Kielerwoche - plachtění

Letos se mi podařilo rozvrhnout si práci tak, abych se mohl na den "ulejt" a odjet na plachetnici do Kielu, na akci, kterou pro své partnery už poněkolikáté pořádá Wincor-Nixdorf.

Kielerwoche je největší regatou a plachtařskou událostí na světě, a současně také největším letním festivalem v severní Evropě. Logo letošního ročníku poměrně dobře vystihuje, co je tady nejvíc k vidění - plachty a plachetnice všech velikostí a tvarů, od nejmenších žákovských "kachniček", přes zaoceánské sportovní plachetnice až trojstěžňové škunery, brigy a bárky.
A na jednom takové škuneru jménem Albert Johannes jsme vypluli z Kielského přístavu. Žádné hučení dieslu, žádný kouř a smrad. S první napnutou gaflovou plachtou se najednou začal břeh vzdalovat a my pomalu a potichu klouzali po Kielském zálivu pryč, kolem vojenského přístaviště Tirpitz, a pak rychleji, když plachet přibývalo, až jsme propluli kolem Bülkského majáku na severní straně zálivu, a byli jsme na moři.
A sami jsme rozhodně nebyli. Kolem nás se to hemžilo dalšími plachetnicemi. Na různých místech, většinou dál od nás, kde se právě konaly závody, bylo vidět roje bílých plachet jak hejna racků. A do toho všeho přišel ještě běžný provoz - remorkéry, šífy, trajekty, vojenské hlídkové motoráky a vrtulníky, aby nezůstalo jen u vody.
Naši námořníci nás zaměstnávali - tahat lana, napínat plachty, povolovat, uvazovat na vazáky, křižovat ráhna, motat a uklízet lana (zejména tahle poslední činnost se mi dařila a často jsem za odměnu mohl smotat leccos od přídi k zádi).
V závěru byla paluba celkem prázdná, naprostá většina se vytratila sledovat zápas Německa s Ekvádorem, a na palubu se zezdola nesly jen hromadné vzdechy (tj. neproměněné šance) a čas od času taky neomylný signál, že Helmuti skórovali.
Cestou domů jsem si udělal pár zastávek a připsal si na účet tři další geocache. Zejména jedna z nich - Olympské bohyně - byla kouzelná, když se schovávala na vrcholu kopce nad Plönským jezerem uprostřed magického kruhu z pořádných balvanů, kde každý nesl jméno jedné z řeckých bohyní.

GC v Hahnheiderském lese

Naše dnešní výprava za pokladem měla nečekaný úspěch. Teprve čtvrtá keška všeho všudy a už jsme narazili na putovního chrousta, resp. Travelbug, který cestuje z jedné schránky do druhé a na internetu se zaznamenává jeho pohyb. Náš dnešní sem dorazil z Tunisu, kde se "schovával" dvacet měsíců a do nalezené schránky dorazil předevčírem. Příští týden poputuje do Čech. Dnešní čtvrtý poklad byl také první multicache; na hahnheiderské rozhledně se schovávalo vodítko, s kterým jsme mohli dopočítat souřadnice skutečného pokladu, schovaného asi 300m od rozhledny. V lese jsme měli poznačený ještě jeden poklad, který jsme po chvíli hledání také našli. Výměnou za figurky jsme v něm nechali špalík Autanu proti komárům, ten se určitě bude dalším hledačům hodit.
Počasí bylo dneska naprosto letní a les voněl víc jak leckterá parfumerie. Navíc byl jen minimální opar a s dalekohledem člověk dohlédl až do hamburského přístavu, kde bylo vidět jeřáby, dál pak věže nejvyšších kostelů a televizní vysílač.

Kupujeme auto

Naše stará Astra začala po osmi letech točit svou 202. tisícovku kilometrů a navíc v ní začalo nějak divně rachtat, snad jen výfuk, ale i tak..... S vyhlídkou dlouhé cesty na dovolenou a s nutností prodat letos firemní akcie jsme se rozhodli porozhlédnout, jestli se v Německu nedá něco rozumně pořídit. A skutečně, díky místnímu oblíbenému triku prodat auto, jakmile mu po roce vyprší záruka, jsme byli překvapení, kolik se jich dá v bazarech najít. Ceny, reference, testy, zkušenosti ostatních automobilistů a příbuzných nás oklikou přes několik značek přivedly zpátky k Oplu a jeho Astře.

