Konec prázdnin v Jablonci

Tak jako celé prázdniny i jejich konec sliboval pěkné počasí a tak jsem si vzal na tři dny volno a ráno po cirkusové Letní Letné jsme s holkama, s dědou a s babičkou odjeli na tři dny do Jablonce. Klára s Alicí sice protáčely panenky při představě, že se tam nebudeme válet, nýbrž chodit na výlety, ale co už. Odpoledne po příjezdu jsme šli vyzkoušet, jaká je voda v jablonecké přehradě. Překvapil mě stav hladiny. Břehy lemovaly široké pásy zlatého písku a kamení, na hrázi bylo znát, že je tak dva metry pod normální stav. Ale koupání u věžičky bylo skvěle osvěžující. Jen Klára si zoufala, že jí budou vlasy smrdět rybinou, přestože byla voda celkem voňavá. V tom si notovala s tetou Jitkou, která se s bráchou odpoledne u našich stavila na krátkou návštěvu.
V pátek ráno byla obloha pod mrakem a my vyjeli přes Tanvald a Kořenov na Jizerku, kterou už jsem léta neviděl. Jelikož procházka na slatiny nebyla nic náročného, přidala se k nám i mamka, přestože ji zlobí bolavé koleno. Naučná stezka kolem potoka Jizerky byla příjemně měkká, nikde žádné kopce, jen tu a tam nás otravovali rojící se mravenci. Na rašeliništi jsme hledali vzácné rostliny, především masožravky. Vždycky jsem si představoval, že rosnatka bude minimálně tak veliká jako sedmikrásky, nakonec jsme ale zjistili, že jsou to jen pidi červené flíčky mezi trávou. Až velmi zblízka bylo možné poznat jejich charakteristický tvar. Cestou z Jizerky jsme udělali odbočku na Příchovickou rozhlednu "Maják" Járy Cimrmana. Pod rozhlednou je vtipné muzeum JC a z vrcholu pěkný rozhled především na jih od Jizerek. Škoda, že byl velký opar a moc daleko jsme nedokoukali.
V sobotu jsme vyrazili už jen ve třech, a to na Oldřichovské sedlo. Tam jsme auto opustili a vydali se okružní naučnou stezkou jizerskými bučinami, přes oldřichovský Špičák a Skalní hrad. Přestože jsme v mládí Jizerkami brousili velmi často, v této oblasti jsem byl poprvé a moc se mi líbila. Špičák nás překvapil podzimními barvami. Asi díky horkému a suchému létu řada buků na vršku kopce shodila listy, borůvčí v podrostu zrezlo dočervena a nebýt pálícího slunce, klidně bychom si mohli tipnout, že je listopad. Naučná stezka mezi Skalním hradem a Oldřichovským sedlem nabízí řadu zajímavých zastávek. Líbilo se nám naslouchadlo lesních zvuků, inzeráty zdejších živočichů, přírodní krasohled. Ale hlavně nádhera zelených bučin v kombinaci s drsnou krásou žulových skal.
Na nedělní večer jsme se domluvili se Šárovými na poslední prázdninovou grilovačku, a tak jsme místo poctivého výšlapu zvolili kratší variantu vyhlídkového okruhu na maloskalském Kalichu. A dobře jsme udělali. Slunce opět rozpálilo vzduch a teloty šplhaly vysoko nad dvacet stupňů. Ve stínu pískovcových skal se dalo dýchat celkem obstojně, v soutěskách by se dalo říct, že je téměř chladno. Výhledy do kraje byly nádherné a třeba na takové vyhlídce "Kde domov můj" by se člověk vydržel kochat velmi dlouho. Ne tak my. Holky pro krásu krajiny takové pochopení neukázaly a naopak mě hnaly, jen abychom už mohli skočit do přehrady a pořádně se tam zchladit. Najednou žádná rybina nevadila. 

