Vjesolyje kartinki

Alice v předvánočním duševním vypětí spáchala "Pravidla celé rodiny". Podepsali jsme všichni...

Vox Bohemica

První plody Klárčina působení v českobrodském sboru Vox Bohemica jsme si byli poslechnout minulou neděli v Poděbradech, kde večer proběhlo pásmo vánočních koled a Rybova vánoční mše. ředitel hudebky pan Charvát tam měl všechny své sbory i komorní orchestr. Bylo to prima, dokonale jsem zmrzl.
Dvaadvacátého se vystoupení opakovalo v kostele v Českém Brodě. Přijela si ho poslechnout i babička Kamilka, protože tomu rozumí, sama kdysi zpívávala na kúru a Kláře to udělalo velkou radost. V lavici za námi seděla nějaká maminka s malým chlapíčkem a ten jí najednou potichu povídá: "Hele mami, tamhle Ježíškovi jsou vidět prsa!" A po pár vteřinách dodává: "A brzo mu bude vidět i pindík...."

Vánoce aneb Příběh o narození

Kamarádi nás pozvali na představení Vánoce aneb Příběh o narození divadla Minor. Všech našich dětí bylo víc než dospělých, Klárka tam navíc ještě potkala spolužačky z Hradešína. Hodinovou hru jsme si užili jak malí, tak velcí. Byla legrace, bylo tajemno, skvělé aranžmá i hudba.

Příběh o narození Ježíška se nemění, neboť jak to tehdy bylo, stojí už jednou provždy psáno. Mění se ovšem doba a tím pádem i lidé, kteří si tenhle příběh vyprávějí. Každý rok si dávají dárky a jsou na sebe hodní, ale protože se to všechno událo opravdu hodně dávno, mnozí z nich už trochu zapomněli, proč se ty vánoce vlastně slaví. Cukroví, kapr a bramborový salát, koledy, svíčky, ozdoby, pohádky - jenže kdo vlastně byl Ježíšek a proč se narodil? A jaký se nám bude zdát tenhle starý příběh, když si ho zkusíme dnes znovu vyprávět? Třeba zjistíme, že se lidé zas tak moc nezměnili, pořád se mají i nemají rádi a hledají odpověď na stále stejné otázky. A tak i náš tradiční vánoční příběh pro děti a jejich rodiče je plný postav zlých, krutých, herodesovských, ale i laskavých, milých, andělských...

Inscenace "Vánoce aneb Příběh o narození" je pokusem o zamyšlení nad významem nejoblíbenějších svátků v roce - reflexí jejich tradičního poselství, ale zároveň i zcela osobních lidských dojmů. Charakter vyprávění zde vychází ze starých lidových vánočních her a evangelií. Inscenace vytváří prostřednictvím scénických obrazů snovou, tajuplnou atmosféru vánoc; dávná biblická historie se tu odvíjí z obyčejného příběhu Josefa a Marie, světy nadpřirozené a všední se prolnou, aby na okamžik zachytily naději, utrpení, zlobu i radost. Poetický kus s živou hudbou Jana Matáska, s loutkami a maskami Roberta Smolíka a kostýmy a scénou Pavla Kodedy režíruje Jan Jirků. V inscenaci hraje celý soubor divadla Minor.

Mikuláš

"Můžeme přijít bez anděla už po třetí, nebo až úplně nakonec, snad kolem sedmý, ale kompletní, tak si řekni", dal mi na vybranou Roman Hanuš. Beru druhou možnost, ještě mám odpoledne v plánu otočku do Raškovic, abych odtamtud přivezl vánoční ozdoby a lyže. Sedmá pryč a nic. Osmá, pořád nikde ani vidu, ani slechu. Až v půl deváté vrznou vrátka a k baráku se kolébá kýžené trio. Čert se příšerně potí, Mikuláši po náročné tůře odpadává levé obočí. Klára už letos bere návštěvu s humorem, ale Alice klopí oči a pokorně se přiznává ke všem hříchům, co jsme Mikulášovi sepsali. Vše naštěstí řeší taštička s dárky a s nezbytným uhlím a bramborou. Holky můžou jít spokojeně na kutě...

