Sklípek u Štěpánka

Sice nám loni vinař Štěpánek doporučoval, že máme nejlépe přijet v květnu nebo v červnu, že na podzim ještě nové víno není úplně hotové a staré je vypité. Jenže jaro uteklo jak voda a my se spolu se sousedy nakonec dali dohromady zase až v říjnu. Ve valtickém sklepě u Štěpánka bylo opět milo a veselo, ochutnali jsme vína starší i letošní, naobjednali si bedny s sebou domů, aby bylo co pít na Vánoce a na Silvestra. Dopoledne nám Štěpánek doslova vnutil návštěvu prý vyhlášeného bistra Drogérka v Mikulově, kde skvěle vaří. A skutečně, nejen vaří, ale celá atmosféra podniku, který vznikl na místě bývalé drogerie, je  velmi příjemná. Venku beztak pršelo, na velké procházky po městě to nebylo.

Mnoho povyku pro nic

Jako podzimní představení jsme zvolili Shakespearovu komedii Mnoho povyku pro nic, kterou má v repertoáru naše oblíbené Divadlo v Dlouhé. Moc se nám líbilo. I Alici, která se doma nad "Čespírem" ofrňovala, ale vtipné scény ji dokázaly rozesmát.
Recenze Hany Švarcové z Topzine:
Divadlo v Dlouhé uvedlo inscenaci Mnoho povyku pro nic anglického velikána Williama Shakespeara. Pod režijní taktovkou Hany Burešové se však žádné velké renesanční drama neodehrálo. Více než 400 let stará hra dostala moderní sako a styl jako z jachtařského klubu jí jde k duhu. Ačkoli napsal William Shakespeare hru Mnoho povyku pro nic již roku 1599, nic, co by bylo v textu obsaženo, nebrání přenesení příběhu do jakéhokoli historického období. To učinili také režisérka Hana Burešová a dramaturg Štěpán Otčenášek při úpravě hry pro potřeby Divadla v Dlouhé. Hra je, dle jejich slov, aktuální v mnohém i dnes. Kdo by jednu z nejlepších komedií Williama Shakespeara neznal. Příběh Beatricie s jazykem ostrým jako tisíc pečlivě nabroušených břitů a Benedika, který se s ní může směle poměřovat a bohatě toho využívá. A dále příběh mladé lásky Claudia a Héry, kteří jsou krátce před svatebním obřadem krutě obelháni a podvedeni. V neposlední řadě stojí příběh strážníků, kteří do hry z prostředí vysoké honorace vnášejí kapku čistého plebejství.
Na inscenacích Divadla v Dlouhé může divák vidět, že to hereckému souboru skvěle šlape. Ani Mnoho povyku pro nic není výjimkou. Tandem Burešová – Otčenášek, Shakespearův text a herci z Dlouhé – to jsou jistoty, na něž lze vsadit kdykoli. Ovšem jejich spolupráce znamená pro diváka příjemný divadelní zážitek.
Inscenačnímu týmu se podařilo inscenaci Mnoho povyku pro nic vyšperkovat do nejmenších detailů. Ať už jsou to kostýmy, velmi funkční scénické řešení (autor David Marek) nebo maximální využití rekvizit při vtipných pointách. Díky drobným náznakům (medaile z pětibojařské soutěže, ranní běh) se divák neubrání dojmu, že se jedná také o jeho život, mnohdy povrchní a plochý. Precizní a čisté zpracování inscenace jen dokazuje, že v Dlouhé ovládají řemeslo na jedničku.
Shakespeare napsal komedii, ale v Dlouhé ji právě dokonalým zpracováním povýšili na komedii, kterou chcete vidět znovu a znovu. Mohou za to i důmyslně vypointované vtipy. Za všechny jmenujme ten s deštníkem, který sevře Benedika, když na něj kuplíři líčí osidla lásky.
Význam nesoucí detaily jako změna barvy vlaječky u moře. V první části, kdy se seznamujeme s postavami, plánuje se svatba a Benedic s Beatricií po sobě střílejí ostrými, je barva vlaječky bílá. V části druhé, když dojde k pomluvě a z chystané svatby sejde, vlajka získává barvu smutku, tedy černou. V závěru, když se všechny milenecké páry opět potkají, září na převážné bílé scéně vlajka v barvě červené. Jde o drobnou věc, která však svědčí o precizním zpracování výtvarné stránky inscenace.
Po technické stránce nelze inscenaci Mnoho povyku pro nic vytknout zhola nic. A stejně tak je to s inscenací i po herecké stránce. Herci na jevišti působí sehraně, divákům je v hledišti příjemně. Helena Dvořáková a Marek Němec zvládají obě předepsané polohy, zamilované i intelektuální singels, s přehledem. Vlastimil Zavřel v roli policisty Dagoberta víří poklidné hladiny života smetánky svým zemitým projevem a absurdními přeřeky. Mistr kuplíř don Pedro v podání Jana Vondráčka zase působí značně distingovaně, čímž jen dovádí k dokonalosti společenské ukotvení inscenace.
Velkým pozitivem inscenace je také živá hudba, která znamená pověstnou třešničku na dortu zejména v momentech, kdy smetánka slaví. Drahé šampaňské teče proudem a párty jede na plné obrátky.
O kladech inscenace Mnoho povyku pro nic by se dalo hovořit ještě dlouho. Ovšem je třeba zmínit, že se vyskytl také jeden problém, a to ten, že inscenace brzy končí.

