Sice jsme plánovali trávit pár dní s kamarády na chatě v Jiřetíně pod Jedlovou, ale naši chcípáčkové nám to se svými chřipičkami zařídili jinak a tak jsme nakonec zůstali všichni v Hradešíně. Silvestra jsme zahájili výletem do Hrusic, procházkou po Ladových stopách až k pokladu nad dálnicí, kterou jsme završili báječným obědem v hospodě U Sejků. Po stole nám teklo víno i kola, snad díky nešikovným rukám, odpoledne jsme se ale dověděli, že švagrovou odvezli do porodnice. Že by znamení?
Doma jsme oslavy zahájili sérií společenských her, skončili pak u Prší, které Klára chtěla hrát pořád dokola. Jednou z perel bylo:
My ostatní v bdělém stavu jsme vyndali na ulici pár kompaktů, spustili krátkou ale intenzivní salvu a pak sledovali, co se dějě kolem. Soused Votočka na své zahradě konkuroval raketkami, 
co se nám vyhořelé snášely na dvůr, ale jinde v Hradešíně to překvapivě skvěle bouchalo a v dálce na západě bylo vidět kytičky ohňostrojů nad Prahou. Na ulici se sešli všichni naši sousedé i děti, co to do půlnoci vydržely, popřáli jsme si hodně štěstí, přiťukli si na Nový rok a prokřehlí se rádi vrátili do tepla sednic, abychom si ten začátek nového roku hezky zažili.
Nakupoval jsem na Silvestra vína ve Tvinu a jedním z nich bylo Chilské Carmenére, odrůda, se kterou jsem se dosud nesetkal. Prvním příjemným překvapením byla plná tmavě červená barva, dále bohatý buket plný lesních plodů a zralých třešní, na patře se pak přidají decentní tóny koření a tabáku. Tříslovin víno moc nepobralo, k archivaci tedy nejspíš nebude, ale na celkovém příznivém dojmu to ničemu neubralo.
Kvůli Klárčině chřipce jsme odvolali návštěvu v Jablonci. Ale abychom se celý den jen neváleli doma, vzal jsem Alici a vydali jsme se na další kešky v nedalekém okolí. Ve Voděradských bučinách nedaleko Struhařova jsme měli 
naplánovanou první - "Bludné kameny". Mrzlo až praštělo, v lese takřka sváteční atmosféra, nikde nikdo, jen pár srnek. Skrýš pokladu byla zavalená zamrzlými kameny, museli jsme je z ledu vytlouct, teprve pak jsme mohli plechovku vyndat.
Dnešní setkání v Radotíně začalo dobrodružnou etudou, když Moulíkovi zabouchli v dodávce jak klíče, tak obě děti a pak zjistili, že je vůz zamčený. Malou Agátu vevnitř částečně paralyzoval hysterický záchvat, když se nemohla dostat z pásů a chvíli trvalo, než se jí z posledních sil podařilo vytáhnout čudl ve dveřích. Všichni pohromadě jsme se pak mohli vydat do lesa nad Radotínem k tradiční borovičce. Všem se nám za ty roky zdála 
nějaká větší a nehezká. Možná od toho, jak ji každý rok okusují zvířata, když na ní navěsíme ozdoby. Letos nám jabloň nadělila minijablíčka a ta se náramně hodila jako zdobení. Všem se to moc líbilo. Vánoční koledy jsme měli s doprovodem, Kačenka Šimánková zahrála na flétničku a pak přišel hřeb představení - Momo vytáhl housle, vylovil z paměti několik koled a zmrzlými prsty zahudlal.
O půl šesté se oblékáme a opouštíme Ivču, abychom se šli porozhlédnout, jestli někde kolem kostela nepoletuje Ježíšek či jeho pomocníci. Abychom ho nevyplašili, kdyby náhodou byl právě u nás v sednici, lezeme do chalupy oknem ložnice. Za chvíli zvoním a holky mají oči navrch hlavy, že na nás fakt nezapomněl. Z večeře tradičně jen uždibnou, asi mají bříška stažená očekáváním. Letos se nám daří zabránit neřízené rozbalovací smršti. Nastupuje 
Klárka, aby četla, čí je který balíček. Alice dělá doručovatele a za chvíli máme čtyři pěkné hromádky. Aličina kupička je rozbalená v mžiku, ostatní si otevíráme jeden po druhém. Vypadá to, že holky dostaly to, co si přály, hlavně mluvícího 
Ponyho a Barbie víly.
