středa, listopadu 25, 2015

Nejsme hrdý národ

Nejsme hrdý národ. Jenže jsme tu furt.
Přišel Němec, pobyl a zase odešel a my jsme tady furt.
Přišel mužik, pobyl, odešel a my jsme tady ještě pořád furt.
Přišla Unie, pobude a až se rozpadne, my tu zase budeme furt. Těžko nás porazit, když nebojujeme. A žádný vetřelec nezvládne poslouchat naše vtipy déle jak čtyři sta let, to je vyzkoušeno.
Nestojíme za moc, ale ještě pořád stojíme tady.
To není špatné.

Politika tady stojí za hovno. Svatá pravda. Politici jsou šmejdi, kradou a sousedovi, který je volil by patřilo dát po hubě. Ale je fakt, že je zvolil ve volbách. To znamená, že tady míváme volby. A že na politiky můžeš nadávat nahlas a nikdo tě nezavře?
To není špatné.
Žijeme v drahotě a bídě. Je to pravda. Všechno stojí peníze a těch nikdo nemáme dost. S bídou vyjdou naprosté většině jen na vlastní bydlení, placatou televizi,ledničku, mikrovlnku, pračku, počítač, mobil a aspoň jedno auto do rodiny. Hlady už tady nikdo neumřel sto let. Máme se tak zle, že jsme líní se za lepší prací odstěhovat z Brna do Ostravy, protože je to hrozně daleko a tady máme garsonku po babičce. Čtvrtina lidí má denně na cigára, polovina na benzin do auta a tři čtvrtiny na kořalku.
To není špatné.
Svatá pravda, šéfové obecně jsou na hovno. Pokud ale můžeš nadávat na šéfa,znamená to, že máš práci.To není špatné.
Daně jsou vysoké. Jsou. Jsou nekřesťansky vysoké. Pokud ale musíš platit daně, znamená to, že jsi i něco vydělal nebo něco máš.Horší by bylo, kdybys nic nevydělal a nic neměl.Nakonec to není tak špatné.
Zaměstnanci jsou líní nevděční parchanti.Ale pokud máš zaměstnance, kterým platíš, znamená to, že jsi borec, který dokáže vést firmu a vydělat tolik peněz, že může dát obživu dalším lidem.To není špatné.
Zdravotnictví stojí za hovno. No samozřejmě. Na každém pokoji by měla být telka, všichni by měli mít bílé plomby a právo na okamžitou transplantaci jater. Takhle se musíme spokojit s tím, že pro nás v nouzi vcelku rychle dojede sanitka, že nás nejdřív zachrání a až pak se ptají po průkazce pojištěnce, že v nemocnici platíme jen za karbanátek a že v rámci pojištění dostáváme velice slušné a odborné služby.
To není špatné.
Počasí stojí za hovno. Naprostá pravda. V létě velké vedro, v zimě krutý mráz. Ale nemáme tsunami,ničivá tornáda ani zemětřesení.
To není špatné.
Příroda stojí za hovno. Pravda. Ani pořádné hory, ani pořádné moře, ani pořádná džungle. Ale zas tu nemáme na každém kroku jedovaté hady, chlupaté pavouky, moskyty, v lese na tebe neskočí hladový tygr a pravděpodobnost, že tě do Berounky stáhne krokodýl, je taky poměrně nízká.
To není špatné.
Celé je to tu na hovno. Je to přesně tak. Ale nikdo nás tu nedrží.Můžeme se kdykoli sebrat a odstěhovat se na jiné, lepší místo, kde bude všechno v cajku. A taky nám nikdo nezakáže se vrátit, když zjistíme, že takové místo neexistuje a mnohde je to i mnohem horší než tady. A to není špatné. Přes všechny ty výše popsané kruté hrůzy, ve kterých tady musíme žít,dokážeme každodenně řešit kraviny, jako kdo je baníkovec a kdo sparťan, že v televizi dávají ptákoviny a dokážeme se smrtelně vážně hádat a urážet kvůli tomu, že jeden chce DPH zvednout o procento a druhý o dvě snížit.I přesto si lajsnu prohlásit, že se tady máme jako prasata v žitě, v nejklidnějším koutě galaxie. Nic důležitého tu nemáme, takže nám to nikdo nechce vzít. Nic nám zas tak moc nechybí, takže sami na nikoho neútočíme.Nejsme bůhvíjak bohatí, aby se nám sem stěhovaly hladové hordy, a nejsme zdaleka tak chudí, abychom se ve stěhovavé hordy proměnili sami. Díky tomu všemu sice nedržíme jako národ moc pohromadě, ale zase nás nikdo jako jedince nijak neomezuje a nemá tendence násilím sjednocovat. Pokud existuje na světě místo, kde se může každý v klidu a svobodně rozhodnout, čím chce být, jak chce žít a čeho chce dosáhnout, je to tady. Můžeme studovat, cestovat, podnikat, pracovat, chlastat pivo, dělat cokoli, co chceme. To není špatné. Akorát možná neškodí si to sem tam připomenout. Líbí se mi tu.
Zůstanu tu i příští rok.
Ringo Čech

