Kitzsteinhorn - otevírání lyžařské sezóny

Les Království

Už delší dobu Martin Šára naznačoval, že by se rád podíval na přehradu Les Království u Dvora Králové. Využili jsme státního svátku a do Východních Čech se vypravili. Přehrada, kterou postavili na začátku 20. století, je dnes národní kulturní památkou. A zaslouženě. Hráz i přehradní věž vypadají jako z pohádky. Se zlátnoucími lesy kolem překrásně kýčovitě. Odlovili jsme dvě kešky a popojeli do Bílé Třemešné, odkud jsme podnikli výletík na vrchol Zvičina. Ze samotné rozhledny, která je v podstatě jen druhým patrem nad restaurací Raisovy chaty, toho přes okolní stromy moc vidět není. Asi, je totiž nepřístupná. Nicméně cestou se naskytlo několik míst s výhledem jak na sever na Krkonoše, tak hlavně na jih a jihozápad na obrovský kus Čech. Ze Zvičiny se nám pak naskytl krásný výhled na známé hřebeny Černé Studnice a Ještědu, vše zalité zlatým odpoledním sluncem.

Jílovské vyhlídky

Vzal jsem si na pondělí dovolenou a vytáhl holky se psem na krátký výšlap po okružní stezce kolem Jílového. Nese název "Jílovské vyhlídky" a skutečně prochází pár místy, kde výhledy do posázaví musí být úžasné. Počasí nám ale moc nepřálo, bylo stále trochu zamlženo a sychravo. Leč vyvětrali jsme se, o to šlo.
 

Rande ve Vídni

Po celých pěti letech jsme se konečně rozhoupali, sjednali si z Jablonce hlídání k holkám a v pátek sami s Ivčou vyrazili po D1 na rajs do Vídně. Ubytování jsme měli předem sjednané v hotelu Prater Messe, jen kousek od stanice metra. Naše první sobotní kroky směřovaly k trhu Naschmarkt, rušnému ostrůvku se spoustou stánků, krámků, jídelen i hospůdek, sevřeného ulicemi Wienzeile. Hned nás zlákaly luxusní olivy plněné čilipapričkami, po kterých nám vhrkly slzy do očí. Dost eur jsme také vysázeli za ňaminky v podobě sušeného ovoce a variant tureckého medu. Když už byl můj batoh zcela plný, zahnali jsme žízeň v rušném lokálu a vydali se do centra. Procourali jsme se Hofburgem a uličkami vnitřního města až k dunajskému kanálu. Na Schwedenplatzu jsme nastoupili do vyhlídkové tramvaje, která s námi obkroužila vídeňský Ring a seznámila nás s nejdůležitějšími budovami, které kolem tohoto bulváru v druhé polovině 19. století vyrostly. My ale měli v itineráři jedno místo mimo historické centrum, a to obytný dům Friedensreicha Hundertwassera. Nasedli jsme na tramvaj číslo jedna a zachvíli už jsme se kochali křivkami, terasami a barvami tohoto divotvorného stavení. Večerní atmosféru Vídně jsme si opět vychutnali v historickém centru. A nejen atmosféru, ale i slušný Wienerschnitzel v jedné z mnoha restaurací v úzkých uličkách mezi Operou a katedrálou Sv. Štěpána.
V neděli ráno jsme se projeli tramvají a autobusem až do Schönbrunnu. Mohli jsme tam jet metrem, ale raději jsme koukali, jaká je Vídeň i mimo centrum. Kudy jsme jeli, tam byla tak trochu turecká. V zámecké zahradě se to naopak jen hemžilo Japonci, každý druhý měl na tyči mobil a čile produkoval slefíčka. Ivča měla ze soboty na noze puchýř, tak jsme žádný velký pochoďák nedělali, jen jsme vylezli na vršek ke Gloriettě, odkud je krásný výhled nejen na park, ale také na velkou část města. Do centra už jsme sjeli metrem a své kroky namířili do Café Museum na Sacher s kávou. Dortík nás moc neoslovil. Piškot s marmeládou a čokoládovou polevou, ještě nám ho dali bez šlehačky. Poslední atrakcí byla návštěva Schmetterlingshausu v hofburských zahradách. Velký skleník s tropickým klimatem a s hejny motýlů. Tolik propagační materiály. Vedro tam skutečně bylo k zalknutí, během pár minut z nás lilo. Ale čekali jsme trochu větší sortiment co se týká motýlů. Viděli jsme asi pět druhů a to nás trochu zklamalo. Nicméně Vídeň jako město nás nadchla, víkend v ní uběhl neskutečně rychle a zdaleka jsme se nestihli podívat na všechno. O důvod víc se sem brzy vrátit.

