sedmihorky byly liduprázdné, stejně jako cesta na Hrubou Skálu. V horolezeckém průvodci hledáme jména skal kolem nás. Dračí zub, Dračí věž, Osudová, Daliborka... jména připomínají časy, kdy jsme tady s klukama z turisťáku byli pečení vaření a lezení po skalách nás fascinovalo a lákalo. Dneska nám dal zabrat i výstup Myší dírou po ledovatých schodech. V arboretu je báječná keška, velký kyblík schovaný ve skále, plný všelijakých hraček, k velké radosti holek. U Adamova lože zjišťuju, že holky ještě nikdy neviděly pohádku o Bajajovi. Takové nedostatky! Žlutá značka nás vede kolem vyhlídek na zámek k horolezeckému cintorínu. Jmen přibylo, překvapivě hodně lezců skončilo ve Vysokých Tatrách. O kus dál jsme u Skauta, na který lezli ve filmu Jak dostat tatínka do polepšovny. Za dalších pár minut jsme zpátky u auta, akorát na to dovalit domů, udělat pár věcí do školy a začít se balit na cestu domů, za maminkou do Hradešína.

Zahajujeme kačerskou sezónu

Letošní sezónu lovení kešek jsme zahájili výpravou do kosteleckého areálu bývalého plicního sanatoria, kde se nabízí série pěti pěkných pokladů. Z popisu kešky bylo už předem jasné, že budova je dost strašidelné místo. Trochu jsem její historii přiživil hororovými prvky a tak se mě holky držely jako klíště, zejména když se z pustých chodeb léčebny ozývala nepříjemná ozvěna a meluzína. Další kešky náz zavedly dál do bukových lesů na překvapivě pěkná místa s hlubokými stržemi, brodění potokem a hledání pokladu pod kameny v korytu nás velmi bavilo, hlavně Alici...

15 let LeasePlanu v Orlických horách

Firma se rozhodla oslavit se zaměstnanci patnáct let svého působení v Česku. A učinila tak lyžovačkou a samozřejmě i nočními reji v Deštném v Orlických horách. Sobotní běžkařský výšlap na Velkou Deštnou se nám odměnil skvělými panoramaty a nádherou namrzlých stromů podél cest.

Orbis Pictus - Play

Už dlouho nás lákala výstava Orbis Pictus - Play v pražském Mánesu. Loňský Labyrint světla v bubenečské čističce se nám moc líbil a tak jsme měli veliké očekávání. Navíc by měla expozice brzy končit a neradi bychom ji minuli. V jedenáct jsme si dali v Mánesu sraz s Rožkovými. Trochu nás vyděsily davy, které se na výstavu hrnuly. Lístky, šatna a už jsme uvnitř. Jak psali v pozvánce, dominantou plochy jsou "termitiště", stavebnice čehokoliv z různých materiálů - od dřeva, přes různé polystyreny, odpadní trubky, až po kouzelné špulky od čehosi. Mezi termitišti sem tam hravý "vynález" jako třeba obří lupa, periskop, kamera obscura, všelijaká zvuková hrajátka. V suterénu hry se světlem, některé vynálezy už jsme viděli na předchozí výstavě. Celkem fajn, holky si to myslím užívaly. Nicméně jsme se shodli, že si Orbis Pictus - Play více vychutnají prckové maximálně do Aliččina věku. A že takových bylo na place požehnaně, polovina šatny se změnila na obří kočárkárnu.