Divadlo: Korespondence V+W

Na doporučení ségry a taky lákáni vysokým hodnocením opatřili jsme si lupeny do Divadla Na zábradlí na inscenaci Korespondence V+W. Nakonec jsme šli ve třech já s holkama, Ivča se rozhodla raději  podpořit mamku v nemocnici a divadlo oželela. Nápaditá scéna, vyynikající choreografie, hudba a dopisy promyšleně poskládané do jakéhosi dialogu se postaraly o velmi silný zážitek. Alice si poplakala, já si cestou z divadla nesl knedlík v krku až na most Legií. Tereza Boučková o představení napsala:
"Divadelní hra Korespondence V+W vznikla v Brně před třemi lety. V Praze měla premiéru teď, 16. září. Začala jí nová éra Divadla Na zábradlí. Kdysi jsem v tomhle divadle zažila krásné věci, třeba Gazdinu robu nebo Z cizoty. Ale takový emocionální prožitek, jaký se mi stal teď, jsem v divadle, myslím, nezažila nikdy. Podobně hluboké pohnutí mě potkalo snad jen u filmu, u Krejčíkova Vyššího principu. To jsem taky byla zasažena až na dřeň. Korespondence V+W není nic jiného než zinscenované dopisy Wericha Voskovci a Voskovce Werichovi. A jaké z toho režisér Jan Mikulášek, dramaturgyně a autorka dramatizace Dora Viceníková, scénograf Svatopluk Sládeček, autor kostýmů Marek Cpin a tři skvělí, vynikající herci – Václav Vašák jako Voskovec, Jiří Vyorálek jako Werich a Anežka Kubátová jako Zdenička – udělali představení! Divadlo oproštěné od zbytečných rekvizit, gest, akcí. Dopisy. Slova a nic než slova a v nich celý svět. A celá naše krutá doba. Tragédie naší porobené, okupované země, která tak cílevědomě, nemilosrdně a krutě ničila své nejlepší lidi. Nenechala V+W tvořit, nedovolila jim být spolu, vídat se, rozdělila je, roztrhla. Navždy. Dopisy krutě a nemilosrdně zaznamenávající krok za krokem i ty „malé“ rodinné tragedie. Vykořenění Voskovcovo, ať se tomu bránil sebevíc, i šílené manželské hádky a těžké odcizení u Werichů, tragický osud jejich jediné dcery… Skvělí, vynikající herci. Divák s nimi žije a trpí až do úplného konce. Nádherné, strašně smutné, výsostné divadlo. O nás."

Podzimní vandr 2019

Za posledních dvacet let jsme se pokusili Malou Fatru přejít dvakrát. Pokaždé byly podmínky takové, že se nám to nepodařilo. Letos jsme si na to rezervovali čtyři dny a objednali si přímo luxusní počasí. A raději to vzali od severu rovnou na Veľký Rozsutec, aby nám náhodou zase neunikl. Byla to paráda, ušli jsme to, co jsme chtěli, obličeje opálené od sluníčka, kterému jsme tři dny čelili, a ošlehané od čerstvého větru na hřebenech. Více na jdemeven.cz.

Třeboňský půlmaraton

Letošní běžecká sezóna se díky bolavým patám moc nevydařila. Ani příprava, ani závody. Třeboňský půlmaraton je vlastně jediným závodem, na který jsem letos nastoupil, když nepočítám Hradešínský orienťák. Trasa letos byla okružní a hezčí než loni, počasí velmi podobné tomu loňskému, pod mrakem, asi třináct stupňů. Na startu jsme se sešli i s partou z Jablonce, Jitka ve své kategorii doběhla na senzačním druhém místě a došla si na bednu pro dortík. Běželo se hezky, střídali jsme se s Evou Šimánkovou, míli před cílem si ťukli šampaňským s jahůdkou a pak společně doběhli do cíle. Záludná Eva ale startovala asi dva metry za mnou, takže tím pádem byla asi o dvě vteřiny rychlejší a o tři místa přede mnou. Čas 2:10:19 s ohledem na chabou přípravu a problémy s achilovkami vysoko předčil mé očekávání.

Orientační běh na Hradešíně

Na úřední desce se objevila pozvánka pro veřejnost na oblastní žebříček orientačního běhu, který se 12.10. koná přímo v Hradešíně. Taková nabídka se nedá odmítnout a přihlásil jsem se. Start v 11:37. Na hřiště jsem vyrazil v jedenáct, že je času dost. Zapomněl jsem se ale podívat, kde přesně je start a ten byl v lese dva kilometry daleko. Takže jsem se ještě před startem pěkně proběhl. Cestou jsem marně studoval lístek se seznamem kontrol, než mi jeden pán vysvětlil základy. Na startu mi pak mladá holčina od pořadatelů vysvětlovala, jak a kam mám srkat čip, načež jsem zjistil, že třicátá sedmá minuta už proběhla a já vyrazil se zpožděním. Mapa pokrývá Hradedšínský les, což je oblast s mnoha stržemi, potůčky, težko prostupným terénem, ostružiním. S pobavením jsem si vzpomněl na web oddílu OB v Hostivicích, který sem lákal na běh v rovinách u Českého Brodu. S tepovkou na maximu jsem dělal, co jsem zmohl. Na dvou kontrolách jsem ale ztratil kolem dvaceti minut, u jedné z nich jsem musel vyběhnout až na pole k Masojedům, abych se na mapě vůbec našel. Takže jsem nakonec skončil na pěkném pátém místě od konce se ztrátou na vítěze 37 minut. Ale zábava to byla a nic víc jsem od toho nečekal.

Večer s Primitivy

Momo v Branické vinotéce Vína srdcem domluvil ochutnávku vybraných Primitiv, které má majitel rád a má jich na výběr velké množství. Byly to skutečně lahůdky, které si domů člověk jen tak nepořídí.