S koly na borůvkách

Před prázdninami jsme potřebovali prověřit stav kol i stav kondice. Tak jsme nasadili helmy a vyjeli na několikakilometrovou projížďku. Hlavně že se koukneme, jestli už se nad Škvorcem dají sbírat třešně. V lese uHradešína jsme tu a tam mezi stromy zahlédli sběrače borůvek. A tak jsme taky zastavili, že zkontrolujeme množství a zralost. Některé keříky byly obsypané velkými a výbornými borůvkami, mnoho jich ale bylo smutně prázdných. Když jsme si náležitě zmalovali pusy i ruce na modro, opět jsme skočili do sedel a pokračovali přes Doubek do Třebohostické hospody na limču a pívo. Na západě se pomalu začínalo nebe zatahovat, raději jsme rychle dopili. Na kopec nad Škvorcem jsme se vydrápali lesem, Alice s kolem dost zápasila. Třešně se na nás z některých stromů přímo smály. Hlavně proto, že visely z nedostupných větví. Tam, kam se člověk mohl dostat nebo dosáhnout, už bylo všechno vyzobané. Nasbírali jsme několik paběrků pro maminku a davaj domů do bazénu. No, celodenní cyklovýlety budou asi trochu náročnější, uvidíme...

Silva Nortica Run 2012 - půlmaraton

Po nočním dešti jsme se probudili do chladného, ale slunečeného rána. A také do zvuku lesních rohů. To si před žumberským penzionem Marie dávali sraz autoři věnující se myslivecké tématice. Nimrody jsme během dne potkali ještě jednou v Terezině údolí. Ale zatímco oni tam dojeli autobusem, my si tam doběhli po svých s čísly na prsou. Start letošního SRN půlmaratonu se přesunul na náměstí do Horní Stropnice. Proti loňsku se změnila i celá trať, která se tento rok vine jen českým krajem a ani její převýšení není tak ďábelské jako to minulé. Účast na SRN je omezena sedmistypadesáti čísly. Řada z nich už odběhla dříve na trať ultramaratonu (103km) a maratonu. Na startu půlky se tak sešlo něco kolem stoosmdesáti lidí. I naše parta se rozrostla, když se na startovní čáru přidali Rožkovi, jejich známí Holečkovi a Petrův bývalý kolega, fotograf a hulič Jarda Vraj.V 11:00 odstartováno. První třetina trasy je víceméně do kopce, ale není vedro, tak to nevadí. Druhá třetina je lahůdková, mírně svažité silničky hezkým lesem, jen do Nových Hradů si musíme vyběhnout strmější kopec. Běh z hradu k řece Stropnici mi trochu připomněl závěrečné stovky metrů na Velké kunratcké, ale to už se začínáme nořit do lesoparku v Terezině údolí. Je znát, že se pomalu blížíme k cíli. Někteří závodníci, resp. závodnice řadí vyšší rychlost, některým se sil nedostává a ve stoupání z údolí k silnici nad Horní Stropnici přecházejí do chůze. Já mám tak akorát sílu udržet si rovnoměrné tempo a puls. V jednu chvíli mě zachraňuje jakási Lenka, to když se sklopeným zrakem pokračuji v běhu po cestě, zatímco trasa půlmaratonu odbočuje někam k poli. Měl jsem štěstí, podobně jako někteří další. Zato Eva Šimánková kolem sebe nikoho neměla, taky čučela do země a tak doběhla až do Světví a musela se vracet. Na náměstí ve Stropnici nasazuji závěrečný sprint, ale pořadatelé přichystali nepěkné překvapení v podobě asi půlkilometrové nudličky a na to už mi dech vážně nestačí. I tak se dostávám asi sto metrů za Petra Kotka a pásku probíhám v čase 2:08:13.Na hřišti zevlujeme a popíjíme až do páté hodiny, kdy se vyhlašují výsledky, losují startovní čísla v tombole, kde již tradičně vůbec nic nevyhrávám. Duševní a fyzický relax si pak později dopřáváme s vínem u jezu pod romantickou žumberskou tvrzí, nad kterou vychází měsíc a už pomalu plánujeme, kdy si zase někam půjdeme zaběhat...

Amsterdamské imprese

Vyšetřil jsem si na služebce do Masterdamu volný večer a vyrazil na procházku (a na kešky) do centra. I Holanďani říkali, že takhle teplé dny mají tak dva do roka a tak jich bylo všude vyložených, posazených na schodech, na nábřežích kanálů, v desítkách růuných hospůdek...

Nový svět

Holky už zase v každém kostelu vidí Hradčany, museli jsme proto na vlastivědnou vycházku do Prahy, aby si paměť trochu osvěžili - Nerudovku, Tržiště, kostely dole na Malé straně, Jelení příkop a Hradčany z žabí perspektivy, neuvěřitelně malebné uličky Nového světa.

