Prodáváme byt

Je to tady. Nikdy by nás nenapadlo, že od neurčitých úvah o rodinném domku dospějeme během jednoho měsíce ke zcela konkrétním krokům. Jako třeba prodej našeho báječného, leč mrňavého bytu. Dneska se večer zastavil agent z realitky, aby si byt prohlédl a nafotil. Po zkušenostech s desítkami a stovkami fotek, které jsou k vidění na inzerátech různých agentur, jsme se práce chopili sami a o víkendu si byt nafotili. Výsledky dokonce předčily i naše očekávání. Kdyby byly naše pokoje tak velké, jak se zdají na snímcích, asi bychom se nestěhovali...
I pan agent se rozplýval, když jsem mu je nabízel. Inzeráty prý vyjdou na všech hlavních internetových serverech už zítra. Taky jsme zaplatili rezervační poplatek na dům v Hradešíně, který se nám zalíbil a žádné jiné domky ho nedokázaly překonat. Nezadržitelný spád věcí v jednom jediném dni nás docela překvapil, to jsme snad ani nemuseli stěhovat všechny ty prázdné krabice do Raškovic. Polehoučku se opíjíme zbytky alkoholů v naší domácnosti a doufáme, že vše vyjde tak, jak si představujeme....

GC Prokopské údolí

Neslavné finále posledního putování za pokladem na Divokém hradu ještě neodeznělo a tak jsme si dneska vyjeli jen ve třech s holkama a Ivča si užívala po svém. V Prokopském údolí se skoro nedalo zaparkovat a lidí na cestě bylo jak naseto. Náš první poklad se schovával nedaleko viaduktu, hned u jezírka, resp. nad ním na skále. Z hlavní cesty jsme sešli se sklopeným zrakem, abychom se nemuseli dívat na červené pruhy označující přírodní rezervaci. Jedinou útěchou v tomhle přestupku bylo, že je v celém Prokopském údolí steziček a cestiček vyšlapáno na stovky, ty kolem jezírka nevyjímaje. Holky jsem měl celou cestu chycené pěkně nakrátko, protože vedla více méně po okraji skály nad jezírkem. Keš jsme snadno našli, směnili zboží a pokračovali dál, pěkně strání nahoru na turistickou cestu nad údolím. Vzdechů a nářků nad bolavýma nohama bylo slyšet cestou do kopce nepočítaně, ale dařilo se mi je ignorovat. Nahoře nám už netrvalo dlouho dojít k druhému pokladu pod vyhlídkou na Barrandov, na Braník a dál na jih Prahy. Třetí keš "Oříšek" se schovávala téměř na konci údolí uprostřed skalních ploten. Tam jsem radši slezl jen já sám a hodné holky na mě čekaly o pár metrů výš na stezce. Poslední poklad "Praha na dlani" s neskutečnou vyhlídkou na celé město byl jen dvěstě metrů daleko. To už sluníčko pomalu zapadalo za obzor. Tak jsme svižně seběhli přes Žvahov do Hlubočep, než padla úplná tma. Celkem nám to dneska napočítalo sedm kilometrů, to jsem na začátku výletu vůbec nečekal. Věčná škoda, že mi baterky ve foťáku došly hned na začátku, příležitostí ke krásným snímkům bylo dneska nepočítaně...

