Vltava Run 2014

Nechal jsem se ukecat do šíleně znějící akce - štafetový běh od pramene Vltavy až do Braníka, 350 kilometrů nonstop. To je Vltava Run a jeho první ročník. Štafeta naštěstí čítá dvanáct lidí, takže na jednoho v průměru vyjde třikrát asi deset kilometrů. Dali jsme dohromady dvě auta po šesti. V sedm ráno z Kvildy startovala první šestka. Za slušného lijáku, v jehož znamení se nesl skoro celý víkend. Druhá parta, jejímž členem jsem byl i já, měla dost času se v klidu nasnídat a pak v klidu popojíždět na předávky, abychom podpořili vlastní borce. Já měl osmou štafetu ještě kolem Lipna z Kyselova na Frýdavu. Pohodových osm a půl kilometru, přesto jsem rychlost přepískl a začaly mě bolet nohy. Hlavně prsty a nárt na pravé, kterou jsem si před čtrnácti dny namohl a zřejmě jsem nějaký ten zánět šlach ještě úplně nedoléčil. Po doběhnutí našich šesti štafet jsme měli asi pět hodin volno. V Hluboké nad Vltavou jsme se zrestaurovali v hostinci U Záviše a odtud to pak byl jen kousek do Purkarce, kde začínala naše noční šichta. Já přebíral od Jirky Moulíka na hrázi v Hněvkovicích, běžel podél břehu do Týna nad Vltavou a na závěr si užil pěkné dvoukilometrové stoupání od Lužnice do Hostů. Směnu jsme končili v Kostelci nad Vltavou, to už odbíjela pátá, začínalo svítat a na nás všechny padla velká únava. Naštěstí byly při cestě Osečany, kde jsme se u Moulíků pohodlně dvě hodiny vyspali a pak jen kousek dojeli na Živohošť. Tam jsme nastupovali do závěrečných šesti etap, které díky svému profilu byly asi nejnáročnější. Do cíle jsme s finalistou Martinem Lachoutem vběhli společně v čase 31 hodin, 45 minut, dvacátí druzí z třiceti sedmi týmů, které na trať vyběhly. Chlad a vytrvalé mrholení zrovna nenahrávaly bouřlivé afterparty na břehu Vltavy, tak jsme popili pár grogů a pomalu se rozjeli do všech stran lízat si rány a připravovat se na půlmaratón v Nových hradech.

Vinný večer na Hradešíně

Po delší odmlce jsme se rozhodli u nás udělat vinný večer. Zaměřili jsme se na oblast Burgundska, konkrétně na rulandské odrůdy červené a bílé. Sešli jsme se v krásném počtu patnácti lidí, Quip z toho měl velkou radost, ale choval se naprosto dokonale. Téma na dobroty bylo velmi prosté - sýr a olivy, přesto se sešlo i několik masitých pochoutek, zejména Robertův boeuf bourgignon byl zážitek nevšední. Pozotvíraných lahví bylo velké množství, každý dostal bodovací lístek, abychom taky nakonec věděli, co stálo za to. Kvalita se postupně zvyšovala, nakonec jsme byli svědky souboje dvou modrých ruland - novozélandského Saint Clair Pioneer Bull Block 5 2009 a burgundského Faiveley Mercurey Clos Des Myglands 2011. S odstupem se dá říct, že to skončilo plichtou, tato dvě červená vína nad ostatními výrazně čněla a hodnotitelé byli rovnoměrně rozděleni na obě strany.

Cyklovýlet do Polabí

Oproti studené deštivé sobotě se v neděli udělalo krásně, byť stále chladno a nás to lákalo ven na kola. Tak jsem po dlouhé době nasadil na auto zahrádku s cyklodržáky, protože jedzit pořád kolem Hradešína by byla nuda. Sjeli jsme do Přerova nad Labem a odtud už na kole k řece. Po severním břehu jsme místy velmi bahnitou stezkou dojeli do nádherných Byšiček, kam nás zavedla povedená keška, pak dál už po příjemné cyklostezce do Káraného, v bufetu na hřišti u Lázní Toušeň jsme dokonale vymrzli a o to rychleji pak projeli Čelákovicemi zpátky do Přerova. Pěkných 30 kilometrů, holky si pochvalovaly, že se nemusíme vláčet nikam do kopců.

140504 cyklo polabi from Jan Sedlacek on Vimeo.

