Jarní víkend

Tenhle víkend se nesl ve jménu odvážných plánů s mírnými výsledky. Rozložené šatní skříně nás v ložnici straší už dva týdny a nyní došlo na jejich dokončení. Opět si nemůžu vynachválit téměř primitivní způsob, s jakým montáže nábytku řeší Ikea. K ruce mi navíc byly i obě holčičky, které jen dychtily po tom, aby si mohly zatlouct nějaký ten hřebík. Toho jsem jim naštěstí mohl dopřát vrchovatě. Korpusy stojí, ale to je asi tak všechno. Odpoledne přijíždějí Miloš s Dančou, která naši chalupu ještě neviděla. Milá návštěva se protáhne až do večerních hodin, padne pár lahví vína, a po jejich oddjezdu jsme naprosto vyřazení z provozu.
Nedělní počasí je tak krásné, že domácí práce odkládáme. Radši provedu generálku kol, abychom byli připravení na cyklistickou sezónu. Pak mám v plánu řadu venkovních prací. Ale naše kontrolní cyklo vyjížďka končí na hřišti, kde se na inlajnech prohánějí děti od sousedů. Brusle Kláru i Alici okouzlily, musely si je hned během odpoledne vyzkoušet. Alice byla víc na zadku než na nohou a raději se rychle vrátila ke kolu, Klára poctivě několikrát hřiště obkroužila.
Všechny děti s pak slezly u nás, aby si na ohni opekly špekáčky, načež zase nasedly na kola a zmizely někde v ulici. U ohně je vystřídali sousedé Martin s Míšou a tak jsme si otevřeli Plzničku a povídali. Změna na letní čas nás trochu zaskočila, když jsme najednou zjistili, že je skoro půl osmé a to ještě máme dělat zbytek úkolů. Zahradní práce se tak odkládají na nějaký další z víkendů...

Velikonoce

Letos se po dlouhé době Monínec nekonal. Díky časnému termínu Velikonoc bylo pár lidí ještě někde na horách, ostatním se nechtělo, takže jsme se připravili, že je strávíme na domácí půdě. Nicméně jsme se v neděli odpoledne slezli u Puldů, deset dospěláků, deset dětí, abychom poklábosili a tak. Děti se báječně zabavily samy, byť to nebylo úplně v tichosti (některé hračky v Puldovic držení byly nejen velmi populární, ale taky dost hlučné).
My z Černošic odjeli kolem desáté, abychom byli doma v pondělí ráno, protože se dala očekávat vesnická koleda. Taky že jo. První se k nám dobýval Roman Hanuš, aby pak pokračoval dál do vesnice. A následovali další. Alice stávkovala a nikomu se ani neukázala, držela se svého přesvědčení: "Já nechci, aby mě pomlázkou pomlátili!". Dokonce nechtěla jít s Klárou a se mnou na koledu a dalo to hodně přemlouvání, než si oblékla bundu, vzala do ruky košíček a vyrazila ze dveří. Obešli jsme sousedy u nás v ulici a vykoledovali něco vajíček a čokoládových dobrot. Když jsme se vrátili domů, z naší zásoby pro koledníky nezbývalo mnoho. Aspoň že jsme se s barvením nedřeli nadarmo - zjistili jsme, že umělé barvy moc nefungují a že příští rok musíme vyzkoušet metody přírodní.

Narozeniny

Podle holek jsem už konečně věkem "dohonil naši maminku". A taková legrace se musí oslavit. Začali jsme v kolodějské pizzerii a po obědě se provětrali procházkou po dvou místních keškách. Zejména sympatická multinka nás provedla po hezkých koutech téhle části Prahy.
Doma došlo na přání. Každá z holčiček měla svou vlastní produkci. Klárka pečlivě ozdobila sedmikráskami a stuhou brousek na kosu, co našla v kůlně. Aby balení dárku vylepšila, zavázala to celé do kapesníku, na první pohled snad použitého. Alice tvořila obrázek. Naše rodina v modrém. Na Ivčinu připomínku, že by mohla přidat nějaké barvy, vzala žlutou, přílípla sluníčko a basta, finito, nikdo ji nebude kecat do uměleckého záměru.

