Amadeus

Přesně před rokem jsme večer vcházeli do Státní opery na představení Labutího jezera. Jiný balet než toto či Louskáček se snad v prosinci ani nehraje, tak jsem se začal rozhlížet po činohře. A lístky jsem sehnal do Divadla na Vinohradech na představení Amadeus. Recenze dobré, komentáře diváků na i-divadlo.cz taktéž, tak jsem je vzal i pro holky, byť to není žádná jednoduchá řachanda. Představení se nám moc líbilo - scéna, hudba, herecké výkony, vše parádní, jak to shrnuje i tato recenze Jany Soprové:
Amadeus na Vinohradech je příkladem velké činohry, kterou Töpfer sliboval.
Režisér Martin Čičvák společně s dramaturgem Milanem Šotkem hru poněkud prokrátili, vypustili legendu o otrávení Mozarta i Salieriho nepovedenou sebevraždu. Scénograf Tom Ciller pro inscenaci vytvořil působivou scénu s výrazně rudou platformou a třemi klavíry. Každému divákovi jistě utkvějí v paměti dvě vizuálně silné scény. V jedné z nich se rudá plocha s Mozartem hrajícím na klavír zvedá doslova k nebi, do závratné vertikály. Pro představitele Amadea je to zajisté akrobatický výkon, pro diváka dotek skutečné divadelní magie. Při té druhé, až hororové scéně je za ponurých tónů Komturovy árie z Dona Giovanniho prolomena zeď a ve vzniklé díře se zjeví hrozivé alterego Mozartova otce.
Shafferův příběh, vyprávěný z pozice italského skladatele Salieriho, který ve své době byl v podstatě módní ikonou Vídně, může divák vnímat v několika vrstvách. Někdo ocení napínavý příběh, v němž Salieri promyšleně zničí naivního Mozarta. Jiného zaujmou obecnější aspekty příběhu, onen věčný souboj průměrnosti s genialitou, i střet normálního světa s vnitřním světem umělce. Pro autenticitu příběhu je zásadní vhodné obsazení ústřední dvojice, a takové představitele na Vinohradech naštěstí mají.
Jiří Dvořák svého Salieriho prezentuje jako elegantního, usměvavě suverénního muže s nadhledem. Jeho suverénní sebejistota dostává trhliny pouze ve chvíli, kdy jej nikdo nevidí. Jen jedinkrát dává nahlédnout na oponu své image, když se trapně vrhá na Konstance ve snaze ji svést. Jeho pochyby i nenávist jsou schované či doslova stlačené pod povrchem. Pod skořápkou sterility cítíme spalující oheň ctižádostivého umělce. Jakkoli se snaží Mozarta, jímž pro jeho živočišnost pohrdá, zlehčovat a zpochybňovat, jeho génia nedokáže popřít. Zvláštní směs nenávisti a zároveň oddaného obdivu dodává Dvořákovu výkonu zvláštní jiskru.
Ondřej Brousek má pro Amadea výborné předpoklady. Díky hudebnímu talentu nemusí schopnost klavírní hry jen předstírat. A jeho herecké dispozice mu umožňují vytvořit přesvědčivou podobu neurotického geniálního dítěte, neschopného dospět a fungovat ve společnosti tzv. normálních lidí. Je pro své okolí zároveň přitažlivý i nesnesitelný. Je zranitelný, asociální, nepříjemný svým ječivým smíchem, a nepochopitelný tím, jak se v jakékoli chvíli dokáže ponořit do hudby a nevnímat okolní svět.
Jediná Konstanze v interpretaci Ivany Uhlířové jej dokáže pochopit, protože i v ní zůstává naivita, dětinská otevřenost, a zároveň přirozená ženská empatie. Ostatní postavy slouží jako ilustrační rámec jejich příběhu, a úmyslně postrádají životnost. Císař Josef II. Michala Novotného připomíná povrchnost dnešních politiků–sportovních nadšenců tím, že veškeré věci řeší v přestávkách mezi šermováním. A ostatní VIP jsou pouze společensky animovanými figurkami. Jejich představitelé se vyjadřují jen pantomimicky, zatímco jejich ústy promlouvají jiní.
Pokud jde o celkový obraz inscenace, jisté rozpaky vzbuzuje rádoby novátorské ztvárnění operních scén, nicméně jako celek je Amadeus zajímavou inscenací, která naznačuje možnosti vinohradského divadla jako úspěšné „velké činohry“, jak ji při svém nástupu sliboval ředitel Tomáš Töpfer.

