Stellmoorer Tunneltal

Nachlazení našich holek pominulo a tak jsme se zase mohli vydat někam ven do okolí. Nechtělo se nám moc daleko a tak jsme popojeli jen k Ahrensburgu, do rezervace Stellmoorer Tunneltal, kde se také nachází sídlo původního hradiště Burg Aresvelde, které je vlastně první zaznamenaným sídlištěm na místě dnešního Ahrensburgu. Přes mokřady vede od stanice metra dlouhá lávka a okruh kolem středověké tvrze se dá pohodlně projít během hodiny.

Jméno rezervace Tunneltal, je odvozené od tunelu a od údolí, které vyhloubil proud vody z tajícího ledovce asi někdy před 15000 lety. Když se oteplilo, trvalo ještě velmi dlouho, než ledovec roztál. Na některých místech ho stihla pokrýt zem a taková území se později změnila v jezera a mokřady. Jednou geologickou zajímavostí jsou také valy - poměrně úzké vyvýšeniny či náspy z písku a štěrku, který se usazoval v puklinách ledovce, kam ho snášela roztátá voda. Početné vykopávky v Tunneltalu odkryly množství artefaktů z doby kamenné, tzv. "Ahrenburgské, popř. Hamburské kultury" (9500-8500 př.n.l.). Tuto kulturu tvořili nomádské kmeny lovců sobů, kteří sem přivandrovali z jižní Francie a jejich kmeny se zde dál vyvíjely poměrně nezávisle. Ahrenburgská kultura se dále rozpínala do dalekých oblastí dnešního Dánska a Polska. Jedním z výjimečných nálezů bylo kultovní kopí ozdobené sobí lebkou. Dodnes je základem Ahrenburgského erbu.

Valy se také staly základnou původních sídlišť v historii ne tak vzdálené, v raném středověku. Zbytky starého hradiště (jednoho z největších v Schleswig-Holsteinu, nazvaného Arnesvelde. "Arn" pravděpodobně pochází z jazyků baskických provincií a znamená údolí.) jsou stále patrné. Staré malby tvrze byly také inspirací pro heraldický symbol Ahrensburgu. V 16. století byla tvrz darována generálovi dánského krále. Jeho následovník Peter Ratzau tvrz opustil a postavil dodnes dochovaný renesanční Ahrenburgský zámek v roce 1595. To byl konec Burg Arnesvelde a začátek současné obce Ahrensburg.

Mimochodem, jaro pomalu začíná ťukat na dveře. I přes teploty jen slabě nad nulou je cítit, jak sluníčko hřeje na tvářích, ptáčků zpěváčků je slyšet čím dál tím víc a objevují se první jívy. Jen houšť.

Cerro Anón Reserva 1999

The river Ebro flows through La Rioja from West to East and it is right in the middle of its course, passing through the city of Logrono that Bodegas Olarra is situated. A place where nature and man join forces to produce truly outstanding wines. Founded in 1973 by a group of notable businessmen who, as great lovers of Rioja wine and appreciative of quality, took the decision to produce the best Rioja wine on the market. Thanks to a perfect combination of traditional methods and the most advanced technology, Olarra has attracted some of the best wine making talent in Rioja producing wines with their own identity.
Wine Description: 70 % Tempranillo, 20% Garnacha, 5% Mazuelo and 5% Graciano. Aged for 34 months in oak barriques and a further 3 years in bottle. A luminous ruby colour showing excellent harmony between the characteristics of bottle maturity and oak aging. Mellow with a long-lasting nutty flavour and a velvety finish. It will be drinking at its peak for the next few years.

