Sachsische Schweiz

"To už jsme v Německu?", ptala se Alice v Zápech. Bylo asi půl osmé ráno a my se sousedy mířili do Hřenska a dál do národního parku Saské Švýcarsko. Díky různým objížďkám nám cesta trvala déle, ale aspoň se rozehnaly mraky a když jsme u Rathenu vystupovali z aut, už svítilo sluníčko a bylo velmi příjemně. V GPSce jsem měl staženou trasu od nějakého německého turisty, snad horolezce, jak se později ukázalo. Cesta totiž brzy uhnula ze značené turistické stezky a začala strmě stoupat ke skalám po stezičce určené horolezcům pro přístup ke stěnám. Hned první lezce, které jsme potkali, byli češi. Pak dál a výš k hřebenu a za chvíli jsme měli některé vrcholy skal i s horolezci pod sebou na dlani. Jenže stezka, která doposud vedla terénem, se změnila na úzký chodníček přímo ve stěnách skal. A tam jsme se s dětmi torchu báli, nemluvě o maminkách. A tak místo toho, abychom si osahali masivy Honigsteine a Lokomotive, byli jsme nuceni se spustit lesem do údolí ke Kosímu jezírku Amselsee. V bufetu na Amselfallu jsme si oddechli, popili a načerpali síly na výstup po nějakých sedmi stovkách schodů skrz Švédské díry na hřeben a vyhlídkovou terasu Bastei. Zde už bylo velmi rušno, ba nahuštěno turisty z Německa, Polska a Čech, dostat se na vyhlídkách k zábradlí vyžadovalo vůli a ostřejší lokty. Sestup do Kurort Rathenu dal našim nohám zabrat snad ještě víc, než cesta nahoru. Ale to už jsme měli k autu a k odpočinku jen kousek, což naše holčičky kvitovaly s povděkem...

Výlet s Alicí do ZOO

Ivča slíbila, že až bude Klára na škole v přírodě, může si Alice říct, co by chtěla jeden den o víkendu dělat, a to že teda dělat budeme. Nějak nás nepřekvapilo, když Alice po nanosekundovém přemýšlení rozhodla, že pojedeme do ZOO. A že je jedno do jaké. Do Tróji se nám nechtělo, dva dny před zdražením lístků tam bude určitě neskutečně narváno. Z dalších možností jsme nakonec vybrali ZOO v Liberci a v neděli dopoledne tam zajeli. V bráně jsem zapnul GPSku, protože celou zahradou vede místní multinka, pěkně od jedné naučné cedule k ruhé, celkem asi osm zastavení. Vedro bylo k zalknutí a podle toho vypadala i zvířata. Snad jediní, kdo se hýbali, byli dva pošahaní makakové, kteří se neustále a vášnivě honili po lanech a větvích. Jinak to všechno jen polehávalo a pospávalo jak v šípkovém království. Po třech pěkných hodinkách akorát došlo na krmení lachtanů a pak jsme se mohli vydat k východu. Jo, a na tu kešku budeme někdy muset ještě jednou. Něco jsem zvrzal a finálka ukazovala kamsi daleko k Ještědu...

Rodinné setkání v Prachovských skalách

Jarní rodinné setkání jsme letos naplánovali výletně, že se projdeme v Prachovských skalách a pak že zajedeme na jídlo do středověké krčmy v Dětenicích. Klára je na škole v přírodě, mělo to být bez ní. Jenže díky nemocem Alice zameškala už jednu taneční soutěž a musela tuhle sobotu závodit na Chodově. Brácha taky jede jen s Adélkou. V deset jsem se potkal s jabloneckými v Prachově. Jen minutku předtím ségra volala, že jsou ještě v Praze na totálně zasekané Jižní spojce. Ať jdeme napřed, že nás pak doběhnou. Naše tempo skutečně nebylo závodní. Otec sice vyrazil srdnatě a plný energie, ale zelená vyhlídková značka vedla neustále nahoru a dolů mezi skalami a tohle kamzičení z něj rychle veškerou sílu vysálo. Nakonec jsme plán cesty přehodnotili - rodiče svým tempem pomalu dojdou na Turistickou chatu a tam počkají, brácha je vyzvedne autem cestou do Dětenic. My ostatní, teď už i s Kašperkovými, dokončíme vyhlídkový okruh. Ve skalách bylo velmi příjemně. Na stěnách visela spousta horolezců, modré nebe, letní den.

