Dovolená

Po loňských dvou týdnech v propršených Krušných horách jsme se zkusili vrátit k osvědčenému schematu hory-moře. Do kopců jsme letos moc nehrnuli, Ivča má už řadu týdnů bolavé koleno a já si to své minulý týden podvrtnul na volejbale. "Bůh existuje", nesmlouvavě okomentovala tento náš hendikep Alice. Chorvatsko jsme tentokrát pojali poněkud rozmáchle a ubytování našli dole až skoro u Dubrovniku na poloostrově Pelješac ve vinařské oblasti Dingač. Vše vyšlo báječně, více na jdemeven.cz.

Summit na Hradešíně

Po velmi dlouhé době se na neutrální půdě naší zahrady setkali rodiče Hurychovi a Sedláčkovi.

Oslava narozenin v Jablonci

Mamka slaví tři čtvrtě století. A protože nejhorší počasí bylo v Jablonci, sjeli jsme se právě tam, k bráchovi na zahradní slavnost. Zatímco ve středních Čechách teploměry ukazovaly dvacítku, z displeje u Rychnovské silnice na nás svítila jedenáctka. Ale oblečení jsme všichni měli dost, takže jsme v pohodě přežili.

Narozeniny v Raškovicích

Silva Nortica Run 1/2maraton

Tak nám zrušili Silvu. Dorazil e-mail od organizátorů s omluvou, že z různých důvodů SNR končí. Málo lidí, vysoké náklady a problémy s organizací. Týden na to ale přišla další zpráva, od skalních nadšenců, jestli bychom si běh nedali jen tak, neoficiálně, bez časomíry, beze sprch a bez masáží. Nadšeně jsme souhlasili a v sobotu dopoledne se nás na náměstí ve Stropnici sešlo pěkných pětatřicet lidí, většina na půlmaraton, i pár borců na celý. Teplo bylo, k poledni až moc, naběháno jsem za jaro taky neměl příliš, a tak se to projevilo i na výsledku 2:18:32. Jirka Moulík se konečně dočkal vítězství, Momo byl bronzový, tak jsme to po zbytek dne důkladně oslavili.

Pražské veduty

Doslova za pět minut dvanáct jsme se s Ivčou vydali do muzea hlavního města Prahy, kde právě končí výstava pražských vedut ze začátku osmnáctého století.  Pro mě to bylo navíc vůbec poprvé, co jsem do tohoto muzea zavítal. A asi ne naposledy - na staré mapy pražského města bych vydržel zírat hodiny. Veduty nás velmi bavily, některé z nich daly naší představivosti trochu zabrat. Dvě století historie tvář Prahy docela změnily.

Vysmolení 2017

Vysmolení se opět povedlo. V nabídce celá řada speciálů, mým osobním favoritem se stal S.M.A.S.H. IPA vařený pro tuto událost v Dolních Bojanovicích. A nejen kvůli sympatické paní výčepní.

Vltava Run 2017

Letos se nám tým trochu obměnil, alespoň co se týče prvního auta. Všichni jsme se sešli až na Zadově v příjemném penzionu Podskalí. Tam se ukázalo, že Saídovo auto je trochu rozbité. Tak odjel do Prahy pro náhradní. Z Prahy se vyklubal Šternberk a zpátky na Zadov se dostal až vetři ráno. Taky se ukázalo, že jeden z náhradníků, Michal Rišian, je mistr světa ve freedivingu a jeden ze dvou bláznů, co trénují na Slapech u hráze. Teď trénuje na maraton, tak se mu VR hodí. Náš tým vybíhal v půl sedmé, já přebíral desátou štafetu ve Frymburku před čtvrtou odpoledne a hnal to na doraz 12 km do Loučovic. Příjemně jsme se na krátký čas zotavili v Hořicích a pak se ověsili blikačkami na noční etapy. Po čtvrté ranní jsem přebral kolík od Petra a vyrazil na svoji druhou etapu.  Noc ustupovala rozbřesku, ptáci se probouzeli, v údolích se nad zemí vznášely cáry mlhy. V Osečanech jsme dali luxusní tři hodiny spánku, Eva Moulíková nás posilnila polévkou na posledních šest úseků. Počasí se zkazilo, místy padal hustý déšť a cesty byly rozmoklé. I mé stoupání z Davle na Osečko bylo blátivé a nekonečné. V půl šesté společně probíháme cílovou páskou s celkovým časem 35:28:47, což nám zajistilo krásné 269. místo. I v Úvalech se mi podařilo v noci včas vystoupit. Skvělý výkon...

Videa: Vzpomínkové video VR2017
Video Tkačevova letka 2017

Čarodějnice

Zima lezavá, ještě že hromada dříví byla veliká jak menší barák.

