Po nočním dešti jsme se probudili do chladného, ale slunečeného rána. A také do zvuku lesních rohů. To si před žumberským penzionem Marie dávali sraz autoři věnující se myslivecké tématice. Nimrody jsme během dne potkali ještě jednou v Terezině údolí. Ale zatímco oni tam dojeli autobusem, my si tam doběhli po svých s čísly na prsou.
Start letošního SRN půlmaratonu se přesunul na náměstí do Horní Stropnice. Proti loňsku se změnila i celá trať, která se tento rok vine jen českým krajem a ani její převýšení není tak ďábelské jako to minulé. Účast na SRN je omezena sedmistypadesáti čísly.
Řada z nich už odběhla dříve na trať ultramaratonu (103km) a maratonu. Na startu půlky se tak sešlo něco kolem stoosmdesáti lidí. I naše parta se rozrostla, když se na startovní čáru přidali Rožkovi, jejich známí Holečkovi a
Petrův bývalý kolega, fotograf a hulič Jarda Vraj.V 11:00 odstartováno. První třetina trasy je víceméně do kopce, ale není vedro, tak to nevadí. Druhá třetina je lahůdková, mírně svažité silničky hezkým lesem, jen do Nových Hradů si musíme vyběhnout strmější kopec. Běh z hradu k řece Stropnici mi trochu připomněl závěrečné stovky metrů na Velké
kunratcké, ale to už se začínáme nořit do lesoparku v Terezině údolí. Je znát, že se pomalu blížíme k cíli. Někteří závodníci, resp. závodnice řadí vyšší rychlost, některým se sil nedostává a ve stoupání z údolí k silnici nad Horní Stropnici přecházejí do chůze. Já mám
tak akorát sílu udržet si rovnoměrné tempo a puls. V jednu chvíli mě zachraňuje jakási Lenka, to když se sklopeným zrakem pokračuji v běhu po cestě, zatímco trasa půlmaratonu odbočuje někam k poli. Měl jsem štěstí, podobně jako někteří další. Zato Eva Šimánková kolem sebe nikoho neměla, taky čučela do země a tak doběhla až do Světví a musela se vracet. Na náměstí ve Stropnici nasazuji závěrečný sprint, ale pořadatelé přichystali nepěkné překvapení v podobě asi půlkilometrové nudličky a na to už mi dech vážně nestačí. I tak se dostávám asi sto metrů za Petra Kotka a pásku probíhám v čase 2:08:13.Na hřišti zevlujeme a popíjíme až do páté hodiny, kdy se vyhlašují výsledky, losují startovní čísla v tombole, kde již tradičně vůbec nic nevyhrávám. Duševní a fyzický relax si pak později dopřáváme s vínem u jezu pod romantickou žumberskou tvrzí, nad kterou vychází měsíc a už pomalu plánujeme, kdy si zase někam půjdeme zaběhat...
Po nočním dešti jsme se probudili do chladného, ale slunečeného rána. A také do zvuku lesních rohů. To si před žumberským penzionem Marie dávali sraz autoři věnující se myslivecké tématice. Nimrody jsme během dne potkali ještě jednou v Terezině údolí. Ale zatímco oni tam dojeli autobusem, my si tam doběhli po svých s čísly na prsou.
Start letošního SRN půlmaratonu se přesunul na náměstí do Horní Stropnice. Proti loňsku se změnila i celá trať, která se tento rok vine jen českým krajem a ani její převýšení není tak ďábelské jako to minulé. Účast na SRN je omezena sedmistypadesáti čísly. 
Řada z nich už odběhla dříve na trať ultramaratonu (103km) a maratonu. Na startu půlky se tak sešlo něco kolem stoosmdesáti lidí. I naše parta se rozrostla, když se na startovní čáru přidali Rožkovi, jejich známí Holečkovi a 
Petrův bývalý kolega, fotograf a hulič Jarda Vraj.V 11:00 odstartováno. První třetina trasy je víceméně do kopce, ale není vedro, tak to nevadí. Druhá třetina je lahůdková, mírně svažité silničky hezkým lesem, jen do Nových Hradů si musíme vyběhnout strmější kopec. Běh z hradu k řece Stropnici mi trochu připomněl závěrečné stovky metrů na Velké 
kunratcké, ale to už se začínáme nořit do lesoparku v Terezině údolí. Je znát, že se pomalu blížíme k cíli. Někteří závodníci, resp. závodnice řadí vyšší rychlost, některým se sil nedostává a ve stoupání z údolí k silnici nad Horní Stropnici přecházejí do chůze. Já mám 
tak akorát sílu udržet si rovnoměrné tempo a puls. V jednu chvíli mě zachraňuje jakási Lenka, to když se sklopeným zrakem pokračuji v běhu po cestě, zatímco trasa půlmaratonu odbočuje někam k poli. Měl jsem štěstí, podobně jako někteří další. Zato Eva Šimánková kolem sebe nikoho neměla, taky čučela do země a tak doběhla až do Světví a musela se vracet. Na náměstí ve Stropnici nasazuji závěrečný sprint, ale pořadatelé přichystali nepěkné překvapení v podobě asi půlkilometrové nudličky a na to už mi dech vážně nestačí. I tak se dostávám asi sto metrů za Petra Kotka a pásku probíhám v čase 2:08:13.Na hřišti zevlujeme a popíjíme až do páté hodiny, kdy se vyhlašují výsledky, losují startovní čísla v tombole, kde již tradičně vůbec nic nevyhrávám. Duševní a fyzický relax si pak později dopřáváme s vínem u jezu pod romantickou žumberskou tvrzí, nad kterou vychází měsíc a už pomalu plánujeme, kdy si zase někam půjdeme zaběhat...
Žádné komentáře:
Okomentovat