Točník

Opět se s holkama zmítáme v rýmách, kašlech a teplotách, já už navíc potřetí zaháním streptokoky koňskou dávkou penicilínu. Ale zůstat doma v tak krásný den by nám asi srdce utrhlo a tak jsme po pobědě vyjeli k hradu Točníku. Tenhle víkend tam probíhá doprovodný program "Mamuti na Točníku", který tam pořádá oddíl experimentální archeologie Mamuti. Experimentální v tom, že zkoušejí dělat leccos tak jako naši pravěcí předci. A to právě ukazovali i na hradě a pro děti (větší než naše) tam měli připravené i nějaké stopovací hry s úkoly. My si hrad prošli křížem krážem, nakoukli, kam se dalo. Nakonec jsme ho zvenku obešli k západní zadní bráně, kde se na skále schovává příjemná keška. I přes davy lidí uvnitř hradu tady vzadu bylo liduprázdno, navíc krásné výhledy dolů na zříceninu Žebráku a krajinu kolem. Shodou náhod jsem si všiml, že se o poklad jak tady na Točníku, tak dole na Žebráku, stará KoSAK:-), tým který jsme tuhle potkali při lovení keše na Ještědu. Inu, svět je malý a o náhody tady není nouze. I na Točníku jsme se potkali s párem kačerů, právě když si holky vybíraly svou kořist.
Při návratu domů se na chodbě odehrál následující rohovor.
Klára: "Jé, mami, čí je to prádlo na balkóně?"
Ivča: "To je paní Fojtíkové"
K: "To má dětí?"
I: "Ne, paní Fojtíková už má děti velké"
K: "Ona už je stará?"
I: "Asi jako naše babička."
K: "Chudák..."

Klárčiny narozeniny

Doma jsme oslavili Klárčiny šesté narozeniny už ve čtvrtek, ale o víkendu nás čekal ještě flám v Podlažicích. Tam jsme vyjeli až v sobotu ráno, protože půl páteční noci jsme strávili v Březíněvsi na oslavě svatby Danči a Miloše. Počasí chladné, ale krásné, temně modrá obloha bez mráčku, na sluníčku příjemně, ve stínu pak svěží vzduch. I s našima holkama bylo v Podlažicích na dvorku osm dětí a najednou jsme se o ně téměř nemuseli starat, leda tak účastnit se her na schovávanou a petanqu.
V neděli, už bez Dády a Matýska, jsme se já a šest juniorů naskládali do Astry a popojeli přes Chrást do Žumberku, abychom tam odlovili poklad na zřícenině hradu. Je mi záhadou, jek k tomu došlo, ale souřadnice nahrané do GPS ukazovaly na místo asi 300 metrů od hradu, na protilehlém kopci. Nepolemizoval jsem se technikou a proto jsme pronikli skrz zákaz vstupu do štěrkovny a po cestách přes lom šplhali k určenému bodu. Samozřejmě tam žádná zeď nebyla, hradní už vůbec ne. Konzultace spůvodním listingem keše prozradila skutečné koordináty pokladu. Tak zpátky přes haldy a pak jsme nabrali přímý výstup terénem až na hrad a došli k němu shora. Daník s Páťou poklad objevili celkem snadno a jen co jsme ho schovali, začali se na hrad valit skupiny turistů. Ze záznamů jiných kačerů jsem věděl, že je tam přístupné sklepení. S baterkou vruce jsme začali všichni až na Klárku sestupovat. Tma jak v pytli, v jeskyni pod schody kape voda a úzká chodbička pokračuje někam dál. Alice je nervózní, tak radši obracíme a prcháme ven. Netopýra jsme na rozdíl od kolegů kačerů neviděli.

Holčičí fígle

Zašli jsme si po práci s holkama do Ábíčka na limču, pivko a něco na zub. Potkali tam Daníka, Aličina kamaráda ze školky. A hned začali běhat po škvárovém hřišti, že oblaka prachu neměla šanci se usadit.
"Kdo bude první u támhleté brány!", vyzvala Alice Daníka a hned běžela. Daník za ní. Ve dvou třetinách ji začal předbíhat. "Daníku, dej mi ruku", odmávla ho svůdně Alice a chudák klučík s očima vykulenýma vložil svou dlaň do její a doběhli bok po boku. Cestou zpátky hrál na tváři Alice vítězoslavný úsměv. Zadumaný Daník ještě pořád tápal, jak se to mohlo stát, že tam sakra nedoběhl dřív...

