"Jasně, všechny děti touží jet do Blatný! Proč bysme jeli k moři, když máme Blatnou!", prohlásila Klára s nečekaným sarkasmem.
Ale málo platné, i přes tuto počáteční nechuť a obavy z neznámého počinu jsme odjeli k Blatné do Dolu, na akci
"Apalucha", kde si to užívají otcové s dětmi. V pekelné výhni nás přivítalo rekreační zařízení Radost a všichni jsme se honem rychle naložili do místního bazénu a nechali si natočit třeboňského Regenta. Týden jsme začali v počtu sedmi otců a jedenácti dětí,
od středy se počet rozrostl na úctyhodnou tlupu zvící deseti dospělých a patnácti potomků. S pětadvaceti koly na silnici jsme zajisté představovali sen každého automobilisty...
Cyklovýlety se veskrze odvíjely kolem hledání zajímavého koupání. Hned v neděli jsme dojeli kousek na jih k velkému rybníku Milava, kde jsme strávili příjemných pár hodin. Na pondělí předpověď hlásila nějaké bouřky a tak jsme místo do sedel vlezli do aut a jeli na prohlídku Zvíkova. Kvalitní bouřku s prudkým lijákem se nám naštěstí podařilo přečkat v restauraci na pozdním obědě. Zásadní vyjížďku na kole jsme zahájili v úterý. Hned z kraje jsme se příliš spolehli na staré mapy a pustili se po zelené značce
u Mužetic do Škvořetic. Leč zelená brzy nebyla k nalezení a záhy se ve vysoké trávě a v kopřivách ztratila i cesta.
První kilometry jsme tedy zvládli s koly na ramenou a s puchýři od kopřiv na lýtkách. V poledne jsme dojeli do Blatné a v zámecké oboře se (téměř) mazlili s daňky z místního stáda. Poněkud tristně dopadla obhlídka místních žulových dolů,
kde jsme se chtěli vykoupat. Jarda Hulej si je sice pamatoval z dětství, ale od té doby se v nich opět začalo těžit a pozemky jsou obehnané plotem. Tak jsme se osvěžili aspoň v Pustém rybníku přímo ve městě a pak jeli zpět. Holky toho měly plné kecky, třicet kilometrů
v kuse ještě nikdy neujely.
K večeru přišly velmi vydatné lijáky a pršelo celou noc. To nám trochu zkřížilo středeční plány. Měli jsme zamluvené rafty na cestu po Otavě ze Sušice do Horažďovic. Ale k ránu tam hlásili druhý povodňový stupeň a když jsme k řece přijeli, jen jsme zírali na zkalenou masu ženoucí se vody.
Tam by možná mohl na adrenalinovou projížďku raft s šesti chlapama, ale ne s prckama. Dohodli jsme se s majiteli, že to zkusíme ještě jednou v pátek. A když už jsme jeli takovou dálku, podívali jsme se na nedaleký hrad Velhartice, na rozhlednu Svatobor nad městem, zcela neúspěšně se pokusili dostat na oběd do restaurace U Štěpána ve Vojeticích a cestou zpátky do Radosti jsme našli naprosto senzační koupání v bývalém lomu u Mačkova pod Blatnou. Vození zadků v autě jsme ve čtvrtek opět vyměnili za sedla našich kol a jeli přes Buzice a Skaličany do Paštik, kde se v lese schovává nádherně divoký zatopený lom. Tam jsme si užili skákání do vody ze skal. Skákaly všechny děti, které se k tomu odhodlaly, za morální podpory otců, využívajíce nepřítomnosti matek, které by v tom nepochybně zabránily. V pátek už byla hladina Otavy na normálu a tak jsme se naskládali po dvou dospělých a třech dětech do pěti raftů a odrazili se od břehů Sušice. Bohužel nám začalo po prvních pár kilometrech pršet a mnozí jsme slušně promokli. Naštěstí to nedokázalo zkazit dobrý pocit z celé taškařice a vlastně z celého týdne. Já byl pod bedlivou kontrolou Kláry a Alice, veškeré aktivity a drby každý den poctivě hlásily mamince. Třeba hned v neděli ráno si mě po probuzení Klára proklepla: "Tati, opil ses včera?" "Neopil se, mluvil normálně!", zhodnotila můj stav Alice. V podobném duchu jsme pokračovali celý týden, naštěstí jsem v očích dcer prošel se ctí a všem se nám tato akce líbila.
Video z akce je
na Youtube
V týdnu hice na padnutí, ale v noci na pátek se přihnala studená fronta, která přinesla pokles teplot o 
polovinu a především vytrvalý déšť. Přesto se nás našla pětadvacítka nadšenců, kteří si cyklo výlet do Hýskova nemohli odpustit. 
V pláštěnkách se celkem dalo jet, já ještě na poslední chvíli našel neoprénové návleky na nohy, tak jsem měl i ťapky v suchu. Na pivu u Radotínského ranče nás zastihla zpráva, že palouk v Hýskově je jedním velkým mokřadem a akci tak končíme v restauraci v Srbsku. Vlaková zastávka je jen přes vodu, tak se místo závěrečného stoupání nad Beroun stěhuji s plným bříškem do City Elefantu a mířím do Úval. Ještě si dávám pět kiláků nahoru na Hradešín, aspoň se můžu podívat, v jakém stavu jsou práce na mostě přes Škvorecký potok.
