Je příležitost vyzkoušet, jestli bude kotník držet při lážo plážo běžkařském výletu klasikou. S LP partou jedeme do penzionu U Bendlů v Srní na Šumavě. Večer hudební pohoda - dvě elektroakustiky a saxofon. Ráno nasazujeme lyže ve 
Filipově huti. Červený vosk trochu drží ve stínu, ale kam svítí slunce, tam se sníh mění v břečku. Příjemným tempem se přesouváme na Březník u Luzenského údolí. Je krásně, běžkařů je tady jak much...
Ivča leží s chřipkou a my ostatní, abychom se při neděli trochu vyvětrali, jsme odjeli lovit okolní kešky. Jako první jsme si naplánovali Mys hrůzy. Čtyřkový terén normálně slibuje adrenalinovou zábavu, ale my využili hlubokých 
nočních mrazů, které okolí pokladu proměnily v pevný povrch, po kterém jsme se na ostrůvek uprostřed rybníčku bahňáčku bez problémů dostali. Abychom si aspoň trochu užili, rozhodli jsme se nejít zpátky po cestě, ale zamrzlým korytem potoka, který do rybníka ústí. Jak byl led na tiché hladině pevný, tak se v proudící vodě zvolna tenčil a tenčil, až se jím na forhontě jdoucí Alice propadla po kolena do vody. Přes protesty, že má nohy suché, jsem je hnal indiánským během k autu a další kešky halt musejí počkat někdy na příště...
Jen skuteční umělci umí zpoetizovat i nejvšednější věci, pouze výjimeční lidé svými hudebními nástroji dokážou malovat. Začalo být nepodstatné, mezi jakými styly vlastně Šina (basa, zpěv, texty) a Dan Salontay (kytara, zpěv, samply) cestují, že se nechávají inspirovat trip hopem, bluesem, alternativou či ambientem. Jejich hudba na každý krkolomný pokus o škatulku pohlíží se shovívavým úsměvem. Longital, nově povýšení do pozice kosmopolitních designérů, tóny neskládají, ale fantaskně vymalovávají. Na plátno života, přírody, velkoměstských semaforů, na hladinu šumícího oceánu i docela obyčejných lidských rituálů...
Po dvouměsíční koupeli v tónech tohoto bratislavského dua jsem si nemohl nechat ujít jejich koncert v jazzovém baru JazzDock. A koncert nezklamal, naopak. Melodie některých písniček mi zněla v uších ještě při vstávání. Třešinkou na dortu bylo i (takmer neplánované) vystoupení hosta v podobě Markéty Irglové. Nádhera...
Letošní jarní prázdniny letos vyšly pro středočeský kraj nezvykle brzy a my se vypravili do zázemí Jablonce s plánem užít si nějaké lyžování. První rozjezd jsme v pondělí dali na mírnějším svahu v Lučanech, ale nebyl valně upravený a holky to na louce moc nebavilo. V úterý jsme proto vstali za kuropění a odjeli na Špičák, kde už z loňska máme sjezdovky vyzkoušené. Nebe a dudy! Pár sjezdů po modré a došlo i na červený svah. Tady holky vůbec neremcaly, že už by jely domů, naopak byly zklamané, když nám půldenní permice vypršela.
Počasí se začalo kazit a tak jsme se rozhodli, že v pátek už lyžovat nepůjdeme a místo toho si uděláme krátký výlet na Hruboskalsko. Mezi skalami je tam pár kešek, něco si odlovíme. Lázně Sedmihorky byly liduprázdné, stejně jako cesta na Hrubou Skálu. V horolezeckém průvodci hledáme jména skal kolem nás. Dračí zub, Dračí věž, Osudová, Daliborka... jména připomínají časy, kdy jsme tady s klukama z turisťáku byli 
pečení vaření a lezení po skalách nás fascinovalo a lákalo. Dneska nám dal zabrat i výstup Myší dírou po ledovatých schodech. V arboretu je báječná keška, velký kyblík schovaný ve skále, plný všelijakých hraček, k velké 
radosti holek. U Adamova lože zjišťuju, že holky ještě nikdy neviděly pohádku o Bajajovi. Takové nedostatky! Žlutá značka nás vede kolem vyhlídek na zámek k horolezeckému cintorínu. Jmen přibylo, překvapivě hodně lezců skončilo ve Vysokých Tatrách. O kus dál jsme u Skauta, na který lezli ve filmu Jak dostat tatínka do polepšovny. Za dalších pár minut jsme zpátky u auta, akorát na to dovalit domů, udělat pár věcí do školy a začít se balit na cestu domů, za maminkou do Hradešína.
