Knihomol

Tušil jsem, že se to jednou přihodí, jenom nebylo jisté, kdy. Až dneska jsem se cestou z práce příliš začetl do případu superintendanta Dalglishe a svět kolem přestal existovat. A když jsem nakonec procitl, úvalské nádraží bylo dávno za mnou a vlak se právě chystal stavět v Rostoklatech....

Medvěd 009

Sousedi Košťálovi nás onehdá nabádali, abychom si určitě nenechali ujít koncert úvalské bigbítové skupiny Medvěd 009. Pozvali jsme proto rodiče z Jablonce, aby nám večer pohlídali. Sobotní odpoledne jsme ještě využili k malému výletu ze Škvorce na kopec nad Třebohosticemi. Mezi poli se tem skrývá starý opuštěný "Lom Na Plachtě", dnes přírodní památka a rezervace a vněm samozřejmě ukrytý poklad. Kromě lomu je z vršku kopce nádherný výhled na sever a západ Čech a stojí za to vyjet si nahoru, když je dobrá viditelnost. Dalekohledem jsme dohlédli až a Milešovku nebo přes Neratovice a Mělník až na Bukovou horu u Ústí nad Labem. Také na Prahu je výhled z nezvyklé perspektivy, protože se na ní vlastně člověk kouká shora.
Po osmé večer jsme se s Ivčou vypravili za hřiště, kde měla vystupovat skupina Medvěd 009. Předskokanem jí byl zřejmě nějaký pubertální spolek bigbítových nadšenců, raději jsme je zapili půliterm piva v hradešínské hospodě. Okolo deváté Medvědi konečně doladili a spustili svůj repertoár. V "kotli" před pódiem náruživě povzbuzovala hrstka fandů, další lidé postávali nebo posedávali na lavicích. Všehovšudy jsem ale očekával mnohem větší návštěvnost. Po několika kusech jsme usoudili, že jsme viděli a slyšeli dost a pomalu se vydali domů dát ušním bubínkům odpočinout.
Nedělní dopoledne jsme se vydali za druhou víkendovou keškou k vysílači Liblice. Nikdy bych nevěřil, že ty stožáry jsou nejvyšší stavbou v repoublice a že dosahují neuvěřitelných 355 metrů. Taky nás překvapil systém koaxiálních kabelů kolem, bylo docela zajímavé si to vše prohlédnout zblízka.
Na odpoledne jsme měli ohlášenou další "kolaudaci", tentokrát přijeli Hurychovi spolu s Burdovými z Ostravy, kteří využili příležitosti, kdy pobývají v Raškovicích. Prošli jsme, dům i se zahradou se líbil a dobré zprávy tak putují k ostatním ostravským příbuzným...

Stanujeme

Na návštěvu se k nám vydala rodina Norků v celé parádě. Tím klesl průměrný věk na naší adrese pod hranici zletilosti. Na zahradě vyrostly stany, jeden pro kluky, druhý pro naše holčičky. Bohužel se večer dostavila bouřka a tím pádem strach vystrčit z baráku nos. Takže si děvčátka ustlala na podlaze v děcáku a do stanu jsem se přesunul já sám. Aspoň jsem vyzkoušel tyčky a zjistil, že jsme ještě schopni dát dohromady pár, který není úplně rozlámaný. Stan se ještě bude hodit.

Jůlinka a Krasoň

Původně Jůlie a Kráska. Taková jména měla naše děvčátka vymyšlená pro svá koťátka. Jelikož se ale ukázalo, že Kráska je vlastně kocour, stal se z něho Krasoň. A dneska jsme si je přivezli z Podlažic do Hradešína. Zatím mají ustláno v košíku za komínem (oba už si tam hoví), jakmile si ale zvyknou, půjdou na mráz do boudy, kterou jsme prozíravě koupili od Pudilové. Koťátka zvědavě pobíhají po sednici a jak je vidět, nejspíš se jim tady zalíbilo, o zbytky polívky se div nepoprala.

Zatápíme aneb šikovné ruce

Nějak se zdálo, že se nám do sednice natáhla zima a že bychom ji mohli velmi snadno vyhnat, když si zatopíme v kamnech. A jednou ranou bychom tak mohli vyzkoušet, jestli kamna vůbec hoří a jestli na nás nečekají zase nějací kostlivci. Z jednoho špalku bylo dřeva víc, než co jsme mohli potřebovat. Zpočátku nesmělé plamínky se nakonec rozhořely do parádního ohně a za pár minut už nám začal z čela kapat pot. Abychom si mohli krásnou atmosféru s ohněm kdykoliv zopakovat, nachystal jsem si sekery, že začnu zpracovávat hromadu dřeva pod ořechem. Po několika odvezených kolečkách (ještě jednou díky do Jablonce!) se mi sekera odrazila od suku a hrš přímo do palce. Koukám, díra jako hrom, pěkně nad kostí, jako od chirurga. Žíly se po Ivčiných zázračných dezinfekcích okamžitě zatáhly a palec mi ozdobil bělostný obvaz. Na dotazy dětí, proč už nesekám, se nedalo reagovat jinak, než otevřením láhve červeného. Taky proto, abych doplnil ztracené krvinky...

Malujeme

Já nejsem ani Leonardo, ani Michelangelo,
paletu mám amatérsky chudou.
Ale když mne paní Múza políbila na čelo,
rozhod jsem se skoncovati s nudou.

Samým blahem jedním tahem
srdce z lásky maluju,
protože já, protože já, protože já miluju,
a maluju a miluju a miluju a maluju
a miluju a maluju a miluju a maluju......

Srdce z lásky zrovna nemalujeme, naše barevná paleta se omezuje pouze na bílou. Kila sádry a litry Primalexu pomalu mizí na zdech pokojů, na našich vlasech, obličejích, končetinách, do vysílených rukou se dávají křeče a třas a navíc jako by nenabarvených stěn neubývalo. Ale světlo na konci tunelu už se zvolna rýsuje. Je ještě velmi slabé, ale je tam!