Bilance 2006

Aneb "TOP TEN" uplynulého roku. Nebudu se příliš rozepisovat, raději se omezím jen na stručný seznam.

Knihy: letos je to poprvé, co anglické tituly převládají nad českými v poměru 17:13. Mezi největší zážitky se řadí
Barbara Kingsolver: Prodigal Summer
Arthur Golden: Gejša
Siri Hustvedt: What I Loved

Hudba:
Yann Tiersen - několik alb počínaje soundtrackem z "Amélie"
Radůza - objev všech elpíček
Jaromír Nohavica: "Pražská pálená", což je spousta starých pecek, co se nikdy nedostaly na regulérní desku.

Film: s filmem to nebyla žádná sláva. V kině jsem byl jen jednou během služebky v Praze. Jinak jsme byli odkázáni na DVD a německou produkci...
Woody Allen: Match Point
Andrew Adamson: Letopisy Narnie
Ron Howard: Šifra Mistra Leonarda

Objevy roku (aneb věci, co jsem vyzkoušel až letos a dostaly mě) :
Geocaching
Řiditelní draci (stunt kites)
Blogování

Drakování

Včera jsem opravil spojky na draku, co se rozbily při listopadové premiéře v Heiligenhafenu. Vítr dnes od rána ohýbal větve stromů a šance na slušné podmínky i na psí louce ve Volksdorfu byly poměrně vysoké. Ve tři odpoledne, když se holky začaly dívat na "S čerty nejsou žerty", jsem po anglicku zmizel. Za deset minut jsem byl na louce a začal odmotávat lanka k draku. Vlastně jsem si ho ještě vůbec nevyzkoušel, protože na podzim ho lustrovali kluci Zárubovic. Bez problémů vzlétl a já ho začal kormidlovat po obloze. Záhy praskla spojka mezi příčníkem a páteří, sama od sebe, ještě ve vzduchu. Provázek jsem po ruce neměl, ale naštěstí se mi do draka podařilo napasovat karabinku od klíčů, která pak oba dva pruty spolehlivě držela u sebe. Zbytek létání se obešel bez problémů, drak poslouchá jako hodinky. Je trošku línější, což je možná dané rozpětím dva a půl metru, takže se mi třeba nepodařilo udělat 360° výkrut, ale osmičky létá skvěle. A možná je to dobře, že tam nahoře netrojčí při sebemenším cuknutí. Už se těším na další lekci a hlavně k moři, kde to bude slušně foukat.

INDOO

Puldovi odřekli Silvestra kvůli nemocem, takže se místo na párty opět chystáme na komorní rodinnou akci. Že se Silvestr blíží je poznat i po sluchu. Němci spustili prodej zábavní pyrotechniky a nedočkavci samozřejmě testují.
Včera nám počasí chtělo naznačit, že zima už skutečně začala. Ráno jsme se probudili do efektní chumelenice. Ale zůstalo opravdu jen u náznaku. Během tří hodin začalo pršet a sníh doslova mizel před očima. A předpověď u deště zůstává.
Abychom se nemuseli batolit venku v pláštěnkách, vypravili jsme se dneska do Ahrensburgu, kde mají kryté dětské hřiště INDOO. Cestou jsme se stavili ve volksdorfskem dorfmuzeu nakrmit kozy a podívat se na vánoční jesle.
V INDOO bylo živo, ale ne narváno. Na holky tam čekala spousta atrakcí. Pirátské lodě s prolejzačkami a klouzačkami, nafukovací hrady, sopka pro horolezce, trampolíny, ... Hned se nám ztratily z očí a když se vynořily, oči jim svítily a tváře měly rozpálené. Strávili jsme tam skoro čtyři hodiny, to už Alice začala být dost uřícená a unavená, tak ani moc neprotestovala, že jedeme domů.

