Dovolená v Rakousku a Chorvatsku

Letos jsme se vrátili k osvědčenému uspořádání dovolené, tj. týden na horách a týden u moře. Na výlety jsme zvolili kýčovitou oblast Tyrolska pod pohořím Zahmer Kaiser, ke koupání v moři jsme na doporučení vybrali domek přímo u moře v obci Sevid nedaleko Trogiru. Zápisky z dovolené jsou zde.
 

Kolonoskopie podle Šabacha

"Včerejšek jsem strávil tím, že jsem celej den do sebe lil kvanta nějaký husný břečky na pročištění střev. Pět litrů tohohle tekutýho kartáče do sebe musím vpravit, a když říkám vpravit, tak vpravit. Protože jinak se to nazvat nedá. Ve vymezenejch intervalech popadnu půllitr s tou hrůzou, která je, snad aby vám to chutnalo ještě hůř, ochucená nějakou ovocnou srágorou, a snažím se to dostat na jeden zátah do sebe. Trpím dávivým reflexem, kterej mi celou tuhle proceduru nijak neulehčuje. A neulehčuje mi ji ani Evžen, kterej v domnění, že mě snad psychicky podporuje, sedí v křesle, zvědavě mě pozoruje, a když to lokám a dávím se tim svinstvem, tak mu na tváři pohrává úsměv, kterej má bejt sice povzbudivej, ale nemůžu si pomoct, není. Je spíš štítivej. A když na mě mluví a povzbuzuje mě, tak sliní a má nauseu, což mívám taky, když se dívám na něco, co se mi ekluje. A tak mu říkám: "Hele, netrap se tady zbytečně, stejně seš tu naprd. Běž do Ticha, tam si dej pivo a mě dej pokoj!" Evžen mě ještě chvíli znechuceně pozoruje, což podle něj má být v praxi vyjádřená solidarita s mým zbědovaným stavem, ale pak se zvedá a jde. Takže včera sedím doma, poslouchám v rádiu písničky na přání a s hrůzou zjišťuju dvě věci. Jednak to, že ještě nedávno v takovejchhle pořadech hrávali dědečkům a babičkám "Pod jednou střechou", a teď najednou Elvis a Beatles, a dokonce i Pink Floyd a Led Zeppelin. A jednak to, že mám ještě dva litry toho svinstva před sebou. Nevím, co z toho je víc k posrání." (Petr Šabach - Máslem dolů)

Cesta do dějin rodiny Sedláčků

Jeli jsme do Jablonce popřát mamce k narozeninám. Kromě toho jsem si chtěl nafotit pár historických snímků, které jsme u babičky viděli už v zimě, když se tam stavovali Tomešáci z Kanady. Probírali jsme se krabicemi miniaturních fotek, bylo tam dokonce i pár předválečných CK fotopohlednic. Exkurz na začátek dvacátého století. 

Vysvědčení 2015

Oba týmy vybojovaly na vysvědčení vyznamenání. Tak jsme ji připravili malé překvapení, tajný výlet do středověké krčmy v Dětenicích. V úterý tam od sedmé večer probíhá program - tanečnice, hudba, souboje, popravy, vymýtání ďábla....  Vřeštění šílené čarodějnice nám porcovalo ušní bubínky, Alici se to ze začátku dokonce lautr nic nelíbilo a své zpruzení si nenechávala pro sebe. Jakmile si ale nacpala bříško, spokojeně vzala hubaté šenkýřky a celý ansámbl na milost.