sobota, listopadu 21, 2015

Pečení cukroví na Hradešíně

Ačkoliv by so mohlo zdát, že je do Vánoc ještě dost času, my nic nenecháváme náhodě. S velkým předstihem se Ivča domluvila s Marcelou a s rodiči, že se u nás tento víkend peče cukroví. Ze sednice se stala menší manufaktura, jedny vykrajovaly, druhé pekly a mazaly. Dům provoněla vůně vanilky. Vyzkoušeli jsme i světýlka na jalovci, která jsme na něm nechali viset přes léto. Zafungovaly bez jediného škytnutí a večer navodily vánoční atmosféru. Tu jsme přiživili pásmem básniček či písniček a následnou tombolou dárečkůvyrobených právě k této příležitosti. Cukroví je v mrazáku, advent může přijít.

neděle, listopadu 01, 2015

Vycházka na Olšanské hřbitovy

Neděle byla výstavně podzimní, navíc téměř dušičková. Nikdy jsme se nebyli podívat na Olšanském hřbitově a dnešek se tedy k takové vlastivědné vycházce přímo nabízel. Z obavy před zcela zaplněným hřbitovním parkovištěm jsme auto nechali ve Strašnicích a k Olšanům popojeli tramvají. U hlavního vchodu se to rojilo lidmi. Ivča někde vymámila plánek s vyznačenými hroby známých osobností. Já do mobilu nahrál multikešku, která nás provedla celým hřbitovem, od těch novějších hrobů až k těm letitým na západní straně. Viděli jsme toho dost, nejvíc nás ale nadchl koberec zlatého listí, který se z javorů, lip a jasanů sypal na pěšinky i náhrobky, a zároveň ho ještě dost zůstávalo v korunách, kde ho rozsvěcovalo listopadové sluníčko.



pátek, října 30, 2015

Jak jsem se ztratil aneb Malá vánoční povídka

Na sklonku léta jsme pořídili lístky do Divadla v Dlouhé na představení Jak jsem se ztratil aneb Malá vánoční povídka. Pořádně jsme netušili, co od toho můžeme očekávat, nicméně komentáře a ohlasy na toto představení zněly lákavě. V pátek večer, posilněni kávou ze Starbucks, jsme usedli na kraj jedenácté řady zcela zaplněného divadla. Úvodní pavlačová rozehrávka nás doslova vtáhla doprostřed dění. Od toho okamžiku jsme se jen nechali unášet vírem poetických a vtipných epizod Pavlíka Tesaře prokládaných hity šedesátých let. A byla to jízda senzační, pro malé i velké.

Recenze Michala Nováka:
"Na počátku byla útlá knížečka pro děti od Ludvíka Aškenazyho. Klíč k její divadelní interpretaci by mohl mít reálnou základnu ve fantazijním náhledu, zpřítomnění kouzla vánočního času nebo autentického výkonu představitele malého Pavlíka. (V knížce Jakuba, ale v Dlouhé Kubu nemají, jen jistého Pavla Tesaře.) Prolog hry skutečně obstarává "jen" stíhačka Pavel, který vlivem snížené viditelnosti se ztrácí z dosahu mateřské základny aneb tatínka. Že vše bude ale úplně jinak, už napovídá stylizovaný nástup herců a bláznivá slovní přestřelka, kterou nechtě rozpoutá zapomětlivý tatínek. Paní Tesařová pláče a z různých koutů se zjevují zvědaví sousedé, počínaje holícím se panem Vondráčkem a konče hystericky upřímnou paní Zimovou (v alternaci Sedláčkovou). Po této smršti, kdy hlediště bylo využito jako pavlačový dům, začíná po rozhrnutí opony pozoruhodná divadelní koláž, jejíž fantazijní základ obohacují hudební a loutkářské dispozice "Vondráčkovců", nadsázka a radost z divadla (na obou zúčastněných stranách). Dramaturgické převedení Malé vánoční povídky do nezkrotné doby před třiceti lety vytváří další rovinu, tentokrát milé poetické hry. Výsledkem je hravá a bezprostřední divadelní revue pro děti a stejně tak dospělé.

