Po skutečně dlouhé době se do Hradešína vydalo veškeré příbuzenstvo z Podlažic. 
Jako všichni, fakt. Z dodávky k malému úžasu paní Baťkové v sobotu v podvečer vylezlo osm lidí, v neděli dorazili Monča s Michalem a byli jsme komplet. Nesmírně nám hrálo do ruky počasí. Asi poslední opravdický záchvěv léta s teplotami kolem třicítky nám dovolil vlézt do bazénu a naposledy si ho pořádně užít.
"V kolik jedeme na tu Matičku Zemi?", ptala se rozespalá Klára, když jsme holky v šest hodin budili. V půl deváté máme sraz se Šárovými v Týnu nad Vltavou, abychom pak společně jeli do Českých Budějovic. V devět hodin se otevírají brány Země živitelky a chceme mít na všechno dostatek času. Jen chvíli po příchodu proti nám najednou pochodují mažoretky a za nimi na kočáru přijíždí honorace v čele s prezidentem Klausem, ministrem zemědělství a také s o něco barevnějším kardinálem Dukou. Na proslovy nečekáme jdeme dál. První lepší atrakcí je dvojice loveckých psů v pavilonu věnovaném myslivosti. Holky na nich doslova visí a hrozí, že jim vyhladí lysinu. Po kombajnech a traktorech dráždíme naše chuťové pohárky sousty uzeného pstruha z Rybářské bašty. Vyvrcholením celé akce byly samozřejmě zvířátka. Krávy a býci v kotcích, ukáza drezury kladrubských běloušů, králíci, ovce, prasata a pštros. Právě pštrosí farma se prezentovala vynikajícím gulášem z těchto opeřenců. "Jak to může jíst, takový krásný zvíře!", zhodnotila Alice zhnuseně mou odpolední svačinu. Pak si spravila chuť na výstavě regionálních specialit, kde se holky srdnatě hrnuly ke každému volnému talíři s nabídkou lokálních sýrů, medů, ale i brambor.
V týdnu hice na padnutí, ale v noci na pátek se přihnala studená fronta, která přinesla pokles teplot o 
polovinu a především vytrvalý déšť. Přesto se nás našla pětadvacítka nadšenců, kteří si cyklo výlet do Hýskova nemohli odpustit. 
V pláštěnkách se celkem dalo jet, já ještě na poslední chvíli našel neoprénové návleky na nohy, tak jsem měl i ťapky v suchu. Na pivu u Radotínského ranče nás zastihla zpráva, že palouk v Hýskově je jedním velkým mokřadem a akci tak končíme v restauraci v Srbsku. Vlaková zastávka je jen přes vodu, tak se místo závěrečného stoupání nad Beroun stěhuji s plným bříškem do City Elefantu a mířím do Úval. Ještě si dávám pět kiláků nahoru na Hradešín, aspoň se můžu podívat, v jakém stavu jsou práce na mostě přes Škvorecký potok.
V sobotu jsme vezli Alici do Raškovic, aby se tam na tři dny přidala k ostatní mládeži - kromě Klárky tam bylo i pár Podlažických. Po neděli se totiž v Hradešíně maluje a tak rozhodně nikoho doma nepotřebujeme. Letní sobotu jsme trávili dílem v bazénu, ale taky před branou do zahrady, protože se právě konala akce přeloučského autoklubu Retro Rallye Železné hory. A Raškovicemi projížděli během odpoledne všichni účastníci. Viděli jsme celou škálu veteránů - od pradědečků Aerovek až po nedávné Žigulíky.
"Tak to bylo maso... Koukám do galerie a vidím, že vloni zcela jiste šprušle žebríku vedly až k betonové základne. Nevím, kdy ho kdo ufiknul, ale urezané plochy železa ješte nestacily zreznout. Jako by se nám NO VOLTAGE vysmívala, "Tak co, bobánci, troufnete si?". Zacátek žebríku se chveje ctyri metry nad námi. Jako opicáci to zkoušíme po kosých nosnících stožáru, špickami bot se zapíráme do spojovacích šroubu, jen abychom se dostali na první prícku. Hurá, stojím na ní!. Radeji nemyslím na to jak odtud pozdeji budu slézat dolu. Ted vzhuru! Základní pravidlo horolezce - tri pevné body - pro jistotu praktikuji i na železe. Z dálky se tak vysoká tahle vež nezdála, ted pri pohledu nahoru ješte o neco pevneji sevru prsty kolem ohlazených stupacek. Konecne na vrcholu! Chvíli se kocháme, dáváme pozor, aby nám nespadly fotáky, a pak už honem pryc. Pri prechodu ze žebríku na rámy stožáru se místy s rezavými nosníky až intimne mazlím, dolu mi to jde o neco hur, než pri nástupu. Uf, zaplatpánbuh jsem celý zpátky na zemi, byt zpocený a celý od rzi. Byl to moc velký a krásný zážitek. Ted honem z výšin do podzemí, Epsilon už se dnes na nás taky jiste teší..."