Oslavy sedmdesátin na Hradešíně

Po loňských megaoslavách Jardových sedmdesátin v Raškovicích došlo i na ženy. Ano, množné číslo je na místě. Sedmdesátku letos v červenci slaví nejen babička Marta, ale v březnu ji dosáhla i její švagrová Boženka Kuchařová. Tak se holky dohodly, že společné oslavy uděláme na Hradešíně. Myslím holky - dcery, nikoliv oslavenkyně. V pátek jsme vyšůrovali, večer dorazila Marcela, aby pomohla obalovat řízky ze čtyř kil kuřecího. Ostatní hosté začali najíždět až v sobotu po poledni. To už na dvoře čekala postavená síť na badminton a kluci s holkama se ochotně pustili do hry. Lidí se celkem sešlo dvacet, obsadili jsme terasu, počasí zůstalo přívětivé až do večera, pak teprve se spustil déšť. Jídla, pití a tlachání bylo na rozdávání, žádnou nouzí asi nikdo netrpěl.

Vinný večer nad Tramínem

Hradešínský Drncák

Nedávno se mě přes plot pan Čadil nenápadně zeptal, co dělám třináctého června. "Asi nic", nenapdla mě žádná smysluplná výmluva, protože jsem začal tušit nějakou léčku. "Tak to můžete jet Hradešínský Drncák!", zajiskřilo mu v očích. Navečer jsme s Šárovými odjeli do Kostelce na pivovarské slavnosti "Kostelecké vysmolení" a když jsem se pak ráno probral, koukám, že jsem se na Drncák zaregistroval, zřejmě ve stavu opilecké nepřemožitelnosti.
Start v pravé poledne, teplota asi třicet stupňů, vedro jak v tropech. Před startovní čárou natěšená šedesátka závodníků. Naprostou většinu cesty jsem už znal. Ve středu navečer jsme s holkama projeli východní část k Šembeře a přes Vyžlovku. Západní část okruhu od Žernovky přes Babický les a ze Škvorce na Hradešín znám zpaměti z běhání.
Borci mi zmizeli z dohledu záhy za Hradešínem. Stejně jsem neměl v plánu žádné ambiciozní představení. S letošní padesátkou najetých kilometrů, a to ještě na pohodu s holkama, budu rád, když těch osmapadesát kilometrů nějak dopachtím. Střídavě se předjíždíme s panem Čadilem. Zpravidla mu unikám bezhlavými sjezdy a on mě pak dojede ve stoupáních. Na hradišti nad Šemberou předjíždím Michala Košťála, ani jsem netušil, že se závodu účastní. Po prvním kole se na obloze začínají sbírat černočerné mraky. V lese přes oranžové brýle skoro nevidím, jaká se udělala tma. Cestou na Vyžlovku začínají nad hlavami burácet hromy a zanedlouho se spouští déšť. Místy krápání, místy liják. Za chvíli jsem zablácený od hlavy k patě. Blatníky jsem si včera frajersky sundal. Červená v Hradešínském lese a první pád, když se mi přední kolo zapíchne do jámy plné bahna. Druhý na sebe nedal dlouho čekat. V Babickém lese na sjezdu pěšinou k potoku mi na mokrém kořenu uklouzne zadek a než se naděju, objímám pařez. Naštestí je to jen odřené rameno. Ve stoupání ze Škvorce k Hradešínu v lese za sebou široko daleko nikoho nevidím. O to víc mě překvapí, když mě na poli, půl kiláku před cílem dojíždí ženská s nápisem Zuzana na zadku. Znám ji, pomáhal jsem jí během první půlky nasadit zadní kolo a taky jsme se párkrát míjeli. "Tak jeď, ty stihačko!", pouštím ji před sebe, protože na nějaký sprint do cíle nemám ani pomyšlení. V cíli měřím čas, asi 3:54 hodin. Přichází pan Čadil, který jel jen jeden okruh. Tak Drncák probereme nad miskou guláše, počkáme na vyhlášení výsledků a je po všem. Celkově jsem na 31. místě. Kdybych se přihlásil jako Hradešíňák do jednoho kola, tak bych býval stál s třetím místem na bedně, sakra...

