Vysvědčení 2015

Oba týmy vybojovaly na vysvědčení vyznamenání. Tak jsme ji připravili malé překvapení, tajný výlet do středověké krčmy v Dětenicích. V úterý tam od sedmé večer probíhá program - tanečnice, hudba, souboje, popravy, vymýtání ďábla....  Vřeštění šílené čarodějnice nám porcovalo ušní bubínky, Alici se to ze začátku dokonce lautr nic nelíbilo a své zpruzení si nenechávala pro sebe. Jakmile si ale nacpala bříško, spokojeně vzala hubaté šenkýřky a celý ansámbl na milost.

Oslavy sedmdesátin na Hradešíně

Po loňských megaoslavách Jardových sedmdesátin v Raškovicích došlo i na ženy. Ano, množné číslo je na místě. Sedmdesátku letos v červenci slaví nejen babička Marta, ale v březnu ji dosáhla i její švagrová Boženka Kuchařová. Tak se holky dohodly, že společné oslavy uděláme na Hradešíně. Myslím holky - dcery, nikoliv oslavenkyně. V pátek jsme vyšůrovali, večer dorazila Marcela, aby pomohla obalovat řízky ze čtyř kil kuřecího. Ostatní hosté začali najíždět až v sobotu po poledni. To už na dvoře čekala postavená síť na badminton a kluci s holkama se ochotně pustili do hry. Lidí se celkem sešlo dvacet, obsadili jsme terasu, počasí zůstalo přívětivé až do večera, pak teprve se spustil déšť. Jídla, pití a tlachání bylo na rozdávání, žádnou nouzí asi nikdo netrpěl.

Vinný večer nad Tramínem

Hradešínský Drncák

Nedávno se mě přes plot pan Čadil nenápadně zeptal, co dělám třináctého června. "Asi nic", nenapdla mě žádná smysluplná výmluva, protože jsem začal tušit nějakou léčku. "Tak to můžete jet Hradešínský Drncák!", zajiskřilo mu v očích. Navečer jsme s Šárovými odjeli do Kostelce na pivovarské slavnosti "Kostelecké vysmolení" a když jsem se pak ráno probral, koukám, že jsem se na Drncák zaregistroval, zřejmě ve stavu opilecké nepřemožitelnosti.
Start v pravé poledne, teplota asi třicet stupňů, vedro jak v tropech. Před startovní čárou natěšená šedesátka závodníků. Naprostou většinu cesty jsem už znal. Ve středu navečer jsme s holkama projeli východní část k Šembeře a přes Vyžlovku. Západní část okruhu od Žernovky přes Babický les a ze Škvorce na Hradešín znám zpaměti z běhání.
Borci mi zmizeli z dohledu záhy za Hradešínem. Stejně jsem neměl v plánu žádné ambiciozní představení. S letošní padesátkou najetých kilometrů, a to ještě na pohodu s holkama, budu rád, když těch osmapadesát kilometrů nějak dopachtím. Střídavě se předjíždíme s panem Čadilem. Zpravidla mu unikám bezhlavými sjezdy a on mě pak dojede ve stoupáních. Na hradišti nad Šemberou předjíždím Michala Košťála, ani jsem netušil, že se závodu účastní. Po prvním kole se na obloze začínají sbírat černočerné mraky. V lese přes oranžové brýle skoro nevidím, jaká se udělala tma. Cestou na Vyžlovku začínají nad hlavami burácet hromy a zanedlouho se spouští déšť. Místy krápání, místy liják. Za chvíli jsem zablácený od hlavy k patě. Blatníky jsem si včera frajersky sundal. Červená v Hradešínském lese a první pád, když se mi přední kolo zapíchne do jámy plné bahna. Druhý na sebe nedal dlouho čekat. V Babickém lese na sjezdu pěšinou k potoku mi na mokrém kořenu uklouzne zadek a než se naděju, objímám pařez. Naštestí je to jen odřené rameno. Ve stoupání ze Škvorce k Hradešínu v lese za sebou široko daleko nikoho nevidím. O to víc mě překvapí, když mě na poli, půl kiláku před cílem dojíždí ženská s nápisem Zuzana na zadku. Znám ji, pomáhal jsem jí během první půlky nasadit zadní kolo a taky jsme se párkrát míjeli. "Tak jeď, ty stihačko!", pouštím ji před sebe, protože na nějaký sprint do cíle nemám ani pomyšlení. V cíli měřím čas, asi 3:54 hodin. Přichází pan Čadil, který jel jen jeden okruh. Tak Drncák probereme nad miskou guláše, počkáme na vyhlášení výsledků a je po všem. Celkově jsem na 31. místě. Kdybych se přihlásil jako Hradešíňák do jednoho kola, tak bych býval stál s třetím místem na bedně, sakra...

Silva Nortica 1/2 Maraton

Předpověď počasí hlásila nejteplejší sobotu v tomto roce. A ráno nás okny žumberského penzionu Marie skutečně vítala modrá obloha bez jediného mráčku. Cestou na startovní čáru nám Štěpán Škorpil doporučoval běžet pomalu a hlavně na občerstvovačkách vypít, co se do nás vejde. Tak s tempem mi nemusel říkat dvakrát. Krátce po startu mi i přes nevysokou rychlost vystoupal tep na 90% maxima a neměl se k poklesu. Peleton se mi vzdálil a já zůstal na chvostu s ostatními hlemýždi. Ale nezoufal jsem si. Loni jsem to přepískl a z Nových Hradů jsem se doslova ploužil. Tentokrát jsem měl v plánu si tempo udržet. A šlo to. Lidi nepředbíhali mě, ale naopak. Na obráce v Terezině údolí jsem předběhl Kolomba, cestou do kopce na sedmnáctý kilometr další dva borce a pak k silníci ještě další dva. Konečně Horní Stropnice. Na konci vesnice potkávám v protisměru Mirka s Evou. Čeká mě asi kilometr po silnici mezi poli. Jen na otočku a zpět na hřiště. Nohy mi sice nepříjemně těžknou, ale vím, že je to jen kousek. Náhle se mi ale začíná motat hlava a musím přejít do chůze. Mozek se mi vaří. Na silnici vidím nasprejovaný křížek se šipkou kolem dokola. Nezaměnitelný symbol otočky. Já si ho ale v pomatené mysli špatně vyložil a tak se v mírném poklusu plazím dál. Láteřím, že zase trať prodloužili, ale nic mi není podezřelé. A najednou občerstvovačka a chlapík na mě kouká jak na zjevení. "Tady ale půlmaraton nevede, tohle je trať maratonu!", začíná. A mě to najednou dojde. Otočka nastříkaná na asfaltu, od té doby žádní běžci. Tak se pořádně napiju, jak pan Škorpil radil, a mírným svahem sbíhám zpátky do Stropnice. Kolombo už určitě doběhl a kamarádi zjistili, že jsem se někam ztratil. Na silnici mi jdou naproti holky, jestli se náhodou neválím někde v příkopu. Nakonec se dovalím do cíle, k jednadvaceti kilometrům jsem si ještě dva a půl přidal a místo nadějných 2:30 si zapisuji čas 2:46.