Bobergské duny

Boží hod byl zamračený, propršený a my ho krásně prolenošili u pohádek a her. Ale na Štěpána už jsme museli ven, děj se co děj, jinak bychom doma nejspíš přišli o rozum. Prst, naslepo píchnutý do mapy, se zabodl pod Billstedt, do oblasti, kde jsou vedle sebe bažiny a písečné duny. Písečná rezervace se jmenuje Die Bobergen Dünen a je výsledkem pochodů na konci doby ledové, podobně jako spousta mokřin, bažin a vřesovišť kolem Hamburku. Pěkná ilustrace, jak celá oblast vznikla je tady (krok 1) a tady (krok 2).
Počasí bylo přímo kýčovité. Zlaté slunce, teplota kolem čtyř stupňů, bez mráčku. A proto jsme se jen tak tak vešli na zaplněné parkoviště na Bobergen Furt. Na dunách i cestéch kolem se to lidmi jen hemžilo. Písečnou krajinou a okolo ní vede značený okruh, asi tři a půl kilometru dlouhý, tak akorát na naši pohodovou procházku. Na cestě máme dva poklady, jednu mikrocache a jednu multicache. Spousta počítání, ještě že jsem měl k ruce PDA s Excelem, mohli jsme vyzkoušet pár kombinací, protože hádanky na třech kontrolních stanovištích nebyly úplně jednoznačné. Ale výsledný poklad jsme nakonec našli celkem snadno, tak se i holky dočkaly své kořisti.

Brunello di Montalcino

Le Potazzine Gorelli Brunello di Montalcino 1999, earth laden aromas with delicate black fruit, then flavors of concentrated red fruit with mineral notes and good length.

1999 Brunellos is a vintage to be taken VERY SERIOUSLY, and Wine Spectator confirmed this fact by giving the overall vintage a whopping 97 point score (Wine Spectator Rating System "95-100 = Classic") "...It's a classic vintage, rating just behind 1997, the modern era's benchmark. Americans love the pure Sangioveses from Montalcino... we pounce on great vintages, making the 1999s especially attractive... Ripe, velvety, rich and juicy. Fresh finish..." Wine Spectator 6/15/04

Proprietor Giuseppe Gorelli takes an artisan’s approach to winemaking, producing wines of flawless quality with distinctive character and personality on a very small scale. The family originally established their reputation with Brunello di Montalcino from the "Due Portine" property, which belongs to father Giancarlo; 1998 Brunello was the last bottling from that property. As the estate of Giancarlo has merged with that of son Giuseppe, all future releases will come from the family’s "Le Potazzine" vineyard, now coming into full production. The first Le Potazzine release was the 1998 Rosso di Montalcino, which was immediately awarded two glasses by the Gambero Rosso - it received two glasses for the 2000 as well. Brunello from the estate is extremely rare at present, though quantities will increase over the next few vintages; the 1997 vintage was given 96 points by Robert Parker Jr, and the 1998 vintage 92 points.

Brunello di Montalcino was the first Italian wine to be granted Denominazione di Origine Controllata e Garantita (D.O.C.G.) status by the Ministry of Agriculture. There are only 19 D.O.C.G. wines, a coveted status which limits fruit per hectare (eight tonnes), and requires at least 36 months of barrel aging and one year in the bottle. For riserva wines the bottle aging must be a minimum of two years. At its finest, Brunello di Montalcino is considered one of the world's most important wines.

Brunello is the local name for the Sangiovese grape or, more accurately, for a handful of mutants of Sangiovese. Berry and cluster sizes range from small to medium in what is ironically referred to as Sangiovese Grosso.

Vánoce

Loni byla Klárka na vánočním vystoupení Saselské školky sama, letos spolu s Alicí. Loni hrála ženu z lidu, letos byly obě za anděly. S motýlými křídly na zádech a perleťovými hvězdami na čele rozhodně nedělaly ostudu. Tradiční vánoční hra se zpěvy o narození Ježíše se povedla, poslechli jsme si německé koledy a dostali požehnání od pastorky kostela svatého Lukáše.

Během soboty jsme stačili na Vánoce vše připravit, stromek, kapra, úklid, a tak jsme v neděli před polednem nadělali ozdůbky pro zvířátka a vyjeli ven ozdobit nějaký ten strom. O jehličnany v Hamburku člověk moc nezavadí, leda tak na zahrádkách kolem domků. My popojeli k Meiendorfu, kde je jen kus cesty do rozlehlé obory, nebo lépe pastviny, a tam se volně chovají krávy Gallowayky. U vrátek upozornění, že jsou to zvířata na lidi zvyklá a kromě toho mírumilovná. Ale Ivču to moc neuklidnilo a čerstvé kravince hned u pěšiny ke klidu taky nepřidaly. Nicméně jsme na louce našli příhodné křáčí, kdovíco za hloh, a holky ho pěkně ozdobily nakrájenými mrvičkami a jablíčky, aby si krávy aspoň ve vánoční čas daly trochu do nosu.