Klárka s Robbiem Williamsem

Claireton Chorale už několik týdnů zkoušel písničku High Hopes, aby ji vypilovanou zazpívali na koncertě společně s Robbiem Williamsem. Klárka byla stále jako náhradnice, nakonec se ale do výběru dostala a tak jsme ji v sobotu odvezli do O2 arény. Když jsme si pro ni v půl desáté večer zase přijeli, poštěstilo se nám otevřenými dveřmi nahlédnout do sálu, kde právě sbor nastupoval kolem Robbieho a společně začali zpívat. Paráda. Video se objevilo na \Youtube hned druhý den.

Oslavy na Hradešíně

Poslední jarní akce, která se týká narozenin, proběhla. Na Hradešín se sjeli rodiče z Přelouče a až na Matěje všichni z Podlažických. Takže byla chalupa plná. Naštěstí počasí přálo, proběhlo první grilování, hrály se hry a bylo dobře.

Klárka a její 13. narozeniny

Strakonický bubák

"Mami, potřebuju padesát korun na divadlo."
"Na co jdete?"
"Jdeme na Strakonickýho bubáka."

Prachovské skály

Už před týdnem jsme se domlouvali s Šárovými a s Lánskými, že o velikonoční neděli někam vyrazíme na výlet. Padl návrh do Prachovek a nám se celkem zamlouval. Lánští nakonec odpadli, tak jsme se do skal vydali v osmi plus pes. Auta jsme nechali v Prachově a odtud pěšky na skalní okruh. Podobnou cestou jako předloni s rodiči jsme se proplétali skalními průrvami nahoru a dolů až k Turistické chatě, pak druhou stranou přes několik krásných vyhlídek zpět. S Alicí a Zuzkou jsme si ještě před koncem odskočili pro kešku do Bratrské modlitebny, jeskyně, kterou jsme dopoledne při cestě minuli bez povšimnutí. Už tam hledal jiný kačer a společnými silami za pomocí svítících mobilů jsme nakonec krabičku našli. Zelený okruh není žádný pochoďák, po třetí hodině odpoledne jsme došli zpátky k autům. Tak akorát, abychom se pohodlně večer sešli na partičku Macaa, kterou jsem opět slavně prohrál...

Babiččino údolí

Na Veliký pátek jsme si vzali volno, protože jsme potřebovali zajet do Hronova. Po velmi dlouhé době jsme se totiž s Ivčou shodli na posteli do naší ložnice. Obchod, kde ji prodávají, a potažmo i výrobce jsou právě tam. A jen třicet kilometrů daleko se schovává kolem řeky Úpy přírodní park Babiččino údolí. Já tam ještě nikdy nebyl, tak jsem s Ivčinným návrhem souhlasil, Klára s Alicí zrovna zpracovávají Němcovou do školy, v televizi o víkendu běži Babička, vše do sebe krásně zapadá. Procházka je to pěkná, kolem historického vodního mandlu ke Starému bělidlu a k Viktorčině splavu, pak zase zpátky. Jen škoda, že je pátek a všední den, tyto památky jsou otevřené jen o víkendech.

Inženýr

Při úklidu v Aliččině pokoji Ivča narazila na starý nefunkční notebook. "Já si občas hraju na inženýra...", vysvětlila Alice okamžitě.

Jarní rodinné setkání v Průhonicích

Jarní narozeninová smršť proběhla letos v Průhonicích.
 

Alice - 11. narozeniny

Vjesolyje kartinki

Aliččina koláž na stěně v chodbě úvalské základky

Českolipský zvoneček

V početné konkurenci s kompozicí Veni Domine získal Aliččin tým pěknou stříbrnou medaili.

Neviditelná výstava

Už v zimě jsme zaregistrovali Neviditelnou výstavu v Novoměstské radnici a dnes došlo na její návštěvu. Vypravili jsme se tam v osmi společně s Kašperkovými. Vzali nás jako jednu skupinu. Paní v pokladně povídá: "Za vchodem se držte pravé stěny, on si vás tam převezme průvodce Jaromír." Za dveřmi za závěsem jsme se ocitli v černočerné tmě. Jaromír, sám slepý,  nám dal ještě jednou bezpečnostní instrukce a už jsme vyrazili na tápavý hodinový exkurz do světa nevidomých. Děti se "očividně" orientovaly mnohem lépe než dospělí, slyšeli jsme je daleko před sebou, jak vykřikují názvy předmětů, které cestou objevily. Předměty běžné v domácnosti, obchod se zeleninou, ulice, les, ale i muzeum s plastikami, kdes jsme samozřejmě museli přijít na to, co jsou zač. Na závěr jsme se dostali do temného baru, za drobáky nakoupili pití, Jaromír nás obsloužil a zkasíroval a pak si u lahve toho či onoho povídali o životě nevidomých, nástrahách na ulicích, jak se k nevidomým chovat... Venku v sále nás pak další zrakově postižení seznámili s braillovým písmem, s pomůckami, které slepí běžně používají, jak se chodí se slepeckou holí. Holky s páskou přes oči seděly u stolečku a skládaly lego. "Potřebuju žlutou!",uzavřela kapitolu nevidomých Alice...
Po Neviditelné výstavě jsme popojeli k Podolské vodárně. Je dvaadvacátého, den vody, a podolské muzeum je otevřené pro veřejnost. Prohlédli jsme si exponáty a historii vodárenství v Praze, ale přeci jen jsme čekali víc, něco jako exkurzi po samotné vodárně. Ta je však už jen záložní, vodu běžně nečistí a nedodává a nic vidět nebylo. Alespoň víme pro příště.

