Velký voči, Bédo Trávníčku!

Je čas sázení, návrh zahrady zatím ležel ladem, tak se vydáváme do školky u Kostelce. Seznam máme, počítám s tím, že koupíme pár základních stromů a pojedeme. Ovšem ze stromů se nám do auta vejde jen habr, zbytek jsou velikáni tak na vozík za auto a budeme je muset pořešit jindy. A tak se nám otevírá prostor pro keře. Vlastními silami jsme schopni najít jen něco málo a tak prosíme o pomoc místní paní. A začíná smršť: "Lísky? devět? Jó tak tamhle, chyteje... Trnka? Cože?? Pojďte se podívat, dyť jsou hnusný, že jo? Dneska se to sází jen k silnicím. Co kdybychom místo nich dali arónii a zimolez kamčatský? Aspoň budete mít něco na mlsání. Čtyři kaliny? A co byste řekli, kdybychom to namíchali.... Máte v tom zmatek? Tak si to naskládejte na vozíčky, já přinesu fixu a popíšeme si to..." Musíme zapojit i holky, protože se už obsazujeme třetí vozík. "Ovocné stromky? Přijďte osmnáctého, to tady zase budu já, tak to spolu proberem", jsou slova na rozloučenou od úžasné obsluhy zdejší školky.
Těžší to bylo na zahradě v Hradešíně. Rozsadit keře a stromky, kde by podle plánu měly být, byla jedna věc. Ale kopání, sázení, míchání hlíny, stěhování kompostu šlo tak zoufale pomalu i přes to, že ze mě cákal pot. Třináctou sazenici pěchuju už za naprosté tmy. Ve frontě stále čeká dalších sedmadvacet....

Osečanská Šlapka

Tři, dva, jedna, jedem! Jsme uprostřed houfu dalších menších či větších závodníků, kterým ale nemůžeme v rychlosti konkurovat a během chvíle jedeme po silnici sami. 500m - stavíme, abych připevnil Alici na oj. 800m - stavíme na čurání. 1200m - kopec Kláru sundavá ze sedla a tak vedeme.... tak začal pro holky první pořádný cyklistický závod, Osečanská šlapka. Jedeme kategorii dětí do deseti let s doprovodem, 20 kilometrů v kopcovaté Sedlčanské krajině. Tolik jsme ještě nikdy nedali. Od sedmého kilometru začínáme provozovat tzv. autobus, kdy za Alici zavěšujeme ještě Klárku na gumicukách. Funguje to jen do kopce, ale aspoň jedeme, byť pomalu. Navíc sklízíme obdiv od dospěláků, co nás předjíždějí, jakmile se naše krátká trať spojí s dlouhou. Konečně stojíme na posledním kopci, zhruba na úrovni nedalekého "Drahouška". Následuje jen dlouhý terénní sjezd do Osečan. Klárka mile překvapuje a nástrahy lesní cesty s bravurou překonává, byť ji občas nohy uletí ze šlapek a v závěru "strašně brní ruce". Dojezd do cíle je celkem zrada, musíme se vyhrabat dlouhým osečanským kopcem. Takže přichází ke slovu opět autobus a s velkou parádou projíždíme cílem. Celkový čas něco kolem čtyř hodin, přesné výsledky budou na webu závodů.
Nádherný den končíme zábavnou tečkou. Spolu s ostatními jedeme na kopec pouštět draky. Momo vybaluje šetimetrový padák s hrazdičkou. Je děsná psina pozorovat, jak si s ním drak dělá, co chce. Celý zadýchaný mě vybízí, ať si to taky zkusím. Rád se chápu hrazdičky, draky přece umím pilotovat. Jakmile padák nabere plný vítr, začínají mi klouzat boty, další poryvek větru mě zvedá, plavmo přistávám na břiše a jsem vláčen asi dvacet metrů strništěm, naž drak ztratí sílu a klesne k zemi. Všichni z toho mají samozřejmě ukrutnou srandu, lepší grotesky se vidí málokdy. Jsem vyřízený jak po zápasu s medvědem. Ještě dvakrát třikrát to zkouším znovu, pokaždé se stejným výsledkem. Začínám přemýšlet o pořízení nějakého většího draka....