Mnoho povyku pro nic, Divadlo v Dlouhé, autor: William Shakespeare, režie: Hana Burešová, hrají: M. Hanuš, J. Vondráček, T. Turek, M. Němec, J. Meduna, J. Wohanka, Č. Koliáš, F. Cíl, M. Veliký, V. Zavřel, M. Potoček, P. Lipták, K. Sedláčková-Oltová, H. Dvořáková, M. Turková a další.

Třeboňský půlmaraton

Silva Nortica skončila, Petr přišel s nápadem zaběhnout si místo toho na podzim půlmaraton v Třeboni. Že by měl ubytování přímo na náměstí, že je to rovinka a taky první ročník. Takže kdyby se závod líbil a osvědčil, mohli bychom ho běhat od samého začátku. Vyjít ze vrat baráku přímo pod startovní bránu byl skutečně luxus. Přihlášeno bylo asi 1600 lidí rozdělených zhruba půl na půl mezi maratonem a půlkou. Start v 11:15, čtvrt hodiny za maratónci. Přestože jsem chtěl běžet víc na pohodu, abych to hned v začátku neutavil, tempo peletonu bylo samozřejmě od prvních metrů ostřejší, asi 5:30. Tepovka mi postupně lezla výš a výš až do nezdravých výšek. Tak jsem si řekl, kašlu na to, bude to buď a nebo, a běžel dál v tempu, které nakonec mělo průměr 5:36 a cílovou branou jsem proběhl o 18 vteřin dřív, než odbila druhá hodina od startu. Kompletní výsledky jsou zde. 

Nová postel

Prodloužená

Došlo i na Alici, alespoň co se tanečních týká. Do Vánoc chodí každý pátek do sokolovny v Českém Brodě. A první prodloužená vyšla na 5. října. Moc nám to připomnělo některé scény z filmu Hoří má panenko. Rodiče s lahvinkou vína, puberťáci se výrazem "trapný". S Alicí jsme si zatrsali waltz, blues, dementní mazurku a bylo po parádě. Teď až na věnečku.

Podzimní vandr na Ötztalské feraty

Po čtyřech letech jsme do batohů opět naházeli sedáky, feratové sety a vyrazili do rakouského Ötztalu zkusit nějaké ty ferátky. Nejteplejší počasí předpověď slibovala na pátek a proto jsme jako první cestu zvolili Kühtai panorama Klettersteig, kde se leze 450 metrů v severní stěně Pockkogelu  až na jeho vrchol ve výšce 2807m. Přestože byl místy ve stínu sněhový poprašek a dokonce led, dalo se lézt jen ve dvou vrstvách triček. Úseky s obtížností D/E nás zahřály dostatečně. Blankytná obloha, odpolední slunce a panorama Alp všude kolem se postaraly o nádherné vyvrcholení. Jen sestupová cesta do údolí k autu byla nekonečná a útrpná.
Druhou feratou, vzdálenou jen příjemných pět minut od parkoviště za obcí Längenfeld, byl Reinhard Schiestl Klettersteig. Velmi strmá 200m vysoká stěna s maximální obtížností D, sice dobře jištěná s mnoha stupy, ale nic pro jedince se strachem z výšek. Dopolední oblačnost se zvolna rozplynula, a když jsme vylezli na vrchol a rádi se nechali zlákat celoročně otevřenou hospůdkou, slunce už na zahrádce zahřívalo masivní lavice a orosené pivo nám přišlo k chuti.
Poslední jištěnou cestou byl krásný a pohodový výstup k Lehnerskému vodopádu. 170 metrů s maximálně céčkovou obtížností. Jen Momo našel po projuchané noci síly k éčkové převislé variantě přímo podél padající vody. My ostatní jsme v klidu dostoupali až k lanové lávce natažené přímo nad ústím vysokého vodopádu. Ta byla pěknou tečkou za příjemným výstupem.

Letní Letná s Akoreacro

Když jsme v červenci vybírali z nabídky letošní Letní Letné, měli jsme s volbou francouzského ansámblu Akoreacro a s jejich premiérovým představením Dans ton coeur - Ve tvém srdci -  šťastnou ruku. V pochopitelném příběhu plném emocí (muž a žena se v továrně dají dohromady, prožijí lásku od zařizování bytu, očekávání potomka, až po nevěru, násilí, rozchod, aby se nakonec zase smířili) se vystřídalo "loutkové" divadlo s živými figurami, nápaditá choreografie mezi spotřebiči domácnosti a dechberoucí akrobacie na visuté hrazdě. Zcela zaslouženě byli cirkusáci po představení odměněni bouřlivým potleskem ve stoje. 

