Blaník

Nedělní ráno jak malované, my si navíc pěkně pospali, nálada téměř růžová, nezkazily ji ani úkoly, které jsem s Klárou před výletem dodělával předpokládaje (oprávněně), že večer po příjezdu už na takovou "zábavu" nebude energie. Na parkovišti mezi blanickými kopci jsme proto vystupovali až kolem dvanácté. No nic, zanořili jsme se do lesa a zahájili zteč na Malý Blaník. Všichni plní energie, za chvíli jsme byli na vrcholu a procházeli zákoutími rozpadlé kaple. Kešku o pár desítek metrů bokem jsme našli celkem hned, pohráli si na zloděje a na stráže a pokračovali po červené dál na jihovýchod. Pod kopcem se značená cesta stáčela nevhodným směrem a my to nabrali nezančenou "nábližkou" na severovýchod, kde bychom měli narazit na zelenou. Zprvu slušná lesní cesta se znenadání změnila na bažinu a nám nezbylo, než hledat schůdný terén lesem a držet se azimutu. Když jsme se konečně dobrali zelené značky, Alici došla sťáva a začala nesnesitelně kvičet. Teprve když se ji podařilo přesvědčit, ať si dá krajíc chleba a skutečně ho do sebe nasoukala, nálada se dramaticky zlepšila a my mohli celkem v klidu pokračovat ve stoupání na Velký Blaník. I tady se schovává poklad a už ho tam hledal pár mladých kačerů. Jen co jsme se přidali, mladá slečna ho jako na potvoru hned našla. No nic, aspoň se nemusíme trápit hledáním v moři balvanů. Dáváme do oběhu náš další geocoin, prý ho zkusí udat v Egyptě, uvidíme.


Na rozhlednu vede asi stovka příkrých dřevěných schodů, téměř žebříků. Ivče s Alicí zbělely strachem klouby na rukou a ani rozhled z vrchu jim kuráže nedodal, spíš naopak. Ani Kláru výhledy nenadchly. "Samá řepka", dvěma slovy zhodnotila krajinu kolem. Poslední kus cesty zpátky k parkovišti byl celkem prudký, navíc se spoustou kamenů a kořenů, co se pletly pod nohy. Naše opakované neběhej, pomalu! se míjelo účinkem. Výsledkem bylo, že se Alice dvakrát sklátila a rozšířila svou sbírku odřenin. Celkem kuriozně pak zní její napomínání Kláře: "Neběhej, nebo si natlučeš nos! A pak i držku!!"

Houpačka

Přišlo zakoupené šplhací lano. Jen co jsem posekal zahradu, vytáhl jsem žebřík a provaz zavěsil na silnou větev ořešáku. Teď už zbývá jen udělat sedátko z kulatiny, ale nejdřív budu muset najít pilku, někam jsem ji uklidil...

Dopoledne jsme s holkama vyjeli pro jednu mysterku do Dolních Počernic. Majitel vyhlásil, že jakmile ji najde stý kačer, tak ji zruší, protože se na místě staví golfové hřiště. Já se tam stavoval už v pátek, ale blbě jsem si spočítal souřadnice a pak lozil v poli a v kopřivách. Tentokrát nás skoro celou cestu vedla pěšinka kolem rybníka Martiňáka a poklad Alice hravě našla.

Vjesolyje kartinki

Tentokrát Klárčina vizualizace maminky...

.
.
.
.
.
.
.
.
.
.
.
.
.
.
.
.
.
.
.
.
.

Hořice

Na tradičním květnovém volejbalovém turnaji jsme letos byli nad očekávání úspěšní, z dvacítky týmů jsme neskončili poslední jako minule, ale na pěkném čtrnáctém místě. Troufám si říct, že zejména díky kvalitním hráčkám, jaké jsme v minulých ročnících postrádali. Téměř nekazily, což se o zbytku družstva vůbec nedá prohlásit. Počasí vyšlo jako zázrakem, celou sobotu nepadla ani kapka, až v noci během společenského programu se prý rozpoutala ukrutná bouřka a slejvák, která ale za zvuků budějovické folkověrokověpankověpopové kapely, jejíž jméno jsem nebyl schopný zachytit natož udržet, zcela zanikla.
Na cestu domů jsem měl naplánovaných hezkých pár kešek, ale bylo tak hnusně, že jsme se v plné protidešťové polní vypravili jen ke dvěma. Zbytek necháme na příští výlet do Jižních Čech.