Letní Letná 2015

Po loňském zklamání z Matamore jsme nicméně na Francouze nezanevřeli a šli se letos podívat na představení Morsure francouzské compagnie Rasposo. Lístky dostala k narozeninám i jablonecká mamka a tak jsme vyrazili ve čtyřech s rodiči. Chuť jsme si bezesporu spravili, dobře o cirkusovém vystoupení píše Tomáš Šťástka:


Cirkusový stan vítá první návštěvníky do husté mlhy. Atmosféra by se dala krájet už dlouho před začátkem a zůstane tomu tak i po zbytek večera. Francouzský soubor Rasposo přivezl na Letní Letnou svůj kus Morsure, hru plnou vynikajících výkonů, tělesnosti, vášně, ale hlavně skvělé hudby. V Morsure je totiž hudební doprovod tím nejdůležitějším, živá kapela skrytá za mřížovím hraje jako o život a pomáhá budovat atmosférické představení jako vyloupnuté ze začátku minulého století. Spolu s akrobaty, jejichž nejvýraznější postavou je blonďatá Marie Molliensová, se diváci dostanou na jakýsi domácí večírek, zde se kousek od umyvadla s kapající vodou tančí zpočátku tango, jak ale zábava plyne, nálada se uvolňuje, hraje se rock, přibývá sklenek. Pozorujeme muže dvořící se ženám, rozeznáváme jejich povahy. Večírek končí, ovšem ne pro všechny. Obrazně podanou fyzickou lásku dokresluje do tmy teskný xylofon. Soubor Rasposo komponuje své akrobatické i taneční kusy do srozumitelných náznaků příběhu, akrobaté jsou zde více než v jiných novocirkusových představeních herci. Podívaná však není upozaděna, Molliensová balancuje a skáče na pružné tyči i slacklineu. Jedním z vrcholů večera je stojka akrobata na dvou komínech z cihel, které jedním trhnutím shodí, aby přistál jen na jejich držácích stále však umístěných vysoko nad zemí. Po následném krátkém intermezzu s filmovým štábem kolem pódia vyroste klec. Místo opravdového tygra, kterého prý z Francie nepustili přes hranice, však do manéže vbíhá jiné, podobně ladné zvíře. Není důležité, zda účast opravdové šelmy byla jen žertovná fáma či skutečnost, z finále Morsure se stává strhující akrobatická podívaná.
 

Dopis z tábora

Tak jsme se přece dočkali. Alice si v nabitém táborovém kalendáři našla pět minut a napsala "všem co tam jsou" super pozdrav. Super...

Dopis pojišťovně

Tohle jsme s Ivčou viděli na FB a společně jsme slzeli smíchy:

Vážená pojišťovno,
odepisuji na Váš dopis, kde jste mě žádali o upřesnění mého úrazu. Do oznámení úrazu jsem uvedl, že jsem si úraz způsobil sám. Jsem zaměstnán jako zedník a zmíněný den jsem pracoval zcela sám na stavbě domu. Po dokončení mi zbylo asi 250 kg cihel na střeše. Sešel jsem tedy dolů, tam jsem přes kladku vytáhl nahoru po laně prázdný sud, do něhož jsem hodlal uložit zbývající cihly. Lano jsem dole pevně zabezpečil a šel jsem na střechu naložit cihly do sudu.
Po naložení všech cihel jsem sešel opět dolů, abych spustil sud s cihlami. Ve smlouvě máte uvedeno, že vážím pouze 75 kg. V momentě, kdy jsem lano odvázal a držel jen v ruce, jsem se ujistil o působení gravitace. Výše jsem napsal, že sud, který sám o sobě váží 25 kg, byl naložen 250 kg cihel. Jak si jistě domyslíte sami, moje váha 75 kg nemohla udržet tak těžký sud a než jsem si to uvědomil, byl jsem v prudkém pohybu vzhůru a sud, který byl na úrovni střechy, naopak v prudkém pohybu dolů. Zhruba na úrovni třetího patra jsem se setkal s protipohybujícím se sudem, což vysvětluje to naražení hlavy a zlomeniny krku a lícní kosti.
Dále jsem pokračoval směrem vzhůru, až jsem se zastavil s prsty v kladce. I přes velkou bolest jsem se však držel lana. V tom samém momentě sud s cihlami dopadl na zem a rozbilo se mu dno. Výše jsem napsal, že sud sám o sobě váží 25 kg a já, jak máte uvedeno ve smlouvě, 75 kg. Působení gravitace pokračovalo dále, a jak si jistě domyslíte, situace, kdy já se 75 kg jsem nahoře a sud vážící pouze 25 kg dole, nemohla setrvat.
A tak jsem se v mžiku ocitl v prudkém pohybu dolů a prázdný sud v prudkém pohybu naopak nahoru. Zhruba na úrovni třetího patra jsem se opět setkal se sudem, tentokrát prázdným. To vysvětluje zlomeniny obou kotníků.
Dále jsem pokračoval směrem dolů, kde jsem prudce narazil na zem, což vysvětluje ta rozdrcená kolena a sedací kloub. V bolestech a bez vůle jsem pustil lano, na jehož druhém konci přes kladku visel prázdný sud beze dna. Působením gravitace se ocitl v prudkém pohybu dolů, přesně do míst, kde jsem bezvládně ležel. To vysvětluje ta tři zlomená žebra.
Doufám, že jsem vám poskytl Vámi požadované informace.
Těším se na další zajímavou spolupráci.:))

