Berlín

Jablonečtí ochotně souhlasili, že nám pohlídají holky a my se s Ivčou mohli vydat na dlouho plánovanou víkendovou poznávací couračku do Berlína. Oba jsme tam byli kdysi dávno coby malé děti a nic si z tehdejší cesty nepamatujeme.
Měli jsme menší problémy najít hotel Alecsa, panelák s nenasvíceným štítem mezi ostatními zanikal, ale nakonec jsme se dostali až na pokoj. Trochu ratejna, ale nejeli jsme se zavřít mezi čtyři stěny. Nejbližší hromadná doprava - stanice S-Bahn je mimo provoz. Paráda. Zřejmě bude nejjistější poodjet zítra autem někam k normálnímu metru a s tímto rozhodnutím se odebíráme na večeři do útrob sídliště, do poměrně útulné Sardinské restaurace Il Porto.
Sobotu začínáme u monstrózního hitlerovského olympisjkého stadiónu, kde také necháváme zaparkované auto. U-Bahn nás vyklopí na hlavním nádraží, působivé moderní stavbě, kde se vlaky i lidé kříží v několika úrovních. Člověk se neubrání srovnání s našimi hlaváky a jen si povzdechne. Před budovou Bundestagu je předlouhá fronta, která se během deseti minut ani nehne. Tak návštěvu známé kupole vzdáváme a pokračujeme k Brandenburské bráně. Mysleli jsme, že je tady vše od sebe vzádálené víc, ale pod branou jsme hned a podél bulváru Pod lipami na Friedrichstrasse jakbysmet. Ve velkém knihkupectví kupujeme praktickou mapu centra a jedeme pár stanic k místu bývalého přechodu mezi východním a západním Berlínem, k Checkpointu Charlie. Je tady docela tlačenice. Dvacáté výročí pádu berlínské zdi se blíží. Přes křižovatku je dlouhá zeď plná dobových fotografií a popisků, a samozřejmě spousta návštěvníků. O kus dál pak už potkáváme zbytky berlínské zdi. Právě jedou kolem trabanti. Iluze totality je dokonalá...
Postupimské náměstí, kdysi pustá oblast, kudy zeď procházela, se pyšní moderní architekturou, i jedinými berlínskými "mrakodrapy". Sony Center pak představuje zajímavou architekturu a pulsující bod s řadou kin, kaváren, obklopen moderními muzey. Pomalu uzavíráme kolečko, když cestou k Brandenburské bráně zastavujeme u památníku obětem holocaustu. Dechberoucí monument velikosti fotbalového hřiště v centru Berlína. Dospělé šedé kvádry vedou k zamyšlení, děti zde nacházejí báječné místo pro schovávanou. Asi to tak má být. Na místě Hitlerova hrobu lovíme kešku a ještě se jdeme projít na Gendarmenmarkt, než odfrčíme stranou centra na nějaké nákupky a sklenku vína v příjemné hospůdce. Venku začíná seriózně pršet a my ještě chceme vidět Potsdarmer Platz za tmy, na snímcích v průvodci je atraktivně nasvícený. Zmrzlí a promoklí jím proběhneme, ale všude jen bílá světla, nějak odvázaní z toho nejsme.
Po odhlášení z hotelu v neděli ráno odjíždíme na východní část. Kdesi mezi paneláky necháváme auto a metrem se svážíme na Alexanderplatz. Je zamračeno, mrholí, rozhledna televizní věže se co chvíli ztrácí v mracích, upouštíme od plánu vyjet nahoru a kochat se berlínskými panoramaty. Místo toho zamíříme na Museumsinsel do Alte Nationalgalerie. Ne že bychom měli v úmyslu projít veškerá místní muzea, ale tato glaerie nabízí výběr francouzských impresionistů. Než se k nim však dobereme, setkáváme se převážně s německým malířstvím. "Nesnáším, když jsou na obraze vidět ty tahy štětcem...", "No ty zlatý rámy jsou fakt hrozný...", "Podivej, tohleto je ale mazanice, ne?", pár Ivčiných poznámek nás dostalo do stavu dušeného záchvatu smíchu, jak dva puberťáci. Uklidnili jsme se až v sále s impresionisty, kde jsme si u Monetů a Manetů spravili uměleckou náladu. Venku furt hnus, socialistická architektura nás fakt neohromuje, tak ještě jedno poctivé Milchkaffe a Tschüüüß, hurá do Hradešína.