Feraty v Solné komoře

Letošní vandr jsme pojali po delší odmlce trochu lezecky a pustili se do několika vybraných ferátek v okolí Hallstattu. Více na www.jdemeven.cz.

Pan Kaplan má třídu rád

Dostali jsme od Kašperků tip, že koupili lístky na hru divadla ABC "Pan Kaplan má třídu rád" a že na rezervacích ještě volná místa viděli. Hned jsme otevřeli počítače, protože tenhle kus je povětšinou beznadějně vyprodaný. A navíc už ho hrají maximálně jednou za měsíc. Jako zázrakem jsme dostali čtyři místa vedle sebe a tak jsme se mohli vypravit za kulturou. Rozhlasovou hru umíme zpaměti, moc jsme byli zvědaví na divadelní ztvárnění. A zklamaní jsme rohodně nebyli.

Recenze: Nová hra Pan Kaplan má třídu rád překvapila a pobavila nejen divadelní veřejnost, ale konečně vymanilaMěstská divadla pražská z jejich vlastní křečovitosti. 

Židé si umějí dělat legraci nejen ze sebe, ale i z historie, byť plné hrůz. Muzikálové zpracování humoristického románu Leo Rostena nabízí mistrovství slovních hříček a známých melodií zasazených do New Yorku v době 2. světové války. Příběh hry Pan Kaplan má třídu rád se odehrává ve školní učebně, kde mají emigranti jako hlavní předmět angličtinu. Skrz přeřeky přitom odhalují svou touhu po návratu domů a nenávist vůči nacismu. Velká poklona zde patří překladateli Antonínu Přidalovi: české ekvivalenty anglických zkomolenin, které provázejí celou hru, jsou výjimečné.
Početné herecké obsazení tentokrát funguje bez napětí a strnulosti, jako tomu je například ve hře Naše městečko, či bez naprosté zmatenosti Tristana a Isoldy. Oldřichu Víznerovi jeho herečtí kolegové bez problému sekundují a Jitka Smutná v roli afroamerické uklízečky odhaluje své silné pěvecké schopnosti. Hudební vsuvky v podobě lidových písní, jazzových či bluesových melodií nebo například česká předělávka židovského tanga - Hitler, ty stará prase - spolu s tanečními kreacemi pohodlně strčí do kapsy současné pražské muzikálové paskvily.
Je otázkou, zda scény Divadla ABC a Rokoka udrží vyšší laťku a nepohoří ve zpracování filmového opusu Larse von Triera Prolomit vlny, jehož premiéra se plánuje na 7. února. Pan Kaplan má totiž rád nejen třídu, ale tentokrát i vděčné publikum. 

ZOO Ohrada na Hluboké

Šárovi nás zlákali k výletu do jižních Čech, konkrétně podívat se do ZOO v Hluboké nad Vltavou, které rok od roku roste a z několika kotců se šumavskými živočichy se stala skutečná zoologická se zvířaty z celého světa. Ta šumavská zvířátka nicméně zůstala a tato expozice rozhodně zahradě nedělá ostudu.
Z Hluboké do Týna je to co by kamenem dohodil, stejně bychom jeli kolem, a tak jsme se stihli otočit v informačním středisku jaderné elektrárny Temelín. Přestože už zbývala jen hodina do zavíračky, podařilo se nám přemluvit paní průvodkyni, aby nám ukázala mlžnou komoru, největší v republice. Kondenzační dráhy protonů a elektronů předváděly uhrančivě magické divadlo, pak jsme si prošli povedenou veřejnou expozici a zakončili u kávy z automatu za sedm korun. Prima!

Babický trail 2014

O prázdninách jsem běhu moc nedal, poslední tři týdny jsem netrénoval skoro vůbec, přestože jsem byl už zaregistrovaný na letošní ročník Babického trailu. Slabá vůle. Na start jsem si dojel na kole, vyzvedl číslo a obhlížel ostatní běžce. Start ve 12:15. První tři kilometry mírně z kopce či roviny. Držím se zadního chvostu peletonu. Pak stoupání, peleton se mě nemilosrdně opouští. Kolem mě zůstávají ženy, není to špatné. V druhém kole jim trochu utíkám, dokud se cesty svažují. Ale tak dva, tři kiláky před cílem se v nich kdesi bere síla zrychlit a postupně mě předbíhají. Jedna z dam překrásně voní. Rád bych se za ni zavěsil a zpříjemnil si to utrpení. Vzdaluje se mi. Za mnou zůstává skutečně jen několik jedinců ještě o trochu zoufalejších, než já. Posledních pár zrádných kořenů, kaluží a konečně cílové bahno. Čas 1:03:53, o minutu a půl horší, než předloni. Příště líp! Výsledky zde.