"Tak jak, holky, co jste tam pily?", začíná Ivča výslech, když se dohrabeme domů.
"Limonádu a pívo!"
"A kolik měl tatínek piv, Alí?"
"Dvě"
"A neměl náhodou tři?"
"Jóó, měl tři!"
"A co rum, nedal si?"
"Mhmmm, dal..."
Klára, můj miláček, zachraňuje situaci: "Ale nevypil ho hned, nalil si ho do piva...."

Příště abych bral lístek s sebou domů.
Jako obhajobu.

Jarní Jablonec

V sobotu ráno cestou do Jablonce byl vzduch ostrý jak břitva, bílé Krkonošské hřebeny se zdály tak blízko, jako bychom na ně mohli dosáhnout. Jarní narozeninové setkání jsme zahájili v restauraci na Bramberku a nacpali se tam bažanty a jinými pochoutkami. O to příjemnější byla procházka lesem po červené a pak k rezervaci "Malá Strana", kde se měla schovávat stejnojmenná keška. Místo jsme našli, ale tam pouze vzkaz, že se přesunula jinam, konkrétně asi 700m zpět do lesa, kudy jsme právě přišli. Nechtělo se nám s malýma holkama ťapat sem a tam, tak jsme si ji nechali na příště. Později odpoledne jsem se dočetl, že ji správce přesunul teprve v pátek, to když už jsem měl veškeré údaje zaznamenané v GPS...
Protože viditelnost byla skutečně lákavá, domluvili jsme se na nedělní dopolední výlet na Ještěd. Vyvezli jsme se nahoru lanovkou a pak už se jen kochali. Opar byl o něco větší než v sobotu, opět jsme den D už po několikáté těsně propásli, ale i tak bylo možné dohlédnout na Sněžku v Krkonoších, Trosky, na jihu na Bezděz a až na Říp, na západě pak z oparu vykukovaly kopečky Českého Středohoří. Při hledání ještědské kešky jsme se srazili s týmem KOSaKů, ale byli hodní a nechali naše holčičky, aby si poklad našly první. Cestou po mýtině málem zašláply zmiji, Klára si ji hned chtěla hladit, že je to moc pěkný slepýš, ještě, že jsem byl u toho... Po sedmikilometrovém ťapání z kopce přes Pláně do Horního Hanychova jsme byli všichni pěkně ucabrtaní, nejmenší Ája s Alicí nám už usínaly na ramenou a v autě spaly dřív, než se stačil motor zahřát.
Když jsme přijeli zpátky do Prahy, sakura před balkonem už byla podle očekávání v plném květu, nadýchaná růžová okvětí doslova osypala každou volnou větvičku.

Alice: čtyři roky

Velikonoce na Monínci

Velikonoční víkend jsme tradičně strávili s kamarády na Monínci. Už v sobotu ráno mě sice skolila viróza, ale s pomocí moderní farmakologie jsem mohl s holkama přežívat i venku. Tak jsme s Ivčou po sobotním obědě naložili čtyřku písklat do našeho auta a poodjeli do Zadních Bud, odkud jsme se po naučné stezce vydali na zříceninu hradu Zvěřinec. Z hradu samotného už toho moc k vidění není, ale je tam schovaný poklad, na který se holky daly nalákat.
K večeru se začal zvedat vítr a my si proto naplánovali na nedělní odpoledne pouštění draků. Tomu ale předcházelo dopolední soutěžení pro děti. V družstvech si trošičku pozávodili, ale hlavně každý dostal odměnu, sladkou i plyšovou. Zatím co část lidí s dětmi odjela na kole hledat keš u menhirů v okolí Veletína, my se přesunuli přímo do vesnice k hospůdce "Za pecí". Za ní na kopci je louka dost velká na to, abychom tam mohli vypustit draky. Jako naschvál ale nefoukalo, jen příležitostné závany větru. I tak to ale stačilo, abychom s drakem párkrát zakroužili a nakonec práskli o zem takovým způsobem, že mu praskla gumička a museli jsme ho sbalit. Holky to už stejně nebavilo a tak jsme aspoň měli čas zajít do lesa postavit domečky pro skřítky.
Po pondělní koledě jsme popojeli na farmu do Cunkova, kde už měli připraveno devět huculských koní na půlhodinovou projižďku pro děti. I počasí se konečně zlepšilo, opar se zvedl a my si mohli vychutnávat rohledy na kotlinu Českého meránu a kopce okolních vrchovin. Cestou domů z monínce jsme z Prčice udělali malou odbočku k radiokomunikační základně Sedlec, kde je umístěný další poklad. Ten Alice bezchybně odlovila a udělala tak pěknou tečku za velikonočním víkendem.