Silva Nortica 1/2 Maraton

Předpověď počasí hlásila nejteplejší sobotu v tomto roce. A ráno nás okny žumberského penzionu Marie skutečně vítala modrá obloha bez jediného mráčku. Cestou na startovní čáru nám Štěpán Škorpil doporučoval běžet pomalu a hlavně na občerstvovačkách vypít, co se do nás vejde. Tak s tempem mi nemusel říkat dvakrát. Krátce po startu mi i přes nevysokou rychlost vystoupal tep na 90% maxima a neměl se k poklesu. Peleton se mi vzdálil a já zůstal na chvostu s ostatními hlemýždi. Ale nezoufal jsem si. Loni jsem to přepískl a z Nových Hradů jsem se doslova ploužil. Tentokrát jsem měl v plánu si tempo udržet. A šlo to. Lidi nepředbíhali mě, ale naopak. Na obráce v Terezině údolí jsem předběhl Kolomba, cestou do kopce na sedmnáctý kilometr další dva borce a pak k silníci ještě další dva. Konečně Horní Stropnice. Na konci vesnice potkávám v protisměru Mirka s Evou. Čeká mě asi kilometr po silnici mezi poli. Jen na otočku a zpět na hřiště. Nohy mi sice nepříjemně těžknou, ale vím, že je to jen kousek. Náhle se mi ale začíná motat hlava a musím přejít do chůze. Mozek se mi vaří. Na silnici vidím nasprejovaný křížek se šipkou kolem dokola. Nezaměnitelný symbol otočky. Já si ho ale v pomatené mysli špatně vyložil a tak se v mírném poklusu plazím dál. Láteřím, že zase trať prodloužili, ale nic mi není podezřelé. A najednou občerstvovačka a chlapík na mě kouká jak na zjevení. "Tady ale půlmaraton nevede, tohle je trať maratonu!", začíná. A mě to najednou dojde. Otočka nastříkaná na asfaltu, od té doby žádní běžci. Tak se pořádně napiju, jak pan Škorpil radil, a mírným svahem sbíhám zpátky do Stropnice. Kolombo už určitě doběhl a kamarádi zjistili, že jsem se někam ztratil. Na silnici mi jdou naproti holky, jestli se náhodou neválím někde v příkopu. Nakonec se dovalím do cíle, k jednadvaceti kilometrům jsem si ještě dva a půl přidal a místo nadějných 2:30 si zapisuji čas 2:46.

Cyklosezóna začíná

Alice se přihlásila na školní čtyřdenní cyklovýlet. Do Krkonoš. Bez tréninku. Omyli jsme tedy a promazali naše bicykly a vydali se na projížďku. Alice se nám ale ztratila a najezdil jsem kolem Žernovky pár rychlých kilometrů, než nám Ivča zavolala, že se Alice vrátila domů. Nicméně jsme usoudili, že se starým  železným kolem s v Krkonoších nehne. Prohledali jsme pár internetových krámů a nakonec jsme objevili slušné krosové kolo v Horních Počernicích. Jakmile jsme ho následující víkend přivezli, vydali jsme se na pěknou pětadvacítku kolem Hradešína. Alici je kolo akorát, hrozně si ho pochvalovala a co je hlavní, stačila nám s Klárou.

První koupáni

Léto ještě nezačalo, noční teploty spolehlivě stáhnou teplotu vody na nějakých patnáct stupňů, ale ranní sluníčko mě dnes poprvé zlákalo, abych si dal pár bazénů. 16 stupňů bylo velmi osvěžujících. Však jsem to po včerejším macaovém zápase, který se protáhl do půl třetí ráno, velmi potřeboval.