Divokej Bill Doma

Holky na táboře, my za kulturou. Do Úval. Letos jediný koncert Divokýho Billa. Byli senzační!

Dovolená v Rakousku a Chorvatsku

Letos jsme se vrátili k osvědčenému uspořádání dovolené, tj. týden na horách a týden u moře. Na výlety jsme zvolili kýčovitou oblast Tyrolska pod pohořím Zahmer Kaiser, ke koupání v moři jsme na doporučení vybrali domek přímo u moře v obci Sevid nedaleko Trogiru. Zápisky z dovolené jsou zde.
 

Kolonoskopie podle Šabacha

"Včerejšek jsem strávil tím, že jsem celej den do sebe lil kvanta nějaký husný břečky na pročištění střev. Pět litrů tohohle tekutýho kartáče do sebe musím vpravit, a když říkám vpravit, tak vpravit. Protože jinak se to nazvat nedá. Ve vymezenejch intervalech popadnu půllitr s tou hrůzou, která je, snad aby vám to chutnalo ještě hůř, ochucená nějakou ovocnou srágorou, a snažím se to dostat na jeden zátah do sebe. Trpím dávivým reflexem, kterej mi celou tuhle proceduru nijak neulehčuje. A neulehčuje mi ji ani Evžen, kterej v domnění, že mě snad psychicky podporuje, sedí v křesle, zvědavě mě pozoruje, a když to lokám a dávím se tim svinstvem, tak mu na tváři pohrává úsměv, kterej má bejt sice povzbudivej, ale nemůžu si pomoct, není. Je spíš štítivej. A když na mě mluví a povzbuzuje mě, tak sliní a má nauseu, což mívám taky, když se dívám na něco, co se mi ekluje. A tak mu říkám: "Hele, netrap se tady zbytečně, stejně seš tu naprd. Běž do Ticha, tam si dej pivo a mě dej pokoj!" Evžen mě ještě chvíli znechuceně pozoruje, což podle něj má být v praxi vyjádřená solidarita s mým zbědovaným stavem, ale pak se zvedá a jde. Takže včera sedím doma, poslouchám v rádiu písničky na přání a s hrůzou zjišťuju dvě věci. Jednak to, že ještě nedávno v takovejchhle pořadech hrávali dědečkům a babičkám "Pod jednou střechou", a teď najednou Elvis a Beatles, a dokonce i Pink Floyd a Led Zeppelin. A jednak to, že mám ještě dva litry toho svinstva před sebou. Nevím, co z toho je víc k posrání." (Petr Šabach - Máslem dolů)

Cesta do dějin rodiny Sedláčků

Jeli jsme do Jablonce popřát mamce k narozeninám. Kromě toho jsem si chtěl nafotit pár historických snímků, které jsme u babičky viděli už v zimě, když se tam stavovali Tomešáci z Kanady. Probírali jsme se krabicemi miniaturních fotek, bylo tam dokonce i pár předválečných CK fotopohlednic. Exkurz na začátek dvacátého století. 