Sezóna tanců vrcholí

Aliččina sezóna tanečních parketových kreací vrcholí. V dubnu se k velké radosti tanečnic a k daleko menší radosti rodičů tým Rytmus Úvaly propracoval až na mistrovství ČR. To se konalo v České Lípě a na mě vyšla řada se chopit volantu, naložit v Úvalech další dvě děvčátka a frčet na sever. Jedinou útěchou mi bylo, že atmosféra v českolipském kulturáku zatím vždy byla naprosto úžasná. A nejinak tomu bylo i tentokrát. Na soutěž se sjely skupiny z celých Čech a Moravy a jen v kategorii našich holek se o postup ucházelo celých deset týmů. Přestože se holky se svojí kreací "Stromy" snažily, byl vidět rozdíl ve srovnání s holkami o dva, tři roky staršími. Finálové týmy byly rychlejší, propracovanější, sehranější a byla radost se na ně dívat. Kdo nakonec zvítězil, je uvedené na stránkách Svazu učitelů tance ČR, ale museli jsme s Alicí lovit v paměti, kdo to vlastně na prvním místě skončil. Určitě lae byly dobří, vlastně dobré...

Holčičí párty

Konečně došlo na tolik vytouženou a pro stavbu a nemoce odkládanou akci - holčičí narozeninová párty. Alice i Klára pozvaly několik svých kamarádek ze školy a z Hradešína na pozdrženou oslavu narozenin. Byť jim rozdaly pozvánky jen tři dny předem, kupodivu všechny holky svoji účast potvrdily. Nebyla to párty jen odpolední. Přes noc tady zůstalo celkem šestnáct holčiček s různou úrovní začínající puberty. My s Ivčou připravili jen jednu hru, o ostatní se musely postarat Klára s Alicí. Trošičku jsme měli obavy, ale ukázalo se, že byly zbytečné. Party třeťáků a páťáků si celkem vystačily, naše "bojovka" s honbou za pokladem skončila úspěšně, počasí nám hrálo do not a tak jsme byli převážně venku až do jedné v noci. Jen ten dohled se pak protáhl až do půl třetí a tak jsme v neděli ráno předávali potěr s kruhy pod očima...

Sachsische Schweiz

"To už jsme v Německu?", ptala se Alice v Zápech. Bylo asi půl osmé ráno a my se sousedy mířili do Hřenska a dál do národního parku Saské Švýcarsko. Díky různým objížďkám nám cesta trvala déle, ale aspoň se rozehnaly mraky a když jsme u Rathenu vystupovali z aut, už svítilo sluníčko a bylo velmi příjemně. V GPSce jsem měl staženou trasu od nějakého německého turisty, snad horolezce, jak se později ukázalo. Cesta totiž brzy uhnula ze značené turistické stezky a začala strmě stoupat ke skalám po stezičce určené horolezcům pro přístup ke stěnám. Hned první lezce, které jsme potkali, byli češi. Pak dál a výš k hřebenu a za chvíli jsme měli některé vrcholy skal i s horolezci pod sebou na dlani. Jenže stezka, která doposud vedla terénem, se změnila na úzký chodníček přímo ve stěnách skal. A tam jsme se s dětmi torchu báli, nemluvě o maminkách. A tak místo toho, abychom si osahali masivy Honigsteine a Lokomotive, byli jsme nuceni se spustit lesem do údolí ke Kosímu jezírku Amselsee. V bufetu na Amselfallu jsme si oddechli, popili a načerpali síly na výstup po nějakých sedmi stovkách schodů skrz Švédské díry na hřeben a vyhlídkovou terasu Bastei. Zde už bylo velmi rušno, ba nahuštěno turisty z Německa, Polska a Čech, dostat se na vyhlídkách k zábradlí vyžadovalo vůli a ostřejší lokty. Sestup do Kurort Rathenu dal našim nohám zabrat snad ještě víc, než cesta nahoru. Ale to už jsme měli k autu a k odpočinku jen kousek, což naše holčičky kvitovaly s povděkem...

Výlet s Alicí do ZOO

Ivča slíbila, že až bude Klára na škole v přírodě, může si Alice říct, co by chtěla jeden den o víkendu dělat, a to že teda dělat budeme. Nějak nás nepřekvapilo, když Alice po nanosekundovém přemýšlení rozhodla, že pojedeme do ZOO. A že je jedno do jaké. Do Tróji se nám nechtělo, dva dny před zdražením lístků tam bude určitě neskutečně narváno. Z dalších možností jsme nakonec vybrali ZOO v Liberci a v neděli dopoledne tam zajeli. V bráně jsem zapnul GPSku, protože celou zahradou vede místní multinka, pěkně od jedné naučné cedule k ruhé, celkem asi osm zastavení. Vedro bylo k zalknutí a podle toho vypadala i zvířata. Snad jediní, kdo se hýbali, byli dva pošahaní makakové, kteří se neustále a vášnivě honili po lanech a větvích. Jinak to všechno jen polehávalo a pospávalo jak v šípkovém království. Po třech pěkných hodinkách akorát došlo na krmení lachtanů a pak jsme se mohli vydat k východu. Jo, a na tu kešku budeme někdy muset ještě jednou. Něco jsem zvrzal a finálka ukazovala kamsi daleko k Ještědu...

