Smetanova vyhlídka

Poslední prázdninový den jsme nechtěli strávit jen tak v Hrdešíně a tak jsme se dopoledne naložili do auta a odvezli jsme se za Krňany, že si uděláme výletík po nejhezčích vyhlídkách na bývalé Svatojánské proudy, dnes meandry Štěchovické přehrady. První překvapení se dostavilo, když cesta, která se v mapách Seznamu.cz jevila jako zpevněná, vůbec neexistovala a my se prodírali hovězí pastvinou a kopřivami. Druhým překvapením byl studený déšť, byť včerejší předpověď slibovala sucho až do dnešního odpoledne. Část týmu byla vybavená líp, část hůř. Na Smetanově vyhlídce už byla Ivča durch a její modré rty věstily návrat k autu. Vyhlídku Máj si necháme napříště.

Hluboká a Židova strouha

Už předlouho jsme nebyli na žádném hradě nebo zámku. Historické siločáry nás tahem silným a neustálým přivedly až na Hlubokou, do Mekky romantických duší. Duší tam bylo mraky a mluvily jak česky, tak rusky, německy, polsky, svahilsky, japonsky, no zkrátka kakofonie jazyků. Do toho svatby, fotografové, kameramani, mumraj jak na damašském tržišti. Já doufal, že se před venkovním shonem ukryjeme do útrob zámku, do jeho reprezentačních sálů (trasa A). Ale ouha, průvodce leckdy ani nestačil povědět všechno, co chtěl, a ze dveří už nedočkavě nakukovala skupina, která nastoupila po nás. My zase šlapali na paty německy mluvící expedici turistů před námi. Zkrátka Verkehr jak hrom. Poklidu jsme si užili až v parku, kde jsme lovili místní kešky.

Po pozdním obědě v Týnu nad Vltavou jsme popojeli k Bechyni a sestoupili k soutoku Lužnice a Židovy strouhy. Já tu byl někdy před třiceti lety, ještě s dědou. Popisky na netu líčí soutěsku jako nesmírně romantický kus přírody. Jak pro koho. Začátek je fajn, potok zařízlý mezi skalními stěnami, žlutá značka kopíruje pravý břeh. Jenže najednou ji vidíme na břehu druhém a před námi je jen voda a kolmá skála. Přes potok je položené prkno neznámé (a zřejmě nevalné) nosnosti. Holky a já to bereme jako prima zpestření. Ivča už míň. "Hlavně se pořádně rozkroč, ať rozložíš váhu", radím a podávám pomocnou ruku. Klára s Alicí hýkají smíchy a jen čekají, kdy se prkno zlomí. Ale jsme bez ztráty desítky na druhé straně. Ujdeme dvěstě metrů a značka opět pokračuje na protějším břehu. Tentokrát bez lávky. "Boty dolů a brodíme", velím. "I ponožky?", pro jistotu se ptá Alice. Ta vodou projde jako první. Bez problému. Já svoje boty raději hážu na druhý břeh, abych měl volné ruce. Proud naštěstí není prudký, strouha se dá přejít poměrně snadno. Za mnou Klárka a nakonec Ivča, která má s rovnováhou trochu problémy a tak se nám opět stará o zábavu. Kouknu do mapy, podle ní jde žlutá už jen po pravém břehu. Samozřejmě, že po pěti minutách dospějeme k dalšímu brodu. Raději volíme ústup od vody a místo brodění lozíme strmou necestou do vršku, kde tušíme silnici. Aspoň že ta tam byla. O kus dál odlovím místní kešku a to je závěr naší procházky. Zážitek...

Když už jsme u Bechyně, byl by hřích nepodívat se na zdejší most Bechyňská Duha. Projdeme si ho tam i zpátky, za městem se sluníčko pomalu blíží k západnímu obzoru. Nad hloubkou se trochu tají dech, Ivča se raději jen dívá k obzorům. Pokocháme se a valíme domů.