Pavel vzpomíná na to, jak se roku užaninevíme kolikátého (...někdy v letech šedesátých) ztratil, a zrovna na Štědrý den. Vešel do Bílé labutě, na Václaváku s čertem vlezl do pekla (hospodského sklepa rockového undergroundu), potkal pána s kaprem, lampáře, tajemnou holčičku z Andersenovy pohádky, až mu nakonec pošťák ukázal podivuhodné loutkové divadlo jeho příběhu...a odevzdal "hodným" esenbákům. Malá vánoční povídka v Divadle v Dlouhé je pojatá jako kompozice několika kontrastních linií (hudební pásmo, poetický příběh, groteska), pospojovaných s lehkostí sněhové vločky. Volné asociace, kterými písně plynule navazují na předchozí text, jsou neuvěřitelně samozřejmé. Tak například z dotazu policisty na Pavlíka, zdalipak umí ronit slzy, nemůže kouzlem okamžiku nevzniknout revuální scéna, při níž je zazpívána píseň Roň slzy.

„Ztrácejte se jen v nejnutnějších případech,” říká Pavlík, v tomto divadle divů, fantazie a radosti to ale fakt stojí za to. Návratu do dětství, potažmo doby posledních pražských lampářů (pod heslem "Co všechno vodnes čas"), nechybí ironizující odstup, to abychom to všechno nebrali tak vážně. Právě jistá nadsázka úžasným způsobem vytváří ten dětský naivní svět, vše je navíc půvabně dimenzováno do dětské pohledové perspektivy. Jelikož Pavlíka představuje dospělý herec, několik postav dospěláků je pohybem na chůdách zvětšeno do podoby démonických loutek (pán s kaprem, lampář, policisté). Na stanici SNB se k tomu přidává bizarní zvětšení kulis a rekvizit. Pavel Tesař přebírá do aranžmá titulní postavy typická dětská gesta, klátivost a intonaci hlasu. Palčáky plandající z rukávů a údiv ze světa kolem ale v duchu celého představení kdykoliv může vystřídat Václav Neckář. Pavel Tesař najednou drží mikrofon a fantastickou imitací zpěvákova hlasu se divadlem rozezní ´Tu kytáááru jsem koupil kvůli tobě...´. Diváci šílí nadšením. I napodobení pohybových klišé zpěváků 60. let je dokonalé.

Po té, co je ke scénické realizaci využita kresba z Aškenazyho knížky Pavlíkova létání, začíná revuální linie bloudění Prahou, která umí nádherně šokovat divadelní fantazií. Velké dopravní značky a semafory umístěné na koloběžkách rozpohybují herci - koloběžkáři, čímž ztracenost malého hrdiny v ruchu velkoměsta patřičně vyniká. Koloběžkáře rychle střídá módní přehlídka v obchodním domě. Pavlík zvědavě okukuje, byť je za to v pohybové etudě na zadním prospektu jeviště peskován cholerickým prodavačem. To se ovšem již odehrává za ryčného zvuku písní. Obdobně divoký rytmus následující semaforské Marnivé sestřenice je ukázkou elánu herců, využívajících k zapojení do hudební produkce kdeco, i sudy. Čertovská company v gumových zástěrách (jinak přikulovači a jiný personál v hospodském sklepě) řádí v takovém tempu, až to diváky zvedá ze sedadel. Semafor, Neckář, Beatles…ať žijí 60. léta!

