Ryzlinková smršť

Tak vypadal německý tematický vinný večer, na který se u nás sešlo dvanáct lidí. Na rozdíl od předchozích večerů, kde se zpravidla schází výběr vín červených, objevila se celá řada bílých, převážně ryzlinků. K tomu několik německých specialit, od eintopfu počínaje, přes bratwursty, kartofelsaláty až k báječnému käsekuchen. Znalostní kvíz se setkal s úspěchem, možná proto, že se odpovědi předem naučit téměř nedaly. Dál už jen spousta tlachání a plánování akcí v tomhle roce, dokud nás raní ptačí štěbetání nezahnalo do peřin.

Prodáno!

Lépe řečeno našel se kupec našeho bytu v Braníku. Všechno zpečetěno, smlouvy se podepisují, převody organizují, mosty za námi hoří a není cesty zpátky....

Gumáky

Jako překvapení k narozeninám jsem od holek dostal fajnové gumáky. Hned se vidím, jak se v nich brouzdám ranní rosou za svěžího letního jitra, v zahradě naslouchám cvrlikání ptáčků a vychutnávám si vůní trávy pod růžovým nebem, které slibuje nádherný den....

Ze sna mě zpátky na zem vrací Klárka: "No, teď už můžeš s dědou Jardou na hnůj!"

Gabriele Münter

Před časem jsem v kalendáři KUNST FÜR JEDEN TAG narazil na malířku Gabriele Münter. Veselé barvy uvedeného obrazu na mě tu a tam vykoukly zpoza papírů na pracovním stole a vždycky na chvíli přitáhly můj zrak. I dalších pár obrazů, co jsou k vidění na internetu, se mi celkem líbilo. Tak jsem se pustil do hledání a poměrně zajímavý úvod jsem našel na stránkách průvodce po galeriích http://www.gallerywalk.org/PM_Munter.html.

GC Točná

Samozřejmě, že když už konečně můžu ven na tzv. rekonvalescenční vycházky, oblohu potáhnou černé mraky a je na spadnutí. Krásný jarní týden jsme si užili akorát skrz okna. Včera večer jsem si udělal přípravu na IVAO Celebration mystery cache schovanou u letiště Točná. Koordináty finální keše jsou ukryté ve zvukovém záznamu rozhovoru mezi věží v Ruzyni a pilotem letadla CSA 357. Poslouchal jsem to několikrát, než mi došlo, jak z toho asi jednotlivé údaje vydolovat. Bohužel byl pilot letadla CSA357 mekota a nebylo mu moc rozumět, takže mi pořád chybělo jedno číslíčko v severních souřadnicích. Naštěstí i bez něj se počet možných schovek snížil na tři, vzdálených od sebe asi 300 metrů. Zvolil jsem nejdřív jižní možnost. Jak se ukázalo, tak špatně. Ale tím směrem ještě o kus dál se schovával druhý poklad Army cache na kopečku Čihadlo. Móóc zajímavé, z místa čišela atmosféra postnukleárních RPG opusů typu Fallout či filmů jako Den poté nebo Terminátor. Dost síla! Jinak je to místo, kde byl za bolševika dislokovaný 11. protiletadlový raketový oddíl vojsk PVOS Točná, vyzbrojený PLRK S-125 Neva (pozemní protiletadlový raketový komplet malého dosahu určený k ničení letounůu, řízených střel s plochou dráhou letu, vrtulníků a jiných vzdušných cílů na přízemních, malých a středních výškách). V kódu NATO je známý pod jménem SA-3 GOA a existuje od 60.let v nespočtu modifikací. Na Točné byly S-125 umístěny na odpalovacím zařízení 5P73 (4 střely na 1 OZ), celý komplet se dá přepravit na těžkém tahači, zde se pravdepodobně vysouval na kolejnicích ven.
Takže jsem keš rychle našel, udělal pár fotek a pak tomuhle ponurému studenoválečnickému místu raději ukázal záda. Zamířil jsem zpět k letišti Točná a ke třetí možnosti, kde by se IVAO keš mohla schovávat. A taky že jo, pomalu jsem už začal mít pochybnosti. Nechal jsem tam tematicky visačku ČSA gold club na kufry a valil domů za ostatními ležáky.