Oslavy na Hradešíně

Klára 16 let

Zpět v Hamburku

Letos je to přesně deset let, kdy jsme se stěhovali z hamburského Saselu zpět do pražského Braníka. Co lepšího, než se tam po těch deseti letech zase podívat! Beztak se nám nechtělo na Velikonoce zůstávat na Hradešíně. Přes Airbnb jsme si našli malý rodinný domek v přístavní čtvrti Wilhelmsburg a na Velký pátek brzy ráno vyrazili z Hradešína na sever. V Hamburku jsme přistáli po druhé hodině. Jakmile jsme vybalili, zase jsme nasedli do auta a jeli se podívat na místa, kde jsme bydleli, kam holky chodily do školky a na Volksdorfské hřiště, kde jsme tehdy trávili dost času. Přestože pršelo, stejně jsme se pohoupali na zdejších úžasných houpačkách.
V sobotu dopoledne nás S-Bahn vyhodil na hlaváku a naše první kroky pomalu směřovaly ke Speicherstadtu. Podél kanálů fičel ledový vítr, prsty na spoušti mrzly a co chvíli přišla poctivá přeháňka. Prošli jsme k nové labské filharmonii, kterou místní důvěrně říkají Elfi, pak se spustil liják a my se schovali na oběd do jedné z přístavních restaurací. Odpoledne jsem měl schůzku s Dagmar. Zatímco si holky užívaly vlastní program probíráním hadříků v Primarku, my si s bývalou šéfkou hoďku pokecali u sklenice latté. S naditými taškami se nedalo dělat nic jiného, než se odvalit zpět k autu. Večer jsme si ještě vyjeli po přístavu, po tom průmyslovém na druhé straně od města. Slunce vykouklo z mraků a cestou nám nabídlo pár scén k focení. Kohlbradbrücke, remorkéry táhnoucí zaoceánské kontejnerové lodě, nákladové terminály, exotika.
Neděle sice nebyla tak deštivá, ale vítr a zima přetrvávaly. Pokračovali jsme tam, kde jsme včera skončili, na Landungsbrücken. Tam jsme nastoupili na lodní autobus a nechali se povozit po Labi. Pár zastávek jsme vydrželi na horní palubě, ale ledový vítr nás nakonec zahnal o patro níž do kryté části. Oběd jsme si dali v portugalské čtvrti, stylově jsme jsme se pohostili španělskými tapas a nabrali energii na další procházku centrem města, čímž jsme naši výroční cestu do Hamburku uzavřeli. Zpáteční štreku zpět do Čech jsme si zpestřili zastávkou v Celle, malém městě nad Hannoverem, které nás dostalo svoji zachovalou architekturou hrázděných domů v celém svém centru.

Alice 14 let

Apnea Academy

Už na podzim jsme nakousli téma kurzu volného / nádechového potápění a v dubnu padla kosa na kámen. S Momem a Koťasem jsme se přihlásili na kurz Apnea Academy Indoor Freediver a v sobotu o půl deváté už seděli v aerobním sále Aquapalace v Čestlicích. Trocha teorie, rozcvičení a soukáme se do zapůjčených neoprénů. Začínáme statikou, tj. co nejdelší výdrž ve stavu beztíže. Po třech stupňujících se délkách ponoru jdeme na maximálku. Nakopávání bránice je prý jen příznak vyššího CO2 v krvi, zdaleka to neznamená nedostatek kyslíku. A my bychom se s tím nepříjemným pocitem měli naučit pracovat a ne hned na vzduch. To mi však moc nejde. Jakmile se mi začaly kroutit vnitřnosti, musel jsem chtě nechtě ven. Přesto mě výsledek ohromil: 4:20 minut! Odpoledne je na řadě snad nejhorší druh cvičení, osmkrát jedna minuta pod vodou, mezi nimi jen jeden výdech a nádech. Po čtvrté minutě trpím nedostatkem vzdchu hned po zanoření, v šesté sérii už mám regulérní pocit, že se topím. Celou minutu už nedávám a jeden nádech také šidím. Začíná mě krutě bolet hlava (to je prý normální a je to z vysoké hladiny CO2). Potápění do osmimetrové jámy je po téhle tortuře už jen odměnou.
 Další útok na plíce nastává druhý den. Dynamické zkoušky - sploutvemi i bez. Na krk dostáváme dvoukilové obojky, aby nám trupíky stále nestoupaly k hladině, a v bazénu se snažíme pod vodou doplavat co nejdále. Víc než tři bazény (57m) nedávám. Bez ploutví je to ještě horší. Po kopnutí nohama mám pocit, že stojím a metry pod vodou ukrajuji jen pomalu. Tomu odpovídá i výsledek dvou bazénů (38m). Na závěr ještě jednou pokus o co nejdelší statiku, ale svůj včerejší čas už jsem nepřekonal a vynořil se o deset vteřin dříve. Končíme v sedm večer, loučíme se s čerstvě nabytým certifikátem pro indoor freediving. Teď se můžeme jít kdykoliv potápět do čestlické jámy :o).