Vánoce 2015

Štědrý den jsme za jarních teplot zahájili vycházkou ke krmelci.Ráno jsme nahonem přichystali ozdoby z mrkví a zeleniny, aby bylo co zvířátkům na stromeček. Před barákem jsme narazili na Královi, co se také chystali někde zdobit a tak jsme se vydali pěšky všichni dohromady i s jejich Ejminou. Pipin z ní byl nejdřív dost nervózní, asi že byl na vodítku, zatímco ona na volno, ale v lese se vše srovnalo, hlavně, když ji mohl neomezeně čuchat mezi nohama.
Když holky po návratu obalily kapry, abychom se tím nemuseli večer zdržovat, přišlo na řadu lití olova, tedy v našem pojetí lití vosku. Samé dobré zprávy - štěstí, bohatství, zábava. Příští rok asi bude senzační. Po pár rozbalených dárcích mažeme do kostela na mši. Holky opět zívají na kůru. Duševně se připravuji na farářovy svérázné proslovy, ale letos se neobvykle umírnil a tak se za jediné extempore dá považovat výčet předků Ježíše až do dvacátého kolene.
Pětadvacátého je setkání v Přelouči. Na mě sedá ukrutný moribundus, hlava jak balón, teče mi z nosu i z očí, chrapot. Zpívání koled musím vzdát, snad příště. Na Štěpána se naopak schází všichni Sedláčkovi u nás. Moribundus nepatrně polevuje, respektive přechází na Ivču. Statečně držíme až do večera, ale po odchodu posledních hostů doslova omdléváme. Následující den nás čeká tradiční bowling se Šárovými. Zatímco by Ivča měla spíš ležet v posteli a kurýrovat se, vrhá koule tak, že v druhém kole vítězí. Ale jako bychom toho neměli dost, domlouváme se na večer na letošní závěrečný souboj v Macau. Vítěze poháru sice ohrozit nemůže, ale ještě je šance zahýbat pořadím na dalších příčkách. Vyhlášení proběhne jako vždy až na Silvestra.

Branická BĚSítka

Momo, Milda a další opět sebrali síly a uspořádali na dvoře za branickou sokolovnou předvánoční BĚSítku s pečením kaprů a vinných klobásek, se svařákem červeným i bílým. Donesli jsme pár vlastních výtvorů, Klára strávila dopoledne u plotny přípravou vynikajících mufínů, po kterých se pak jen zaprášilo. Hlavně to ale bylo milé setkání s přáteli a známými. Po dvou kolech koled jsme zanechali místní bujarému nasávání a odjeli zdobit stromek na Hradešín.

Barborky

Barborky nám letos vykvetly s velkým předstihem.

Nejsme hrdý národ

Nejsme hrdý národ. Jenže jsme tu furt.
Přišel Němec, pobyl a zase odešel a my jsme tady furt.
Přišel mužik, pobyl, odešel a my jsme tady ještě pořád furt.
Přišla Unie, pobude a až se rozpadne, my tu zase budeme furt. Těžko nás porazit, když nebojujeme. A žádný vetřelec nezvládne poslouchat naše vtipy déle jak čtyři sta let, to je vyzkoušeno.
Nestojíme za moc, ale ještě pořád stojíme tady.
To není špatné.