Kolaps pokračuje

Aby toho nebylo dost, prohlídka Alice na ušním vyjevila plíživý zánět středního ucha. Ali zahrála hrdinu, ani nekvíkla, ani slzičku nepustila, když ji paní doktorka ucho propichovala, až se po sobě se sestrou dívaly, že něco takového se často nevidí.
Takže jsme v tom teď všichni. Celá rodina mlsá nějaká antibiotika. Každý ta svoje, abychom náhodou nestranili jedné farmaceutické firmě. Ivča dostala své prášky ráno od Bartůška, holky mají každá svůj sirupek. Domácí vězení se prodlužuje do úterka, protože Alice by prý aspoň pět dnů neměla chodit ven . Když se daří, tak se daří.

Totální kolaps

aneb stoná celá rodina
Spálou Klárky to všechno začalo. Aličina rýma se jí zase vrazila do uší, podobně jako v Německu, a tím pádem je napůl hluchá. Musíme na ni řvát i to, že je náš miláček. Já si z Hamburku přivezl angínu. Jak řekl v pondělí pan doktor Bartůšek, když jsem se mu zhroutil na židli, ukázal na krk a vyplázl na něj jazyk: "Nó, tak ta je kvalitní...". Ivčin bronchitický kašel si už pár dní vyžaduje oddělené lože, navíc to vypadá, že ode mě tu angínu dostává taky.
Tak se doma vzájemně opečováváme a zejména se snažíme nějak zabavit holky, které jsou domácím vězením "k smrti znuděné", jak říká Klára. Hry, pohádky, malování, vystřihování. Holky zahájily i Velikonoční výzdobu - máme první zajíčky. Aliččiny "králičky" nás pobavily, protože to jsou všechno holky a proto mají dlouhé vlasy. Na první pohled to spíš vypadá jako parta židů s pejzy na maškarním. Taky přišly na pořad počítačové hry, zejména ty, co jsou k dispozici pro děti na webových stránkách LEGO. Ještě, že můžou být každá na jednom stroji, jinak se okamžitě rvou o místo.
Do nemocemi zamořeného prostředí nám navíc chodějí návštěvy s realitním agentem. Aspoň nás to burcuje k úklidu, jinak bychom síly hledali horko těžko.

Jaro v Braníku

Napumpovali jsme kolo, laufrad a vyrazili s Alicí ven na krátkou projížďku. Je znát, že Praha není placatý Hamburk, hned z prvního kopečka se Alice vymázla a jen tak tak, že mi nepřistála tváří na pedálu od kola. Pak už raději z každého i malého svahu laufrad vedla. Je opravená cesta k Ábíčku, místo kamenů a děr je tam krásně vyasfaltovaná stezka pro pěší. Mezi fotbalovými a baseballovými hřišti se najednou objevilo několik stromků a keřů v plném květu, neklamné znamení, že to letošní nevalná zima konečně balí a nastupuje voňavé jaro. Potkáváme pána se malým štěnětem německého ovčáka, černým jak uhel, který nechce nic jiného než si hrát s Alicí. Jakmile pokračujeme v cestě, chudák pejsek vyje a pláče, že ho malá kamarádka opouští.

Po projížďce na kolech jsme povyjeli na Dobešku, abychom se podívali po keškách schovaných na Branické skále. Jedna mikrokeš je schovaná přímo u vyhlídky, ale tu jsme nenašli, všude moc lidí, lozit se mi tam po kolenou nechtělo. Další, Branická skalní cache, už byla v pohodě, bez lidí, přesně zaměřená a bez problému odlovená. Moje předčasné obavy, že se zase bude jednat o stezku vinoucí se těsně u kraje skály, se naštěstí nepotvrdily, cestička šla spíš po odvráceném svahu, ale i tak jsem Alici musel držet pěkně zkrátka.

Spála

Včera jsem vezl Alici do školky sám, Klárka zůstala doma, protože se cítila zle a nemohla ani pořádně dýchat, jak má plný krk. Učitelka Marcelka mě ve školce upozornila, že se tam vyskytuje šarlach. A taky že jo. Do večera se Klára osypala, jazyk fialový jak utopenec, takže první ranní věcí byla návštěva u doktora na pohotovosti. Doktorka jen potvrdila, že se jedná o spálu, předepsala penicilín po osmi hodinách a deset dní v posteli :o((
Teď jen čekáme, jestli se to vyrazí i u Alice. Snad ne, zatím se spále pokaždé vyhnula, tahle nemoc se jí zkrátka "nechytá", na rozdíl od Klárky, na kterou skočí, jakmile je k tomu sebemenší příležitost.