"Lepší podmínky jsme si nemohli přát - letní večer, stav vody stálý (i když mě předchozí logy krapet znervózněly ohledně náhlého vzedmutí hladiny v kanále), žádné deště ani přeháňky. S jistotou, že se určitě namočíme, ani jsme se nesnažili brát na sebe kdovíjaký mantl, ba ani holiny. V sandálech a nalehko jsme se spustili do koryta a vydali se ke vstupu do podzemí. Přivítal nás dost nelibý zápach. "Tak do tohohle nešlápnu!", ošklíbali jsme se nad stojatou smrdutou stokou. Při troše opatrnosti a štěstí se nám dařilo jít po kraji stoky, byť byly cihly místy pěkně kluzké. Jak je už v listingu psáno, potok v odbočce je celkem čistý a tak jsme ohnuli hřbet a vydali se proti proudu až k průlezu k finálce. Všechno šlo celkem hladce, vraceli jsme se stejnou cestou zpátky do Mlýnské. U Epsilonu už se začala v kanále sbírat mlha, byli jsme všichni trochu zapaření a rádi, že jsme si mohli tuto parádní keš vychutnat. Zavzpomínali jsme na Styx, který nám přišel mnohem náročnější. Ale náročnost je tady v Epsilonu určitě velmi proměnlivá a hodně závisí na ročním období a stavu vody. My měli štěstí."
"Jasně, všechny děti touží jet do Blatný! Proč bysme jeli k moři, když máme Blatnou!", prohlásila Klára s nečekaným sarkasmem. 
Ale málo platné, i přes tuto počáteční nechuť a obavy z neznámého počinu jsme odjeli k Blatné do Dolu, na akci 
"Apalucha", kde si to užívají otcové s dětmi. V pekelné výhni nás přivítalo rekreační zařízení Radost a všichni jsme se honem rychle naložili do místního bazénu a nechali si natočit třeboňského Regenta. Týden jsme začali v počtu sedmi otců a jedenácti dětí, 
od středy se počet rozrostl na úctyhodnou tlupu zvící deseti dospělých a patnácti potomků. S pětadvaceti koly na silnici jsme zajisté představovali sen každého automobilisty... 
Cyklovýlety se veskrze odvíjely kolem hledání zajímavého koupání. Hned v neděli jsme dojeli kousek na jih k velkému rybníku Milava, kde jsme strávili příjemných pár hodin. Na pondělí předpověď hlásila nějaké bouřky a tak jsme místo do sedel vlezli do aut a jeli na prohlídku Zvíkova. Kvalitní bouřku s prudkým lijákem se nám naštěstí podařilo přečkat v restauraci na pozdním obědě. Zásadní vyjížďku na kole jsme zahájili v úterý. Hned z kraje jsme se příliš spolehli na staré mapy a pustili se po zelené značce 
u Mužetic do Škvořetic. Leč zelená brzy nebyla k nalezení a záhy se ve vysoké trávě a v kopřivách ztratila i cesta. 
První kilometry jsme tedy zvládli s koly na ramenou a s puchýři od kopřiv na lýtkách. V poledne jsme dojeli do Blatné a v zámecké oboře se (téměř) mazlili s daňky z místního stáda. Poněkud tristně dopadla obhlídka místních žulových dolů, 
kde jsme se chtěli vykoupat. Jarda Hulej si je sice pamatoval z dětství, ale od té doby se v nich opět začalo těžit a pozemky jsou obehnané plotem. Tak jsme se osvěžili aspoň v Pustém rybníku přímo ve městě a pak jeli zpět. Holky toho měly plné kecky, třicet kilometrů 
v kuse ještě nikdy neujely. 
K večeru přišly velmi vydatné lijáky a pršelo celou noc. To nám trochu zkřížilo středeční plány. Měli jsme zamluvené rafty na cestu po Otavě ze Sušice do Horažďovic. Ale k ránu tam hlásili druhý povodňový stupeň a když jsme k řece přijeli, jen jsme zírali na zkalenou masu ženoucí se vody. 
Tam by možná mohl na adrenalinovou projížďku raft s šesti chlapama, ale ne s prckama. Dohodli jsme se s majiteli, že to zkusíme ještě jednou v pátek. A když už jsme jeli takovou dálku, podívali jsme se na nedaleký hrad Velhartice, na rozhlednu Svatobor nad městem, zcela neúspěšně se pokusili dostat na oběd do restaurace U Štěpána ve Vojeticích a cestou zpátky do Radosti jsme našli naprosto senzační koupání v bývalém lomu u Mačkova pod Blatnou. Vození zadků v autě jsme ve čtvrtek opět vyměnili za sedla našich kol a jeli přes Buzice a Skaličany do Paštik, kde se v lese schovává nádherně divoký zatopený lom. Tam jsme si užili skákání do vody ze skal. Skákaly všechny děti, které se k tomu odhodlaly, za morální podpory otců, využívajíce nepřítomnosti matek, které by v tom nepochybně zabránily. V pátek už byla hladina Otavy na normálu a tak jsme se naskládali po dvou dospělých a třech dětech do pěti raftů a odrazili se od břehů Sušice. Bohužel nám začalo po prvních pár kilometrech pršet a mnozí jsme slušně promokli. Naštěstí to nedokázalo zkazit dobrý pocit z celé taškařice a vlastně z celého týdne. Já byl pod bedlivou kontrolou Kláry a Alice, veškeré aktivity a drby každý den poctivě hlásily mamince. Třeba hned v neděli ráno si mě po probuzení Klára proklepla: "Tati, opil ses včera?" "Neopil se, mluvil normálně!", zhodnotila můj stav Alice. V podobném duchu jsme pokračovali celý týden, naštěstí jsem v očích dcer prošel se ctí a všem se nám tato akce líbila.