Hradešín

"Vstávej mami, už jsme hlady bez sebe!", budila nás v neděli ráno Klárka s vážným dramatickým výrazem. Je fakt, že jsme si trochu pospali, zřejmě deficit všedních dnů.
Včera jsme vyjeli trochu na východ k Úvalům, abychom se podívali do Škvorce a na krajinu kolem. Zaujala nás tam totiž jedna nabídka rodinného domku. Původně jsem očekával nudnou placku, ale ráz je tam docela zvlněný a příjemně nás překvapil. Domek samotný jsme nenašli. Na mapě se Škvorec zdá jako malinká vesnice, ale ve skutečnosti je celkem rozpínavá. A v noci jsem se navíc dopátral, že ten domek snad nesedí ve Škvorci, ale v nedalekém Hradešíně.
Sobotní počasí bylo naprosto jarní, slunce hřálo, tak jsme si udělali krátkou vycházku k pokladu na Klepci u Přišimas. V plánu jsem měl ještě jednu na Divokém hradu, ale nezbýval už nám čas. Ten jsme si udělali dneska. Domek jsme v Hradešíně skutečně našli, vesnička je to sympatická, na kopci s rozhledem do daleka. O pár kilometrů dál jsme se vydali po zelené na asi pětikilometrový výlet s pokladem na zřícenině. V lesích bylo ještě znát, že se tudy nedávno prohnala viřice Kiril, cesty rozbahněné, nohy holek z nějakého důvodu hned od začátku hrozně unavené, šlo se zkrátka pomalu. A tak jsme doklopýtali pod hrad, když už padalo šero, a nejlepší zábava měla teprve začít. Drápali jsme se s holkama do ukrutného svahu od potoka k troskám hradu. Ivča to po chvíli vzdala, že počká dole. Chvíli nám trvalo, než jsme poklad našli, a pak jsem se rozhodl dolů sejít oklikou, kde je mírnější svah. Mezitím Ivča chytla paniku, že se nám něco stalo, vyškrábala se nahoru, to už jsme my byli zase dole, šero zhoustlo, Alice začala bečet, že se maminka ztratila, ta se pak zjevila na kopci a dštila síru, že je to poslední poklad, kam s námi šla, no zkrátka idylka....

Producenti

Po dvou letech v divadle. Náhodou kolegovi onemocněla přítelkyně a tak nám do klína spadly lístky na muzikál Producenti v Karlínském divadle. A zrovna taková pecka. Co se o něm píše?

V roce 2002 získali The Producers - Producenti neuvěřitelných 12 Tony Awards (ze 14 možných) - nejvíce ocenění v historii této nejprestižnější divadelní ceny. „Tony“ byly uděleny v následujících kategoriích: hudba, libreto, režie, choreografie, hudební aranžmá, scéna, kostýmy, světla, hlavní mužská role, hlavní ženská role, vedlejší mužská role a samozřejmě i nejlepší muzikál. Hudbu, texty i libreto napsal Mel Brooks na základě svého, dnes již legendárního, filmu z roku 1968, který byl oceněn „Oscarem“ za nejlepší původní scénář. Muzikál Producenti je tedy ověnčen celou řadou rekordů. Jeden rekord si ale připisuje i Hudební divadlo Karlín. Když vedení divadla získalo na konci roku 2003 práva k uvádění tohoto muzikálu, byla to první udělená licence mimo Severní Ameriku (v té době se totiž muzikál hrál pouze na Broadwayi a v kanadském Torontu). Producenti se odehrávají v roce 1959 v New Yorku. Max Bialystock, neúspěšný divadelní producent, a jeho účetní, Leo Bloom, dostanou nápad, že by se dalo vydělat mnohem více peněz uvedením absolutního propadáku, než produkcí úspěšného titulu. Tajemství spočívá v tom, že vyberou od investorů mnohem víc peněz než potřebují a až se poprask kolem „propadáku“ utiší, nechají si ten rozdíl. Finanční úřady se totiž o neúspěšné projekty nezajímají. „Získáte od investorů milion dolarů, uvedete propadák za sto tisíc a zbytek si necháte“, navrhuje Leo Bloom. Je však nutné najít nejhorší hru a nejhoršího režiséra. Obojí se podaří; muzikál o Hitlerovi přece musí být zaručené fiasko. Publikum a kritici ale připraví oběma producentům horké chvilky. Říká Mel Brooks: „Získali jsme asi 30 milionů dolarů a stálo nás to deset. Kdyby to byl propadák, zbylo by nám 20 milionů a mohli jsme jet do Ria (jako ‚hrdinové‘ muzikálu). Přáli jsme si, aby to byl propadák“. Do žádného Ria se nejelo, protože muzikál se po své premiéře na podzim 2001 stal okamžitě senzací a byl beznadějně vyprodán na měsíce dopředu. Ve světové premiéře v New Yorku se v hlavních rolích zaskvěli Nathan Lane a Matthew Broderick. Mel Brooks, scénárista, režisér, herec, producent a hudební skladatel, říká: „Vyrůstal jsem na těch velkých show a přesně to vám nabízím teď i já: starou, dobrou muzikálovou komedii“. Mel Brooks nazval Producenty svým „milostným dopisem Broadwayi“. Kromě New Yorku se zatím „Producenti“ hrají pouze v Torontu, v Londýně a nově (březen 2006) i v Tel Avivu v Izraeli(!).