Jak jsem se ztratil je v Dlouhé také dost o magii divadla. Výrazně ji podporuje nostalgické vzpomínání, snad též sentiment. …Poslední pražský lampář rozžíná staré malostranské lucerny údery kovovou tyčí, považte…jako zvonkohru. Ve světě fantazie vzniká nádherná vánoční píseň. Scéna, která svou jednoduchou poetičností předčí kdejaké složité imaginace. Diváci snad ani nedýchají. Jako by se zastavil čas. Do nostalgického výjevu se pod lucernami objevuje tajemná holčička se zápalkami. Půvab tohoto momentu upomíná na bytosti, které lze přece spatřit jen dětskýma očima. Je to až dojemné, když Pavlík zve holčičku na polívku a v mrazu ji chce zahřívat vlastním dechem. Úsměv a dojetí jsou vlastní i scéně u pošťáka Klementa. Konvička na čaj si tam též zpívá vánoční koledu - Purpuru, k vánočnímu stolu je přizvána i kobylka Karlička (vlastně on je to kůň, ale na tom nesejde), která umí troubit na trubku. Zejména dětské publikum vzápětí nadchne výstup loutek z Pavlíkova příběhu. Pro velké diváky může být zajímavá předchozí projížďka malého Pavla poštovním vozem. Je pojatá jako stínové divadlo s doprovodem filmové projekce černobílých záběrů Prahy 60. let, které zakončuje výjev vpádu ruských tanků v osmašedesátém. V kontrastu na druhou Pavel Tesař alias Neckář zpívá Chrám sv. Víta...

Neustálý kontrast jako elementární dramaturgický předpoklad inscenace je vytvářen ironizující zkratkou. Ta se stává příznačnou i pro většinu reálných scén příběhu. Buď ve spojení s metaforou (rockové peklo, groteskní karikatury policistů), nebo ve své nejprostší podobě, kdy se například Pavlík vrací domů. Vplynutí do epilogu je místo hraní na city účelně shozeno Pavlíkovým sdělením, jak se policajti s tatínkem opili a říkali si Jardo. Dobře mířená tečka za náramně legrační (přesto pořád poetickou!) scénou na policejní strážnici. Koexistence divokých gagů a křehké poetičnosti večera vytváří z této inscenace neuvěřitelně krásný a bezprostřední divadelní tvar. Už hodně dlouho se mi nestalo, aby celé divadlo řvalo. Ne pro nějaké generační spříznění, tady řvali diváci velcí i malí. Přídavky neberou konce... Jediný nedostatek celého představení, několikráte i odposlechnutý foyerovým šmírákem, je, že je to "krátký"!

P.S. Matejka jako pošťák je okouzlující (jestli to Matejkovi na jevišti nesluší víc, když tolik neřve...). Jan Vondráček s Martinem Velikým jako přihlouplí esenbáci jsou jedineční (nejlepší groteska současného divadla...). Poslední pražský lampář Peter Varga s magickými lucernami mě dostal (za posledních 10 let jsem na divadle nic krásnějšího neviděl...). No, ani ty krátké sukně jistých hereček nebyly špatné (v těch šedesátých to muselo být fajn...)."

pátek, října 16, 2015

Signál - festival světla

Odpoledne se přes Čechy přehnaly intenzivní přeháňky a pršelo ještě k večeru, přesto jsme se vydali do Prahy podívat se na světelné instalace festivalu Signál. Asi jsme nápad neměli sami, na Janáčkově nábřeží jsme se nechytli, ažhlouběji na Smíchově. Kašperkovi na nás už čekali na mostě nad Střeleckým ostrovem, kde se nacházela první instalace Magická zahrada. Barevně nasvícené stromy s uměle vytvořenou mlhou mezi nimi, do toho kulisa Hradu v pozadí, byly skutečně magické. Tančící kostky na piazzetě Národního divadla nás příliš nezaujaly, ze stroboskopických panelů s vibrózním zvukovým doprovodem na náměstí Republiky se nám dělaly mžitky před očima. Ungeltem jsme prošli na Staromák a shlédli povedený, na míru šitý videomapping The Dive na palác Kinských. Tady už počet lidí narostl a v Kaprovce to pak byla doslova tlačenka. Síť 1.26 před Rudolfinem nás lehce zklamala, zato nadšení jsme byli z téměř komorní, meditativní instalace Mondes ve Vojanových sadech, kde mezi stromy chaoticky poletovaly stovky světlušek. Interaktivní show Wide/Side u Hergetovy cihelny byla působivá, jen naše holky se nechtěly nechat promítnout na plátno jako duchové. A kromě toho byla na tuhle atrakci celkem dlouhá fronta. Na Kampě jsme si prohlédli poslední dvě instalace - polskou Horizontal interference a decentní českou M-B Tuned. Tím se náš okružní výšlap Prahou uzavřel, beztak už hodiny ukazovaly čtvrt na dvanáct.

