Někdy zjara se nad sklenkou vína a hrníčkem mátového čaje v hlavách Renaty a Ivči vylíhla myšlenka na větší rodinné setkání rodiny Kuchařovic včetně všech potomků. Nápad uzrál a začátkem srpna se rozesílaly pozvánky. Dorazili téměř všichni, až na pár jedinců. Maxík Norek vězel v karanténě kvůli (slabé) salmonele, Dan ho hlídal a Matouš Kuchař byl se svým dědou někde na dovolené. Hlavní hosté se ale objevili všichni, celkem osmnáct lidí a dva psi. To mladí Kuchařovi vyměnili syna Matouše za psa Faraóna. S Quipem se naštěstí snesli, dokonce si i dost hráli.
Počasí vyšlo náramně, voda v bazénu se dokonce od rána ohřála o jeden stupeň na celých devatenáct a tak nalákala holky s Kubou ke koupání, byť to bylo vždycky jen na pár minut a pak honem na sluníčko trochu se vyhřát. Mezitím se na stolech objevily různé ňaminky, co kdo přinesl, sklenice se naplnily sektem a vínem, povídalo se, vzpomínalo se, po babičce Růžence kolovaly z ruky do ruky rodinné fotografie od jejího dětství až po současnost, některé byly velmi vtipné.
Kuchařovi a Hurychovi odjeli kolem sedmé, my ostatní jsme pokračovali, dokud se z oblohy nespustil déšť, který nás zahnal do sednice. To už ale nastupoval všeobecný útlum, tedy hlavně já byl po pátečním firemním Hýskově dost opotřebovaný a tak jsem se se zbytkem rozloučil, zatímco Ivča s Marcelou pokračovaly až do druhé ranní. Setkání se všeobecně setkalo s velmi vřelým ohlasem a je naděje, že si ho zase někdy zopakujeme.
sobota, srpna 31, 2013
středa, srpna 21, 2013
Les Colporteurs
Děti na táboře, volné večery, proč je nevyužít na vychvalované představení fransouzského artistického souboru Les Colporteurs. O osmé jsme se sešli spolu s Müllerovými a Moulíkovými na Letní Letné a vstoupili do šapitó, které nakonec praskalo ve švech. Proč, to celkem dobře zhodnotil Tomáš Šťástka z iDnes:
Představení Le bal des intouchables přivezl do Prahy akrobatický soubor Les Colporteurs okolo režiséra Antoina Rigota. Ten v něm v titulní postavě klauna reflektuje svůj osobní příběh akrobata, který kvůli nešťastné nehodě skončil upoután na invalidní vozík. Le bal des intouchables můžeme přeložit jako Ples nedotknutelných, ve francouzštině se ale výraz intouchable používá i pro postižené. Divák tak může polemizovat, kdo ve hře skutečně na onom plese tančí a kdo jen přihlíží. Zda klaun bojující s invalidním vozíkem či naopak okolo hrající akrobati, kteří mohou mimovi právě jako nedotknutelní připadat. Představení nese samo o sobě těžké téma, navíc podtržené autorovou osobní zkušeností. Není proto divu, že úvod vyznívá až depresivně. Slabě nasvícený invalidní vozík uprostřed scény a momenty, kdy si hlavní hrdina nechtěný dar teprve osahává. V kombinaci s tísnivou hudbou (tu rytmické brnkání na housle, tu elektronika, tu kytara a bicí) se diváci ihned vcítí do pocitu zmaru a bezvýchodnosti. Přese všechno je však Le bal des intouchables především o akrobacii. Výkony Francouzů jsou bezchybné. Ať už jde o vysoké balancování s tyčí téměř v tanečním rytmu vyprávějící o setkání ženy s mužem, proplétání třech artistů v malé kleci či hudební sólo houslistky během chůze po laně. Zaujme i dialog dvou dívek mezi svislou tyčí a spuštěným lanem. V těchto momentech hudební doprovod exceluje a odhání prvotní tísnivost pryč. Představení má dobrou režii, která akrobaty na scénu přivádí a opět z ní odvádí v pravý čas. Vrcholy pak dva. Prvním je téměř neuvěřitelná akrobacie jednoho z mužů na houpající se hrazdě. Doba, kdy na ní dokáže za kývavého pohybu balancovat hlavou dolů, přičemž jediným kontaktním bodem s trapézou je jeho temeno, se zdá doslova nekonečná. Druhým je finální motiv, ve kterém si klaun konečně troufne na tenké lanko, podpírán pouze elastickými berlemi, aby se setkal se svou dámou v červeném. (Ta zatím za nevěřícných poznámek diváků přechází po tomtéž v podpatcích.) Situace, kdy se oba uprostřed potkávají, vyznívá humorně i křehce zároveň a dává hře nadějné a optimistické vyústění.Je veliká škoda, že v pražské verzi nemůže hrát přímo Rigot. Kvůli zranění ramene přijel na Letnou pouze v roli režiséra a můžeme si jen představovat, jak by hra vyzněla, kdyby v jejím středu skutečně stál opravdový hrdina. To je ale jen malé, navíc nezaviněné zaškobrtnutí, které Les Colporteus z pomyslné hrazdy rozhodně neshodí.