Mimochodem, zarazil jsem se u slova "na rozdíl", protože jsem ho nejprve napsal dohromady. Správně je to zvlášť, ale i na internetu se o tom vedou rozsáhlé diskuse.

Blob na Letné

Vypůjčil jsem si název a článek z Lidových novin, protože nahlíží na projekt Národní knihovny na Letné a vůbec na díla architektonických superstar z jiné perspektivy.

6. března 2007, Lidové noviny
Neuvěřitelný vítězný projekt na budovu nové Národní knihovny na Letné řešící prostorové potřeby knihovny na dalších padesát let přináší do naší vlasti po pár letech opět architekturu světové „superstar“ pohybující se na globálním hřišti.

Po „Tančícím domě“ dvojice Frank Gehry-Vlado Milunič a „Zlatém andělu“ Jeana Nouvela přichází tentokrát český emigrant žijící v Londýně Jan Kaplický (1937) se svojí „chobotnicí“.

Svět je přelud

V kontextu světové architektury je to stavba jednoznačně stylově zařaditelná do kategorie sobě navzájem podobných futuristických architektur, kterým se obecně říká bloby a jejichž estetiku Kaplický od začátku osmdesátých let dvacátého století cílevědomě a soustavně rozvíjí.

Bloby jsou charakteristické proudnicovými organickými tvary zborcených a nejrůzněji zakřivených ploch připomínajících živé tkáně živočichů a rostlin pod mikroskopem. Bloby opouštějí „tvrdý“ euklidovský a newtonovský prostor svázaný pravoúhlými karteziánskými souřadnicemi x, y, z a vrhají se do vesmírného dobrodružství Einsteinovy teorie relativity a kvantové fyziky, kde zakřivení prostoru, černé díry a superstruny rozehrávají svět „jiného“ časoprostoru, kde údaje nahoře, dole, vlevo, vpravo, včera a zítra už nehrají svoji jednoznačnou roli. Kaplický vytváří architekturu s jasným erotickým podtextem, jeho domy vycházejí z umění happeningu a provokace, boří zažité představy o normálním světě. Slova jako tradice, kontext jsou pro blobisty čímsi absurdně nepochopitelným až komickým.
Svět je přelud.

Jan Kaplický záhy po svém odchodu v roce 1969 z Československa do Londýna začal spolupracovat s dvojicí Renzo Piano-Richard Rogers, kteří vyhráli soutěž na Centre Pompidou v Paříži, která se záhy stala ikonou pravé čisté, technické high-tech architektury okouzlené novými technologiemi, logickou silou rozumu, krásou odhalené konstrukce, lety do vesmíru, spoluprací s NASA.

Začátkem osmdesátých let ještě Kaplický spolupracuje s třetím otcem zakladatelem high-tech architektury, Normanem Fosterem a již začíná rozvíjet vlastní rukopis, kde zlomovým projektem, kterým vstoupil do povědomí architektonické veřejnosti, byl soutěžní projekt na administrativní budovu na Trafalgarském náměstí z r. 1985 nazvanou Blob.

Totální arogance k místu aneb fuck the context

Druhá cena v soutěži na knihovnu v Paříži v roce 1989 Kaplického definitivně uvedla do světa architektonických hvězd. Kaplický si za léta „blobování“ vytvořil vlastní humorný eroticko-poetický jazyk, kterým pravidelně přivádí v úžas zejména mladé publikum. Samozřejmě též dovádí k šílenství konzervativně uvažující část odborné i laické veřejnosti. Ano. Kaplický krom toho, že je skutečnou světově uznávanou hvězdou, je velice snadno a oprávněně kritizovatelný právě z pozice tradičně a kontextuálně chápaného urbanismu a architektury. Současná tvorba superstar architektů se vyznačuje totální arogancí k místu stavby. Bez přetvářky to přiznává Rem Koolhaas svým heslem „fuck the context“.