Asi o půl páté najednou venku cinkání a zvonění. Vyběhli jsme na balkon a on to byl echt německý Weihnachtsman, co šel s pytlem dárků k sousedovic Lenartovi. Oblékli jsme se a šli "vyhlížet Ježíška". Jeho jsme neviděli, ale zato dalšího Vánočního mužíka, jak v červené čapce a s bílými vousy zasedá k večeři spolu s celou rodinou. I jinde už měli lidé prostřeno nebo se právě připravovali, tu a tam byl k vidění rozsvícený vánoční stromeček. Konečně došlo i na nás. Zazvonil zvoneček a holky se zatajeným dechem a s úlevou zjistily, že na ně ani letos Ježíšek nezapomněl. Během večeře najednou zvonek u dveří. A on tam stojí Weihnachtsman a za ním soused s poťouchlým úsměvem. Klárka mu statečně potřásla rukou, ale Alice se raši schovávala za máminou sukní. "Já se bojela...", říkala, když jsme si popřáli veselé svátky a vrátili se zpátky k jídlu. Holky se v něm jen porýpaly, jak byly nervozní a při zpívání koled pořád chtěly, aby ta další už byla poslední. Běhěm rozdávání dárků jim tváře jen hořely. Klára dokáže poznat první písmenka u každého jména a tak rozdělovala. Pozorně ale přitom kontrolovala, jestli náhodou Alice nemá větší hromádku než ona sama... Když došlo na rozbalování, byly jak smršť, hlavně Alice. Nestačili jsme sledovat a stříhat a dávat stranou papíry a než jsme se nadáli, měly všechno vybalené. Samozřejmě se musely s novými hračkami pořádně seznámit a tak se večer protáhl až do pozdních hodin.

Předvánoční nálada

Loni touhle dobou aspoň malinko napadlo a rtuť teploměru byla k té trošce sněhu milosrdná. Ale Němci říkali, že minulá zima byla nenormální, příliš chladná a příliš sněhu. Letos se vše nejspíš vrací do normálu. A proto teplota neklesá pod pět stupňů, sem tam je v pracovní den hezky a o víkendu stoprocentně prší. Že jsou Vánoce za dveřmi, se dá soudit jen podle výzdoby na domcích a zahrádkách, podle Weihnachtsmanů, co tu a tam lezou lidem na balkóny nebo po střechách, a podle vůně schmalzkuchen, bratvurstů a svařáku, co se prodávají na vánočních trzích v každém druhém stánku. I Sasel uspořádal svůj Weihnachtsmarkt, ale celý víkend propršelo a když jsme tam v neděli navečer napůl promočení došli, působil na nás v porovnání s trhy v Lüneburgu, Lübecku, nebo v centru Hamburku dost skromně. Aspoň jsme se nemuseli tlačit v davech lidí.

Jaké jsou německé Vánoce, co tady mají za tradice, co si obvykle vaří k večeři? Předně je propastný rozdíl mezi oslavami tady na severu s těmi v Bavorsku. Soudě podle článků a pořadů v televizi jsou Vánoce dole v Bavorech docela podobné těm našim v Čechách. Dárky nosí Ježíšek, spousta lidí dělá kapra, chodí se na půlnoční... V Hamburku dárky nosí zásadně Weihnachtsman a viděli jsme letos zprávy, že jich začíná být nedostatek a noviny se hemží inzeráty "Weihnachtsman besucht"... K večeři lidé mají většinou klobásky s bramborovým salátem nebo husu. Kapr nebo fondue se taky sem tam najdou. Na Boží hod se scházejí rodiny. Je sympatické, že příchozí s sebou vždycky přinesou nějaké jídlo, aby hostitelka neměla strosti s přípravou. Ostatní je podobné jako u nás. Lidé šílejí v nákupních centrech, aby se pak jako zázrakem uklidnili a nakonec znovu propadli řádění, tentokrát silvestrovskému.

