Vlčí rokle

Ivča se dneska chtěla učit na zkoušky a proto jsem naložil holky do auta a popojeli jsme k Sázavě do Prosečnice, kousek od Kamenného Přívozu. Tam jsme měli naplánovaný okruh podél Kamenického potoka, Vlčí roklí na Horní Požáry a zpátky. Celkem necelých šest kilometrů.

Vlčí rokle je romantická rokle poblíž žulových lomů, zaplněná až dvoumetrovými, mechem obrostlými balvany. Kostelecké lesy mezi Sázavou a Kamenickým potokem; v části je vyhlášena přírodní rezervace Čížov. Kamenité, hluboko zaříznuté údolí Kamenického (dříve Kamenného) potoka. Ten pramení u Křížkového Újezdce (okres Praha - východ), protéká přes štiřínské a kamenické rybníky a pod hradem se vlévá do Sázavy. Nejkrásnější část potoka je právě úsek mezi hradem a Kamenicí (asi 8km, autobus Praha), kde potok teče mezi balvany a skalami. Na této trase můžeme nalézt spoustu přírodních zajímavostí i pozůstatků lidské činnosti. Celý tok potoka byl původně regulován kamennými břehy a ostatně na celé trase můžeme nalézt stopy po novějších aktivitách rodu Ringhofferů, kteří zdejší krajinu proměnili v rozsáhlý lesopark s množstvím staveb, stromořadí a drobných krajinotvorných prvků i pozůstatky středověké. Několik set metrů od hradu se nachází část mlýnského náhonu a nepatrné zbytky vodního mlýna, zmiňovaného r. 1443. Dále proti proudu bylo torzo kamenného můstku přes potok, dnes zavalené kameny po velké povodni před několika lety. Na druhém břehu pár desítek metrů v lese pramení studánka (dnes poničená, její obnova se připravuje). Za chatovou osadou Čisté potoky jsou na levé straně v příkopu vidět pozůstatky původní kamenné cesty údolím. Další části této cesty pak jsou vidět po levé straně před Kamenicí. Před Kamenicí roste skupina smrků ztepilých, starých asi 190 let.

Hledat poklad s GPSkou pod kobercem zelené bučiny bylo celkem náročné, šipka nás honila sem a tam a já samozřejmě (a naivně) spoléhal na paměť, že si umístění keše z nápovědy zapamatuji. Prdlajs. Ale štěstí nám přálo a nakonec jsme ji našli. Z Požárů jsme trochu sešli z cesty, abychom se dostali na okraj velikého opuštěného lomu, odkud je neskutečný výhled do kraje. Sem nás dovedla druhá keška "Big Country". V příjemném prostředí nad lomem jsme si pohráli a pak sestoupili zpátky dolů do Prosečnice.
Na druhé straně řeky pod Lešany je vojenské technické muzeum (a ovšem taky ještě třetí dnešní poklad). Kromě jiného je v muzeu vystaven i růžový tank Davida Černého ze Smíchova. Jak Klárka usoudila, v tomhle jezdily vojačky, ne kluci.

Křivoklát

Řekli jsme si, že přišel čas prověřit, jak si holky povedou na normální prohlídce hradu, takové té s průvodcem. A tak jsme zaparkovali dole v Křivoklátě a stoupali na kopec k hradu. Cestu jsme si zpestřili křivoklátskou multikeší, která nás nejdřív vhodně navedla přímo na dolní nádvoří.
Prohlídka začínala za čtyřicet minut, už jsme se nikam nehonili, radši se porozhlédli a mlsali místní zmrzlinu. Pan průvodce nám postupně ukázal všechna křídla hradu, velmi dochovanou raně gotickou kapli, rytířský i královský sál, Fürstenberskou knihovnu a obrazárnu a jako třešinku hradní vězení a hladomornu, kde se Alice krásně bála. Celá akce trvala bezmála devadesát minut a holky překvapily, neprudily a snad se ani tak moc nenudily.
Z hradu jsme pokračovali dalším postupovým bodem multikeše k pomníku Karla Egona II. z Fürstenberka, odkud je krásný výhled na Křivoklát. Finální souřadnice samotného pokladu však pracovaly s údaji od prvního postupového bodu, které jsme mezitím zapomněli. Kdo by si pořád pamatoval, kolik Františků obsahovala pamětní deska válečných obětí... Co není v hlavě, musí být v nohách, a tak jsem se zaběhl podívat, abychom mohli poklad odlovit. To se nám pak celkem snadno podařilo.
V okolí jsme pak cestou domů vyřídili ještě dvě "drive-in" keše na celkem pěkných místech. Kouzelné bylo místo tří pramenů s Kneippovou lázní, ale ani Leontýnský zámeček nebyl k zahození.