Před prázdninami jsme potřebovali prověřit stav kol i stav kondice. Tak jsme nasadili helmy a vyjeli na několikakilometrovou projížďku. Hlavně že se koukneme, jestli už se nad Škvorcem dají sbírat třešně. V lese uHradešína jsme tu a tam mezi stromy zahlédli sběrače 
borůvek. A tak jsme taky zastavili, že zkontrolujeme množství a zralost. Některé keříky byly obsypané velkými a výbornými borůvkami, mnoho jich ale bylo smutně prázdných. Když jsme si náležitě zmalovali pusy i ruce na modro, opět jsme skočili do sedel a pokračovali přes Doubek do Třebohostické hospody na limču a pívo. Na 
západě se pomalu začínalo nebe zatahovat, raději jsme rychle dopili. Na kopec nad Škvorcem jsme se vydrápali lesem, Alice s kolem dost zápasila. Třešně se na nás z některých stromů přímo smály. Hlavně proto, že visely z nedostupných větví. Tam, kam se člověk mohl dostat nebo dosáhnout, už bylo všechno vyzobané. Nasbírali jsme několik paběrků pro maminku a davaj domů do bazénu. No, celodenní cyklovýlety budou asi trochu náročnější, uvidíme...
Po nočním dešti jsme se probudili do chladného, ale slunečeného rána. A také do zvuku lesních rohů. To si před žumberským penzionem Marie dávali sraz autoři věnující se myslivecké tématice. Nimrody jsme během dne potkali ještě jednou v Terezině údolí. Ale zatímco oni tam dojeli autobusem, my si tam doběhli po svých s čísly na prsou.
Start letošního SRN půlmaratonu se přesunul na náměstí do Horní Stropnice. Proti loňsku se změnila i celá trať, která se tento rok vine jen českým krajem a ani její převýšení není tak ďábelské jako to minulé. Účast na SRN je omezena sedmistypadesáti čísly. 
Řada z nich už odběhla dříve na trať ultramaratonu (103km) a maratonu. Na startu půlky se tak sešlo něco kolem stoosmdesáti lidí. I naše parta se rozrostla, když se na startovní čáru přidali Rožkovi, jejich známí Holečkovi a 
Petrův bývalý kolega, fotograf a hulič Jarda Vraj.V 11:00 odstartováno. První třetina trasy je víceméně do kopce, ale není vedro, tak to nevadí. Druhá třetina je lahůdková, mírně svažité silničky hezkým lesem, jen do Nových Hradů si musíme vyběhnout strmější kopec. Běh z hradu k řece Stropnici mi trochu připomněl závěrečné stovky metrů na Velké 
kunratcké, ale to už se začínáme nořit do lesoparku v Terezině údolí. Je znát, že se pomalu blížíme k cíli. Někteří závodníci, resp. závodnice řadí vyšší rychlost, některým se sil nedostává a ve stoupání z údolí k silnici nad Horní Stropnici přecházejí do chůze. Já mám 
tak akorát sílu udržet si rovnoměrné tempo a puls. V jednu chvíli mě zachraňuje jakási Lenka, to když se sklopeným zrakem pokračuji v běhu po cestě, zatímco trasa půlmaratonu odbočuje někam k poli. Měl jsem štěstí, podobně jako někteří další. Zato Eva Šimánková kolem sebe nikoho neměla, taky čučela do země a tak doběhla až do Světví a musela se vracet. Na náměstí ve Stropnici nasazuji závěrečný sprint, ale pořadatelé přichystali nepěkné překvapení v podobě asi půlkilometrové nudličky a na to už mi dech vážně nestačí. I tak se dostávám asi sto metrů za Petra Kotka a pásku probíhám v čase 2:08:13.Na hřišti zevlujeme a popíjíme až do páté hodiny, kdy se vyhlašují výsledky, losují startovní čísla v tombole, kde již tradičně vůbec nic nevyhrávám. Duševní a fyzický relax si pak později dopřáváme s vínem u jezu pod romantickou žumberskou tvrzí, nad kterou vychází měsíc a už pomalu plánujeme, kdy si zase někam půjdeme zaběhat...