Podobně architekti Frank Gehry či Daniel Libeskind navrhují domy - sochy, které vždy vytvářejí „akci ve městě“, jejich domy jsou ikony či loga toužící po tom se stát poznávacím znamením daného místa, chtějí se dostat na známky a na bankovky, chtějí být turistickou atrakcí.

Tak se i my v Praze můžeme těšit na neidentifikovatelné monstrum, které pohledem umění art-brut může připomínat chobotnici nebo probuzeného ducha Petra Parléře shlížejícího z Letné na Prahu. "Pro bloby jsou charakteristické proudnicové organické tvary nejrůzněji zakřivených ploch připomínajících živé tkáně živočichů a rostlin pod mikroskopem"

O autorovi: Tomáš Vích, architekt

Krkonošská 70

První březnový víkend nadešel a s ním tradiční běžkařský závod "Krkonošská sedmdesátka". Jelikož se regule závodu trochu změnily a kontrola na Pražské boudě nepustí dál nikoho, kdo tam nepřijede v limitu, raději jsme se přihlásili na padesátikilometrovou trať. Měli jsme totiž silné podezření, hraničící s jistotou, že bychom tam včas nedorazili a pak diskvalifikováni museli tak jako tak obrátit a udělat si jen tu padesátku. Naše podezření se později bohatě naplnilo a tak je nám za těchto podmínek sedmdesátka nejspíš navěky odepřená.
Náš tým "Tkačevova letka" se bohužel sešel jen ve třech, když nám na poslední chvíli dva borci odřekli. Tím pádem jsme už i startovní čáru projížděli s vědomím, že je naše družstvo diskvalifikované. Kvalita sněhu dole ve Svatém Petru si nic nezadala s posypovou solí. Ani servisáci ze stánku Toko nechtěli mazat žádné stoupací vosky, protože jediným lékem by byla pořádná vrstva skare. A co pak s tím nahoře, kde může být sníh úplně jiný. Tak jsme se smířili s tím, že dnešní závod bude hlavně bruslařský.
Cesta přes Hromovku byla plná patnácticentimetrového rozšlapaného "písku", kterým se téměř nedalo jet a trochu nás to všechny vyděsilo. Naštěstí se o pár set metrů dál povrch zpevnil a bruslit se dalo celkem dobře. U Struhadel začalo sněžit a s přestávkami pak sněžilo celý den. Vrstva čerstvé nadílky měla za následek, že bruslení bylo pomalejší a namáhavější. Na druhou stranu se ujala tříletá reziduální směs vosků, kterou jsem si zapomněl ze svých lyží smýt, a tak jsem mohl ve stoupáních pohodlně ťapat klasikou. Nepříjemné ale bylo namrzání sněhu, takže jsem občas musel lyže sundat a námrazky oškrabat, abych vůbec mohl jet. Organizátoři letos opět nachystali překvapení, když cesta od Srubu nad Pláněmi nevedla kolem Klínovek nahoru k bufetu Na Rozcestí, ale odbočovala někam doprava z kopce a nakonec jsme se vynořili u Renerovek. Hustá mlha navíc zněmožňovala jakoukoliv orientaci, jelo se prakticky od tyče k tyči.
Na Pražskou boudu jsme se ve vichru a v bodavém sněžení doplazili přesně ve dvanáct, akorát na polévku a třetinku Gambrinusu. V hospodě už seděl náš druhý, kompletní tým "Rampušák" a také "Sklepovští sršáni" vedení Davidem Vávrou. Ven do lezavého větru se nám vůbec nechtělo, ale pohyb nás brzy zahřál. Když jsme se vyškrabali na kopec nad Renerovky, únava už se hlásila ke slovu. Naštěstí to už odtamtud bylo více méně z kopce a nakonec jsme projeli cílovou páskou kolem půl čtvrté. A rovnou do velkého stanu na čaj a na guláš.
Večerní program jsme zahájili v kavárně / baru ve Vrchlabí, který jsme vyzkoušeli už v pátek večer. Sportu jsme zřejmě jetě neměli dost a tak jsme po zavíračce poodešli na bowling a víc než hodinu házeli koulema na kuželky. Na zahradnickém bálu jsme se pak objevili, právě když kapela dávala poslední kus a hosté se rozcházeli domů. I my jsme se tedy vydali ke škole a do tělocvičny, kde na nás čekaly připravené spacáky.