Politika tady stojí za hovno. Svatá pravda. Politici jsou šmejdi, kradou a sousedovi, který je volil by patřilo dát po hubě. Ale je fakt, že je zvolil ve volbách. To znamená, že tady míváme volby. A že na politiky můžeš nadávat nahlas a nikdo tě nezavře?
To není špatné.
Žijeme v drahotě a bídě. Je to pravda. Všechno stojí peníze a těch nikdo nemáme dost. S bídou vyjdou naprosté většině jen na vlastní bydlení, placatou televizi,ledničku, mikrovlnku, pračku, počítač, mobil a aspoň jedno auto do rodiny. Hlady už tady nikdo neumřel sto let. Máme se tak zle, že jsme líní se za lepší prací odstěhovat z Brna do Ostravy, protože je to hrozně daleko a tady máme garsonku po babičce. Čtvrtina lidí má denně na cigára, polovina na benzin do auta a tři čtvrtiny na kořalku.
To není špatné.
Svatá pravda, šéfové obecně jsou na hovno. Pokud ale můžeš nadávat na šéfa,znamená to, že máš práci.To není špatné.
Daně jsou vysoké. Jsou. Jsou nekřesťansky vysoké. Pokud ale musíš platit daně, znamená to, že jsi i něco vydělal nebo něco máš.Horší by bylo, kdybys nic nevydělal a nic neměl.Nakonec to není tak špatné.
Zaměstnanci jsou líní nevděční parchanti.Ale pokud máš zaměstnance, kterým platíš, znamená to, že jsi borec, který dokáže vést firmu a vydělat tolik peněz, že může dát obživu dalším lidem.To není špatné.
Zdravotnictví stojí za hovno. No samozřejmě. Na každém pokoji by měla být telka, všichni by měli mít bílé plomby a právo na okamžitou transplantaci jater. Takhle se musíme spokojit s tím, že pro nás v nouzi vcelku rychle dojede sanitka, že nás nejdřív zachrání a až pak se ptají po průkazce pojištěnce, že v nemocnici platíme jen za karbanátek a že v rámci pojištění dostáváme velice slušné a odborné služby.
To není špatné.
Počasí stojí za hovno. Naprostá pravda. V létě velké vedro, v zimě krutý mráz. Ale nemáme tsunami,ničivá tornáda ani zemětřesení.
To není špatné.
Příroda stojí za hovno. Pravda. Ani pořádné hory, ani pořádné moře, ani pořádná džungle. Ale zas tu nemáme na každém kroku jedovaté hady, chlupaté pavouky, moskyty, v lese na tebe neskočí hladový tygr a pravděpodobnost, že tě do Berounky stáhne krokodýl, je taky poměrně nízká.
To není špatné.
Celé je to tu na hovno. Je to přesně tak. Ale nikdo nás tu nedrží.Můžeme se kdykoli sebrat a odstěhovat se na jiné, lepší místo, kde bude všechno v cajku. A taky nám nikdo nezakáže se vrátit, když zjistíme, že takové místo neexistuje a mnohde je to i mnohem horší než tady. A to není špatné. Přes všechny ty výše popsané kruté hrůzy, ve kterých tady musíme žít,dokážeme každodenně řešit kraviny, jako kdo je baníkovec a kdo sparťan, že v televizi dávají ptákoviny a dokážeme se smrtelně vážně hádat a urážet kvůli tomu, že jeden chce DPH zvednout o procento a druhý o dvě snížit.I přesto si lajsnu prohlásit, že se tady máme jako prasata v žitě, v nejklidnějším koutě galaxie. Nic důležitého tu nemáme, takže nám to nikdo nechce vzít. Nic nám zas tak moc nechybí, takže sami na nikoho neútočíme.Nejsme bůhvíjak bohatí, aby se nám sem stěhovaly hladové hordy, a nejsme zdaleka tak chudí, abychom se ve stěhovavé hordy proměnili sami. Díky tomu všemu sice nedržíme jako národ moc pohromadě, ale zase nás nikdo jako jedince nijak neomezuje a nemá tendence násilím sjednocovat. Pokud existuje na světě místo, kde se může každý v klidu a svobodně rozhodnout, čím chce být, jak chce žít a čeho chce dosáhnout, je to tady. Můžeme studovat, cestovat, podnikat, pracovat, chlastat pivo, dělat cokoli, co chceme. To není špatné. Akorát možná neškodí si to sem tam připomenout. Líbí se mi tu.
Zůstanu tu i příští rok.
Ringo Čech

Pečení cukroví na Hradešíně

Ačkoliv by so mohlo zdát, že je do Vánoc ještě dost času, my nic nenecháváme náhodě. S velkým předstihem se Ivča domluvila s Marcelou a s rodiči, že se u nás tento víkend peče cukroví. Ze sednice se stala menší manufaktura, jedny vykrajovaly, druhé pekly a mazaly. Dům provoněla vůně vanilky. Vyzkoušeli jsme i světýlka na jalovci, která jsme na něm nechali viset přes léto. Zafungovaly bez jediného škytnutí a večer navodily vánoční atmosféru. Tu jsme přiživili pásmem básniček či písniček a následnou tombolou dárečkůvyrobených právě k této příležitosti. Cukroví je v mrazáku, advent může přijít.