Představení Le bal des intouchables přivezl do Prahy akrobatický soubor Les Colporteurs okolo režiséra Antoina Rigota. Ten v něm v titulní postavě klauna reflektuje svůj osobní příběh akrobata, který kvůli nešťastné nehodě skončil upoután na invalidní vozík. Le bal des intouchables můžeme přeložit jako Ples nedotknutelných, ve francouzštině se ale výraz intouchable používá i pro postižené. Divák tak může polemizovat, kdo ve hře skutečně na onom plese tančí a kdo jen přihlíží. Zda klaun bojující s invalidním vozíkem či naopak okolo hrající akrobati, kteří mohou mimovi právě jako nedotknutelní připadat. Představení nese samo o sobě těžké téma, navíc podtržené autorovou osobní zkušeností. Není proto divu, že úvod vyznívá až depresivně. Slabě nasvícený invalidní vozík uprostřed scény a momenty, kdy si hlavní hrdina nechtěný dar teprve osahává. V kombinaci s tísnivou hudbou (tu rytmické brnkání na housle, tu elektronika, tu kytara a bicí) se diváci ihned vcítí do pocitu zmaru a bezvýchodnosti. Přese všechno je však Le bal des intouchables především o akrobacii. Výkony Francouzů jsou bezchybné. Ať už jde o vysoké balancování s tyčí téměř v tanečním rytmu vyprávějící o setkání ženy s mužem, proplétání třech artistů v malé kleci či hudební sólo houslistky během chůze po laně. Zaujme i dialog dvou dívek mezi svislou tyčí a spuštěným lanem. V těchto momentech hudební doprovod exceluje a odhání prvotní tísnivost pryč. Představení má dobrou režii, která akrobaty na scénu přivádí a opět z ní odvádí v pravý čas. Vrcholy pak dva. Prvním je téměř neuvěřitelná akrobacie jednoho z mužů na houpající se hrazdě. Doba, kdy na ní dokáže za kývavého pohybu balancovat hlavou dolů, přičemž jediným kontaktním bodem s trapézou je jeho temeno, se zdá doslova nekonečná. Druhým je finální motiv, ve kterém si klaun konečně troufne na tenké lanko, podpírán pouze elastickými berlemi, aby se setkal se svou dámou v červeném. (Ta zatím za nevěřícných poznámek diváků přechází po tomtéž v podpatcích.) Situace, kdy se oba uprostřed potkávají, vyznívá humorně i křehce zároveň a dává hře nadějné a optimistické vyústění.Je veliká škoda, že v pražské verzi nemůže hrát přímo Rigot. Kvůli zranění ramene přijel na Letnou pouze v roli režiséra a můžeme si jen představovat, jak by hra vyzněla, kdyby v jejím středu skutečně stál opravdový hrdina. To je ale jen malé, navíc nezaviněné zaškobrtnutí, které Les Colporteus z pomyslné hrazdy rozhodně neshodí.
pondělí, srpna 12, 2013
Odjezd na tábor
Po roce se Modřanským náměstím neslo úlevné ááách, když dva autobusy vyjely z parkoviště a odvážely si veškerá mláďata na letní tábor.
neděle, srpna 11, 2013
Laktátový test
V pátek jsem u expertů zjistil, že běhám blbě (rychle), že jsem obézní s deseti kily přebytečných špeků a že můj biologický věk je o tři roky vyšší, než co mi říká občanka. Když jsem to pak volal Bendovi jen se tlemil, "Byls v CASRI? U Tvrzníka? Ty vole, takhle jsme tam dopadli všichni....". Konzultace s panem magistrem Tvrzníkem nad výsledky testů probíhala taky dost zajímavě: "Co vaše výkony, jdou nahoru? Ani ne? No to jsem si myslel. A co váha, daří se vám ji snižovat? Ne? Hmm, to se nedivím. Tak podívejte.... ", a následovalo vysvětlení laktátové křivky, kdy organismus zpracovává tuky a kdy zase cukry. A ten můj bral dosud jen cukry, protože moje veškeré běhání bylo příliš rychlé, úplně mimo aerobní zónu. "Snažte se běhat kolem 140 tepů za minutu a za dva, tři měsíce uvidíte pokrok!" Dneska jsem to zkusil. Budík začal výstražně pískat, ještě jsem ani na náves nedoběhl. Takže zpomalovat, zpomalovat, až se i Quip divně koukal, co to se mnou je. Ale bylo to příjemné, vůbec jsem se nezadýchal... :o)
Přihlásit se k odběru:
Příspěvky (Atom)