Do Dětenic to bylo autem jen kousek. I tak mě naše navigace nezklamala a povozila mě po dědinách, kam bych normálně v životě nikdy nezabrousil. Po vstupu do krčmy jsme byli chvíli naprosto osleplí. Uvnitř se svítí jen svícemi a tak je tam dost šero. Svérázná obsluha nás bavila. Chasník, co nás měl na starosti, si roli náležitě vychutnával. "Co budou žrát smráďata?", vypálil otázku na ségru.

"Tak tu půlku kuřete, co myslíte,bude to stačit?".

"Co já vim, jak je máš rozežraný! Co budeš chlastat?"

"Colu".

"Takže jednou černý chcaní, co ty?", obrací se na Jirku Kašperka

"Nealko pivo máte?"

"Aha, tak pro otce jedny kozí chcanky..."

A v tomto duchu se ubíraly i další objednávky a komunikace s ostatním personálem. Pojedli jsme grilované flákoty, popili všelijaké chcanky, pan otec už tradičně zápasil s jídlem bez zubní protézy, což je s grilovaným vepřem velmi férový souboj... a pozdě odpoledne jsme akci ukončili. Všichni odjeli do Jablonce, já valil do Hradešína, kde už nervózně podupávala Alice, abychom mohli společně navštívit svatojiřskou pouť na našem hřišti.

Klára 11 let

Den Země

V pátek se ve vrátkách otočil kaskadér Šára, patrně první Hradešíňák, který sjel na kolečkových bruslích kopec Hradešínským lesem k Mrzkám. A možná by tam dojel, kdyby v nejprudším svahu nekončil asfalt... Nicméně se zmínil o Dni Země na Klepci, na který jsme už dávno zapomněli, a dohodli jsme se, že si uděláme procházku, když nebude pršet. My nabrali dopoledne zpoždění, když jsme v Čestlicích kupovali sportovní výbavu, a tak jsme na Klepec dorazili s malým zpožděním. Zmeškali jsme vystoupení mláďat z Hradešínské školky, to je asi všechno (letos se tradiční představení o zlé selce a jejím slouhovi nekonalo). Slunce navzdory předpovědím pálilo a tak byly stánky s klobáskami, pivem a limonádou obležené. Se svijanským v ruce jsme courali a okukovali, holky si chtěly něco odnést na památku. Umírněná Klárka se zastavila ve stánku s kamennými šperky, Alice se zhlédla v malování na obličej. Na rozdíl od Zuzky Šárové, která se ozdobila dekorativní malůvkou, si ovšem nechala na ksicht namalovat smrtku jak kdyby se chystala na deathmetalovou párty....

Lyžovačka v Pitztalu

V loňském roce se kolegové rozhodli, že než někam na kola nebo na vodu v Čechách, radši by týmovou akci odložili a jeli do Alp na lyžovačku. A tak jsme v pátek v poledne vyrazili na dlouho plánovanou akci. Jet téměř sedm hodin na dvoudenní lyžování mi připadá jako akce pro fanatiky, ale nešť. Cestou v Rakousku bylo pěkně hnusně, nízká oblačnost, přeháňky. V sobotu ráno to ale v televizi na jejich Panoramě vypadalo celkem slušně a skutečně, když jsme ze zamračeného údolí vyjeli o kilometr výš, čekaly nás tam roztrhané mraky, celkem idylka. Trvala sice jen chvíli, pak mraky zhoustly a slunce z toho všeho udělalo báječnou difuzi, chvílemi nebylo vidět, v čem vlastně jezdíme. Lidí málo, sjezdovky upravené, vzduch řídký, moc jsme si to užili.