sobota, října 10, 2015

Školní sraz

Po dvaadvaceti letech podala spolužačka Martina Henzlová hrdinský výkon, sehnala dohromady kontakty snad na všechny spolužáky z našeho ročníku ČVUT a zorganizovala sraz v Dočkalově mlýně u Havlíčkova Brodu. Sešlo se nás poctivých pětačtyřicet a bylo to velmi příjemné setkání.

středa, října 07, 2015

Operák

Před deseti lety měl LeasePlan první kulaté výročí a v rámci oslav tehdy s úspěchem natočili písničku s vlastním textem na melodii Dynamitu od Olympicu. Letos slavíme dvacítku a někoho ve firmě napadlo zase něco natočit. Volba padla na Operák našroubovaný na Černé anděly od Lucie. Text jsme dostali den předem a hned hurá do studia v Košířích. Byla to velmi zajímavá zkušenost, sám zavřený v odhlučněné nahrávací místnosti, před sebou jen mikrofon a ve sluchátkách slyšet jen hudbu,pokyny režiséra a sám sebe...

neděle, září 27, 2015

Trosky

Přes desítky výletů do Českého ráje jsem vlastně nikdy nenavštívil hrad Trosky. To bychom měli napravit, řekl jsem si a naplánoval výlet kolem nich. Jak se ukáže, hrad samotný mi i nadále zůstane odepřen. Auta jsme nechali na parkovišti pod hradem a vyrazili na okružní výlet. Nejprve po červené z kopce do Tachova s malebnými chaoupkami a dál do údolí k Vidláku.Tam jsme s Alicí a se Zuzkou odlovili na skále první kešku. Pokračovali jsme naučnou stezkou Podtroseckými údolími kolem Věžáku (honem jsme se pak museli doma kouknout na Jak dostat taínka do polepšovny) a pak se začali pomalu vracet do kopce kolem Podsemínského mostu, Nebákova a přes Troskovice zpět k Troskám. K nim jsme dorazili chvíli před čtvrtou, což je zavírací hodina hradu. Takže jsme místo prohlídky raději zalezli do místní restaurace na kávu a čaj. Ono totiž celý den bylo kolem deseti stupňů s čerstvým větrem a ne všichni jsme na takovou teplotu byli náležitě oblečení.

sobota, září 26, 2015

Klementinum

Sobota sice byla velmi pošmourná, ale jen doma se nám být nechtělo. Menší procházka do Prahy by nám mohla prospět. A lákala nás vyhlídka podívat se do pražského Klementina. Chvíli jsme museli čekat, v zrcadlovém sále právě probíhal svatební obřad a místo před vstupem dokonale blokovala obrovská limuzína. Po čtvrt hodině se nás sešlo dostatek Čechů, aby mohla začít prohlídka v češtině, a my začali pomalu stoupat do vyšších pater v závěsu za mladou rozesmátou průvodkyní. Nejdřív náhled do zšeřelé barokní knihovny. Ta se sice počítá mezi nejkrásnější knihovny světa, ale na rozdíl od ostatních je to nepoužívaný skanzen nepřístupný veřejnosti. A pak dál, vlastně výš a výš až na vrchol astronomické věže. A tam krásný a netradiční pohled na celou Prahu. Měli jsme dost času se pokochat a pozjišťovat, jak se odtud řídil pražský čas v dobách před nástupem rozhlasu. Naše další kroky nás pak z Klementina vedly přes Josefov obloukem na Můstek a byla to velmi příjemná procházka.

sobota, září 19, 2015

Koníci

Klára s Ivčou odjely do Prahy na piazettu Národního divadla poohlédnout se po nějakých hand made designových doplňcích na Dyzajnmarketu, mě Alice uškemrala, abychom se vydali na sever do Lysé nad Labem, kde se koná mezinárodní výstava koní pod lapidárním názvem Kůň. Usadili jsme se v hale, kde předvádějí chovné kusy a začala moje lekce v koňařině. Kladrubáci, arabové, lipiciáni, frízáci, shetlandi, sedla anglická, westernová, podprsáky, obřišníky, martingaly, chapsy, hřbílka, mrkvičky, tušírky... S hlavou nabitou novými termíny jsem se odpoledne raději prodral na balkon a vystoupení z různých stájí jen z povzdálí sledoval skrz hledáček foťáku.