Edward Hopper - Chop Suey

Dočetl jsem knihu Pád o Simona Mawera. Dvakrát se v ní hlavní hrdinové odkazovali na obraz Edwarda Hoppera "Chop Suey". Rád jsem si opět připomněl jeho obrazy.

Houbařské žně na Vysočině

Na serveru Kde rostou jsem vyčetl, že na rozdíl od Hradešínska lidé na Vysočině chodí houby s kosou a domů nosí nůše hřibů. Ivča na sobotní odpoledne domluvila, že navštívíme rodiče v Raškovicích, tak jsme se ráno rozjeli východním směrem až za Hlinsko do Žďárských vrchů. Auto jsme nechali na křížení s červenou turistickou značkou, asi 2 km pod Devíti skalami, a zvolna vešli do lesa. Záhy jsme měli ohnuté hřbety a košíky plnili prvními podhříbky. Během hodiny jsme je naplnili. Alice jako první, protože vybírala jen ty největší (a nejnacucanější) jedince, do mého koše pomalu přibývaly mladší a menší houby. I tak jsme k Devíti skalám došli všichni naplnění až po okraj. Na vyhlídku se mnou nikdo nechtěl. Únava. Tak jsme s Alicí alespoň odlovili kešku a za hřmění z nebezpečně blízkých temných mračen jsme pomalu došli zpět k autu a toto houbařské eldorádo opustili.

Atal Sia

Na dovolené jsme slíbili chasníkovi v chateau Ollieux Romanis, že velkou láhev červeného Atal Sia, kterou nám nádavkem přidal k nestřídmému nákupu, vypijeme společně. Dnes k tomu došlo. Rodiče se stavili cestou z týdenního pobytu v poděbradských lázních, před polednem dorazili Kašperkovi z Průhonic. Následoval hodokvas, grilování a kromě jiných vín jsme otevřeli i magnum zmíněné značky Atal Sia (okcitánsky "nech to být"). Pochutnali jsme si na něm všichni.

Letní Letná 2014 - Matamore

Letos jsme se na Letní Letnou vypravili ve větším počtu. Rozhodli jsme se, že je potřeba nový cirkus představit i dětem. Tak jsme šáhli hluboko do kapes a koupili lístky na doporučené představení Matamore. Přivítalo nás pomenší šapitó s netradičně utopenou manéží a pak už na scénu vyběhli klauni a pieroti mluvící převážně francouzsky, trochu anglicky, sem tam něco málo legračně komolenou češtinou. Artisté, jak jsme je znali z předchozích návštěv letenských představení, byli v souboru jen dva. Ostatní výstupy nás zklamaly. Holky nadchl výstup s psíkem, ale to jsme mohli jít do Berouska. Z programu nebylo úplně jasné, co jsme mohli očekávat, více světla vnesla až recenze na iDNES, bohužel s křížkem po funuse. Příště snad zavolíme šťastněji.

Představení Matamore je jedním z hlavních lákadel letošního ročníku pražského festivalu nového cirkusu Letní Letná. Připravily ho dva francouzské soubory, Cirque Trottola a Petit Théâtre Baraque. Soubory se společně rozhodly vzdát hold tradičnímu kočovnému cirkusu, k čemuž odkazuje už název připomínající klasickou postavu commedie dell’arte. Diváci se proto v po okraj zaplněném šapitó stali svědky představení jak vystřiženého z cirkusových manéží přelomu devatenáctého a dvacátého století. Pitvořící se klauni, liliputi, ekvilibristika s bičem, akrobacie, nezbytný silák. Matamore čpí potem, blátem a prachem cest. Skutečně dokáže navodit duch doby, kdy ukřičení a pošťuchující se klauni spolu s exotickými zvířaty v klecích vozili trochu toho velkého světa do každé vesnice. Cirque Trottola a Petit Théâtre Baraque prostě secvičily povedené retro. Ale bohužel k němu nepřidávají nic navíc. Publikum je za roky rozkvětu nového cirkusu značně zmlsané a od francouzských mistrů čeká hlavně zdařilou akrobacii. Ta patří v Matamore k tomu nejlepšímu, silák Mads a akrobatka Titoune předvádějí nádherná čísla, ale příliš prostoru se jí nedostává. Vrcholem představení tak zůstává dojemné číslo s vycvičeným psíkem. A protože nový cirkus zvířata až programově vylučuje, stává se z Matamore spíše zajímavý paradox než událost sezony.

Languedoc-Rousillion

Dovolenou v jižní Francii jsme leto strávili společně s Kašperkovými na jednom místě v malé osadě St. Martin des Puis, kde jsme si pronajali klasický kamenný dům a odkud jsme vyjížděli za poznáním po malebném podhůří Pyrenejí. Středověká města, hrady, vinné sklepy, válení u moře, všeho byl dostatek. Více na jdemeven.cz.