Architekt

Mažu z práce o hodinu dřív, abych byl doma, až přijede architekt s návrhem na přestavbu. Jenže u domovních dveří zjišťuji, že jsem si nejspíš zapomněl klíče doma v druhém batohu... Asi budu muset vzít Herr architekta do hospody na jedno. Čekání si krátím štípáním dřeva. Ještě před architektem přijíždí od zubaře Ivča s Klárkou. Pivo se nekoná.
Pan Truneček rozkládá výkresy dnešního stavu a jeho nové návrhy. Začíná schodištěm do patra, které se mu zdá příliš strmé. Navrhuje prodloužení do dnešního zádveří, z něj udělat součást sednice a zádveří vybudovat tam, kde jsou dneska schody ke vchodu. Docela se nám to zamlouvá. Vršek se nám taky na první pohled líbí. Prostor pro dva větší vikýře na obou stranách střechy, čtyři místnosti, velká koupelna, otevřená podesta pro pracovní stůl... už si to malujeme.

Na pruty

Vyrazili jsme na pruty.Vrbové. Na pomlázku. Kolem Hradešína jsem si žádných vrb nikdy nevšiml, tak jsme vzali auto, že popojedeme. Projeli jsme pár okolních vesnic, projeli jsme kilometry podél říčky Šembery, nikde nic. Pak už holky usnuly a my dál brázdili vesnice a cesty na východ od Hradešína. Ještě že je odevšad vidět vysílač Liblice, sloužil líp než kompas. Zachránila nás až obec Žabonosy, kde jsem u rybníka zahlédl jedinou zelenou vrbku. Dohrabali jsme se k ní po zarostlé hrázi a překvapivě z ní ještě nebyla odřezaná ani větvička. Mohli jsme si tedy vybírat a zpátky jsme si nesli šestnáct nádherných prutů.

Zastavili jsme ve Škvorci, že si dojdeme pro poklad, který tady nedávno někdo založil. Je asi kilometr daleko, došli jsme k ní pohodlně po žluté značce. Keška je na místě, kde se mezi čtyřmi obrovskými lípami nachází socha Svatého Donáta z půlky 18. století. Než jsem se stačil rozkoukat, klesla Klára na kolena a začala se modlit. Za chvíli se vedle ní zhroutila Alice, že se přidá. "Musíš mít ruce stisknutý tahle před sebou! Jako ty se modlej Čínani!" peskovala Alici Klára. Kam na to chodí a za co se vlastně modlí jsem radši nezjišťoval...

Březnové lyžování

Holky mají prázdniny a já se urval na dva dny z práce, abychom si mohli zajet do Jablonce a vyzkoušet, jestli se ještě dá lyžovat na Severáku. Internetová stránka hlásila, že dětská louka je v provozu, a tak jsme se na ní po deváté dobatolili, já po šesti letech znovu na sjezdovkách. Trochu jsem podcenil tempo, s jakým budeme svah zdolávat, a za hodinu jsme byli bez jízdenek. Po dvaceti jízdách jsme toho měli akorát a holky už se ukrutně těšily na slíbené krokety v Arnice.
Abychom celé odpoledne nestrávili zavření doma, podnikli jsme aspoň malou procházku po Jablonci, při které jsme odlovili dvě kešky. Jednu přímo u budovy soudu, která připomíná doby, kdy v Jablonci fungovaly tramvaje, a druhá schovaná vysoko ve zdi pod kostelem a Horním náměstí. Obě byly velmi malé, musel jsem holkám slíbit, že se v pátek podíváme do lesa, jestli se tam nenajdou vetší piksly.
Ačkoliv Ivča volala, že je v Praze azur, páteční ráno bylo v Jizerkách zatažené, mlhavé, ba mrholivé. I tak mě holky vytáhly na další dvacítku jízd a já pro změnu je na výlet k přehradě. To už se naštěstí obloha vybrala a my se mohli vyhřívat na sluníčku. Tajemný pařez nad přehradou nás vyhnal na kopec u hráze mezi druhou a třetí přehradou a pak jsme se vyškrabali na vrcholek lyžařského kolečka nad Břízkami, kde se u zatopeného lomu schovával poklad druhý. V obou spousta věcí na výměnu, takže si holky (zejména Kašperkovic) přišly na své.