Schmalsee

Azurová obloha nás vytáhla ven, na východ k Möllnu. Už jednou jsme v tomhle místě byli, minulou zimu jsme si tady udělali výlet kolem zamrzlého Labsko-Lübeckého kanálu. Dneska nás průvodce navnadil na procházku kolem Schmalsee, hned u jižního kraje města. Nejdřív, hned za parkovištěm, jsme krátce prošli Wildparkem, ale žádná divoká zvířata jsme v něm neviděli. Cesta se pak svezla dolů k rybníku Schmalsee. Ten je v podstatě západní vstupní branou do přírodního parku Lauenburgských jezer. Zalité zlatým odpoledním sluncem, přilákalo jezero spoustu lidí a tak se cestičky podél vody jen hemžili výletníky, pejskaři a běhači.
S Alicí v závěsu (protože se musí věnovat každému dostupnému klacku nebo větvi) jsme cestou zpět vystoupali vysoko nad hladinu a zašli si trochu do lesa, kde jsme měli vyhlídnutý celkem čerstvý poklad "Králíčkův ďolík". Našli jsme ho celkem snadno a rychle a holky si hned zabraly svou kořist. Bohužel jsem si na webu pořádně nepřečetl, že kamenný králíček má v kešce zůstat, a německý název Häschen in der Grube mi zajíčky taky hned neasocioval. No, stalo se a králíček se vydal na cestu s námi u Kláry v kapse. Snad mi to majitel pokladu odpustí...

Vánoční trhy v Lüneburgu

Přestože jsme ještě neviděli jedinou sněhovou vločku a rtuť teploměru je stále v kladných číslech, je půlka adventu pryč a nejvyšší čas jít se podívat na vánoční trh. Loni jsme byli v Lübecku a samozřejmě i v Hamburku, letos jsme si vyjeli o trochu víc na jih do Lüneburgu. Usoudili jsme, že celá podívaná bude nejpíš hezčí za tmy, až se rozsvítí všechny ty girlandy na náměstí, světýlka na stromech a svícny za okny. Asi jsme nebyli sami, kdo měl stejný nápad, projezdili jsme spoustu ulic, než jsme víceméně náhodou narazili na parkoviště, které nebylo narozdíl od ostatních beznadějně plné.
Trh byl pěkný, i když se tam nedalo hnout. Alici jsme museli mít na ramenou, jinak by neviděla nic než stovky nohou v tlačenici kolem nás. První atrakcí na ráně byl kolotoč, na který Alice bezpodmínečně musela, ale když došlo na věc, rozbečela se, že se jí tam nechce. S žetonem v kapse jsme šli náladu vylepšit do stánku se "Schmalzküchen", malými horkými minikoblížky prosypanými cukrem. Velký kornout skutečně dokázal veškeré chmury zahnat. Na koblížky jsme si dali pikantní žampióny s česnekovou remuládou a holky pak ještě vyžebrali perníkové Mikuláše. Prošli jsme si půvabné centrum města, Klára ukousala svému Wheinachtsmannovi celou nohu a pak se do nás dala zima, tak jsme zamířili zpět k autu a do Hamburku.

Wittmoor

Slibovali déšť a bylo sluníčko. Kam na krátký výlet? V rezervaci Wittmoor se dá udělat asi tříkilometrové kolečko, kde se navíc schovává jeden poklad, a my potřebujeme umístit někam Belgickou Geocoin, kterou už dva týdny máme doma.

Wittmoor je jednou z mnoha sníženin, co taky vznikly v pozdní době ledové, podobně jako Duvendstedter Brook. A bahna je tam skutečně dost, dřív se i v oblasti intenzivně těžila rašelina, je to v lesích tu a tam ještě vidět. Ještě že jsme nedávno pořídili holkám slušnější pohorky na výlety. Bláta a potoky jsme dneska prošli suchou nohou. Nakonec se Alice chopila navigátora a bezpečně nás dovedla až k pokladu. Klárce se ho podařilo okamžitě najít a hned následovalo zabírání nejlepších věcí. A tak jsme zbytek cesty k autu došli za neustálého Aliččina pohvizdávání na získanou píšťalku, zatímco Klára se snažila ožehnout si vlasy starým zapalovačem...

Víc informací: http://de.wikipedia.org/wiki/Wittmoor

http://www.freizeitziele.hamburg.de/downloads/wittmoor.pdf

Odpoledne dnes bylo adventní. Němci dávali po obědě Tři oříšky pro Popelku, a protože už všechny repliky známe téměř nazpaměť, udělali jsme si pohodu a koukli se na německou verzi. Některé výrazy ale přesto znínesmírně řežou do uší . Třeba když Libuška rozlouskne poslední oříšek a překvapeně zavolá: "Aber sie sind bräutlich!".... V týdnu holky napekly vánoční perníčky a odpoledne jsme je zdobili. Cukrová pasta, špejle a stříkačky na malování a začali jsme. Alice s Klárkou velice ochotně malovaly, víc pěny šlo ale do bříšek, než na perník. Živit bychom se tím asi nemohli...