Adventní průvod světýlek

Aby nebylo pochodů s lampióny málo, tak dneska v pět začínal jeden v Brodě. Pod názvem Adventní průvod světýlek se skrývá docela sympatická akce, kdy českobrodská garda s průvodem dětí projde městem a na náměstí se rozsvítí vánoční strom, pod kterým sbor Vox Bohemica zazpívá staročeské koledy. Úderem páté zhaslo pouliční osvětlení a gardisté nastoupili. Vpředu bubeníci a pištci, pak kluci vlajkonoši v modrobílých pláštích máchali českobrodskými standardami, za nimi pestrá směs historicky oblečených mužů i žen s pochodněmi. V závěsu za gardou pak průvod rodičů a dětí s lampióny. Pod gotickou zvonicí už stál připravený sbor Vox Bohemica, s Klárou v druhé řadě, a jakmile se světýlka na vánočním stromu rozsvítila, pozvedlo sbormistr Charvát taktovku a spustil asi čtvrthodinovou produkci vánočních písní.

Jarmark

Přes týden děti ve škole finišovaly s výrobou drobností, které dnes daly na trh v rámci každoročního jarmarku v úvalské základce. Nejdřív ke stolu 2.C, kde už měla prodej v rukou parta Aliččiných spolužáků. Podle pokynů Alice bereme po kousku od každého druhu. Pak ve třech pokračujeme do třídy, kde má pult 4.A a kupujeme ozdobičky, co Klára vyráběla. Holky se rozutekly, tak se ještě jdeme podívat na vyšší třídy. Šesťáci prodávají cukroví, beru si drobnost, ať si osladím odpoledne, sedmáci vystavují panenky voodoo...

Lampiónový průvod 2.C

Na Martina žádný lampiónový průvod nebyl, ale pan učitel nelenil, s dětmi vyrobil zdařilé lampióny a ohlásil, že druhá cé si udělá průvod tento pátek. Alice si svůj lampión zničila (nebo nechala zničit) v družině, ještě že máme v zásobě nestárnoucí náhrady, co si holky vyrobily ještě ve školce v Hamburku.
V šest jsme byli shromážděni před školou, pan učitel vypadal trochu nesvůj, asi nečekal tak velkou účast rodičů. Když se ho tatínek Adriany ptal, jak dlouho to asi bude trvat, jen pokrčil rameny, "To já nevím...". Po druhé otázce, kam vlastně s dětmi půjde, si otřel pot z čela a velmi tichým hlasem odpověděl: "To se musíte zeptat tamhle paní Štefkové...". Ale to už paní Štefková zavelela odchod, který se zdržel jen hašením vzplanuvší lucerny jakéhosi Tobiáše...

Cena taneční školy Duha

Pět minut do odjezdu na závody si Alice vzpomněla, že asi nechala soutěžní sukni v úvalském sokole. Adrenalin. Sokolovna bude určitě zamčená. Jejich cvičitelka Alena bere telefon, až když jsme na cestě. Sukni naštěstí našla po tréninku a má ji s sebou. Před desátou jsme v České Lípě, do kulturáku se sjíždějí i další taneční skupiny. V jedenáct mají malí Úvaláci zkoušku, v jednu pak zahajují soutěž - cenu taneční školy Duha. S vystoupením "Bílé Vánoce" v kategorii mladších žáků skončily holky třetí, skvělý úspěch na to, že si to zacvičily asi jen šestkrát. Prima podívanou i skvělou atmosféru pak nabídla street dancová vystoupení juniorů a mládeže, vydrželi jsme tam až do konce.

Velká Kunratická 2010

Opět nadešel čas dvaceti minut bez dechu a s olovem v nohách. Na druhou stranu, letošní počasí bylo přímo lahůdkové, osmnáct nad nulou, sluníčko a azur. Se startovními čísly kolem 2024 jsme byli jedni z posledních závodníků tohoto ročníku, po nás už bourali startovní bránu. Neběželo se mi o nic líp, než loni nebo kdykoli dřív, klasická hrůza. Ale zase jsem si o něco polepšil, nějakých 39 vteřin na letošní čas 20:30. Výsledky jsou na http://www.velkakunraticka.cz/ .