sobota, září 12, 2015

Babický trail 1/4 maraton 2015

Babicím vojáci nepovolili čtvrtmaraton kolem jejich prostoru v Babickém lese, tak se letos celý závod přesunul na druhou stranu do lesa mezi Babicemi, Mukařovem a Strašínem. Hned po výběhu z Babic se lesní cesta zúžila na stezku a tak jsme si tam trochu šlapali na paty. Borci nicméně brzy utekli a my vzadu jsme už s prostorem problém neměli. Běželo se dobře, od pokoření jedné hodiny mě v cíli dělilo pouhých dvacet vteřin...
Unavenému organismu jsem odpoledne dopřál iontovou terapii v Kostelci nad Černými lesy, kam jsme se jeli se Šárovými podívat na sedmý ročník Vykulení ve zdejším pivováru.

pátek, srpna 28, 2015

Konec prázdnin v Jablonci

Tak jako celé prázdniny i jejich konec sliboval pěkné počasí a tak jsem si vzal na tři dny volno a ráno po cirkusové Letní Letné jsme s holkama, s dědou a s babičkou odjeli na tři dny do Jablonce. Klára s Alicí sice protáčely panenky při představě, že se tam nebudeme válet, nýbrž chodit na výlety, ale co už. Odpoledne po příjezdu jsme šli vyzkoušet, jaká je voda v jablonecké přehradě. Překvapil mě stav hladiny. Břehy lemovaly široké pásy zlatého písku a kamení, na hrázi bylo znát, že je tak dva metry pod normální stav. Ale koupání u věžičky bylo skvěle osvěžující. Jen Klára si zoufala, že jí budou vlasy smrdět rybinou, přestože byla voda celkem voňavá. V tom si notovala s tetou Jitkou, která se s bráchou odpoledne u našich stavila na krátkou návštěvu.
V pátek ráno byla obloha pod mrakem a my vyjeli přes Tanvald a Kořenov na Jizerku, kterou už jsem léta neviděl. Jelikož procházka na slatiny nebyla nic náročného, přidala se k nám i mamka, přestože ji zlobí bolavé koleno. Naučná stezka kolem potoka Jizerky byla příjemně měkká, nikde žádné kopce, jen tu a tam nás otravovali rojící se mravenci. Na rašeliništi jsme hledali vzácné rostliny, především masožravky. Vždycky jsem si představoval, že rosnatka bude minimálně tak veliká jako sedmikrásky, nakonec jsme ale zjistili, že jsou to jen pidi červené flíčky mezi trávou. Až velmi zblízka bylo možné poznat jejich charakteristický tvar. Cestou z Jizerky jsme udělali odbočku na Příchovickou rozhlednu "Maják" Járy Cimrmana. Pod rozhlednou je vtipné muzeum JC a z vrcholu pěkný rozhled především na jih od Jizerek. Škoda, že byl velký opar a moc daleko jsme nedokoukali.
V sobotu jsme vyrazili už jen ve třech, a to na Oldřichovské sedlo. Tam jsme auto opustili a vydali se okružní naučnou stezkou jizerskými bučinami, přes oldřichovský Špičák a Skalní hrad. Přestože jsme v mládí Jizerkami brousili velmi často, v této oblasti jsem byl poprvé a moc se mi líbila. Špičák nás překvapil podzimními barvami. Asi díky horkému a suchému létu řada buků na vršku kopce shodila listy, borůvčí v podrostu zrezlo dočervena a nebýt pálícího slunce, klidně bychom si mohli tipnout, že je listopad. Naučná stezka mezi Skalním hradem a Oldřichovským sedlem nabízí řadu zajímavých zastávek. Líbilo se nám naslouchadlo lesních zvuků, inzeráty zdejších živočichů, přírodní krasohled. Ale hlavně nádhera zelených bučin v kombinaci s drsnou krásou žulových skal.
Na nedělní večer jsme se domluvili se Šárovými na poslední prázdninovou grilovačku, a tak jsme místo poctivého výšlapu zvolili kratší variantu vyhlídkového okruhu na maloskalském Kalichu. A dobře jsme udělali. Slunce opět rozpálilo vzduch a teloty šplhaly vysoko nad dvacet stupňů. Ve stínu pískovcových skal se dalo dýchat celkem obstojně, v soutěskách by se dalo říct, že je téměř chladno. Výhledy do kraje byly nádherné a třeba na takové vyhlídce "Kde domov můj" by se člověk vydržel kochat velmi dlouho. Ne tak my. Holky pro krásu krajiny takové pochopení neukázaly a naopak mě hnaly, jen abychom už mohli skočit do přehrady a pořádně se tam zchladit. Najednou žádná rybina nevadila.