U Nežárky

Dostali jsme pozvánku do Dolní Lhoty, abychom se tam na chvíli utábořili na zahradě u Moresů, hnedka vedle řeky Nežárky. Ještě jsme letos pořádně nevyjeli na kole a tohle byla příležitost.
Ještě odpoledne po příjezdu jsme vyrazili na projížďku k nejsevernějšímu cípu Rakouska. Jelo se ale pomalu, Klárka zaostávala. Až později jsem si všiml, že má brzdy nějak rozhozené a neustále trochu svírají, zkrátka pruda. Do kopce tlačit, z kopce šlapat, není divu že nám po osmé večer volali rodiče, jestli pro nás nemají někam dojet. A všude zákazy vjezdu...
Ve středu jsme už s opravenými brzdami popojeli na Jemčinu a udělali si okruh k Vydymači a Holné. Nejdřív jsme ale navštívili největší dub na Třeboňsku a zámecký park. Kola nám všem jela fajn, takže jsme ještě měli čas na pár vycházek za keškami - na hrázích rybníků Láska a Naděje jsme se nacpali ostružinami, u břehů Rožmberka jsme se nad jednou keškou potkali s dalšími kačery. Skončili jsme na pěkné multince ve Stráži nad Nežárkou a pak hurá na kánoi a pádlovat k jezu a zpátky k chatě a koupat se a blbnout.
Cestu domů do Hradešína jsme si zpestřili zastávkou v Jindřichovém Hradci. Hlavním cílem byla návštěva Krýzových jesliček v městském muzeu. A holky z nich byly nadšené. Pak taky z "úplatku" na památku z Červené Lhoty (Alice nezklamala a mezi korálemi, náhrdelníky a dalšími krásami ze stánku si vybrala krabičku s kobrou...)

In-line

Říká se, že člověk by měl pořád zkoušet něco nového. Tak já si letos zaškrtávám in-line bruslení. Důvodem je zejména nadšení holek pro tuhle zábavu, a to i přes spoustu pádů (hlavně Alice). A taky ďábelské tempo, s jakým se zlepšují (hlavně Alice). Běhat za nimi jen v keckách, připadal bych si za chvíli trapně. V prima krámku v Braníku jsme si s Klárou udělali radost a pořídili si nové brusle, aby nám to pěkně jelo. Hned jsme je u ledáren nazuli a voilà - jelo to! Povozili jsme se alejí podél Vltavy několikrát tam a zpátky, dokud Ali neměla fialový zadek a dokud nám všem nezačalo kručet v břiše. Báječný zážitek!

Štolpich

Po letech jsem se s radostí vydal s holkama na severní stranu Jizerských hor, konkrétně na Velký Štolpich a vrchol Ořešníku nad Hejnicemi. Dopoledne to vůbec nevypadalo na vyhlídkový výlet. Vrcholky kopců mizely v mlze, připadali jsme si jako někde pod Roraimou. Atmosféra ještě o něco zhoustla, jakmile jsme vystoupali do sevřené rokliny Štolpichu, nad našimi hlavami se zavřely koruny jizerských buků a dolů se na nás sem tam snášely kapky vysrážené mlhy. Tři kilometry stoupání nám občas zpestřovaly tůňky a vodopádky Sloupského potoka. Štolpišskou alpskou silinici jsme opustili u velkého Štolpišského vodopádu a pokračovali dál do vrchu po červené směrem k Ořešníku. Mlha se najednou začala rozplývat a dokonce sem tam vykouklo sluníčko. Na hřebenu už bylo fajn, nohy přestaly bolet, snad tomu pomohly i spousty borůvek kolem cesty, a my svižně došli k odbočce na Ořešník. Výstup na vrchol byl trošičku adrenalinový, na každou stranu sráz do hlubin, naštěstí se Klára pohybovala s jistotou Spidermana a na jištění mi zbyla jen Alice. Sestup lesem do Ferdinandova jsme si krátili hledáním hub a skutečně jsme dokázali nasbírat tucet pěkných hříbků jen tak kolem cesty. Dokonce i hříbky, jaké jsme doposud neviděli, doma jsme pak s pomocí atlasu a internetu usoudili, že se jednalo o hřib kříšť. Myslel jsem si konečně poprvé na satana, ale není mi souzen...

Bruslení v Nymburku

Včera jsem udělal rozborku a sborku Klářiných inline bruslí, promazal každé kolečko a dneska jsme vyjeli na "trénink" do Nymburku, kde by měly být příjemné asfaltové cesty pro pěší podél Labe. Ne že bychom si troufali na celou štreku až do Poděbrad, jen jsme se chtěli podívat a projet se. Do batohu jsem přibalil i trekové hole, vděčně pak po nich šáhla Alice, jejíž brusle jezdily jako blesk do všech stran.
Cestou domů jsme se stavili na nějaké kešky. Zaujala jedna u písečného přesypu u Píst, velmi mi připoměla podobné duny u Veselí nad Lužnicí.

