Po velmi, velmi dlouhé době, asi tak po celém čtvrtstoletí, jsem se znovu podíval na film Vinnetou. Samozřejmě i s holkama. Velká akce. Pořád je to prima biják, jen nevím jestli i pro holky. Když zloduch Santer v závěru filmu visí za jednu ruku nad proastí a dole na něj čekají kopí Apačů, Klára prohlásí: "Má pěkný boty...."
O den dříve, ale na druhé straně je sobota a to se oslavuje o něco lépe než v neděli. Na šestou jdeme ke Králům, u nás doma je necelých šestnáct stupňů a to by se k nám asi nikdo moc nehrnul. Madla s Adámkem nás už vyhlížejí. Bez velkých průtahů se pouštíme do dlabání dýní. Naše jsou odleželé, pořídili jsme je už před třemi nedělemi u silnice. Jedna z nich začíná trochu řidnout, snad ještě nějaký ten den vydrží. Holky si navrhují 
ksichtíky podle sebe, jen jim je pomáhám vyřezat, aby si nerozkrájely svoje pacičky. Ještě svíčku a hurá na verandu, tuříny naše i Králových pěkně v řadě vedle sebe. Děti jdou celou akci oslavit po svém do patra, my si otvíráme lahvinky lahodných bílých, abychom svaté i pohanské duše v žádném případě neošidili...
Dopoledne jsme vyzkoušeli za barákem, jak draci létají, nebo spíš nelétají, vítr se tam co chvíli ztrácel. A protože foukal jihozápadní, vyjeli jsme odpoledne nad Třebohostice Na Plachtu. Tady skutečně dulo stále a dostatečně. Aliččin nový drak jednošňůrák plachtil bez problému a vítr byl silný i na kreace s velkým dvoušňůrákem. Klářina draka jsme zřejmě někam zabalili během vyklízení předsíně, tak trénovala s velkým. Párkrát to napálila přímo do země, ale nakonec s rogalem vydržela mávat ve vzduchu docela dlouho. Stejně tak i Alice. Asi se porozhlédnu po menších dvoušňůrácích, abychom si zalétali všichni.
Nad hlavou nám bouchají o trámy cihly a kyblíky s betonem, doma je sychravo, raději prcháme ven. Dlouho jsme nebyli společně na procházce v Praze, tak necháváme auto v Hostivaři a Áčkem se necháváme zavézt na Staroměstskou. Lidí tradičně tisíce, proplétáme se mezi davy turistů. Holkám to nevadí, stejně jsou nejlepší krámky se šperky, figurkami, loutkami a cetkami. Co chvíli stojíme. Před Karlovým mostem je fakt husto, 
to samé i na něm, celý svět se sjel do Prahy... Teprve na Kampě si můžeme trochu vydechnout. Zábradlí mostku u Velkopřevorského mlýna je celé ověšené visacími zámky, čerti 
vědí, jaká akce tady kdy proběhla. V Mostecké jsme zamířili na dvůr jednoho z domů, kde jsme se v nenápadné galerii kdysi kochali obrazy JŠ. Ale nájemce se změnil, a dneska tu měli jen 
jakousi abstraktní modernu. No nic. V Cihelné ulici je keška v nejužší uličce v Praze. Je tak úzká, že se v ní dva lidé nevyhnou a proto tam "provoz" řídí semafor. Bohužel vede jen do vinárny, pod schody čeká číšník a s vlčím úsměvem se 
příchozích ptá, co si dají. Na kešku tedy nedojde, asi bychom se museli nejdřív usadit na venkovní zahrádku. Poslední dnešní odlov u Mánesova mostu nám hatí jakýsi pracovník ochranky, co se promenáduje přímo kolem místa, kde má 
být pokládek ukrytý. K odchodu se nemá, začíná pršet a tak se raději klidíme my na nedalekou Malostranskou a zpátky na periferii.
Na úřadě jsme dostali pozvánku na malý hromadný cyklistický výlet z Hradešína do Tismic. Tam se totiž sjedou zástupci z většiny okolních obcí, kudy vedou nově otevřené cyklostezky Pošembeřím. Nazvat akci 
hromadnou by bylo trochu nadsazené, já s Klárkou a s Alicí jsme tvořili polovinu skupiny. Když bylo jasné, že se nikdo nepřidá, vyjeli jsme směr Přišimasy, Klepec, Limuzy a pak po silnici do Tismic. Byť bylo skoro jedenáct a sluníčko 
svítilo, teploměr ukazoval jen pár stupňů nad nulou. Holky proto cestou dolů neskutečně skučely, že jim umrznou a upadnou prsty na rukou. Až limonáda na tismickém hřišti jim spravila náladu. Slavnostní otevření cyklostezek proběhlo fajnově, pro děti tam zorganizovali závody kolařské zručnosti. A protože vítěz vždycky dostal čokoládové lízátko, jezdila Alice jednu rundu za druhou, dokud odměny nedošly. My s Klárkou jsme si zatím pochutnali na klobáse a když jsme se dosyta vyblbli, naskočili jsme znovu do sedel, abychom se vydali vzhůru do Hradešína. Vzali jsme to přes Mrzky a pak kola tlačili po lesní cestě až skoro k Hradešínu, k Aliččině veliké nelibosti. Bez jídla ("klobásu nejim...") začala hrozně prudit, tak jsme si cestu užili...