Dovolená v Toskánsku

Klárku jsme v neděli odpoledne vyzvedli v Praze na letišti. Jazykový kurz včetně návratu proběhl v pořádku. Pak jen vyprat dvě pračky nejnutnějšího oblečení, nastrkat tašky do auta a v půl desáté večer jsme opustili Hradešín. Tento rok jsme zamířili na jih do italského Toskánska, abychom tam dvanáct dní nasávali kulturu, historii, víno a jiné delikatesy. Více na jdemeven.cz.

Klára leaves to Dublin

Pořád se to zdálo daleko a najednou přišel den, kdy se má Klára vydat za moře, do Irska, do Dublinu na čtrnáctidenní jazykový kurz. A pořád jako že v pohodě, dokud se za ní nezavřely dveře pasové kontroly, poslední zamávání a my měli v krku knedlíky tuhý jak stará veka.
 

Vyřazení z úvalské ZŠ

Došlo i na Alici a ve čtvrtek 14.6. se v Úvalech konalo slavnostní vyřazení deváťáků. Proslovy, videa, emoce. Tradiční opíjení v lese za školou se nekonalo. Třídní si své ovečky stáhla do pergoly na školním dvoře a tam se všichni "dobře" bavili. Bez Alice, ta vzala roha záhy...

Exkurze na ruzyňské letiště

Abychom Kláru zbavili zbytečných nervů, ale taky abychom se dověděli něco nového, zarezervovali jsme si v květnu exkurzi na ruzyňské letiště. Tras je tam víc, my si vybrali tu, kde ukazují i odbavení a provoz na jednotlivých terminálech. To aby Klára viděla, že to není žádná věda. Na starém ruzyňském letišti nás naložili do autobusu a vtipná zkušená průvodkyně nás provezla technickým zázemím kolem hangárů, mechaniků, rozebraných motorů, soukromých Learjetů a Gulfstreamů. U hlavní ranveje jsme se zblízka podívali na přistání i start normálních linkových letadel, objeli jsme těsně kolem obřího Airbusu 380 a vnořili se do terminálu, kde neznalým paní průvodkyně objasnila, ke jsou pasovky, kde odbavení, kde bezpečnostní kontroly zavazadel. Klára by už neměla tápat. Dvě hodiny utekly jako voda a z akce jsme byli docela nadšení. I Alice, a to je co říct...

Vltava Run 2018

Pátý ročník Vltava runu jsme zahájili setkáním na Zadově stejně jako loni. První auto se odebralo na kutě záhy, start Tkačevovy letky  byl stanoven na 5:30. Ráno bylo kýčovitě krásné, louky plné odkvétajících pampelišek, před rokem jásavě žluté, svědčily o letošním překotném a tropickém jaru.  Cestou jsme se dověděli, že Petr Dvořák, jinak skvělý běžec a Jarynův bratranec, chytil nějakou virózu, půl noci problil a běh musí vzdát. Jeho první štafetu na sebe vzal Potapěč, který si tak po prvních šesti etapách na konto připsal téměř třicet kilometrů. Do Horní Plané, kde dochází k velké předávce, jsme dorazili s dostatečným předstihem. Přesto Jaryn ještě nebyl zcela připravený, když do cílové rovinky přiběhl Rafa, klasika. V naší šestce mám devátou etapu, prohodili jsme se s Kolombem, abychom každý běželi něco jiného, než vloni. Z Černé v Pošumaví přes Muckov a Liščí vrch do Vřesné. Před cílem se přihnaly mraky a spustil se přímo tropický liják, to už jsem naštěstí předal kolík Kolombovi, který si pak té vody užil přímo vrchovatě. Trochu vzrušení jsme zažili v Rožmberku, kde na předávku nedorazilo auto A, protože díky uzávěrám jim navigace byla houby platná. Po chvílích horečnatého telefonování si jejich první etapu vzal Jaryn a my se s Áčkem setkali až v Rožmitále. Noční pasáž jsme zahajovali v Hluboké nad Vltavou, tady už jsem měl čtvrtou etapu ze šesti, která vedla z Kolodějů nad Lužnicí pořád dovrchu do Koloměřic, Dražíče, až pak jsem si trochu seběhl do Písecké Smoleče a zase dokopce do Slabčic. Během etapy mě předběhlo osmnáct lidí, já pouze jednoho, a to ještě jen proto, že si odskočil do lesa.  Po odpočinku v Osečanech jsme se opět setkali s Áčkem na Slapech u Štoly Josef. Byť bylo dopoledne, už panovalo pořádné vedro a dalo se čekat, že bude ještě hůř. Poctivé krpály si letos vybral Mirek na štafetě z Živohoště do Třebenic. Ze všech délek auta B je to asi nejnáročnější kus. Na mě čekala celkem pohodová šestikilometrová štreka z Hradištka do Davle. Seběh k Sázavě byl celkem fajn, ale výheň podél řeky mě dost potrápila, moc rychle jsem v ní běžet nedokázal. Teplotní peklo si asi nejvíc užila Eva na posledním jedenáctikilometrovém úseku z Vraného do Braníku. Ale doběhla a jako jeden tým jsme proťali cílovou pásku v čase 34h 37m 47s a skončili na pěkném 239. místě. Tým VR letos opět připravil krásné video ze závodu.