Nord-Ostsee Kanal

Zjišťujeme, že čas do konce našeho pobytu v Hamburku se začíná pomalu naplňovat a přitom je tady stále tolik míst, kde jsme se ještě nestavili... Jako třeba národní park Wattmeer nebo plavební kanál mezi Severním a Baltským mořem.
Před dvanáctou přijíždíme do Friedrichskoogu. Za ochrannou hrází bychom našli moře, kdyby zrovna nebyl odliv a voda vzdálená stovky metrů, snad i víc. Tak jsme mohli jen obhlížet nekonečnou plochu wattenmeeru, tj. pobřežních písčin a bahýnka. Na parkovišti jsme viděli pár lidí, jak se vracejí, s holinami celými od bahna. Patrně jsou procházky za odlivu oblíbenou činností. Na hrázi jsme snadno našli jeden schovaný mikropoklad, pak rozbalili draky a chvíli pouštěli. Tráva i cesta byly doslova poseté ovčími bobky, při pouštění jsme si je bleskově našťouchali do podrážek pohor, Alice se v nich dokonce stačila vyválet. Ještě že nemáme v plánu zajít někam do hospody. Vzal by za své...
Kolem třetí hodiny jsme u Burgu, kde je přívoz přes Nord-Ostsee kanál. Cestou k moři jsme ho přejížděli po mostě na silnici B5 a odtud jsme viděli celou šňůru lodí, menších i větších, jak se kanálem plaví. Ale teď nic. Nichts! Jen přívoz, co pobere osm aut, pendloval mezi oběma břehy sem a tam. Procházeli jsme podél řeky, až najednou se v zákrutě objevila loď. Nic extra obrovského, ale za ní se vynořila další, plná kontejnerů a pak ještě jedna. A to samé z druhé strany. Nejspíš se zdymadla na obou stranách kanálů otevírají současně a propouštějí lodě po dávkách. Velikost lodí je asi limitovaná, hloubka kanálu je 11 metrů a taky se tady musejí vyhnout dvě vedle sebe, takže obří cargo koráby asi stále musejí obeplouvat celé Dánsko, jestli mají namířeno na Balt. Ale nechť. Dočkali jsme se.
Přívoz byl zadarmo, nejpíš skutečně supluje normální silnici, cesta přes řeku netrvá víc než pět minut. Pár kilometrů od kanálu dojiždíme na místo, které je oficiálně označené jako nejnižší/nejhlubší bod v Německu, 3.6 m pod hladinou moře. To už slunce zapadalo za obzor. Na poslední chvíli stíháme dnešní třetí poklad, kam bychom mohli uložit chrousta, co jsme našli minulý víkend, ale cache byla tak promočená a místy už plesnivá, že jsme tam nic nenechali. Červánky postupně tmavnou, přestože je teprve čtvrt na pět. Cestou zpátky tu a tam míjíme domečky, které už září předvánoční výzdobou, byť advent začíná až příští neděli.

Další odkazy:
http://schleswig-holstein.nabu.de/m04/m04_02/
http://www.wattenmeer-nationalpark.de/main.htm

Deutschland ganz unten: Wo ist der tiefste Punkt?

Freepsum/Bunde/Neuendorf - Mit dem Anspruch auf den tiefstgelegenen Landstrich Deutschlands buhlen gleich drei Orte im Norden um touristisches Interesse. Allerdings gibt es in der Frage "immer Ärger", wie Doris Kleinwächter von der Landesvermessung und Geo-Basisinformation Niedersachsen (LGN) sagt. Offizieller Rekordhalter ist nach ihrer Aussage die Gemeinde Neuendorf-Sachsenbande in Schleswig-Holstein. Bürgermeister Johannes Rehder aus dem ostfriesischen Freepsum sieht das aber völlig anders: "Wir stehen mit 3,54 Meter unter Normalnull im Guinness-Buch der Rekorde. Daran ist nicht zu rütteln." Am Wynhamster Kolk im ostfriesischen Rheiderland lässt man sich von derartigen Superlativen nicht einschüchtern: "Es gibt nirgends eine derart große zusammenhängende Fläche, die so tief liegt", behauptet Hartmut Reincke von der Gemeinde Bunde. Auf einem großen Hinweisschild und sogar im Internet wird damit geworben. Bei der Touristik GmbH Krummhörn-Greetsiel ist man indes nicht ganz so überzeugt. Im neuen Gastgeberverzeichnis für 2004 sei jedenfalls nur noch von einem der tiefsten Punkte die Rede, sagt Sprecherin Maike Arendt.