Letošní cyklopremiéra

V neděli odpoledne jsem Alici vytáhl na kolo. Byla to první cyklovyjížďka v tomto roce. Nejistota byla znát, Alice se na cestě v Babickém lese nějak zakoukala a skončila na nose v mlází. Červená turistická značka se neukázala jako ideální volba, museli jsme přejet tisíc a jeden kořen, přenášet kola přes potoky, nakonec jsme se ale dostali do Třebohostic pod Plachtu a pak zdárně domů.
 

Lyžovačka v Ramzové

Nechali jsme holky uvolnit ze školy a společně s Moulíkovými a Kotkovkami odjeli do Ramzové, do horského hotelu Skiland. Naším cílem bylo obrazit okolní sjezdovky a vyzkoušet, jak se v Jeseníkách lyžuje. Neděli jsme zahájili kopcem Šerákem přímo v Ramzové. Dole téměř žádný sníh, ale v horní polovině sjezdovky to vůbec nevypadalo špatně a tak jsme tam čtyři hodiny drandili. Druhý v pořadí byl areál v Dolní Moravě. O poznání novější, s alpským šmrncem. Ten se ale netýkal jen vleků, ale i cen obědů v chatě Slaměnce, přestože jejich kvalita byla velmi bídná. Slunečné počasí a teploty kolem sedmi stupňů udělaly z některých partií sjezdovky muldovaté pískoviště, ale třeba černá sjezdovka byla až do odpoledne docela kvalitní. Nížeji v údolích už bylo počasí skutečně jarní. Stavili jsme se v sádkách a nakoupili siveny, abychom si zpestřili jídelníček. V úterý jsme odjeli opačným směrem o kus dál až na Ovčárnu pod Pradědem. Jen dostat se až nahoru stojí rodinku čtyři stovky a trochu to člověka hned na začátku naštve. A nahoře? Snad jedinou devizou tohoto areálu je přírodní sníh, které ho tu mají rok co rok dostatek. Ale svahy jsou krátké, lanovky staré, obsluha tristní. Navíc jsem si lyžování moc neužil. Před obědem se Klárka na ledu vysekala a zle si narazila nohu v kyčli. Chvíli jsme odpočívali, pak se jednou sešoupali po sjezdovce do hospody, ale tím to pro ni tento den skončilo. Ani přes noc se pak noha neuklidnila, tak jsme místo lyžování jeli do šumperské nemocnice na vyšetření. Rentgeny neodhalily nic vážného, ale kvůli bolesti přesto dostala Klára berle a na lyže už se v jeseníkách nepostaví. Sono ukázalo výpotky v kyčli, po víkendu budeme muset na ortopedii v Jirnách. Ostatní zatím testovali areál Kouty a moc si ho pochvalovali, hlavně ti menší, protože v horní mírné části sjezdovky je udělaný fun park se skokánky. Na přání prcků jsme tam zajeli i ve čtvrtek a hezky si to užili. Poslední den jsme lyžovačku ukončili opět na Šeráku, Kotkovky totiž odjížděly odpoledne do Prahy, aby se stihly připravit na další týden lyžování ve Schladmingu. Na kopci se střídala hustá mlha s téměř jarním sluníčkem, sníh i nahoře neúprosně měkl, dole na dojezdu se už změnil v úplnou břečku. Ale dojezdili jsme bez zranění. Rozfoukal se slušný vítr, tak jsme ještě před setměním na louce u větrných elektráren provětrali draky. Momo vytáhl i třináctimetrovou růžovku. Přes Aliččin zákaz jsem se navlékl do postroje a pak prožil panické chvíle, když si se mnou drak dělal, co chce. Raději jsem se vrátil ke kormidlování třímetrového padáčku, ten byl tak akorát.

Video z akce je zde: http://vimeo.com/87499846

Vjesolyje kartinki