Philip Wilson Steer

Další malíř z nabídky kalendáře Kunst 2007. Jeho "Jeune femme sur la plage" na obrázku je kouzelná. P.W. Steer byl jedním z prvních anglických průkopníků impresionismu, současně chválený i zatracovaný. Jeho kompletní životopis i průřez dílem je asi nejlépe udělaný v Tate gallery, Londýn.

Randění

Klárka s Alicí jsou pryč a tak využíváme volného dne a jdeme randit do Prahy. U zastávky tramvaje ve Dvorcích už trávníky rozkvetly kobercem pampelišek. Rozplývám se nad tou pomíjivou krásou, Ivča ale vidí věci realisticky: "No jo, to zas budou holky celý zasraný..."
První v plánu na procházce je výstava v pražském Klementinu "Oko nad Prahou" - na 355 návrhů a výkresů nové národní knihovny na Letné, včetně modelů prací vítězných. Shodli jsme se, že se nám Kaplického chobotnice líbí asi nejvíc. Archiweb o ní dále píše:

O návrhu, který vzbudil mimořádnou pozornost odborné i laické veřejnosti, Jan Kaplický mj. říká: „Inspirovali jsme se přírodou – například tvary lidského těla i mořských potvor, třeba medúzy nebo chobotnice. Ale také pražským barokem. Barokní formy jsou hodně důležité – dnes už si lidé mnohdy ani neuvědomují, že všechny budovy nemusí být nakreslené příložníkem.“ Fantazie architektů navíc vidí budoucí knihovnu jako místo, kam nebudou lidé chodit jenom za knihami. „Nesmí to být mrtvá budova – je to něco úplně jiného, než knihovna z 18. století i než knihovna z třicátých let minulého století,“ míní Kralický. „Musí být otevřenější z hlediska přístupu veřejnosti, která má jiné nároky, než měla kdysi. Středem budovy povede nad úrovní parku, v prvním patře ze severu na jih ulice, z které se dostanete do čítáren umístěných za skleněnými a zvukotěsnými stěnami. Své místo tady najde vědec, který potřebuje zkoumat vzácný výtisk knihy, i ten, kdo si chce jen přečíst noviny a vypít kávu. Anebo si dát s někým rande. Teď je rok 2007, knihovna by se měla dostavět někdy v roce 2010, ale to je pořád málo. Museli jsme myslet i na to, jak bude knihovna vypadat a fungovat v roce 2050, kdy už tady nikdo z nás nebude.“

Po přechodu přes narvaný Karlův most se jdeme před davy schovat do prodejní galerie "chez Annamarie", velmi dobře ukryté na dvorku Mostecké 14. Lví podíl výstavních ploch tam zabírá náš oblíbený Jaroslav Šolc. Dostávám slabší srdeční příhodu, když vidím, jak vysoko se za těch pár let vyšplhaly ceny jeho originálů. Paní z galerie nám vysvětluje, že J.S. své obrazy prodává stále méně rád, že na nich stále více lpí. A vůbec nám o Jaroslavu Šolcovi a jeho ženě Noře B. Vláškové moc pěkně popovídala.

V toulání jarní Prahou pak pokračujeme na Malé Straně, na Starém Městě, tu a tam v kavárničkách a nesmírně si vychutnáváme vzácné chvíle, kdy se nikdo "k smrti nenudí", kdy nikdo není "hlady bez sebe", má žízeň, chce dobrotu, chce čurat, chce domů, nechce domů.......