Aprílové počasí

Od rána to venku na obloze vypadalo jak v dubnu. Slunce a protrhaný azur se střídal s nacucanými mraky, ze kterých pršely "junge Hunde", jak Němci říkají, když se venku čerti žení. Abychom se trochu provětrali, hodili jsme na sebe gumáky, sbalili nezbytné propriety na hledání pokladů a popojeli trochu na jih k Geesthachtu na hranice Schleswig-Holstein a Niedersachsen. Tam se uprostřed bukových kopečků schovávala cache Fahrendorf a kus cesty od ní chroustí hotel, kam jsme chtěli umístit dánsko-vyýchodoafrické tébéčko, které jsme minulý týden našli v Dockland v Hamburku. Stmívá se ale rychleji, než jsem čekal a tak nakonec došlo i na baterky. I tak, nebýt toho, že Ivča náhodou na chache šlápla, mohli jsme si chrousta zase odvézt domů. Takhle jsme ho aspoň umístili někam, odkud může cestovat na jih do teplých krajů, jak to má v náplni práce.

Svatý Martin

Oslavu svátku Svatého Martina a lampiónový průvod přádá školka vždycky přesně jedenáctého. Na rozdíl od loni, kdy se celá akce konala uprostřed Saselu, jsme se letos všichni sešli venku v příjemném prostředí u Starého Mlýna, dnes výletní restaurace a místa pro pořádání různých akcí. Možná i díky tomu byl sraz vylepšený o podávání punče a párečků. Jakmile se setmělo, rozsvítily se všechny lampiony, děti, učitelky i rodiče si zazpívali pár písniček o Martinovi, které se poslední dva tři týdny ve školce učili, a pak jsme se všichni vydali temným lesem na louku, kde se písně zopakovaly v pěkně v kruhu, paní ředitelka popřála všem pěkný zbytek večera, víkendu i podzimu, a bylo po parádě.

Kdo to byl Sv.Martin?

Sv. Martin se narodil v rodině setníka v římské Panonii, kde byl naverbován do římského vojska se kterým dorazil do Gálie (dnešní Francie). Legenda praví, že při průjezdu městskou branou obdaroval mrznoucího žebráka polovinou svého kabátu. V Gálii se dal pokřtít – stává se tedy křesťanem a odešel od vojska. Ve francouzském Poitiers založil mnišskou osadu. V roce 381 byl vysvěcen biskupem v Tours. Sv.Martin žil skromně na břehu řeky Loiry. Založil zde také mnišskou osadu, později opatství Marmotier. Ve Francii je nazýván apoštolem Gálie. Sv. Martin zemřel v roce 397 nebo 399 v 81 letech a je pochován v klášteře v Poitiers (1. západoevropský klášter ). Za panování Franckého krále Chlodvika byl přijat za ochránce křesťanství v Gálii a odtud se úcta rozšířila zvláště do severního Německa.

Svatomartinská tradice mladého vína

Sv. Martina bylo tradiční datum, kdy čeleď opouštěla sjednanou službu, dostávala mzdu a hledala si nového hospodáře, případně o rok prodlužovala dohodu se stávajícím. Smlouvy také uzavírala obec s obecním pastýřem, ovčákem, ponocným a dalšími lidmi, kterým obec platila. Také majitel vinice – šlechtic či zeman na Sv.Martina zasedl se svými vinaři, aby poprvé ochutnali mladé víno a společně zhodnotili uplynulou sezónu. Kvalita mladého vína rozhodovala o tom, zda majitel vinice obnovil se svými vinaři smlouvu na další rok či nikoli. Toho dne se tedy velmi slavilo, existují záznamy o rozpustilostech a výtržnostech “Martínků“. Na Sv. Martina se také konaly posvícenské hody, jejichž neodmyslitelnou součástí byla pečená husa. Tahle tradice existuje již od 15. století, kdy při společném obědě dostával čeledín od své hospodyně křídlo, aby celý rok “létal“. A již ve 14 století je dochována česky složená Martinská koleda s níž chodili nejen chudí žáci, ale i kanovníci a dokonce i městský kat.

Další zdroje: Wikipedia