Trochu naivně jsem si představoval, že koupit v Německu ojetinu je něco jako jít si do krámu pro housky. V Neumünsterském bazaru Kisin to ještě bylo fajn, aspoň ze začátku. Pěkně nás přivítali a po kávě nám dali klíče od vybraných kousků, abychom se na ně mohli pořádně podívat. Po zkušební jízdě jsem se pak nad papírováním dověděl, že nejdřív musí autu udělat nové STK a emise, že mi ta všechna potvrzení pošlou, abych mohl auto zaregistrovat v místě bydliště, protože jinde se to tady v Německu nesmí. Půlka dokumentů přišla podle očekávání, druhá půlka až o týden později, když se ukázalo, že je v bazaru tak nějak založili do špatného šanonu. V té době v Hamburku už čtvrtým měsícem trvala stávka veřejných služeb, která se týkala i dopravního úřadu, co registrace dělá. Díky tomu se tam zřejmě nakupila dlouhá fronta žádostí. Zprostředkovatelská servisní firma mi řekla, ať si nedělám starosti, že to do čtyř dnů bude. Pátý den - nic. Desátý den - zase nic. Po dvou týdnech dorazili z úřadu dokumenty, ale stále chybí espézetky. Volají z bazaru, co jako, jestli to auto vůbec ještě chci. Teprve až včera, téměř po třech týdnech od podání žádosti, jsem si všechno mohl vyzvednout, zároveň taky poklesnout v kolenou, kolik nás budou stát daně na ten půlrok ježdění, a to už vůbec nemluvím o povinném ručení. Na ja, chceš jezdit v Německu německým autem? Plať, holoto!

Dneska jsme se zase všichni vydali do Neumünsteru, abychom si nové Wagen konečně odvezli. Stará Astra nám ještě udělá poslední službu na cestě do Čech a po Čechách přes léto, pak půjde pryč, snad z ní ještě nějaká zlatka kápne. A je zase na pár let vystaráno. Doufám.

Bez koleček

A je to tady! Sundali jsme Kláře z kola pomocná kolečka. Připadalo nám, že s nimi zápasí, kolo pořádně nejelo, a každá vyjížďka byla útokem na naše nervy. A stal se zázrak - napoprvé jsme museli Kláru dost přidržovat, jinak by ležela každých pár metrů na zemi, a pak, z ničeho nic, ujela dvacet metrů, sto, naučila se sama rozjíždět a zastavovat, a co je nejdůležitější, je z toho všeho nadšená právě tak jako my. A tak teď před námi leží nový problém - jak uhlídat současně Kláru na kole a Alici na laufradu, když jsou od sebe třeba třista metrů. Jestli se nechceme dát na jogging, bez velkého kola už to nepůjde...

Geocaching u Mönchteich

Dneska jsme se vydali za pokladem všichni čtyři. Vybral jsem jednu kešku u Mönchteich, která se dala spojit s příjemným výletem kolem rybníka. Z našeho oblíbeného parkoviště u Großensee jsme se vydali kolem ještě oblíbenějších stájí a nakrmili tam pár koníků pampeliškama. Brzy na to jsme opustili značenou cestu a vydali se pěšinkami podél rybníka Mönchteich. Místy, zejména když se otevřel přístup k vodě a pohled na druhý břeh, nám to připadalo jako někde v jižních Čechách. V létě tady musí být prima koupání (až na mraky komárů, kteří nás trápili i dneska). Jen jednou jsme se museli vracet, když nás stezka zavedla do močálu a pak se někam vytratila. Na třiapůltém kilometru jsme došli na místo pokladu a začali hledat. Úspěšná byla tentokrát Ivča a hned jsme začali zkoumat obsah zavařovačky - umělý nos, hračka z kindervajíčka, zatavená kartička belgických geohledačů a hlavně log, kam jsme se také zapsali. Na oplátku jsme do kešky dali dvě české dvoukoruny a dvě maličkosti z kinder surprise, zadělali ji, zabalili, schovali ji tak jak byla a oslavili úspěch sladkostmi. Goecaching nás pomalu začíná všechny chytat!