Fantom opery

Dlouho jsme nebyli na žádném muzikálu. Lístky na Fantoma opery jsme kupovali už v lednu a konečně čas dospěl ke kýženému třicátému květnu, kdy jsme se vyklopili z auta u GOJA Music Hall v Holešovicích. Všem se nám představení líbilo, holky seděly jak přikované a hltaly každou vteřinu tohoto povedeného muzikálu. Co o něm píší kritikové?
"Romantický příběh z prostředí pařížské opery opatřil náročnou výpravou scénograf Daniel Dvořák, který má s muzikálovou i operní velkolepostí bohaté zkušenosti. A tak inscenace oslňuje barvitou jevištní nádherou při zkouškách opery Hannibal (s takřka opravdovým slonem), ponurostí podzemních katakomb, kudy Fantom jako bájný Charon převáží na loďce Christinne, prosklenou střechou pařížské opery, kam se uchýlí Christinne s Raoulem před Fantomovým hněvem, a řadou dalších scén, jež se plynule střídají, aby divákům připravily nová a nová překvapení.
Výprava sugeruje divákům dojem, že se ocitli v hledišti pařížské opery. Napomáhá tomu i fakt, že řadu akcí rozehrává režisér Petr Novotný i přímo mezi diváky v hledišti.
S výpravou si nádherou a zdobností nezadají ani kostýmy a paruky, dodávající lesk a historickou patinu příběhu o lásce znetvořeného Fantoma ke krásné zpěvačce Christinne.
K Fantomovi opery patří i řada triků, včetně slavné scény se zříceným lustrem. Třípatrový mohutný lustr umístěný nad hlavami diváků se opravdu zřítí – či spíše sjede po laně na jeviště, kde zůstane neporušený, aby v druhé polovině byl opět vytažen na své místo.
Fantom opery je ale především hudba Andrewa Lloyda Webbera a zpěv, vždyť o ten jde i v příběhu samém.
Soupeření debutantky Christine s operní divou Carlottou Giudicelli zvládly protagonistky sobotní premiéry na výbornou – v roli Carlotty zazářila suverénními koloraturami a křišťálovými výškami Tereza Mátlová, představitelka Christine Michaela Gemrotová svým výkonem rovněž přesvědčila, že je pro tuto roli výbornou volbou.
A v roli Madame Giry se velmi dobře uvedla i Miroslava Časarová, která kromě pěvecké jistoty zaujala i přísně strohou hereckou stylizací své postavy.
Po pěvecké stránce ztvárnil výborně titulní postavu Fantoma (kterému se bůhvíproč v překladu Jaroslava Machka říká trochu matoucně i Duch opery neboli D. O.) Marian Vojtko, jehož výkon co do pěveckých kvalit výrazně převyšuje všechny jeho předešlé muzikálové role.
Po herecké stránce však jeho Fantom postrádá charisma, jež v divácích budí soucit s jeho osudem. Zůstává víc mstivým hrdinou než nešťastně zamilovaným mužem.
Ještě větší herecké problémy má s Raoulem, Vikomtem de Chagny, Bohuš Matuš, který diváky o své lásce ke Christinne přesvědčí rozhodně víc zpěvem.
I proto scény vztahu Christine k oběma mužům nebudí ono absolutní romantické opojení, které Fantom opery předpokládá. Snad tuto kvalitu na scénu vnese alternující obsazení. V divadelně obratné režii Petra Novotného je na to úspěšně zaděláno.
Diváckým očím skrytý orchestr pod vedením dirigenta Michala Macourka hrál na sobotní premiéře s velkou vervou. Pochvalu si zaslouží company, především za pestrou baletní podívanou.
Fantom opery přinesl na scénu muzikálovou událost, na kterou Praha mnoho let čekala. Rozhodně diváky nezklame ohromující výpravností i hudebními kvalitami, které jeho inscenování vyžaduje.
A časem snad dospěje i k přesvědčivějšímu romantickému výrazu ve výkonech jednotlivých protagonistů. Diváci si to zcela jistě nenechají ujít. Premiérové publikum Fantoma přijalo s ovacemi vestoje."
Radmila Hrdinová, Právo

To naše publikum, mimochodem, také.