Vysvědčení 2015

Oba týmy vybojovaly na vysvědčení vyznamenání. Tak jsme ji připravili malé překvapení, tajný výlet do středověké krčmy v Dětenicích. V úterý tam od sedmé večer probíhá program - tanečnice, hudba, souboje, popravy, vymýtání ďábla....  Vřeštění šílené čarodějnice nám porcovalo ušní bubínky, Alici se to ze začátku dokonce lautr nic nelíbilo a své zpruzení si nenechávala pro sebe. Jakmile si ale nacpala bříško, spokojeně vzala hubaté šenkýřky a celý ansámbl na milost.

Oslavy sedmdesátin na Hradešíně

Po loňských megaoslavách Jardových sedmdesátin v Raškovicích došlo i na ženy. Ano, množné číslo je na místě. Sedmdesátku letos v červenci slaví nejen babička Marta, ale v březnu ji dosáhla i její švagrová Boženka Kuchařová. Tak se holky dohodly, že společné oslavy uděláme na Hradešíně. Myslím holky - dcery, nikoliv oslavenkyně. V pátek jsme vyšůrovali, večer dorazila Marcela, aby pomohla obalovat řízky ze čtyř kil kuřecího. Ostatní hosté začali najíždět až v sobotu po poledni. To už na dvoře čekala postavená síť na badminton a kluci s holkama se ochotně pustili do hry. Lidí se celkem sešlo dvacet, obsadili jsme terasu, počasí zůstalo přívětivé až do večera, pak teprve se spustil déšť. Jídla, pití a tlachání bylo na rozdávání, žádnou nouzí asi nikdo netrpěl.

Vinný večer nad Tramínem

Hradešínský Drncák

Nedávno se mě přes plot pan Čadil nenápadně zeptal, co dělám třináctého června. "Asi nic", nenapdla mě žádná smysluplná výmluva, protože jsem začal tušit nějakou léčku. "Tak to můžete jet Hradešínský Drncák!", zajiskřilo mu v očích. Navečer jsme s Šárovými odjeli do Kostelce na pivovarské slavnosti "Kostelecké vysmolení" a když jsem se pak ráno probral, koukám, že jsem se na Drncák zaregistroval, zřejmě ve stavu opilecké nepřemožitelnosti.
Start v pravé poledne, teplota asi třicet stupňů, vedro jak v tropech. Před startovní čárou natěšená šedesátka závodníků. Naprostou většinu cesty jsem už znal. Ve středu navečer jsme s holkama projeli východní část k Šembeře a přes Vyžlovku. Západní část okruhu od Žernovky přes Babický les a ze Škvorce na Hradešín znám zpaměti z běhání.
Borci mi zmizeli z dohledu záhy za Hradešínem. Stejně jsem neměl v plánu žádné ambiciozní představení. S letošní padesátkou najetých kilometrů, a to ještě na pohodu s holkama, budu rád, když těch osmapadesát kilometrů nějak dopachtím. Střídavě se předjíždíme s panem Čadilem. Zpravidla mu unikám bezhlavými sjezdy a on mě pak dojede ve stoupáních. Na hradišti nad Šemberou předjíždím Michala Košťála, ani jsem netušil, že se závodu účastní. Po prvním kole se na obloze začínají sbírat černočerné mraky. V lese přes oranžové brýle skoro nevidím, jaká se udělala tma. Cestou na Vyžlovku začínají nad hlavami burácet hromy a zanedlouho se spouští déšť. Místy krápání, místy liják. Za chvíli jsem zablácený od hlavy k patě. Blatníky jsem si včera frajersky sundal. Červená v Hradešínském lese a první pád, když se mi přední kolo zapíchne do jámy plné bahna. Druhý na sebe nedal dlouho čekat. V Babickém lese na sjezdu pěšinou k potoku mi na mokrém kořenu uklouzne zadek a než se naděju, objímám pařez. Naštestí je to jen odřené rameno. Ve stoupání ze Škvorce k Hradešínu v lese za sebou široko daleko nikoho nevidím. O to víc mě překvapí, když mě na poli, půl kiláku před cílem dojíždí ženská s nápisem Zuzana na zadku. Znám ji, pomáhal jsem jí během první půlky nasadit zadní kolo a taky jsme se párkrát míjeli. "Tak jeď, ty stihačko!", pouštím ji před sebe, protože na nějaký sprint do cíle nemám ani pomyšlení. V cíli měřím čas, asi 3:54 hodin. Přichází pan Čadil, který jel jen jeden okruh. Tak Drncák probereme nad miskou guláše, počkáme na vyhlášení výsledků a je po všem. Celkově jsem na 31. místě. Kdybych se přihlásil jako Hradešíňák do jednoho kola, tak bych býval stál s třetím místem na bedně, sakra...