Rodinné setkání v Prachovských skalách

Jarní rodinné setkání jsme letos naplánovali výletně, že se projdeme v Prachovských skalách a pak že zajedeme na jídlo do středověké krčmy v Dětenicích. Klára je na škole v přírodě, mělo to být bez ní. Jenže díky nemocem Alice zameškala už jednu taneční soutěž a musela tuhle sobotu závodit na Chodově. Brácha taky jede jen s Adélkou. V deset jsem se potkal s jabloneckými v Prachově. Jen minutku předtím ségra volala, že jsou ještě v Praze na totálně zasekané Jižní spojce. Ať jdeme napřed, že nás pak doběhnou. Naše tempo skutečně nebylo závodní. Otec sice vyrazil srdnatě a plný energie, ale zelená vyhlídková značka vedla neustále nahoru a dolů mezi skalami a tohle kamzičení z něj rychle veškerou sílu vysálo. Nakonec jsme plán cesty přehodnotili - rodiče svým tempem pomalu dojdou na Turistickou chatu a tam počkají, brácha je vyzvedne autem cestou do Dětenic. My ostatní, teď už i s Kašperkovými, dokončíme vyhlídkový okruh. Ve skalách bylo velmi příjemně. Na stěnách visela spousta horolezců, modré nebe, letní den.

Do Dětenic to bylo autem jen kousek. I tak mě naše navigace nezklamala a povozila mě po dědinách, kam bych normálně v životě nikdy nezabrousil. Po vstupu do krčmy jsme byli chvíli naprosto osleplí. Uvnitř se svítí jen svícemi a tak je tam dost šero. Svérázná obsluha nás bavila. Chasník, co nás měl na starosti, si roli náležitě vychutnával. "Co budou žrát smráďata?", vypálil otázku na ségru.

"Tak tu půlku kuřete, co myslíte,bude to stačit?".

"Co já vim, jak je máš rozežraný! Co budeš chlastat?"

"Colu".

"Takže jednou černý chcaní, co ty?", obrací se na Jirku Kašperka

"Nealko pivo máte?"

"Aha, tak pro otce jedny kozí chcanky..."

A v tomto duchu se ubíraly i další objednávky a komunikace s ostatním personálem. Pojedli jsme grilované flákoty, popili všelijaké chcanky, pan otec už tradičně zápasil s jídlem bez zubní protézy, což je s grilovaným vepřem velmi férový souboj... a pozdě odpoledne jsme akci ukončili. Všichni odjeli do Jablonce, já valil do Hradešína, kde už nervózně podupávala Alice, abychom mohli společně navštívit svatojiřskou pouť na našem hřišti.

Klára 11 let

Den Země

V pátek se ve vrátkách otočil kaskadér Šára, patrně první Hradešíňák, který sjel na kolečkových bruslích kopec Hradešínským lesem k Mrzkám. A možná by tam dojel, kdyby v nejprudším svahu nekončil asfalt... Nicméně se zmínil o Dni Země na Klepci, na který jsme už dávno zapomněli, a dohodli jsme se, že si uděláme procházku, když nebude pršet. My nabrali dopoledne zpoždění, když jsme v Čestlicích kupovali sportovní výbavu, a tak jsme na Klepec dorazili s malým zpožděním. Zmeškali jsme vystoupení mláďat z Hradešínské školky, to je asi všechno (letos se tradiční představení o zlé selce a jejím slouhovi nekonalo). Slunce navzdory předpovědím pálilo a tak byly stánky s klobáskami, pivem a limonádou obležené. Se svijanským v ruce jsme courali a okukovali, holky si chtěly něco odnést na památku. Umírněná Klárka se zastavila ve stánku s kamennými šperky, Alice se zhlédla v malování na obličej. Na rozdíl od Zuzky Šárové, která se ozdobila dekorativní malůvkou, si ovšem nechala na ksicht namalovat smrtku jak kdyby se chystala na deathmetalovou párty....

Lyžovačka v Pitztalu

V loňském roce se kolegové rozhodli, že než někam na kola nebo na vodu v Čechách, radši by týmovou akci odložili a jeli do Alp na lyžovačku. A tak jsme v pátek v poledne vyrazili na dlouho plánovanou akci. Jet téměř sedm hodin na dvoudenní lyžování mi připadá jako akce pro fanatiky, ale nešť. Cestou v Rakousku bylo pěkně hnusně, nízká oblačnost, přeháňky. V sobotu ráno to ale v televizi na jejich Panoramě vypadalo celkem slušně a skutečně, když jsme ze zamračeného údolí vyjeli o kilometr výš, čekaly nás tam roztrhané mraky, celkem idylka. Trvala sice jen chvíli, pak mraky zhoustly a slunce z toho všeho udělalo báječnou difuzi, chvílemi nebylo vidět, v čem vlastně jezdíme. Lidí málo, sjezdovky upravené, vzduch řídký, moc jsme si to užili.

Aliččiny narozeniny