Letošní sezónu lovení kešek jsme zahájili výpravou do kosteleckého areálu bývalého plicního sanatoria, kde se nabízí série pěti pěkných pokladů. Z popisu kešky bylo už předem jasné, že budova je dost strašidelné místo. Trochu 
jsem její historii přiživil hororovými prvky a tak se mě holky držely jako klíště, zejména když se z pustých chodeb léčebny ozývala nepříjemná ozvěna a meluzína. Další kešky náz zavedly dál do bukových lesů na překvapivě pěkná místa s hlubokými stržemi, brodění potokem a hledání pokladu pod kameny v korytu nás velmi bavilo, hlavně Alici...
Už dlouho nás lákala výstava Orbis Pictus - Play v pražském Mánesu. Loňský Labyrint světla v bubenečské čističce se nám moc líbil a tak jsme měli veliké očekávání. Navíc by měla expozice brzy končit a neradi bychom ji minuli. V jedenáct 
jsme si dali v Mánesu sraz s Rožkovými. Trochu nás vyděsily davy, které se na výstavu hrnuly. Lístky, šatna a už jsme uvnitř. Jak psali v pozvánce, dominantou plochy jsou "termitiště", stavebnice čehokoliv z různých materiálů - 
od dřeva, přes různé polystyreny, odpadní trubky, až po kouzelné špulky od čehosi. Mezi termitišti sem tam hravý "vynález" jako třeba obří lupa, periskop, kamera obscura, všelijaká zvuková hrajátka. V suterénu hry se 
světlem, některé vynálezy už jsme viděli na předchozí výstavě. Celkem fajn, holky si to myslím užívaly. Nicméně jsme se shodli, že si Orbis Pictus - Play více vychutnají prckové maximálně do Aliččina věku. 
A že takových bylo na place požehnaně, polovina šatny se změnila na obří kočárkárnu.
Po deseti letech jsme se s klukama dali dohromady a na tři dny společně vyrazili do Rakouska na lyže. Cílovou stanicí bylo městečko Wagrain se svými sjezdovkami. První den sice pršelo, ale zato byl na svazích minimální provoz a my si lyžování docela užili. Pátek se sobotou už byly celkem slunečné, teploty dole u vleků šplhaly k deseti stupňům, lidí přibylo, ale i tak byla lyžovačka a pobyt s partou naprosto senzační.
Počasí se umoudřilo. Jak byl Štědrý večer mokrý, tak bylo svatoštěpánské ráno do sucha vymrazené, a když jsme o deváté vyšli z návsi směrem ke Škvorci, mráz nás všechny 
pěkně kousal do tváří. Sešlo se nás ke čtyřiceti, z toho přes polovinu čítaly duše z naší "ulice". Přes Skřivany a Přišimasy vycházka dosáhla asi osmi kilometrů, dost na to, aby menší kusy úpěly, že už neujdou ani krok. Závěr před 
chalupou organizátora pana Dupala, za ochutnávání jeho slivovice a medoviny, byl pěknou tečkou za letošním pochodem.
Včera večer jsme vyrobili pytel ozdob pro zvířátka a dneska o desáté vyjeli s kamarády k radotínskému hřbitovu. Stromek, který už leta zdobíme, je stále vyšší, ozdoby se houpají jen na nejnižších větvích. Je nad nulou a mrholí, 
takové počasí jsme snad ještě neměli. Zato ale máme ke zpívání koled kapelu, Milda na kytaru, Momo na housle, Kačka Šimánková na flétnu.
začínáme s vánočními tradicemi - s litím olova. Ale zrada! Plynový sporák je fuč a turistické vaříky kdovíkde v krabicích. Zkoušíme svíčky, ale jejich plamínek na tavení olova nestačí. Ivčin nápad strčit tyglík do kamen vypadal slibně 
do té doby, než začala hořet jeho rukojeť. Zkrátka fiasko. Raději začínáme smažit kapry. Musíme začít včas, abychom v pohodě stihli hradešínskou půlnoční, která opět začíná v osm večer. Návrat z "vyhlížení Ježíška" je letos pohodlnější, do ložnice vcházíme francouzským oknem, už nemusíme lozit přes parapet lako loni. Alice s Klárou 
větří, že povídačka o Ježíškovi nebude až tak stoprocentně pravdivá. Ali na mě doráží: "Jak to, že pořád chodíš před večeří na záchod ty? Dneska půjdu já!!" Během večera si neustále něco šuškaly a pak mi Alice prozradila 
tajemství: "Víš, jak jsme se v ložnici oblíkali, tak jsem pod postelí viděla pytel a podívala se do něj a tam byly dárky. A když jsme přišli z vycházky, tak už tam nebyly a pak jsem je našla pod stromečkem..." Ježíškovská story asi nebude udržitelná.