Cirque du Soleil

Dostali jsme dva lístky na nejslavnější představení slunečního cirkusu Cirque du Soleil "Saltimbanco" do O2 arény. Šestá řada, téměř pod pódiem, luxus. Úderem půl osmé mezi řadami sedadel vtrhnou pod pódium skupiny pestrobarevně vyparáděných účinkujících, aby si z některých diváků udělaly šoufky. Než je vyžene černošský principál a odstartuje představení. Gumoví akrobaté, duhová smršť artistů popírajících gravitaci na čínských tyčích, žonglér s míčky, které se v jeho rukou měnily na bílé šmouhy, klaunové létající z ruské houpačky do desetimetrové výšky... vše provázené živou hudbou, skvělou choreografií, propojené divadelními výstupy, kde se ani na vteřinu neobjeví hluché místo. Etudy klaunského mima Eddieho jsou vážně vtipné. Když na pódium vytáhne chudáka nic netušícího diváka, stává se z jeho kusu humorná lekce divadelní mimiky. Éterické představení létajících andělů na hrazdách a pružných lanech je posledním střípkem kaleidoskopu Saltimbanca a člověk se může opět v klidu zhluboka nadechnout. Kdo má rád cirkus typu Berousek, bude z Cirque du Soleil naprosto uchvácen. Ale i ten, komu běžná manéž úplně nesedí, si v tomhle představení určitě najde své.
Rozhovor s "principálem" kusu Saltimbanco Jamesem Clowneym: http://kultura.ihned.cz/c1-48125380-kazda-chyba-muze-zabijet-rika-james-clowney-z-cirque-du-soleil

Kouzlo děravé chalupy

Odpoledne jsem si v práci uvědomil, že zedníci už asi co nevidět vezmou kramle a barák zůstane opuštěný. A děravý jak ementál, protože během dne dělali díry pro nová okna. A taky že jo. Když jsem dorazil, dům skutečně vypadal jak ruina a nikde nikdo. Cáry mlhy se valily do sednice jedním "oknem" a druhým zase odcházely. Teploměr ukazoval čtyři stupně. Nabalený jak na severním pólu jsem si udělal pohodlí, ale zima byla nesmírně vlezlá. Snad jedinou výhodu takové otevřené bydlení má - neteplá v něm víno...

Vjesolyje kartinki

Za třicet dní Mikuláš, holky už začínají pomalu nervoznět...

Vinnetou

Po velmi, velmi dlouhé době, asi tak po celém čtvrtstoletí, jsem se znovu podíval na film Vinnetou. Samozřejmě i s holkama. Velká akce. Pořád je to prima biják, jen nevím jestli i pro holky. Když zloduch Santer v závěru filmu visí za jednu ruku nad proastí a dole na něj čekají kopí Apačů, Klára prohlásí: "Má pěkný boty...."
:o)

Vjesolyje kartinki

Naprosto nás umrtvil Aliččin komentář k vlastnímu dílu, respektive k růžové slepici, co se vznáší nad postavou Michala: "To je Michalův anděl strážný..."
:o)

Halloween

O den dříve, ale na druhé straně je sobota a to se oslavuje o něco lépe než v neděli. Na šestou jdeme ke Králům, u nás doma je necelých šestnáct stupňů a to by se k nám asi nikdo moc nehrnul. Madla s Adámkem nás už vyhlížejí. Bez velkých průtahů se pouštíme do dlabání dýní. Naše jsou odleželé, pořídili jsme je už před třemi nedělemi u silnice. Jedna z nich začíná trochu řidnout, snad ještě nějaký ten den vydrží. Holky si navrhují ksichtíky podle sebe, jen jim je pomáhám vyřezat, aby si nerozkrájely svoje pacičky. Ještě svíčku a hurá na verandu, tuříny naše i Králových pěkně v řadě vedle sebe. Děti jdou celou akci oslavit po svém do patra, my si otvíráme lahvinky lahodných bílých, abychom svaté i pohanské duše v žádném případě neošidili...