Vycházka na Olšanské hřbitovy

Neděle byla výstavně podzimní, navíc téměř dušičková. Nikdy jsme se nebyli podívat na Olšanském hřbitově a dnešek se tedy k takové vlastivědné vycházce přímo nabízel. Z obavy před zcela zaplněným hřbitovním parkovištěm jsme auto nechali ve Strašnicích a k Olšanům popojeli tramvají. U hlavního vchodu se to rojilo lidmi. Ivča někde vymámila plánek s vyznačenými hroby známých osobností. Já do mobilu nahrál multikešku, která nás provedla celým hřbitovem, od těch novějších hrobů až k těm letitým na západní straně. Viděli jsme toho dost, nejvíc nás ale nadchl koberec zlatého listí, který se z javorů, lip a jasanů sypal na pěšinky i náhrobky, a zároveň ho ještě dost zůstávalo v korunách, kde ho rozsvěcovalo listopadové sluníčko.

Jak jsem se ztratil aneb Malá vánoční povídka

Na sklonku léta jsme pořídili lístky do Divadla v Dlouhé na představení Jak jsem se ztratil aneb Malá vánoční povídka. Pořádně jsme netušili, co od toho můžeme očekávat, nicméně komentáře a ohlasy na toto představení zněly lákavě. V pátek večer, posilněni kávou ze Starbucks, jsme usedli na kraj jedenácté řady zcela zaplněného divadla. Úvodní pavlačová rozehrávka nás doslova vtáhla doprostřed dění. Od toho okamžiku jsme se jen nechali unášet vírem poetických a vtipných epizod Pavlíka Tesaře prokládaných hity šedesátých let. A byla to jízda senzační, pro malé i velké.

Recenze Michala Nováka:
"Na počátku byla útlá knížečka pro děti od Ludvíka Aškenazyho. Klíč k její divadelní interpretaci by mohl mít reálnou základnu ve fantazijním náhledu, zpřítomnění kouzla vánočního času nebo autentického výkonu představitele malého Pavlíka. (V knížce Jakuba, ale v Dlouhé Kubu nemají, jen jistého Pavla Tesaře.) Prolog hry skutečně obstarává "jen" stíhačka Pavel, který vlivem snížené viditelnosti se ztrácí z dosahu mateřské základny aneb tatínka. Že vše bude ale úplně jinak, už napovídá stylizovaný nástup herců a bláznivá slovní přestřelka, kterou nechtě rozpoutá zapomětlivý tatínek. Paní Tesařová pláče a z různých koutů se zjevují zvědaví sousedé, počínaje holícím se panem Vondráčkem a konče hystericky upřímnou paní Zimovou (v alternaci Sedláčkovou). Po této smršti, kdy hlediště bylo využito jako pavlačový dům, začíná po rozhrnutí opony pozoruhodná divadelní koláž, jejíž fantazijní základ obohacují hudební a loutkářské dispozice "Vondráčkovců", nadsázka a radost z divadla (na obou zúčastněných stranách). Dramaturgické převedení Malé vánoční povídky do nezkrotné doby před třiceti lety vytváří další rovinu, tentokrát milé poetické hry. Výsledkem je hravá a bezprostřední divadelní revue pro děti a stejně tak dospělé.

Pavel vzpomíná na to, jak se roku užaninevíme kolikátého (...někdy v letech šedesátých) ztratil, a zrovna na Štědrý den. Vešel do Bílé labutě, na Václaváku s čertem vlezl do pekla (hospodského sklepa rockového undergroundu), potkal pána s kaprem, lampáře, tajemnou holčičku z Andersenovy pohádky, až mu nakonec pošťák ukázal podivuhodné loutkové divadlo jeho příběhu...a odevzdal "hodným" esenbákům. Malá vánoční povídka v Divadle v Dlouhé je pojatá jako kompozice několika kontrastních linií (hudební pásmo, poetický příběh, groteska), pospojovaných s lehkostí sněhové vločky. Volné asociace, kterými písně plynule navazují na předchozí text, jsou neuvěřitelně samozřejmé. Tak například z dotazu policisty na Pavlíka, zdalipak umí ronit slzy, nemůže kouzlem okamžiku nevzniknout revuální scéna, při níž je zazpívána píseň Roň slzy.