Klokočské skály

Ivča vyrazila někam na nákupky a tak jsme si s Alicí sbalili pár nejnutnějších věcí a jeli na sever do Klokočských skal. Už někde od Boleslavi se rozpršelo a hustý liják nás provázel až do Turnova. Tam se naštěstí trochu umírnil a my si vystačili jen s pláštěnkami. Cíle jsme měli dva. Prvním bylo odlovení dvou pokladů a druhým prozkoumání Postojny. Jedna keš byla hned dole u silnice nedaleko kapličky Jana Husa. Další slibovala víc zábavy, soudě podle logů ostatnícj kačerů. A taky jo, šipka nás dovedla na kraj skály a keš "The Passage" se schovávala někde v díře pod námi. Chvíli jsem váhal, jestli do toho jít nebo ne, po obhlídce terénu jsem rozhodl, že nejsme žádný báby, spustil se do průrvy mezi skalami a pomáhal Alici, aby se někam nezchrástla. Ali mi nakonec hodně pomohla. Keška byla schovaná hluboko v úzké díře ve skále. Já bych se sám asi dost zapotil, sedřel a zmazal, pro Ali to ale byla hračka.
Trochu zklamání naopak přinesl průzkum Postojny, kam jsme asi za dvacet minut došli. Protáhli jsme se vchodem do hlavní jeskyně, načež Alice prohlásila, že se bojí a že do žádných jeskyněk schovaných vzadu v chodbách nepůjde. Přesvědčit se mi ji nepodařilo a nezbylo nám, než se zase vyplazit ven, opět navléci pláštěnky a vydat se zpátky do Klokočí k autu. U Bakova už zase svítilo sluníčko, jen na severu se pořád černaly dešťové mraky. Světovou stranu jsme si pro dnešní výlet nevybrali nejlíp...

Drážďany

Klárka na školce v přírodě, Alice v Raškovicích a před námi volný den. Rozhodli jsme se pro severozápadní kurs, nach Dresden. Za prvé jsme se chtěli podívat na rekonstrukci historického centra, zejména nového Frauenkirchen, za druhé jsme potřebovali ještě pár věcí zařídit po krámech a ani na jedno se nám děti nehodily.
Docela nás překvapilo, jak je Altstadt kompaktní, všechno pěkně na hromádce, od jedné budovy k druhé je potřeba udělat jen pár kroků. Samý pískovec, samé baroko.
První kroky nás zavedly na nádvoří Zwingeru, barokního paláce z 18. století. Hned za boční branou směrem na Theaterplatz jsme narazili na úchvatnou budovu Semperovy opery, která se řadí mezi nejvýznamnější německé a evropské operní scény. Naproti divadlu o místo soupeřily Residenzschloss s katolickým Hofkirche, celým jménem chrám Nejsvětější Trojice. Odtud jen pár kroků na náměstí Neumarkt k hlavní atrakci, kterou je drážďanská ikona Frauenkirche, podle originálu nově postavený lutheránský kostel, který byl znovu vysvěcen na podzim 2005. V kostele je právě koncert, takže se dovnitř žádný nýmand nedostane. Tak si aspoň kupujeme lístky na věž. Stoupavou spirálou pláštěm kupole vystoupáme až na vršek, na otevřenou plošinu, odkud je vidět celé centrum a vlastně snad celé Drážďany. Prudký vichr nás po chvíli zažene zpátky do kostela. Velkou dírou v "podlaze" kupole je vidět 90 metrů dolů na posluchače varhaního koncertu a na několik pater s řadami sedadel. Je to jak ďábelsky strmá aula, Ivče se z té hloubky dělá mdlo.

Další odkazy: http://de.wikipedia.org/wiki/Frauenkirche_%28Dresden%29

Čarodějnice

Skutečné čarodějnice jsme nikde o Filipojakubské noci nepálili, ale zato jsme se vyřádili teď v Raškovicích při pálení starých větví a suchého listí. Hlavně holky. Jejich vášeň a touha něco do ohně strkat a šmrdlat žhavý popel překonala pud sebezáchovy a tak byly obě po zbytek dne hezky do růžova rozpálené...

Valečov

Podobně jako desítky dalších lidí i my jsme měli nápad strávit první máj v Českém Ráji, konkrétně na zřícenině hradu Valečov. Jednak jsme tady s holkama ještě nikdy nebyli, a druhým důvodem je GC chroust Rytíř Brtník z Brtníku, kterého jsem včera vylovil na Šancích nad Zbraslaví a který by se měl pohybovat od hradu k hradu.
Svět je malý a o náhody tu není nouze, říkal už obchodní cestující v Lotrandovi. A tak jsem hned na parkovišti pod Valečovem potkal Evu Prskavcovou a odpoledne na Drábských světničkách Erika Lutze. Jablonečáci vlezou všude.
Hrad jsme oblezli kolem dokola, objevili snad všechny valečovské světničky a mezi nimi našli i kěšku, kam jsme Brtníka uložili. Ještě bylo celkem brzy na návrat a tak jsme popojeli do Dnebohu a odtud vystoupali po modré nahoru na Drábské světničky. Výstup na věž byl pro holky torchu oříšek, pohyb po vrchu pak navíc přidal adrenalin, aby někam nezchrástly. Ivča raději zůstala v "mezipatře", jinak by se jí prý udělalo špatně. Ale naše dvě Spidermanky si vedly dobře a dokonce poslouchaly na slovo. A výhled ze shora byl úžasný.
I cesta zpátky do Prahy byla celkem poetická. Chvíli na jih, chvíli na západ, proplétali jsme se vesničkami přes Dolní Bousov, Mcely, Lysou nad Labem až k Brandýsu, kde jsme najeli na dálnici a mazali se spící posádkou domů...

Další odkazy: http://www.tipynavylet.cz/misto-cesky-raj-drabske-svetnicky-1.html