Aliččiny narozeniny

Hervis 1/2Maraton

Teploměr ráno ukazuje pět stupňů a předpověď na den neslibuje o moc víc. Vítr ohýbá větve stromů, v Praze snad tolik fičet nebude. Na můstku potkávám kolegu a jedeme na Malostranskou. Do prvního metra se nedokážeme nacpat, lidi vypadávají ze dveří. Taky stany-šatny praskají ve švech, lidi tam před startem v teple postávají, venku je dost nevlídno. Za právnickou fakultou náhodou potkávám Kolomba. Chvíli dáme řeč, pak se vydávám na metro, na Palmovku a přes Libeňský most k místu poslední předávky. Právě probíhají první afričané a zanedlouho už se kolem valí davy závodníků. A první štafety. Druhou v pořadí předává Jirka Moulík z MOOSu a Petr Bílina tomuhle týmu druhé místo udrží. Po pár minutách přibíhá Vašek Kasl z naší čtyřky. Beru si kolík, nechávám mu svoji bundu a mažu. Zdá se mi, že letos všichni běží nějak rychleji, spíš předbíhají mě, než naopak. První kilometr pod pět minut, tak tohle tempo bych neudržel. Pak už to jde slabě nad pět minut na kilometr. Mrznou mi ruce a ani si nestíhám všímat, jestli je protivítr na Rohanově nábřeží tak děsivý. Asi není. Tradičně všichni v závěrečném kilometru zrychlují a konečně poslední zatáčka a cílová brána. Mladý klučík mi bez ptaní věší na krk čtyři medaile i pro ostatní borce ze štafety. Naše další tři týmy dostávají po jedné, asi jsme měli štěstí.

Kolaudace, aneb večer k...a drahých vín

Po letech odkladů, kdy se nikdo neměl k tomu chopit se tohoto tématu, a při příležitosti dokončení patra na Hradešíně jsme kolaudaci spojili s tematickým večerem "K...a drahejch vín". Nikdo z nás si jen tak mir nichts dir nichts domů nekoupí víno za tisícovku, natožpak aby jich bylo víc. Dneska se jich tady pár sešlo a ke každému ještě bráška tak za tři čtyři stovky, abychom mohli okoštovat, jestli se cena odráží i v chuti a vůni těchto vín. Bylo nás tolik, že na každého vyšel zhruba velký panák vína. Vjemy byly vskutku velmi intenzívní, vůně bohaté, chutě plné a dlouhé, taková vína si jen tak do PETek nenatočíme. Nicméně jsme se shodli, že rozdíl mezi vínem stovkovým a čtyřstovkovým je mnohem výraznější, než rozdíl mezi vínem čtyřstovkovým a tisícovkovým. Zážitek to byl bez ohledu na tento závěr velmi silný. Vína se záhy dopila, ze sklepa jsme vydolovali další lahve a přestože byla nižších šarží, vydrželi jsme s nimi až téměř do šesti do rána. Myslím, že je stavba řádně zapita.

A jaká že jsme to měli velká vína? Tady jsou:

1. Chateauneuf-du-Pape "La Fontaine" 2009 z vinařství Alaina Jaumeho Domaine Grand Veneur. Jediné z bílých velkých vín a velký zážitek, ostatní vzorky byly červené. "Nejlepší bílý Châteauneuf-du-Pape (citace R.Parkera - Wine advocate). Špičkový Châteauneuf du Pape, který se naprosto svou kvalitou a projevem vymyká zbytku bílých vín této kategorie. Patří mezi TOP 100 světových vín. Bohaté aroma s prvky citrusových plodů, medu s jemnými tóny vanilky, které se projevují i v chuti. Dochuť je mimořádně dlouhá."
2. Francouzské Grand Cru Classé 2004 z Chateau Batailley "Páte cru v klasifikaci z roku 1855, vlajková loď rodiny Castéja a společnosti Borie-Manoux. Jméno odvozené od bitvy odehrávající na místě dnešních vinic v průběhu tzv. Stoleté války. Batailley je výrazný Pauillac s typickým projevem černého rybízu a robustní tělnatostí. Tradičně získává vysoké hodnocení v Decanteru, Wine Advocate, Guide Hachette atd. Patří mezi první château v Pauillacu, a to nejen svým stářím. Na rozloze 50 hektarů vzniká fantastické víno, které zraje na dubových sudech a je pro něj příznačná tmavě rubínová barva a dlouhá dochuť společně s komplexností.Odrůdy 2/3 Cabernat sauvignon, 1/3 Mertlot."
3. Italské Barolo Grimaldi 2001
4. Argentinský Albis 2002 z vinařství Haras, kupáž Cabernet Sauvignonu a Carmenere "Výsledek skvělých místních podmínek a enologického umění z Toskánska. Kombinace pečlivě vybraných hroznů Cabernet Sauvignon a nejlepší domácí odrůdy Carmenére. Vzniklo tak elegantní, harmonické a unikátní víno s velkým potenciálem zrání. Albis odhaluje potenciál chilských vín a je nádherným odrazem místních regionálních podmínek. Ultra-premium kvalita a velké víno jižní Ameriky."
5. Brazilské Salton Talento 2004 ze Sierra Gaucha, kupáž Cabernetu, Merlotu a Tannatu
6. Chilská Tarapaca - Cabernet Sauvignon Gran Reserva 2002

Z levnějších čtyřstovkových vín velmi mile zapůsobil Argentinský Haras Character 2007, který se mohl směle stavět některým dražším kouskům. A když už byly dopity veškeré vzorky, došlo i na lepší vína uložená ve sklepě, např. na španělské Enate a jejich crianzu Tempranilla a Cabernetu 2006.