„Ztrácejte se jen v nejnutnějších případech,” říká Pavlík, v tomto divadle divů, fantazie a radosti to ale fakt stojí za to. Návratu do dětství, potažmo doby posledních pražských lampářů (pod heslem "Co všechno vodnes čas"), nechybí ironizující odstup, to abychom to všechno nebrali tak vážně. Právě jistá nadsázka úžasným způsobem vytváří ten dětský naivní svět, vše je navíc půvabně dimenzováno do dětské pohledové perspektivy. Jelikož Pavlíka představuje dospělý herec, několik postav dospěláků je pohybem na chůdách zvětšeno do podoby démonických loutek (pán s kaprem, lampář, policisté). Na stanici SNB se k tomu přidává bizarní zvětšení kulis a rekvizit. Pavel Tesař přebírá do aranžmá titulní postavy typická dětská gesta, klátivost a intonaci hlasu. Palčáky plandající z rukávů a údiv ze světa kolem ale v duchu celého představení kdykoliv může vystřídat Václav Neckář. Pavel Tesař najednou drží mikrofon a fantastickou imitací zpěvákova hlasu se divadlem rozezní ´Tu kytáááru jsem koupil kvůli tobě...´. Diváci šílí nadšením. I napodobení pohybových klišé zpěváků 60. let je dokonalé.

Po té, co je ke scénické realizaci využita kresba z Aškenazyho knížky Pavlíkova létání, začíná revuální linie bloudění Prahou, která umí nádherně šokovat divadelní fantazií. Velké dopravní značky a semafory umístěné na koloběžkách rozpohybují herci - koloběžkáři, čímž ztracenost malého hrdiny v ruchu velkoměsta patřičně vyniká. Koloběžkáře rychle střídá módní přehlídka v obchodním domě. Pavlík zvědavě okukuje, byť je za to v pohybové etudě na zadním prospektu jeviště peskován cholerickým prodavačem. To se ovšem již odehrává za ryčného zvuku písní. Obdobně divoký rytmus následující semaforské Marnivé sestřenice je ukázkou elánu herců, využívajících k zapojení do hudební produkce kdeco, i sudy. Čertovská company v gumových zástěrách (jinak přikulovači a jiný personál v hospodském sklepě) řádí v takovém tempu, až to diváky zvedá ze sedadel. Semafor, Neckář, Beatles…ať žijí 60. léta!

Jak jsem se ztratil je v Dlouhé také dost o magii divadla. Výrazně ji podporuje nostalgické vzpomínání, snad též sentiment. …Poslední pražský lampář rozžíná staré malostranské lucerny údery kovovou tyčí, považte…jako zvonkohru. Ve světě fantazie vzniká nádherná vánoční píseň. Scéna, která svou jednoduchou poetičností předčí kdejaké složité imaginace. Diváci snad ani nedýchají. Jako by se zastavil čas. Do nostalgického výjevu se pod lucernami objevuje tajemná holčička se zápalkami. Půvab tohoto momentu upomíná na bytosti, které lze přece spatřit jen dětskýma očima. Je to až dojemné, když Pavlík zve holčičku na polívku a v mrazu ji chce zahřívat vlastním dechem. Úsměv a dojetí jsou vlastní i scéně u pošťáka Klementa. Konvička na čaj si tam též zpívá vánoční koledu - Purpuru, k vánočnímu stolu je přizvána i kobylka Karlička (vlastně on je to kůň, ale na tom nesejde), která umí troubit na trubku. Zejména dětské publikum vzápětí nadchne výstup loutek z Pavlíkova příběhu. Pro velké diváky může být zajímavá předchozí projížďka malého Pavla poštovním vozem. Je pojatá jako stínové divadlo s doprovodem filmové projekce černobílých záběrů Prahy 60. let, které zakončuje výjev vpádu ruských tanků v osmašedesátém. V kontrastu na druhou Pavel Tesař alias Neckář zpívá Chrám sv. Víta...

Neustálý kontrast jako elementární dramaturgický předpoklad inscenace je vytvářen ironizující zkratkou. Ta se stává příznačnou i pro většinu reálných scén příběhu. Buď ve spojení s metaforou (rockové peklo, groteskní karikatury policistů), nebo ve své nejprostší podobě, kdy se například Pavlík vrací domů. Vplynutí do epilogu je místo hraní na city účelně shozeno Pavlíkovým sdělením, jak se policajti s tatínkem opili a říkali si Jardo. Dobře mířená tečka za náramně legrační (přesto pořád poetickou!) scénou na policejní strážnici. Koexistence divokých gagů a křehké poetičnosti večera vytváří z této inscenace neuvěřitelně krásný a bezprostřední divadelní tvar. Už hodně dlouho se mi nestalo, aby celé divadlo řvalo. Ne pro nějaké generační spříznění, tady řvali diváci velcí i malí. Přídavky neberou konce... Jediný nedostatek celého představení, několikráte i odposlechnutý foyerovým šmírákem, je, že je to "krátký"!