Fakt jsme se báječně pobavili. Amerika, kabaret tryská z každého taktu, aranže, choreografie, texty budí úsměv na rtech po celou dobu představení, prostě paráda.

Neónky

Paní prodavačka ve zverimexu na kopci měla zbytečné obavy, že s více rostlinkami bychom měli akvárko dost zarostlé. Naopak, po dokoupení bujné zeleně v chovatelských potřebách v Rudné malá nádrž docela zútulněla. Najednou to až vypadalo, že je tam málo rybek. Tak jsem se dneska cestou z autoservisu zastavil v krámku a ještě přibral čtyři neónky, které toho spoustu vydrží, jsou malé a hezky barevné. Teď se nám akvárium líbí a uvidíme jak se bude rybkám i rostlinkám dařit.

Krkonošská sedmdesátka se nezadržitelně blíží a je čas pustit se do "suchého" tréninku. Branický profil je ve srovnání s hamburským krapet kopcovatější, běh pomalejší, zadýchanější a bolavější. Ale jak se říká, těžko na cvičišti, lehko na bojišti.

Akvárium

Když jsme loni v létě odstěhovali morčata z bytu, protože na ně začala být Klárka alergická, slíbil jsem holkám jako náhradu akvárium s rybičkama. Sliby se mají plnit a tak jsme si z Jablonce přivezli staré malé akvárko, co jsem provozoval před dvaceti lety. Tmel ještě těsnil, dokonce i vzduchovací motorek fugoval. Dokoupili jsme nezbytné maličkosti jako nový filtr a hadičky, příjemně mě překvapilo, že rozměry jsou i po těch letech stále stejné, takže do sebe všechno pěkně zapadalo. Včera jsme proprali písek s kameny a nechali odstát vodu. Dneska jsem po práci naložil dívčí skupinu včetně Terky Ká do auta a konečně jsme jeli do "Toho" zverimexu na kopci, kde mají "Ty" rybičky. Už dlouho jsme domluvení, že budeme mít párek pavích oček a párek mečovek. Holky už vědí, jak vypadají a mají pro ně samozřejmě připravená jména. Přidal jsem navíc ještě jeden párek gupek a taky pancéříčků, aby vyzobávali ze dna. Doma jsme zasadili několik kytek a vypustili rybky do akvárka. To bylo ochání a achání, nejvíc se ale rybičky líbily malé Áje, která se moc těší na další návštěvu, že je budeme krmit.

Bramberk

Využili jsme návštěvu v Jablonci, abychom si jednak vyběhli někam na sníh, pak abych vyzkoušel jak funguje a jaké dělá snímky nový foťák, a v neposlední řadě jsme už někam museli umístit travelbug Jumbo Jet, který jsme vylovili před čtrnácti dny v Podlažicích.
Nenapadlo nás přivézt si s sebou z Prahy podprdelníčky a to byla škoda, protože cesta z Maxova na Bramberk byla krásně umydlená. Taky jsme tam potkávali rodinky se sáňkovacími výbavami. Poklad a cíl procházky se schovával asi padesát metrů pod rozhlednou v lese, pěkně zakrytý mezi skalkami. Snad bychom ho objevili i bez navigace, cestička k němu byla ve sněhu hezky vyšlapaná. Keška byla rozumně naplněná, všechny holky si odnesly po nějakém suvenýru. Tým se neodbytně a urputně domáhal nějakého pití, naštěstí byla otevřená restaurace v Lovecké chatě a tak jsme tam na chvíli zapadli na čaj.
Původně jsem ještě plánoval zastavení někde u potoka pro říční písek do akvária, ale čas pokročil, tak jsme tuhle část dopoledního programu odpískali a opatrně sjeli z kopců do suchého Jablonce.