Dětský den na Hradešíně

Alice přijela ze školky v přírodě se zánětem spojivek, ale ani rudé oči nám nemohly zabránit, abychom si spolu s celým Hradešínem nevyšli na hřiště, kde se v deset hodin rozpoutal maraton dětských soutěží v rámci dne dětí. Jakmile holky vyfasovaly kartičku, vydaly se po atrakcích, kde si za splnění úkolu mohly vydělat "peníze". A za ně pak v saloonu koupit, na co jim budou stačit. Skákat panáka, lovit ryby, závody v pytlích... ale nejlepší byly soutěže hasičů z Doubku, ať už šlo o rozbalování hadic nebo shazování pet lahví vodou z proudnice. Ani dospělí nepřišli zkrátka. Kromě lahodného Prazdroje v hospodě na hřišti si na závěr mohli vyzkoušet, jaká je to síla, když se čerpadla rozjedou naplno a jeden má držet hadici ve vlastních rukou.
Dohodli jsme se s Královými, že si k obědu na ohni opečeme, co kdo doma najde. Během odpoledne jsme spállili spoustu roští, kterého jsme se chtěli zbavit, k tomu si otevřeli na zahřátí litránek griotky.... a pak druhý litránek.... až jsme se k večeru vesele rozešli, abychom mláďata natlačili do pelechů...

Orbis Pictus - Labyrint světla

Předpověď hlásila déšť a bouřky a já shodou náhod narazil na informaci, že v ekotechnickém muzeu začala výstava Orbis Pictus - Labyrint světla. Ta navazuje na předchozí expozici Orbis Pictus aneb Brána do světa lidské fantazie, kterou jsme v Praze prošvihli. Kolem jedenácté jsme v Bubenči a noříme se do zatemněných prostor bývalé kanalizační čistírny. Kolem nás je několik dalších rodin s dětmi, veškeré exponáty se můžou osahat a vyzkoušet, tady to dokonce doporučují, takže děti putují od jednoho "vynálezu" k druhému. Z vedlejší místnosti se ozývá strašidelné bručení. Později zjišťujeme, že to je jediný zvukový exponát - varhanní bicykl Jiřího Konvrzka. Šlapáním se v něm budí dost strašidelné zvuky, které nás provázejí celou výstavou. Největší strach holky mají, když po schodech sestupujeme do temných, vlhkých kanalizačních prostor. Zvlášť poslední zastavení je celkem hororové - kam oko dohlédne, všude jen spoře osvětlené nekonečné chodby plné stojaté vody. Veškeré zvuky se k nám vracejí neskutečnou ozvěnou. Klára prchá jako první, my se ještě chvíli kocháme, než vylezeme ven.
Po obědě v jedné z dejvických hospod se vracíme na místo činu, ale tentokrát se necháváme vést multikeškou do západního cípu Královské obory, kolem Císařského mlýna a podél Malé říčky až k plavebnímu kanálu Vltavy. Za ním na Císařském ostrově by se měl nacházet dřevěný Trojský kůň, kterého vybudoval výtvarník Ivan Nacvalač v roce 2007. Ale pak jsem se z předchozích logů dověděl, že ho odtáhli někam jinam, a na nás zbyli jen koně opravdoví za ohradou. Ve Stromovce se to jen hemžilo cyklisty, bruslaři, pejskaři, a hlavně taky koloběžkáři, kteří tu zrovna měli vytrvalostní závod "24 hodin na koloběžce". Zvládáme ještě jednu kešku a polomrtví žízní se vracíme zpět do Bubenče.

Styx

Došlo na den, kdy všichni měli čas a chuť se vrhnout do útrob pražské kanalizace s cílem najít kešku Styx, na kterou kačeři pějí ódy. Před půl sedmou skáčeme s koloběžkami a skateboardem do ústí Botiče na Výtoni. Pohodlný vystouplý břeh potoka po dvoustech metrech končí a nám nezbývá než vyskočit na metr vysoký obrubník, místy široký tak patnáct centimetrů, a po něm traverzovat dál proti proudu potoka. Dalších sto-dvěstě metrů a jsme pod Vršovickým nádražím, kde odbočuje nevelká zděná šachta, co svádí přívalovou dešťovou vodu do Botiče. Nastupují ke slovu nástroje. Skateboard je zřejmě nejlepší, s koloběžkou dost zápasím. Zkouším to i bez ní po čtyřech. Je to fuška. Nakonec jsem dospěl ke stylu, který je trochu použitelný - zavěšený na řídítkách, jedním kolenem na kolobrndě, druhou nohou a rukama se odrážím od stěn - ale výhra to není. Šachta se zdá nekonečná. Když dorážím k ostatním ke kešce, pot ze mě jen stříká. Vkládáme geocoiny a lozíme zpátky k Botiči. Pak ještě kus dál proti proudu a už jsme u žebříku, kterým se dá vylézt na povrch. Bonusem k tomuto dobrodružství jsou užaslé pohledy kolemjdoucích. Není divu, nejdřív lezou koloběžky, za nimi se noří pět zablácených, zaprasených speleologů. Už se těšíme na další "kanálovou".

Bazén

Konečně je usazený, napuštěný, vyčištěný a funkční. A po třech dnech v něm člověk ani neumrzne. Nejvíc ale láká ke kaskadérským kouskům našeho Čendu, jak jsem zjistil dneska ráno...

Naučná stezka Kněží hora - Halíře

Navzdory novoročnímu předsevzetí jsme dosud výlety trochu šidili, práce na zahradě nás přeci jen držely u chalupy. Krásný májový den jsme už nehodlali trávit v Hradešíně a rozhodli se vyzkoušet naučnou stezku Kněží hora-Halíře u Jílového. Nejprve trochu stoupání k chatovým osadám Na Pískách a na Pohorce, pak jsme se formou schováváné posunuli k Ježdíkovu lomu, kde jsme odlovili první kešku. Až později doma jsem zjistil, že to nebyl Ježdíkův lom, ale jen vrch s děsnou spoustou balvanů blízko Kněží hory, odbočka k lomu nebyla patrná (ono vůbec to značení bylo místy značně bojové). Z nejvyššího vrchu Požárského lesa jsme se spustili do Turyně ke štole Halíře, kde se dříve těžilo zlato, jako v mnoha dalších dolech kolem Jílového. Zrovna se k prohlídce chystala nějaká rodinka, tak jsme se s Alicí rychle přidali, zatímco si Klárka s Ivčou udělaly venku piknik. Průvodce, vysloužilý geolog a havíř, nám zapáleně povyprávěl o křemenných žílách skrývajících zlato a o historii zdejších štol. Po dvaceti minutách v osmistupňové díře jsme byli docela prochladlí a rádi jsme vylezli zpátky na sluníčko. Zbytek cesty holkám zůstávala jako jediná motivace vidina hospody, jídla a pití, což jsme přímo v Chotouni nakonec zrealizovali, aby nám pak v autě okamžitě usnuly cestou zpátky do Hradešína...