Předpověď na neděli hlásila silné sněžení, ale snad jen na Moravě. V Liticích přes noc nespadla ani vločka a tak jsme celkem bez obav nastartovali k dalšímu výletu do kokořínských skal. Tentokrát bylo naším cílem několik kešek kolem Vlhoště. V sedle pod Vlhoštěm jsme hledali první, ale dojít k ní po sněhem pokryté skále nám připadalo dost riskantní a tak jsme si ji nechali na jindy. Ona už jen chůze po značených cestách byla místy dost adrenalinová. Zejména tam, kde jsme museli stoupat po zledovatělých schůdkách, s vyděšeným Quipem na ramenou. Jeho vrtících se dvacet kilo už není žádná sranda. Po první zkušenosti s takovou vzrušující vsuvkou jsme se rozhodli nejít dál do skal. Jen jsme si s holkama vyběhli na kopec ke skalnímu útvaru Husa, kde jsme opět marně hledali schovanou krabičku. Asi se někde skrývala pod sněhem, kterého mezi balvany byly spusty. Alice začala naříkat, že má puchýř a tak jsme si chtěli cestu zkrátit nábližkou. Jenže to nám vymluvila parta trempů, kteří šli proti nám, že je tam ledovatý sráz mezi skalami. Nezbývalo, než pajdat oklikou po žluté nad Kraví důl a pak po modré směrem zpátky k Vlhošti. Pořád jsme ale byli dost vysoko a taky že došlo na sestup. Ten byl zážitkovým vyvrcholením, po kterém Ivča prohlásila, že do skal už nikdy, "NIKDY, rozumíš?!!". Od severu se do nás opíral čerstvý ledový vítr, na krásy pískovcových skal jsem měl náladu asi jen já, možná i pes, ale byli jsme jaksi v menšině, Ženská většina byla ráda, když se otevřely dveře auta a mohli jsme z hodobóžové přírody odjet do teplých postelí...