Černokostelecké vysmolení

Šárovi navrhli, jestli bychom se s nimi nejeli podívat do Kostelce, že jsou tam v sobotu v pivovaru slavnosti Černokostelecké vysmolení. Kromě toho, že se tam prodávají piva vařená v Kostelci i v dalších menších pivovarech, probíhá také vysmolování dřevěných sudů, které tam pro vlastní potřebu skutečně stále používají. Na pivovarském dvoře stoly a lavice, ale také plac na tančení pod pódiem, na kterém celkem příjemně vyhrávaly kapely. Ačkoliv jsme ochutnávali jen ve třetinkách, ty místní speciály nám tak jak tak nastoupaly do hlavy a tak nás Ivča vezla domů pěkně rozveselené. Poslední kapkou v pivováře byl dvacetiprocentní Šnajdr Porter. Ten nám cestou v palicích hezky uzrál a tak na plánované macao nedošlo, oba jsme s Martinem usnuli v půlce rozpitých Svijan (já dřív).

Vltava Run

Dva běžci nám vypadli krátce před závodem, naštěstí se podařilo rychle sehnat kvalitní náhradu. Oba noví borci na svých etapách nahnali dost minut k dobru. Ty se hodily. Jednak něco spotřeboval svým pomalejším tempem Rafael, a pak jsme taky trochu bloudili. Celkem dvakrát a byly z toho asi čtyři kilometry navíc. V noci u Lužnice zase nějací hospodští vtipálkové odklonili značení a tak asi dvacítka běžců včetně našeho Moma nějakou dobu tápala v temnotách. Ale jinak bylo vše parádní - počasí, lidi, nálada. Vybíhali jsme z Kvildy s číslem 25 v 6:45 ráno. Já jsem letos dvanáctku uzavíral a tak jsem se proběhl v kopcích z Rožmberku do Zátoňě, pak krásnou ranní zvlněnou krajinou z Květova do Kostelce nad Vltavou a nakonec cyklostezkou podél Vltavy ze Zbraslavi do Braníku. Celkem jsme nasbírali čas 33 hodin, 45 minut, bezmála deset hodin (!!) za vítězným týmem a vyšlo na nás 146. místo ze 177 týmů.

Jarní výlet na Lichnici

Vyrazili jsme se Šárovými na jarní výlet. Martin měl políčeno na pár turistických známek ze Železných hor a tak jsme se domluvili, že si uděláme výšlap na Lichnici. Auta jsme nechali u nádraží v Třemošnici a začali stoupat  podél Zlatého potoka k Hedvikovu a pak výš a výš, až jsme vylezli na silnici u Starého Dvora. Tady mi začaly kešerské žně, podél silnice směrem k Lichnici a dál jich je asi deset, poschovávaných po dvou stech metrech. Musím přiznat, že většinu našly holky, já se tam vždy jen podepsal. Na Lichnici jsme poseděli a užili si sluníčka, pak jsme se přes Dívčí kámen přesunuli do Lovětínské rokle a tou sestoupali zpět k Třemosšnici. Závěrečnou tečkou byla návštěva muzea vápenictví v Berlově vápence. Původně jsme ještě chtěli cestou domů vystoupat na rozhlednu Kaňk u Kutné Hory, ale jak Martin, tak Alice si cestou nadělali slušné puchýře na patách, a proto jsme rozhlednu odložili na jeden z dalších výletů. On také začal hokejový zápas Česko-Rakousko a milovníci hokeje nechtěli přijít ani o minutu.

Konec narozeninové sezóny

Zavítali k nám rodiče z Přelouče a Marcelína s mláděží z Podlažic, abychom společně oslavili veškeré jarní jubilea a svátky a tím ukončili každoroční narozeninovou smršť. Vše se zdařilo, pod dobrotami se stůl doslova prohybal. Došlo i na stolní hry, vítězstvím v Dominionu jsem zajistil naší rodině věčnou čest a slávu...