Draci Na Plachtě

Dopoledne jsme vyzkoušeli za barákem, jak draci létají, nebo spíš nelétají, vítr se tam co chvíli ztrácel. A protože foukal jihozápadní, vyjeli jsme odpoledne nad Třebohostice Na Plachtu. Tady skutečně dulo stále a dostatečně. Aliččin nový drak jednošňůrák plachtil bez problému a vítr byl silný i na kreace s velkým dvoušňůrákem. Klářina draka jsme zřejmě někam zabalili během vyklízení předsíně, tak trénovala s velkým. Párkrát to napálila přímo do země, ale nakonec s rogalem vydržela mávat ve vzduchu docela dlouho. Stejně tak i Alice. Asi se porozhlédnu po menších dvoušňůrácích, abychom si zalétali všichni.

Pražská procházka

Nad hlavou nám bouchají o trámy cihly a kyblíky s betonem, doma je sychravo, raději prcháme ven. Dlouho jsme nebyli společně na procházce v Praze, tak necháváme auto v Hostivaři a Áčkem se necháváme zavézt na Staroměstskou. Lidí tradičně tisíce, proplétáme se mezi davy turistů. Holkám to nevadí, stejně jsou nejlepší krámky se šperky, figurkami, loutkami a cetkami. Co chvíli stojíme. Před Karlovým mostem je fakt husto, to samé i na něm, celý svět se sjel do Prahy... Teprve na Kampě si můžeme trochu vydechnout. Zábradlí mostku u Velkopřevorského mlýna je celé ověšené visacími zámky, čerti vědí, jaká akce tady kdy proběhla. V Mostecké jsme zamířili na dvůr jednoho z domů, kde jsme se v nenápadné galerii kdysi kochali obrazy JŠ. Ale nájemce se změnil, a dneska tu měli jen jakousi abstraktní modernu. No nic. V Cihelné ulici je keška v nejužší uličce v Praze. Je tak úzká, že se v ní dva lidé nevyhnou a proto tam "provoz" řídí semafor. Bohužel vede jen do vinárny, pod schody čeká číšník a s vlčím úsměvem se příchozích ptá, co si dají. Na kešku tedy nedojde, asi bychom se museli nejdřív usadit na venkovní zahrádku. Poslední dnešní odlov u Mánesova mostu nám hatí jakýsi pracovník ochranky, co se promenáduje přímo kolem místa, kde má být pokládek ukrytý. K odchodu se nemá, začíná pršet a tak se raději klidíme my na nedalekou Malostranskou a zpátky na periferii.

Hypoalergenní krém

Klára se právě učí anglická slovíčka a došlo na zvířata. Důsledek?
Večer po koupání...
Ivča: "Vem si ten hypoalergenní krém!"
Klára: "Cože?? To jako že je z hrocha?!?!?"
...

Cyklostezky Pošmbeří

Na úřadě jsme dostali pozvánku na malý hromadný cyklistický výlet z Hradešína do Tismic. Tam se totiž sjedou zástupci z většiny okolních obcí, kudy vedou nově otevřené cyklostezky Pošembeřím. Nazvat akci hromadnou by bylo trochu nadsazené, já s Klárkou a s Alicí jsme tvořili polovinu skupiny. Když bylo jasné, že se nikdo nepřidá, vyjeli jsme směr Přišimasy, Klepec, Limuzy a pak po silnici do Tismic. Byť bylo skoro jedenáct a sluníčko svítilo, teploměr ukazoval jen pár stupňů nad nulou. Holky proto cestou dolů neskutečně skučely, že jim umrznou a upadnou prsty na rukou. Až limonáda na tismickém hřišti jim spravila náladu. Slavnostní otevření cyklostezek proběhlo fajnově, pro děti tam zorganizovali závody kolařské zručnosti. A protože vítěz vždycky dostal čokoládové lízátko, jezdila Alice jednu rundu za druhou, dokud odměny nedošly. My s Klárkou jsme si zatím pochutnali na klobáse a když jsme se dosyta vyblbli, naskočili jsme znovu do sedel, abychom se vydali vzhůru do Hradešína. Vzali jsme to přes Mrzky a pak kola tlačili po lesní cestě až skoro k Hradešínu, k Aliččině veliké nelibosti. Bez jídla ("klobásu nejim...") začala hrozně prudit, tak jsme si cestu užili...