P.S. Matejka jako pošťák je okouzlující (jestli to Matejkovi na jevišti nesluší víc, když tolik neřve...). Jan Vondráček s Martinem Velikým jako přihlouplí esenbáci jsou jedineční (nejlepší groteska současného divadla...). Poslední pražský lampář Peter Varga s magickými lucernami mě dostal (za posledních 10 let jsem na divadle nic krásnějšího neviděl...). No, ani ty krátké sukně jistých hereček nebyly špatné (v těch šedesátých to muselo být fajn...)."

Vandr do Lužických hor

Signál - festival světla

Odpoledne se přes Čechy přehnaly intenzivní přeháňky a pršelo ještě k večeru, přesto jsme se vydali do Prahy podívat se na světelné instalace festivalu Signál. Asi jsme nápad neměli sami, na Janáčkově nábřeží jsme se nechytli, ažhlouběji na Smíchově. Kašperkovi na nás už čekali na mostě nad Střeleckým ostrovem, kde se nacházela první instalace Magická zahrada. Barevně nasvícené stromy s uměle vytvořenou mlhou mezi nimi, do toho kulisa Hradu v pozadí, byly skutečně magické. Tančící kostky na piazzetě Národního divadla nás příliš nezaujaly, ze stroboskopických panelů s vibrózním zvukovým doprovodem na náměstí Republiky se nám dělaly mžitky před očima. Ungeltem jsme prošli na Staromák a shlédli povedený, na míru šitý videomapping The Dive na palác Kinských. Tady už počet lidí narostl a v Kaprovce to pak byla doslova tlačenka. Síť 1.26 před Rudolfinem nás lehce zklamala, zato nadšení jsme byli z téměř komorní, meditativní instalace Mondes ve Vojanových sadech, kde mezi stromy chaoticky poletovaly stovky světlušek. Interaktivní show Wide/Side u Hergetovy cihelny byla působivá, jen naše holky se nechtěly nechat promítnout na plátno jako duchové. A kromě toho byla na tuhle atrakci celkem dlouhá fronta. Na Kampě jsme si prohlédli poslední dvě instalace - polskou Horizontal interference a decentní českou M-B Tuned. Tím se náš okružní výšlap Prahou uzavřel, beztak už hodiny ukazovaly čtvrt na dvanáct.

Školní sraz

Po dvaadvaceti letech podala spolužačka Martina Henzlová hrdinský výkon, sehnala dohromady kontakty snad na všechny spolužáky z našeho ročníku ČVUT a zorganizovala sraz v Dočkalově mlýně u Havlíčkova Brodu. Sešlo se nás poctivých pětačtyřicet a bylo to velmi příjemné setkání.

Operák

Před deseti lety měl LeasePlan první kulaté výročí a v rámci oslav tehdy s úspěchem natočili písničku s vlastním textem na melodii Dynamitu od Olympicu. Letos slavíme dvacítku a někoho ve firmě napadlo zase něco natočit. Volba padla na Operák našroubovaný na Černé anděly od Lucie. Text jsme dostali den předem a hned hurá do studia v Košířích. Byla to velmi zajímavá zkušenost, sám zavřený v odhlučněné nahrávací místnosti, před sebou jen mikrofon a ve sluchátkách slyšet jen hudbu,pokyny režiséra a sám sebe...

Trosky

Přes desítky výletů do Českého ráje jsem vlastně nikdy nenavštívil hrad Trosky. To bychom měli napravit, řekl jsem si a naplánoval výlet kolem nich. Jak se ukáže, hrad samotný mi i nadále zůstane odepřen. Auta jsme nechali na parkovišti pod hradem a vyrazili na okružní výlet. Nejprve po červené z kopce do Tachova s malebnými chaoupkami a dál do údolí k Vidláku.Tam jsme s Alicí a se Zuzkou odlovili na skále první kešku. Pokračovali jsme naučnou stezkou Podtroseckými údolími kolem Věžáku (honem jsme se pak museli doma kouknout na Jak dostat taínka do polepšovny) a pak se začali pomalu vracet do kopce kolem Podsemínského mostu, Nebákova a přes Troskovice zpět k Troskám. K nim jsme dorazili chvíli před čtvrtou, což je zavírací hodina hradu. Takže jsme místo prohlídky raději zalezli do místní restaurace na kávu a čaj. Ono totiž celý den bylo kolem deseti stupňů s čerstvým větrem a ne všichni jsme na takovou teplotu byli náležitě oblečení.