Jihlavská ZOO

K ránu jsem od bolení v krku skoro mluvit nemohl a tak zatímco celý barák ještě spal, odskočil jsem si na ORL do Thomayerky. Když sloužící doktor nahlédl do mých útrob, jen uznale zabručel a předepsal mi balení nějakých antibiotik. Na velké výletování to tedy nebylo a tak Ivča nadhodila ZOO. Jasně, hurá do Jihlavy! Jen jsem vyměnil v GPSce kokořínské poklady za jihlavské a jeli jsme.
Holky byly neskutečně natěšené, zejména Alici šlo jen velmi těžko udržet v dohledu, pořád se někam hnala za novými objevy. Tu hroch, tam zas lachtani, tady mě zvedni, abych viděla na hady, jé a zezadu volají papoušci, honem k nim... Toulání po ZOO jsem si zpestřoval sbíráním indicií pro kešku, která se v areálu měla schovávat, ale jednu se mi nepodařilo najít a tak jsem si výslednými souřadnicemi nebyl moc jistý. Nepřekvapilo mě tedy, že jsme žádnou kešku nenašli. Snad jindy. Neúspěch jsme si vynahradili cestou domů. Jednu jsme odlovili na nejvyšším bodu dálnice u Větrného Jeníkova a druhou na kouzelném místě soutoku Želivky a Sázavy.

Voděradské bučiny

Úkoly jsme napsali hned po snídani, abychom co nejdřív mohli vyrazit do přírody. Hodil jsem kola holek do kufru a přesunuli se do Jevan, že pojezdíme ve Voděradksých bučinách. První kopec na rozcestí u Jevanské studánky jsme z vlané části vytlačili (zde úžasně skrytá keška, viz první fotka), ale pak holky nasedly, nasadily tempo a mně nezbylo, než za nimi klusat. Výletík se pro mě rázem změnil v kondiční záležitost. Ještě, že jsme cestou měli nějaké poklady, kde jsem mohl vydechnout. Ujeli, ušli a uběhli jsme bezmála dvanáct kilomterů. Příště si radši přibalím i svoje kolo...

Slezina

Každoroční jarní smršť narozenin a svátků právě skončila společnou oslavou s Kašperkovými a se Sedláčkovými z Jablonce. Přišel čas věnovat se jiným aktivitám....



Fotky v plném rozlišení jsou ke stažení zde.

Ten německej doktor

Zřejmě procházím spodní amplitudou křivky mozkové aktivity, zejména co se paměti týče. Začalo to už ve středu, když jsem vyzvedával Alici ze školky. Zapomněl jsem se popídit po veškerých svršcích a tak se stalo, že jsme domů nepřinesli šátek na hlavu. Ve čtvrtek se sháním po kapkách do nosu, co jsem pro Alici vydyndal od doktorky předchozí den. Nikde nic. Pamatuju si, že jsem je nesl z auta, pak výpadek. Hledání bezúspěšné. Nálada klesá. Při luxování se mi přicucne igelitka s cetkama z K70 k hadici, všechno se vysype a voilà! kapičky jsou na světě. Večer si vyndavám cyklodržák na GPSku, abych měl stroj na očích, až v pátek pojedu do práce a zpět. A ráno zase black out, vysypávám batoh (dvakrát), koukám na zaručená místa, bez výsledku. No nic, balim se bez držáku a pospíchám, protože skluz narůstá. V tom zmatku jsem na schodech zapomněl láhev s vodou, ale to bohužel zjišťuji až v Měcholupech, když vyndavám kolo z auta....

Fotografie: William Untermohlen - Descent Into Alzheimer's