Toulovcovy maštale

Holky jsme vyzvedli v Podlažicích, kde byly u Norků ve "školce" spolu s dalšími deseti kousky různých věkových kategorií. A když už jsme byli takhle na východě, zašli jsme se podívat do chráněné krajinné oblasti Toulovcovy Maštale. Měl jsem v plánu udělat si tam jednu multinku - "Poklad rytíře Toulovce", která nás měla provést mezi skalami, ale vyhořeli jsme už na první kontrole, kde jsme nenašli mikro. Schovaná byla někde u Dudychovy jeskyně. Vstup do ní je impozantní - velmi strmé stupy v úzkém komíně. Bohužel jsem si špatně zabalil a na tenhle výlet musel vyrazit jen v ošoupaných sandálech. Ty na vlhké skále klouzaly o stošest a tak jsem se do žádných výstupů nepouštěl. Mikro sice nebyla až nahoře, ale i tak jsem neuspěl. Šli jsme pak po červené ještě dál podél Voletínského potoka. U Mojžíšova pramene začalo docela hustě pršet, navíc se Alice zasekla, protože nesnídala, přišel na ni hlad a tím pádem velká trudomyslnost a tudíž jí to přestalo šlapat. My s sebou v baťohu neměli žádnou traťovku. Takže konečná, obracíme. Ale kout je to moc hezký, určitě se sem ještě vydáme.

Běhání v high-tech stylu

To jsme se takhle z kraje srpna sešli na obědě s Bendou a s Kolombem, aby do nás Benda nalil základy pro rozvoj běžecké vytrvalosti. "Nejdůležitější jsou boty a pulsmetr, pak už si jen hlídáš 60-70% maxima. Jo a musíš běžet minimálně hodinu..." Staré kecky se mi právě rozpadly, skvělá příležitost na pořízení nějakých vychytaných běžeckých botasek. Začátečnický snímač tepovky jsem si nadělil bokem. Nastavil své parametry, u maximální frekvence jsem si trochu přidal, nejsem přece nějaké béčko, a vyrazil. Než jsem doběhl dvěstě metrů k silnici, už na mě hodinky ječely pi-pi-pi, po-ma-lejc. Zpomalím. pi-pi-pi... Přejdu do chůze a srdce se ukázní. Mírně z kopce Hradešínským lesem se pomalým indiánským během snažím udržet tep na uzdě. Po půl hodině se otočím, abych se vrátil. Pi-pi-pi! Dobrá, je to do kopce, půjdu pěšo. Pi-pi-pi! Tak co mám sakra dělat? Nemám na to celý den! Asi mám blbě nastavenou maximálku (185). Jak to říkali - běžet rychle do kopce a když už nemůžeš, ještě zrychlit. Vyrazím z bloků. Dech se mi někde ztratil. Jakmile se mi před očima začnou dělat černé kruhy, kouknu na budík. 175. Sakra! Vzpomenu si na Bendova slova: "Musíš se psychicky obrnit, voe, budeš nejpomalejší ze všech v parku..." Jediná klika, že tady v lese jsem úplně sám. Volným krokem dojdu domů, k budíkově spokojenosti. Nedá mi to. Na internetu jsem naštěstí objevil Karvonenovu rovnici, která zóny upravuje podle klidové frekvence. Přenastavil jsem budík a najednou to jde! V pohodě uběhnout i deset kilometrů. Tempíčko je to sice lážo plážo, ale za pár měsíců se to prý zlepší. Nově nafasované služební telefony mají v sobě GPS a za přispění vychytaných prográmků umožňují pořizovat sbírku tréninků. Dobrá motivace...

Botanická

Děti pryč, tak co doma. Z pražských lákadel nás tentokrát dostala návštěva botanické zahrady. Zejména nás přesvědčila nabídka rozkvetlých trvalek a letniček, my vesničani si na tyhle věci dost potrpíme...
Naše první kroky směřují do střední části, kde se zahrada už šestým rokem pyšní obřím skleníkem Fata Morgana. Cedule vysvětlují rozdíly mezi palmami a cykasami, v jejich rozlišení naživo ale totálně selháváme. Zůstanu u osvědčeného pojmenování "palmy". Okouzlilo nás amazonské jezírko, kde se vedle velkých ryb prohánějí také hejna akvarijních pavích oček, neonek a teter. V horské části skleníku budí respekt dost velké masožravky. Do Adély jim ještě kousek chybí, ale i tak...
Venku lozíme kolem záhonů s pestrobarevnými trvalkami, abychom zjistili, že se téměř vše točí kolem různých kultivarů plaménky latnaté a zápleváků, sem tam proložené trsy třapatek. Teď víme, na co se příští rok soustředit.

Penis

Alice opět proškolila babičku v Raškovicích:
"Babi, víš co je to penis?"
"Hm chm, to já snad ani nevím..." volila babička opatrný ústup, který ovšem Alici nevychýlil z kurzu.
"Víš co? Tohle bys ale mohla vědět!"...