Letní Letná 2019

Pěknou tečku na konec prázdnin a poslední den naší letošní dovolené nám nadělili Kašperkovic v podobě vstupenek na jinak beznadějně vyprodané představení Tabarnak cirkusu Cirque Alfons. Kanadské vousáče jsme viděli předloni v pěkném kousku Barbu a i to letošní bylo parádní, nabité energií od začátku do konce. Ostatně, takto ho hodnotí Tereza Benešová-Trčková z české televize:
Řízný novocirkusový hudební projekt Tabarnak kanadského Cirque Alfonse patří k hlavním dramaturgickým atrakcím letošního festivalu Letní Letná. Inspirovaný vesnickým kostelem coby místem komunitního setkávání rozjíždí strhující vizuálně-akustickou fiestu, na niž divák nezapomene. 
Tvůrci anoncují Tabarnak jako novocirkusový muzikál, ale nenechte se mýlit, inscenace je spíše spontánní rebelií, prostou efektů pro efekt. Živě hrané skladby (elektrické kytary, klávesy, bicí, hudba: David Simard) žhavě pulzují a iniciují většinu příběhu. Instrumentace kapely zahrnuje lidové i rockové motivy. Mimochodem akrobatka Julie Carabinier Lépineová je skvělou zpěvačkou s expresivním sexy projevem. 
Děj, odehrávající se v sakrálním prostoru, dokresluje zavěšené gotické okno s vitráží, které pak v jiném místě poslouží coby létající prám (scéna: Francis Farley). Posvátné a světské se postupně mísí v dramatickém šejkru s perfektně provedenými tanečními, akrobatickými a hudebními výstupy. 
Zdánlivá anarchie nese systém, scénické rituály bezprostředně přecházejí jeden do druhého, pouze mění své rekvizity (hokejky, kolečkové brusle, lavice, bohoslužebné misky, obruče, tyče, houpačky, pletené objekty, lana, kladky). Oblečení nejčastěji zahrnuje bílé kousky: dlouhé pracovní haleny s knoflíky, vysoké ponožky a trochu směšné slipy (kostýmy: Sarah Balleuxová).
Aktéři s nasazením slouží celku, jejich exhibice prolíná humor; během hry divák uslyší různé jazyky, včetně češtiny. Návštěvníci letenského představení nadšeně spolupracovali od samého začátku, kdy je tým vyzval ke společné hymně.
Tabarnak má důstojnost a vtip, oslavuje vše, co se děje mezi nebem a zemí, jeho rytmus sjednocuje lidsky i nábožensky. Pohonnou látkou inscenace je gradace, muzikanti s akrobaty ženou představení stejnou měrou vpřed.

Jaime

Alice nás ukecala a prosadila si náhradu za Mourka. Po původních návrzích, aby se nový kocour jmenoval Francis či Arťom, nakonec zvolila Jaime, zřejmě inspirovaná jedním z padouchů ze Hry o trůny. Snad se nenaplní Nomen Omen.

Na houbách

Začíná "dovolená", tak proč si nedat budík na šestou, ne? Touha udělat si alespoň jednou za léto smaženici je zkrátka příliš velká. A letos jsem ji ještě neměl. Naložil jsem Pipina do auta a popojeli jsme k Černým Voděradům. Loni jsem tam jel na kole a les se mi líbil, jako že by se v něm houby dobře hledaly. Sice se hledaly dobře, vycházející slunce si razilo cestu skrz vzrostlé smrky, ale hub bylo jen pomálu, sem tam babka, tu a tam podhříbek, klouzek, bedla. A najednou na palouku mraky šiškovců. Jako by je tady nikdo nesbíral. Mohl jsem si vybírat jen ty mladší a košík se začal pěkně plnit. Navrch jedna parádní holubinka trávozelená, kterou mi pak Ivča stejně vyhodila.... Cestou zpět jsme se ještě zastavili ve Voděradských bučinách, co kdyby tam náhodou něco rostlo, ale počet lidí tam výrazně převyšoval počet hub. Poslední zastávka u Žernovky, ta byla jen ze zvědavosti. Měl jsem sem zajít tak před týdnem, před dvěma. Všude babek, že bych je mohl kosit, ale teď už byly plesnivé či jinak staré. Snad příště. Ale smaženice byla, hodně jí bylo. A všechna jen pro mě, nikdo jiný to tu nežere...

Brod 1995

Festival v Brodě se opět vydařil.