Silva Nortica 1/2 Maraton

Předpověď počasí hlásila nejteplejší sobotu v tomto roce. A ráno nás okny žumberského penzionu Marie skutečně vítala modrá obloha bez jediného mráčku. Cestou na startovní čáru nám Štěpán Škorpil doporučoval běžet pomalu a hlavně na občerstvovačkách vypít, co se do nás vejde. Tak s tempem mi nemusel říkat dvakrát. Krátce po startu mi i přes nevysokou rychlost vystoupal tep na 90% maxima a neměl se k poklesu. Peleton se mi vzdálil a já zůstal na chvostu s ostatními hlemýždi. Ale nezoufal jsem si. Loni jsem to přepískl a z Nových Hradů jsem se doslova ploužil. Tentokrát jsem měl v plánu si tempo udržet. A šlo to. Lidi nepředbíhali mě, ale naopak. Na obráce v Terezině údolí jsem předběhl Kolomba, cestou do kopce na sedmnáctý kilometr další dva borce a pak k silníci ještě další dva. Konečně Horní Stropnice. Na konci vesnice potkávám v protisměru Mirka s Evou. Čeká mě asi kilometr po silnici mezi poli. Jen na otočku a zpět na hřiště. Nohy mi sice nepříjemně těžknou, ale vím, že je to jen kousek. Náhle se mi ale začíná motat hlava a musím přejít do chůze. Mozek se mi vaří. Na silnici vidím nasprejovaný křížek se šipkou kolem dokola. Nezaměnitelný symbol otočky. Já si ho ale v pomatené mysli špatně vyložil a tak se v mírném poklusu plazím dál. Láteřím, že zase trať prodloužili, ale nic mi není podezřelé. A najednou občerstvovačka a chlapík na mě kouká jak na zjevení. "Tady ale půlmaraton nevede, tohle je trať maratonu!", začíná. A mě to najednou dojde. Otočka nastříkaná na asfaltu, od té doby žádní běžci. Tak se pořádně napiju, jak pan Škorpil radil, a mírným svahem sbíhám zpátky do Stropnice. Kolombo už určitě doběhl a kamarádi zjistili, že jsem se někam ztratil. Na silnici mi jdou naproti holky, jestli se náhodou neválím někde v příkopu. Nakonec se dovalím do cíle, k jednadvaceti kilometrům jsem si ještě dva a půl přidal a místo nadějných 2:30 si zapisuji čas 2:46.

Cyklosezóna začíná

Alice se přihlásila na školní čtyřdenní cyklovýlet. Do Krkonoš. Bez tréninku. Omyli jsme tedy a promazali naše bicykly a vydali se na projížďku. Alice se nám ale ztratila a najezdil jsem kolem Žernovky pár rychlých kilometrů, než nám Ivča zavolala, že se Alice vrátila domů. Nicméně jsme usoudili, že se starým  železným kolem s v Krkonoších nehne. Prohledali jsme pár internetových krámů a nakonec jsme objevili slušné krosové kolo v Horních Počernicích. Jakmile jsme ho následující víkend přivezli, vydali jsme se na pěknou pětadvacítku kolem Hradešína. Alici je kolo akorát, hrozně si ho pochvalovala a co je hlavní, stačila nám s Klárou.

První koupáni

Léto ještě nezačalo, noční teploty spolehlivě stáhnou teplotu vody na nějakých patnáct stupňů, ale ranní sluníčko mě dnes poprvé zlákalo, abych si dal pár bazénů. 16 stupňů bylo velmi osvěžujících. Však jsem to po včerejším macaovém zápase, který se protáhl do půl třetí ráno, velmi potřeboval.