Mölln

V sobotu jsme si z Globetrotteru přivezli krom jiného i pár dalších map kolem Hamburku a turistického průvodce z jeho okolí (+/- 80km). A v neděli vyrazili na východ do Möllnu k plavebnímu kanálu mezi Labem a Lübeckem. Jeho délka je 65 km, začíná v Launeburgu a končí parkticky v Baltickém moři. Kanál byl zbudovaný už ve čtrnáctém století, aby umožnil přepravu soli z Lüneburgu.
I městečko Mölln má dlouhou historii. Kostel pochází ze 13. století, cihlovou radnici postavili vedle něj v roce 1373, a celé město si až do začátku 19. století zachovávalo ráz opevněné obce se soustavou rybníků, která ho obklopuje ze tří stran a tvořila tak přirozenou ochranu proti nájezdům. Centrum Möllnu dnes vypadá prakticky stejně jako kdysi - kočičí hlavy ve strmých(!) uličkách, původní hrázděné domy, každý nakloněný na jinou světovou stranu. Mölln je také místem, kde zemřel v roce 1350 Till Eulenspiegel, venkovský šašek a klaun, který se stal nesmrtelný díky svým povedeným praktickým žertíkům vůči duchovním, měšťanům i řemeslníkům.
Naše procházka vedla ze severního břehu Möllnersee dál směrem na Lübeck bukovým lesem podél zamrzlého kanálu, asi 2.5 kilometru a pak oklikou přes louky a pastviny zpátky. Všude na cestách bláto, ale vzduch jako by začínal vonět jarem. Už aby přišlo.

Fleurie

Tak jsme si zase otevřeli pár francouzských vín a trošičku srovnávali. Netradiční a výborné bylo Fleurie z Domaine du Chapitre, jemné, lehčí a vonící po květinách. Odtud i název apelace, která se nachází v oblasti Beaujolais mezi Moulin a Vent a Chiroubles. Je poměrně malá a nepřesahuje hranice stejnojmenné obce. Vinicím Fleurie vévodí kopec s kaplí zasvěcenou panně Marii, aby chránila zdejší vinaře a jejich vinice.

Billetal

Neděle láká ven, je slabě pod nulou, a tak jsme po obědě vyjeli na jihovýchod do Sachsenwaldau a odtud pěšky procházkou podél rezervace Billetal. Billetal je jednou z mála přírodních, neupravovanývh říčních soustav v jihovýchodním

Schleswig-Holsteinu, která vznikla táním sněhu ke konci doby ledové před 10 000 lety.

Původním cílem dnešního výletu ale nebyla samotná rezervace, leč náhrobní kameny poschovávané někde v lese stranou od řeky. I když jsme v těch místech nakonec les proběhali křížem krážem, žádný hrob jsme nenašli, jen hlínu rozrytou od divočáků a spoustu oplocených obor. Možná se kameny schovávaly někde uvnitř. Cesta kolem Bille byla samý led, což se líbilo hlavně holkám. A lesy byly "houbové" jak z katalogu, určitě se tam na konci léta vydáme zase. Taky kvůli koním, kterých je hospodářství v Sachsenwaldau plné.

Odkazy:
Bille und Billetal Fauna (německy)
Bille na Wikipedia.org (německy)

Edward Hopper

Letošní kalendář "Umění na každý den" vyjevil ke konci ledna prvního malíře, který mě chytil za srdce. Je jím Edward Hopper, představitel amerického realismu, který tvořil zejména v předválečném období. Hopper se celkem vymykal tehdejší mainstreemové vlně abstraktního umění nebo evropského kubismu. Jeho obrazy, z cest po Evropě inspirované realisty jako byli Velazquez, Goya, Daumier, nebo Manet, jsou strohé a bez okras. Naprostá většina jeho maleb portrétuje scény v New Yorku nebo v Nové Anglii, jak venkovské, tak městské - opuštěné ulice, poloprázdná divadla, benzínové stanice, železniční koleje, náhledy do soukromí - všechny zachycují melancholii, osamělost a izolaci. Svému stylu zůstal Hopper věrný až do konce života.
Edward Hopper řekl: "Kdybych to mohl vyjádřit slovy, nebyl by žádný důvod malovat." A taky: "Možná jsem trochu nelida...všechno, co jsem kdy chtěl dělat, bylo malovat sluneční světlo na stěnách domů..."
Odkazy: The Watercolor Artists,
Artchive