Porta Bohemica

Minulý týden jsem se o "dovolené" div nesedřel na baráku a neměl jsem tedy nejmenší chuť si to zopáknout. To se radši zničím mnohem příjemnějším způsobem. Na výletě. Předpověď byla celkem slibná, hlavně bez deště. Po chvíli rozmýšlení, zda po jedu do Krušných hor, nebo do Brd, jsem se rozhodl podívat se do Českého středohoří na Bránu Čech - Porta Bohemica u Velkých Žernosek. Ve svěžím dopoledni jsem urazil prvních dvaadvacet kilometrů podél vody z Litoměřic do Ústí nad Labem jako nic. Cesta zpět po turistických cestách na druhém břehu Labe, to pak bylo úplně jiné kafe. Čekal jsem, že budu lozit po vyhlídkách, a tak jsem si naštěstí nebral cyklistické boty s kuframa. Hned od řeky ve Střekově žlutá značka strmě stoupá do Podlešína a dál na vyhlídku na vršku feratky "Lužická spojka".  Výhled na Ústí  a údolí Labe je odtud parádní. Další skvělý výhled nabízí vyhlídka "Skalky", odkud je krásně vidět, jak se Labe proplétá mezi kopci Českého středohoří, i jak se zařezává do úzké Brány Čech. O něco blíž k vodě je pak vyhlídka Mlynářův kříž, která nabízí krásný pohled na meandry řeky. Rozhledna Radejčín nabízí spíš pohled na panorama Krušných hor na západě Čech. Stále po žluté zarostlou cestu přes Kubačku jsem se svezl až dolů k vodě do Litochovic nad Labem.  Už se mi moc nechtělo zase někam lozit po stezkách, ale provoz na státovce mezi Ústím a Lovosicemi mě přiměl opřít se do pedálů a vyrazit do kopce. Nejel jsem dlouho. Naučná stezka už v Litochovicích nabírá nesjízdný úhel. Tak snad naposledy sesednout a tlačit. Stezka na vršek skal tvořících levou stranu Porty Bohemiky je skutečně kozí. Uzounká, naklopená, plná kořenů a kamenů, často se nedá jet ani po rovinkách. Trochu se proklínám, přes stromy stejně není nic vidět. Dokud jsem nedojel ke skalnaté vyhlídce vysoko nad řekou. Na západě se Labe ztrácí mezi strmými srázy, na východě vplouvá do malebného údolí mezi žernoseckými vinicemi. Je pozdní odpoledne, slunce vše barví do zlaté, veškeré trápení s výstupem je zapomenuto. Sedím na skalách, najednou někde za sebou slyším drnkání ukulele. Něčí telefon? Otočím se a pár metrů ode mě stojí mladá slečna se zasněným pohledem a loudí z nástroje harmonické akordy. Asi sem taky chodí rozjímat. Nechám ji samotnou, spustím se ze skal dolů k řece do Malých Žernosek. Za dvacku se nechám převézt, silnici přes Lovosice si rád nechám ujít. V Litoměřicích jsem kolo uložil do auta, ale proč se nepodívat do města, když už jsem tady? Nepamatuji, že bych ho někdy navštívil. Trapně neznalý jeho historie jsem překvapen krásou historických ulic, domů a paláců. S báječnou zmrzlinou na náměstí je exkurze bezva tečkou za vydařeným výletem.

Nová kuchyň

Zatímco montéři z IKEA stavěli uvnitř novou kuchyň, já objednal kontejner a jal se likvidovat suť před barákem. Nakonec jeden kontejner nestačil, tak se mi to trochu prodražilo.  Ale bordel je fuč. V pátek jsem celý den řezal odložené dřevo a část staré kuchyně, začal jsem vozit bordel do sběrného dvora v Úvalech. Když jsem se tam otáčel už po čtvrté, místní kápo už se jen smál a nevěřícně vrtěl hlavou. Takže jsem byl v pátek večer už docela groggy, když mi Klára připomněla, že dneska jdeme do letňáku ve Škvorci. V duchu jsem zaúpěl, že tam asi usnu. Sbalil jsem karimatku, láhev vína, umělé sklínky. Šárovky už na nás čekaly. Na škvorecké návsi jsme se rozvalili do první linie před plátno, nalili si Cabernet, otevřeli brambůrky a nechali se bavit Terorstkou.

Výlet na Rychleby

Na Cyrila a Metoděje jsem v práci hákoval jedenáct hodin. Domluvil jsem si náhradní volno a v pátek 2. srpna ho využil. Nepřispal jsem si, nýbrž naložil do auta klec, do klece Pipina a nastavil kurs k Trutnovu. Tam jsem nechal auto na lesním parkovišti u Mladých Buků a po modré značce stoupal na hřeben Rýchor. O zamlžených lesích plných pokřivených buků jsem si mohl nechat zdát. Po nebi se honily mraky, sem tam sprška, a navíc z turistické cesty nic fotograficky zajímavého nebylo vidět. Později jsem se dověděl, že fotograf Jiří Havel, známý svými ponurými rýchorskými snímky, tu bydlel a měl speciální povolení na courání první zónou národního parku. To se to pak fotí...