Na lyžařskou školičku na Severák jsme se nedokopali, chtěl jsem holky vytáhnout ven aspoň na chvíli odpoledne, ale prý né, že si krásně hrají a ať jdu sám. Tak jsem nabil GPSku poklady, nastartoval Astru a poodjel k Ondřejovu. Dva poklady čekaly u Zvánovického potoka na jižním cípu Voděradských bučin. Námraza kouzlila v korunách stromů a tak byl les zajímavě dvojbarevný. Keška "Mlecí kameny" mě zavedla na místo, kde jsou podél potoka tu a 
tam položené žulové kruhové kameny, dnes už obrostlé mechem, které se dřív používaly k drcení rud. Do setmění ještě zbýval nějaký čas a proto jsem přejel do Ondřejovského areálu astronomického muzea, kde se schovávala dnešní třetí keška 
"Pod peřinou". Vrch nad Ondřejovem byl pohádkově bílý, každá volná vetvička obalená bohatou námrazou, nikde nikdo, ticho, mlha, radary, anténky... Zmátl mě trochu název pokladu a tak jsem hrdinně hledal pod "peřinou" namrzlých tisů, kde samozřejmě nic nebylo. O kešku jsem pak naštěstí zakopl pod naprosto jinou duchnou, ale procházka by tentokrát jistě stála za to i bez úspěšného lovu.
Než se rozjedeme do Psár k Rožkům na tradiční pečení vánoček, jen malou vsuvku, která se týká vánočních her Klárky a Alice. Klára hraje Marii, na klíně chová bejbyborna Ježíška, Alice představuje gratulující dav. Klára: "A 
nezapomeň přinýst dary! Hlavně zlato, jsme chudý..."
pomocí receptů našich babiček a dědů se kolem půlnoci podařilo vyndat z trouby voňavé a dozlata upečené vánočky.
Třetí lekce lyžařské školičky. Přes všechny pochyby se začínají projevovat zkušenosti nabrané předcházející dvě neděle. Na vleku jezdí obě holky suveréně samy, dolů z kopce to taky jede celé skupině rychleji, a mně 
nezbývá, než běhat nahoru a dolů. Počasí se dneska vydařilo, dole v údolí Jablonce je vidět jen mlhu, ale tady na kopcích je modrá obloha a sluníčko příjemně hřeje do tváří. Stále se nám nedaří vstávat po pádech, musím si lépe všimnout ostatních dětí, zda jim to jde líp. Jestli je rovnání lyží pro holky nápor na koordinaci a svaly, pro mě je to frontální útok na nervy. Někdy si až říkám, že to není normální, že mám na svahu dva tydýty. Závěrem ale dostávají holky velkou pochvalu, ještě jednou si navíc sjedeme sjezdovku a hurá do nížin.
Přes týden bylo teplo a tak jsem denně sledoval zpravodaj, jestli se vůbec na Severáku lyžuje. Žádné rušení školky se neobjevilo a proto jsme v neděli ráno nazuli přeskáče a začali šplhat ke svahu. Teplo a déšť přes týden, mráz minulou noc udělaly ze sjezdovky jedno velké 
tvrdé kluziště. Na čerstvé začátečníky podmínky ideální... A taky že jo, lyže se smekaly na všechny strany, pády bolely, děcka bečela. Ještě že před obědem začalo hustě padat. Rychlost se zmírnila, naopak nový sníh se začal lepit na skluznice a mnoha lyžařům se z kopce moc nedařilo. To ale nebyl případ Klárky, které nové lyže na rychlosti vůbec neubraly a stále si dělaly, co chtějí. Závěrečné jízdy na laně ale všem spravily náladu, spousta křiku a legrace, veškeré bolístky rázem zapomenuté.
Odbíjí šestá. Alice už hodinu bučí, že se bojí čerta, čelo jí jen hoří. Klára se zdá taky nedočkavá, nalepená u okna vyhlíží, jestli už nejdou. Vrznou vrátka a zahradou se začnou trousit stíny. Čekali jsme skromnou výpravu Mikuláše, čerta, možná i anděla, ale namísto ní se nám do sednice nahrnula tlupa čertů, andělů, a dokonce dva Mikulášové. Zhodnocení dobrého a zlého, básničky, odměny v punčoškách, holky vypadaly docela spokojené, že celá banda zase odtáhla na další štaci. Klára: "A mami, teď zase přijdou, až bude zima, jaro, léto a podzim?" "No jo, až za rok, to je spousta času." "Uffff...."
Napadlo a SkiBižu zahájila školičku lyžování. Kam jsme se přihlásili. Abychom neměli začátek jednoduchý, naočkovala si Klára angínu a musela zůstat doma. A my s Alicí zahájili sami.
9:00 družstvo Veverky. Desítka prcků v helmách začíná poznávat, co to je mít na nohou lyže. Které si většinou dělají, co chtějí. Padání, zvedání, chození, klouzání, padání, sem tam pláč i vzteklý řev. Trojice instruktorů ve mně budí téměř posvátný obdiv. Ale i prckové se nakonec dopraví na kopec a začne první jízda dolů. Samozřejmě styl nočník. Pobaví 
mě okamžik, kdy instruktor zavolá "Můžem!" a na to se celá desítka lyžiček natočí směrem z kopce a děti se rozjedou. Kam se na jeho chytačksý výkon hrabe Čech v Chelsea. Pod svahem mě potkává chlapík, co říká, že jsme spolu chodili do 
třídy. Bavím se, jako kdybychom se viděli včera, ale v hlavě mi to šrotuje a za nic si ho nedokážu zařadit, natož pojmenovat. Jsem srab, nepřiznal jsem se.