To, že se večer velmi vydařil, ráno Klára shrnula slovy: "Tati!! Vy jste vypili dvacet dva lahví vína!!!"

Jarní prázdniny

Na jarní prázdniny jsme se tradičně odvalili do Jablonce s plánem naplno si je užít. Proto jsem první tři dny holky budil už po sedmé, abychom měli den delší a měli šanci si své zážitky náležitě vychutnat. Hlavním důvodem časného vstávání byla lyžovačka na tanvaldském Špičáku, kde dopoledne není tolik lidí a dá se tam celkem solidně pojezdit. Vyprávějte to ale holkám... "Prázdniny máme na to, abysme se pořádně vyspaly!!!". První dva dny bylo na svahu nádherně, sluníčko, teploty kolem nuly, ve středu už jsme lyžovali v mracích a tím jsme skončili, protože ve čtvrtek a v pátek regulérně pršelo a my se rádi vrhli na alternativní aktivity. Holky už byly měsíce natěšené, že pojedeme do akvaparku v libereckém Babylónu a nemohl jsem je o tuto radost připravit. Pobyli jsme tam co to jen šlo, k odchodu nás donutily až chlorem vylouhované oči, když už jsme všechno viděli jen v nádherně duhových barvách. V pátek jsme do programu přibrali Kašperkovic holky, které pobývaly v Jablonci u své druhé babičky. Nejdřív výroba šperků a obrázků v pěnčínské korálkové dílně,
pak honem na oběd do pizzerie ulicemi s horami sněhu a tudíž bez chodníků. Děda si doma vtipně zapomněl zuby, ale svoji pizzu srdnatě sežužlal. Tečkou pátečního programu byla návštěva kina Radnice, kde jsme s nasazenými brýlemi koukli na film Cesta na tajuplný ostrov. V sobotu se opět trochu vyčasilo a tak jsme si na cestu domů do Hradešína naplánovali řadu kešek. Tu jsme nečekaně ukončili, když jsme se zasekli na čtyřkové (terén) zastávce u Benátek nad Jizerou. Schovka vysoko na stromě. Alice nesmírně toužila pro ni dolézt. Když jsem ji vysadil do rozsochy stromu, skutečně se jí podařilo po větvi došplhat až k budce, krabičku vyndat a hodit nám ji dolů. Problém nastal, když jí nešlo pikslu vrátit zpátky do budky. Pořád vypadávala, dvířka se otvírala... Zoufalou Alici jsem odvolal a pokoušel se sám na strom vydrápat. Marně. Nezbylo, než krabičku schovat pod stromem a zajet do Benátek v neděli se žebříkem. Takto "zavěšený pytel" se nám při hledání pokladů ještě nepřihodil...

Mrzne a my bruslíme

Mocné mrazy na všech okolních rybnících vytvořily kvalitní vrstvu ledu, holky přešly ty různé teplůtky a kašlíky a tak jsme se navlékli do vrstev a sjeli ke květnickému rybníku V Oboře. Lidí tam mohlo být pár desítek, ale rybník je to celkem velký a tak se zdál docela pustý. Hladina krásně zamrzlá čirým ledem moc moc lákala ke klouzání. Brusle jsem si vzal i já, zvědavý, jak to půjde. Šlo to. Sice trochu důchodcovsky, tvrdá bota mi bolestivě tlačila na šrouby v noze, ale tučňácky se kolíbat jsem dokázal. Na rozdíl od Alice, která byla stále v ležící poloze, až měla zadek celý otlučený. Led pokryl i říčku Výmolu, která rybník napájí, a tak jsme se mohli aspoň na kousek pouštět do kličkování mezi ostrůvky.
Jelita nejelita, odpoledne zkrátka holky musely vyzkoušet kluziště, které na hradešínském hřišti vytvořil starosta. Hustota bruslí na čtvereční metr tady výrazně převyšovala tu květnickou, to ale mládeži vůbec nevadilo. Předpověď počasí slibuje mrazivo na dalších čtrnáct dní, snad nám tady kluziště vydrží dost dlouho.