Brémy

"Tak pojď s námi do Brém a staň se muzikantem", říkali oslík, pes, kočka i kohout v pohádce bratří Grimmů. A tak jsme šli. Bylo sychravo nevlídno, akorát na dlouho plánovaný výlet do Brém. Historické centrum města je příjemně velké na pohodlnou jednodenní návštěvu. Hned první kroky od parkoviště nás vedou do nejstarší části - Schnoorviertel, čili provaznické čtvrti. Říká se, že domy podél hlavní ulice Schnoor jsou jak korálky navlečené na šňůrce, a je to trefné přirovnání. Všechny se zachovaly z 15. a 16. století, tehdy obývané pestrým mixem řemeslníků a obchodníků, a jsou protkané průchody a uličkami, kde se dva stěží vyhnou.
O kousek dál narážíme na františkánský katolický kostel a procesí malých princezen a desetiletých elegánů v oblecích, jak se chystají k prvnímu přijímání. Svatopetrský dóm je ještě zavřený, ale aspoň si procházíme na něj těsně přilepenou biblickou zahradu, na které tu pěstují 120 rostlin vyjmenovaných ve Starém i Novém zákoně.
Brémami protéká řeka Weser a původně bylo město velkým přístavem. Dnes je hlavní přístav v Bremerhavenu, zhruba 50 kilometrů na sever, kde se Weser vlévá do Severního moře. A byť se co do velikosti nedá promenáda kolem řeky srovnávat třeba s Landungsbrücke v Hamburku, díky množství restaurací, kaváren, zahrádek a útulnému prostředí pod košatými stromy mnohem více láká k posezení a příjemné zahálce. I my se tady stavujeme na pozdní oběd a už nevím po kolikáté se přesvědčujeme, že chodit s našimi miláčky do restaurace není akce, kdy bychom se mohli uvolnit a návštěvu si vychutnat...
Skrz novější obchodní část se vracíme zpátky na Marktplatz k radnici, k plastice čtyř zvířátek - Brémských muzikantů. Dóm Sv. Petra je už otevřený a holky se hrnou dovnitř, aby si mohlxy zapálit svíčku. Kostel, původně zbudovaný v 9. století, několikrát vyhořelý, znovu opravený, dostavěný, rozšiřovaný, a naposledy na přelomu 20. století restaurovaný a vymalovaný podle středověkých motivů, nás překvapuje svou barevností, uspořádáním, i oltářem uprostřed prostřední lodi. Pěkné.
Ještě jednou se vracíme skrz Schnoorviertel a pak kolem působivé městské knihovny, kunsthalle a divadla zpátky na parkoviště. Ještě se sem nejspíš zase podíváme před Vánocemi, některé zimní fotky na internetu jsou neodolatelné.

Geocaching poprvé

Tak konečně došlo na hledání "pokladu" (cache) v rámci geocachingu, outdoorové aktivity a zábavy rozjeté po celém světě díky GPS. V Hamburku a okolí jich jsou poschovávané spousty . Vybral jsem dvě nedaleko od sebe, tak aby jejich hledání vydalo na příjemnou procházku a dneska dopoledne jsme s holkama vyrazili. Zjistil jsem, že je užitečné pamatovat si poznámky uvedené u každého pokladu. Hned na prvním jsme chodili kolem dokola a až po chvíli jsem si vzpoměl, že pod popisem na internetu byl uvedený jako vodítko betonový sloupek. Pak už jsme celkem rychle našli v jednom z nich díru a za kamenem se schovávala malinká schránka s minizápisníčkem. Moje nadšení se na holky přeneslo jen částečně, pořád se domáhaly, kde že bude ta truhla se skutečným pokladem. Trochu nám pak pomohla druhá schránka schovaná pod mostem, kde se schovávaly kromě zápisníku i dva žetony, tak se podělily (na druhé fotografii je schránka vidět jako modrý uzávěr od tuby pod mostem).

Odkazy: Wikipedia
Geocaching.cz
Historie (anglicky)