Pouštíme draky

Nádherný den a na rozdíl od soboty se i vítr rozfoukal. Tak jsme místo odpolední vycházky nabrali Quipa a veškeré draky a odjeli do Třebohostic na oblíbený kopec Na Plachtě, abychom si zalítali. Loni jsem pořídil druhého dvoušňůráka, ale tehdy na něj nedošlo, takže měl dnes premiéru. A létal naprosto úžasně. Svižný, nárazuvzdorný, dokonce se dá říct, že je i útočný. Alici se totiž podařilo za letu tímto drakem přefiknout obě šňůry od starého draka, kterého zrovna pouštěla Klára. A Quip? Ten seděl schovaný za autem a na draky štěkal a skákal, kdykoliv se jejich bzučení přiblížilo.

Divokej Bill Doma

V rámci patnáctiletého působení skupiny Divokej Bill se letos konalo jejich turné po různých velkých městech Česka. A 21. září se vrátili do domovského města Úval, aby tady spustili svůj bonusový, šestnáctý letošní  koncert a zároveň pokřtili svoji novou desku "15".  Lístky byly rychle pryč, stihli jsme ale nakoupit pro nás i pro Kašperkovic. Ti dorazili, když už měli předskokani odehráno a Miloš Knor svými výstupy na stojáka vyplňoval čas, aby se mohla připravit stage pro hlavní skupinu. Divokej Bill hrál až do půl dvanácté. Alice byla unavená, takže jsme se sbalili a odjeli domů. Ostatní z ulice zůstali na after party, která se asi dobře rozjela, protože ještě o půl páté ráno na pódiu vyhrávali všichni členové Divokýho Billa. To si zase jednou Úvaly užily...

Je to magor...

Po páté jsme se dnes sešli s Ivčou a s Quipem ve Velkých Popovicích před veterinární ambulancí. Quipovi byl rok a my jsme chtěli vědět, jestli má v pořádku kyčle, když jako magor všude skáče. Lidí jak máku, čekali jsme přes hodinu, než jsme se dostali na řadu. Při vyšetření pohmatem jsem musel psa držet v kravatě, jinak by asi doktorovi ukousnul ruku. Nebo obě. "Je nějakej vykolejenej, to chci vidět, jak ho udržíte pod rentgenem...", odtušil. Já mu znehybnil hlavu, Ivča ho jak ve svěráku držela za nohy a tak se dílo podařilo. "Kyčle má jak šampión, s nima nikdy problémy mít nebude. Ale je to magor...", povídá pan doktor Truhlář, když nám dává výsledky. Jeho paní chce Quipa odměnit piškoty, ale ten je jen plive na zem. "To je ale magor...", kroutí hlavou paní Truhlářová. Doma se přivítal s ostatními a hned se postavil před zeď, aby mohl skákat na stíny, co se na ní promítají. Co bychom po něm mohli chtít. Je to magor...

Lendlův Mucha

Téměř za pět dvanáct jsme se vydali do Obecního domu prohlédnout si Lendlovu výstavu sbírky plakátů a obrazů Alfonse Muchy. Duchem jsme se vrátili do doby na přelomu devatenáctého a dvacátého století a nechali na sebe působit reklamy na divadelní představení, na alkohol, na sušenky...  a shodli se, že Muchovy reklamí práce se nám z jeho tvorby líbily asi nejvíc.

Bohdanka

Rádia předpovídala poslední skutečně letní víkend, tak jsme se Šárovými domluvili výlet. Padl návrh podívat se na unikátní dřevěnou rozhlednu Bohdanka, která stojí nad obcí Bohdaneč několik kilometrů za Kutnou Horou. Navíc tam mají asi devítikilometrovou poznávací stezku, která mimo jiné vede kolem sklářské huti Jakub v Tasicích, bude se na co koukat. A taky bylo. V sobotu jsme odjížděli z Hradešína už po osmé hodině a krásným ranním oparem za hodinku dojeli do Bohdanče. Vystoupali jsme ke vskutku impozantní rozhledně, ale byli jsme tam příliš brzy, do otevírací doby jsme si museli ještě dvacet minut počkat. Alespoň byl klid na odlovení místní kešky. Ženské s Quipem zůstaly pod rozhlednou, jinak jsme všichni vystoupali dvěstěšestnáct schodů až pod střechu rozhledny. Krajinu stále halil mírný opar, takže jsme na Krkonoše nebo Orlické nedohlédli. Ale i tak byl po okolí nádherný výhled. Z Bohdanče jsme se vydali po šipkách okruhu "Historie českého sklářství", aby se nám cesta asi po kilometru ztratila pod nohama. Díky orientačnímu smyslu jsme na ni na kopci opět narazili. V lese jsme se nakazili houbařskou mánií, z mechu na nás koukaly čerstvé hlavičky podhříbků a babek a tak jsme během půlhodiny měli víc než dost. Po poledni jsme dorazili do Tasic, kde je deset let zavřená sklářská huť, která snad jako jediná u nás má vše původní a stal se z ní skanzen. Bývalý sklář nám během prohlídky o všem zasvěceně povyprávěl, i o tom, jak se tam v osmdesátých letech točil seriál "Synové a dcery Jakuba skláře" a jak se pan Munzar skutečně učil foukat sklo do forem. Jsme na šestou zváni na Hradešíně k Lánským, že měl Standa čtyřicetiny a že mu hasiči jen vypili kořalu, ale z připraveného masa moc nepojedli, tak prý ať jim s tím přijdeme pomoct. V galerii sklárny nám padl do oka jednoduchý elegantní tuplák místní výroby a tak abychom nepřišli s prázdnou, jsme ho Standovi přivezli. Okruh zpátky do Bohdanče jsme dokončili trošku v tempu, protože čas přímo letěl. Děti lkaly, že jsme se nikde nestavili na oběd. "Víš jak dlouho už jsme venku? Osm hodin!", stěžovala si ztrhaně Klára a během cesty domů tvrdě usnula. Asi to nebylo tak zlé, protože u Lánských s holkama lítaly venku až do pozdních hodin...