První plody Klárčina působení v českobrodském sboru Vox Bohemica jsme si byli poslechnout minulou neděli v Poděbradech, kde večer proběhlo pásmo vánočních koled a Rybova vánoční mše. ředitel hudebky pan Charvát tam měl všechny své sbory i komorní orchestr. Bylo to prima, dokonale jsem zmrzl.
Dvaadvacátého se vystoupení opakovalo v kostele v Českém Brodě. Přijela si ho poslechnout i babička Kamilka, protože tomu rozumí, sama kdysi zpívávala na kúru a Kláře to udělalo velkou radost. V lavici za námi seděla nějaká maminka s malým chlapíčkem a ten jí najednou potichu povídá: "Hele mami, tamhle Ježíškovi jsou vidět prsa!" A po pár vteřinách dodává: "A brzo mu bude vidět i pindík...."
Kamarádi nás pozvali na představení Vánoce aneb Příběh o narození divadla Minor. Všech našich dětí bylo víc než dospělých, Klárka tam navíc ještě potkala spolužačky z Hradešína. Hodinovou hru jsme si užili jak malí, tak velcí. Byla legrace, bylo tajemno, skvělé aranžmá i hudba.
Příběh o narození Ježíška se nemění, neboť jak to tehdy bylo, stojí už jednou provždy psáno. Mění se ovšem doba a tím pádem i lidé, kteří si tenhle příběh vyprávějí. Každý rok si dávají dárky a jsou na sebe hodní, ale protože se to všechno událo opravdu hodně dávno, mnozí z nich už trochu zapomněli, proč se ty vánoce vlastně slaví. Cukroví, kapr a bramborový salát, koledy, svíčky, ozdoby, pohádky - jenže kdo vlastně byl Ježíšek a proč se narodil? A jaký se nám bude zdát tenhle starý příběh, když si ho zkusíme dnes znovu vyprávět? Třeba zjistíme, že se lidé zas tak moc nezměnili, pořád se mají i nemají rádi a hledají odpověď na stále stejné otázky. A tak i náš tradiční vánoční příběh pro děti a jejich rodiče je plný postav zlých, krutých, herodesovských, ale i laskavých, milých, andělských...
Inscenace "Vánoce aneb Příběh o narození" je pokusem o zamyšlení nad významem nejoblíbenějších svátků v roce - reflexí jejich tradičního poselství, ale zároveň i zcela osobních lidských dojmů. Charakter vyprávění zde vychází ze starých lidových vánočních her a evangelií. Inscenace vytváří prostřednictvím scénických obrazů snovou, tajuplnou atmosféru vánoc; dávná biblická historie se tu odvíjí z obyčejného příběhu Josefa a Marie, světy nadpřirozené a všední se prolnou, aby na okamžik zachytily naději, utrpení, zlobu i radost. Poetický kus s živou hudbou Jana Matáska, s loutkami a maskami Roberta Smolíka a kostýmy a scénou Pavla Kodedy režíruje Jan Jirků. V inscenaci hraje celý soubor divadla Minor.
"Můžeme přijít bez anděla už po třetí, nebo až úplně nakonec, snad kolem sedmý, ale kompletní, tak si řekni", dal mi na vybranou Roman Hanuš. Beru druhou možnost, ještě mám odpoledne v plánu otočku 
do Raškovic, abych odtamtud přivezl vánoční ozdoby a lyže. Sedmá pryč a nic. Osmá, pořád nikde ani vidu, ani slechu. Až v půl deváté vrznou vrátka a k baráku se kolébá kýžené trio. Čert se příšerně potí, Mikuláši po náročné tůře odpadává levé obočí. Klára už letos bere návštěvu s humorem, ale Alice klopí oči a pokorně se přiznává ke všem hříchům, co jsme Mikulášovi sepsali. Vše naštěstí řeší taštička s dárky a s nezbytným uhlím a bramborou. Holky můžou jít spokojeně na kutě...