Mutanti

Ke konci dnešního běhání se ke mně ve Škvorci přiřítila tak šestiletá holčička a povídá:
"Pozor na mutanty!!!"
"Hmm?"
"Jsou to keře, ale pozor, aby vás nechytly!"
"Tak jo, díky, dám si bacha." a běžím dál. Holčička kluše za mnou.
"Kam běžíte?"
"Domů do Hradešína."
"Hmm, ale to byste neměl, běhat takhle nahatej!"
"Už jsem se zahřál, neboj."
"Hmm aha, tak nashledanou..."
A než jsem se otočil, byla fuč...

Škvorecký jarmark

Dneska jsme se coby správní vesničáci vydali přes pole do Škvorce, kde se na návsi konal jarmark. Pár stánků s uměleckými výtvory, s kořením, s medem, občerstvení, ale hlavně pultíky dětí ze škvorecké školy, které tam prodávaly své výtvory, nebo lépe jedlé produkty svých maminek. Do toho velká scéna historického poutního divadla, která byla menšími návštěvníky jarmarku doslova obležená a atrakce jízdy na oslu. Ta byla jak pro naší Alici, tak pro Zuzku Šárovou magnetem. Od osla se nehly. Jednu jízdu si zaplatily, ale tak dlouho chodily s ostatními malými jezdci, až si vydyndaly nejednu další jízdu zadaráč.
Cestou zpátky jsme potkali hradešínské domorodce s košíky plnými hub a tak jsme dpoledne vyrazili do Hradešínského lesa kouknout se, co tam na nás zbylo. Babky na nás koukaly za kdejakým stromem, sem tam bedla, dva kotrče, nějaké ty holubinky a klouzky. Co nemá žlutý spodek, je podle holek jedovaté. Mám svoji smrtelnou směs schovanou v mrazáku, dnešní smaženici jsme raději udělali jen z těch "jedlých" kousků.

Osečanská šlapka

Už ani nevím, proč jsme v loňském roce závod vynechali. Letos jsem nereflektoval na Aliččiny protočené panenky a protesty a holky přihlásil. Sobotní ráno bylo díky páteční firemní akci, která byla velmi vydařená a bouřlivá, poněkud kocovinoidní, nicméně jsem provedl rozborku kol, aby se vlezly do kufru Škodovky, a vyjeli jsme směr Osečany. Složit kola, registrovat, nacvaknout čísla na řídítka a do startu zbývalo sotva pár minut. V 10:30 se rozezní houkačka městské policie a peleton dětí a jejich doprovodu šlápne do pedálů. Po minulé zkušenosti se nikam nehrneme a vzápětí jsme na chvostu. Klára naštvaná, že nám všichni ujedou, Alice zpruzená, že tady musí závodit. Povzbuzování a hecování nepomáhá. Na prvním kilometru vyndavám Twixku, ta Alici trochu uklidní. Přesto další povzbuzování házím za hlavu, nemá to cenu. Na dalším kopci dojíždíme Evu Šimánkovou s malou Janičkou a to je naše spása. Holky byly spolu na táboře, hned se daly do povídání, blbnutí a najednou už jízda tolik nebolela. Takže opět máme pohodový výlet, po závodnickém duchu ani památky. Asi je to tak lepší. Jediná nehoda nás potkala téměř na konci při sjezdu do Osečan, kdy Alice přehlédla kámen a vystřihla let plavmo rovnou do kopřiv. Sice dopadla do měkkého, ale zle se popálila. Pocit soutěže se mi podařilo vyvolat až půl kilometru před cílem. Vyhecoval jsem holky, abychom dojeli do cíle dřív než duo Šimánkových. Trochu nefér za to, že s námi celou cestu kolegiálně jely, ale Klára s Alicí to vzaly vážně a těch posledních pětset metrů do kopce vyjely a vyběhly s jazykem na vestě. A jaké bylo Aliččino zhodnocení poté, co dostala odměny a medaile? "Už na tyhle závody nikdy nepojedu!!!"