DinoPark

Slíbili jsme po vysvědčení návštěvu DinoParku v Plzni, ale pořád nám do toho něco lezlo. Můj první den dovolené byl pro takovou akci jako stvořený. Druhohorní park je součástí plzeňské ZOO. Tu jsme samozřejmě prošli křížem krážem. Některé expozice průměrné, jiné se nám moc líbily, jako třeba dravci, noční Madagaskar nebo vodní ptáci, kde se člověk přiblížil téměř na dosah vystavovaným zvířátkům. Celou dobu k nám doléhal "řev" různých ...saurů z DinoParku na kopci. Jestli už někoho "bolely nožičky" nebo byl "strašně unavený", před branou do parku byla únava tatam a následoval neřízený běh od diplodoků přes triceratopsy k tyranosaurovi, s krátkou zastávkou v 3D kině, kde jsme sdíleli osud druhohorního gigantosaura. Hlavičky plné zážitků jsme pak cestou domů trochu provětrali hledáním kešek. Zajímavá byla nová rozhledna na Třenické hoře u Cerhovic, jedna ze sedmi rozhleden otevřených v roce 2007.

Plasťák

Jedenáctý ročník Plasťáka se vydařil. Opět bez kapky deště, se slušnou účastí, bez nehod a bloudění, i s veselým táborákem dlouho do noci. Já se ze závodění letos "vyzul" tím, že jsem si při kosení jungle za zahradou uhnal zánět svalového úponu a půl týdne chodil jak Peyrac. Ortopedka mi pak řekla, že triatlon rozhodně nepovažuje za vhodnou rehabilitaci. A basta. Tak jsem se zase projednou chopil foťáku a celé dění dokumentoval. Víc o akci na plastak.jdemeven.cz.

Bathory

Zmasírovaní mohutnou reklamní kampaní jsme si vyrazili do kina na film Bathory. Natěšení, s velkým očekáváním. Pravidlo, že po prvku očekávání se dostaví prvek zklamání, se zde naplnilo mírou vrchovatou. Celkem povedený nápad, výzva Jožovi Nižnánskému, a sice že Alžběta Báthoryová, v podstatě dobrá a vzdělaná šlechtična, zranitelná vdova, dostala nálepku krvelačné zrůdy jen díky komplotu sousedních hrabivých hrabat, by mohl vydat na povedený film. Bohužel z toho Juraj Jakubisko po vzoru "Nejasné zprávy" udělal další roztahanou televizní mešugárnu, bez emocí a bez valného děje. Poměrně výstižná recenze je na moviezone. Jediným tahákem tak pro mě zůstaly nádherné záběry slovenské krajiny a okouzlující půvab Anny Friel, představitelky Čachtické paní. Na víc jak dvouhodinový film je to ale zoufale málo.

Bruggy

Štěstí tomu přálo, že jsme na poslední služebce do Belgie měli jednání nedaleko "Benátek severu", Brug. Takže jen co jsme jednání po páté ukončili, vjeli jsme do tohoto historického města a vydali se na couračku. Jak jsme vkročili do spleti dlážděných uliček, okamžitě mě ovanula atmosféra známá z jiných severních měst a městeček, která jsme navštívili v Německu - Brémy, Stade, Lübeck, Lüneburg... Staré cihlové domy, hrázděné fasády se zdobenými štíty, kanály s kamennými mosty, impozantní kostely nahusto nasázené v samém centru, hospůdky a kavárny na každém možném plácku, prostě nádhera.

Stan

Slíbil jsem holkám, že dneska postavím nový stan. Netušil jsem, že se u toho tak zapotím, přeci jen je to malý obřík. Ale s asistencí koťátek se nám ho podařilo vztyčit, ukotvit a teď tam jsou i s kamarádkami zalezlé jak v zámecké komnatě. A je klid...
.
.
.

Bronzový Earthcache Master

Americká geologická společnost má patronát nad veškerými earthkešemi po světě. A vyhlásila program Earthcache Masters. A že jsem splnil základní podmínky pro bronzový odznak (zalogované minimálně tři eartchkeše ve dvou a více zemích), poslal jsem si žádost. A voilà, dneska se ve schránce objevil dopis z Boulderu v Coloradu a v něm bronzový odznáček. Mé kačerské srdce se sladce tetelí...