Feraty v Solné komoře

Letošní vandr jsme pojali po delší odmlce trochu lezecky a pustili se do několika vybraných ferátek v okolí Hallstattu. Více na www.jdemeven.cz.

Pan Kaplan má třídu rád

Dostali jsme od Kašperků tip, že koupili lístky na hru divadla ABC "Pan Kaplan má třídu rád" a že na rezervacích ještě volná místa viděli. Hned jsme otevřeli počítače, protože tenhle kus je povětšinou beznadějně vyprodaný. A navíc už ho hrají maximálně jednou za měsíc. Jako zázrakem jsme dostali čtyři místa vedle sebe a tak jsme se mohli vypravit za kulturou. Rozhlasovou hru umíme zpaměti, moc jsme byli zvědaví na divadelní ztvárnění. A zklamaní jsme rohodně nebyli.

Recenze: Nová hra Pan Kaplan má třídu rád překvapila a pobavila nejen divadelní veřejnost, ale konečně vymanilaMěstská divadla pražská z jejich vlastní křečovitosti. 

Židé si umějí dělat legraci nejen ze sebe, ale i z historie, byť plné hrůz. Muzikálové zpracování humoristického románu Leo Rostena nabízí mistrovství slovních hříček a známých melodií zasazených do New Yorku v době 2. světové války. Příběh hry Pan Kaplan má třídu rád se odehrává ve školní učebně, kde mají emigranti jako hlavní předmět angličtinu. Skrz přeřeky přitom odhalují svou touhu po návratu domů a nenávist vůči nacismu. Velká poklona zde patří překladateli Antonínu Přidalovi: české ekvivalenty anglických zkomolenin, které provázejí celou hru, jsou výjimečné.
Početné herecké obsazení tentokrát funguje bez napětí a strnulosti, jako tomu je například ve hře Naše městečko, či bez naprosté zmatenosti Tristana a Isoldy. Oldřichu Víznerovi jeho herečtí kolegové bez problému sekundují a Jitka Smutná v roli afroamerické uklízečky odhaluje své silné pěvecké schopnosti. Hudební vsuvky v podobě lidových písní, jazzových či bluesových melodií nebo například česká předělávka židovského tanga - Hitler, ty stará prase - spolu s tanečními kreacemi pohodlně strčí do kapsy současné pražské muzikálové paskvily.
Je otázkou, zda scény Divadla ABC a Rokoka udrží vyšší laťku a nepohoří ve zpracování filmového opusu Larse von Triera Prolomit vlny, jehož premiéra se plánuje na 7. února. Pan Kaplan má totiž rád nejen třídu, ale tentokrát i vděčné publikum. 

ZOO Ohrada na Hluboké

Šárovi nás zlákali k výletu do jižních Čech, konkrétně podívat se do ZOO v Hluboké nad Vltavou, které rok od roku roste a z několika kotců se šumavskými živočichy se stala skutečná zoologická se zvířaty z celého světa. Ta šumavská zvířátka nicméně zůstala a tato expozice rozhodně zahradě nedělá ostudu.
Z Hluboké do Týna je to co by kamenem dohodil, stejně bychom jeli kolem, a tak jsme se stihli otočit v informačním středisku jaderné elektrárny Temelín. Přestože už zbývala jen hodina do zavíračky, podařilo se nám přemluvit paní průvodkyni, aby nám ukázala mlžnou komoru, největší v republice. Kondenzační dráhy protonů a elektronů předváděly uhrančivě magické divadlo, pak jsme si prošli povedenou veřejnou expozici a zakončili u kávy z automatu za sedm korun. Prima!

Babický trail 2014

O prázdninách jsem běhu moc nedal, poslední tři týdny jsem netrénoval skoro vůbec, přestože jsem byl už zaregistrovaný na letošní ročník Babického trailu. Slabá vůle. Na start jsem si dojel na kole, vyzvedl číslo a obhlížel ostatní běžce. Start ve 12:15. První tři kilometry mírně z kopce či roviny. Držím se zadního chvostu peletonu. Pak stoupání, peleton se mě nemilosrdně opouští. Kolem mě zůstávají ženy, není to špatné. V druhém kole jim trochu utíkám, dokud se cesty svažují. Ale tak dva, tři kiláky před cílem se v nich kdesi bere síla zrychlit a postupně mě předbíhají. Jedna z dam překrásně voní. Rád bych se za ni zavěsil a zpříjemnil si to utrpení. Vzdaluje se mi. Za mnou zůstává skutečně jen několik jedinců ještě o trochu zoufalejších, než já. Posledních pár zrádných kořenů, kaluží a konečně cílové bahno. Čas 1:03:53, o minutu a půl horší, než předloni. Příště líp! Výsledky zde.

Edward Hopper - Chop Suey

Dočetl jsem knihu Pád o Simona Mawera. Dvakrát se v ní hlavní hrdinové odkazovali na obraz Edwarda Hoppera "Chop Suey". Rád jsem si opět připomněl jeho obrazy.

Houbařské žně na Vysočině

Na serveru Kde rostou jsem vyčetl, že na rozdíl od Hradešínska lidé na Vysočině chodí houby s kosou a domů nosí nůše hřibů. Ivča na sobotní odpoledne domluvila, že navštívíme rodiče v Raškovicích, tak jsme se ráno rozjeli východním směrem až za Hlinsko do Žďárských vrchů. Auto jsme nechali na křížení s červenou turistickou značkou, asi 2 km pod Devíti skalami, a zvolna vešli do lesa. Záhy jsme měli ohnuté hřbety a košíky plnili prvními podhříbky. Během hodiny jsme je naplnili. Alice jako první, protože vybírala jen ty největší (a nejnacucanější) jedince, do mého koše pomalu přibývaly mladší a menší houby. I tak jsme k Devíti skalám došli všichni naplnění až po okraj. Na vyhlídku se mnou nikdo nechtěl. Únava. Tak jsme s Alicí alespoň odlovili kešku a za hřmění z nebezpečně blízkých temných mračen jsme pomalu došli zpět k autu a toto houbařské eldorádo opustili.