Nord-Ostsee Kanal

Zjišťujeme, že čas do konce našeho pobytu v Hamburku se začíná pomalu naplňovat a přitom je tady stále tolik míst, kde jsme se ještě nestavili... Jako třeba národní park Wattmeer nebo plavební kanál mezi Severním a Baltským mořem.
Před dvanáctou přijíždíme do Friedrichskoogu. Za ochrannou hrází bychom našli moře, kdyby zrovna nebyl odliv a voda vzdálená stovky metrů, snad i víc. Tak jsme mohli jen obhlížet nekonečnou plochu wattenmeeru, tj. pobřežních písčin a bahýnka. Na parkovišti jsme viděli pár lidí, jak se vracejí, s holinami celými od bahna. Patrně jsou procházky za odlivu oblíbenou činností. Na hrázi jsme snadno našli jeden schovaný mikropoklad, pak rozbalili draky a chvíli pouštěli. Tráva i cesta byly doslova poseté ovčími bobky, při pouštění jsme si je bleskově našťouchali do podrážek pohor, Alice se v nich dokonce stačila vyválet. Ještě že nemáme v plánu zajít někam do hospody. Vzal by za své...
Kolem třetí hodiny jsme u Burgu, kde je přívoz přes Nord-Ostsee kanál. Cestou k moři jsme ho přejížděli po mostě na silnici B5 a odtud jsme viděli celou šňůru lodí, menších i větších, jak se kanálem plaví. Ale teď nic. Nichts! Jen přívoz, co pobere osm aut, pendloval mezi oběma břehy sem a tam. Procházeli jsme podél řeky, až najednou se v zákrutě objevila loď. Nic extra obrovského, ale za ní se vynořila další, plná kontejnerů a pak ještě jedna. A to samé z druhé strany. Nejspíš se zdymadla na obou stranách kanálů otevírají současně a propouštějí lodě po dávkách. Velikost lodí je asi limitovaná, hloubka kanálu je 11 metrů a taky se tady musejí vyhnout dvě vedle sebe, takže obří cargo koráby asi stále musejí obeplouvat celé Dánsko, jestli mají namířeno na Balt. Ale nechť. Dočkali jsme se.
Přívoz byl zadarmo, nejpíš skutečně supluje normální silnici, cesta přes řeku netrvá víc než pět minut. Pár kilometrů od kanálu dojiždíme na místo, které je oficiálně označené jako nejnižší/nejhlubší bod v Německu, 3.6 m pod hladinou moře. To už slunce zapadalo za obzor. Na poslední chvíli stíháme dnešní třetí poklad, kam bychom mohli uložit chrousta, co jsme našli minulý víkend, ale cache byla tak promočená a místy už plesnivá, že jsme tam nic nenechali. Červánky postupně tmavnou, přestože je teprve čtvrt na pět. Cestou zpátky tu a tam míjíme domečky, které už září předvánoční výzdobou, byť advent začíná až příští neděli.

Další odkazy:
http://schleswig-holstein.nabu.de/m04/m04_02/
http://www.wattenmeer-nationalpark.de/main.htm

Deutschland ganz unten: Wo ist der tiefste Punkt?

Freepsum/Bunde/Neuendorf - Mit dem Anspruch auf den tiefstgelegenen Landstrich Deutschlands buhlen gleich drei Orte im Norden um touristisches Interesse. Allerdings gibt es in der Frage "immer Ärger", wie Doris Kleinwächter von der Landesvermessung und Geo-Basisinformation Niedersachsen (LGN) sagt. Offizieller Rekordhalter ist nach ihrer Aussage die Gemeinde Neuendorf-Sachsenbande in Schleswig-Holstein. Bürgermeister Johannes Rehder aus dem ostfriesischen Freepsum sieht das aber völlig anders: "Wir stehen mit 3,54 Meter unter Normalnull im Guinness-Buch der Rekorde. Daran ist nicht zu rütteln." Am Wynhamster Kolk im ostfriesischen Rheiderland lässt man sich von derartigen Superlativen nicht einschüchtern: "Es gibt nirgends eine derart große zusammenhängende Fläche, die so tief liegt", behauptet Hartmut Reincke von der Gemeinde Bunde. Auf einem großen Hinweisschild und sogar im Internet wird damit geworben. Bei der Touristik GmbH Krummhörn-Greetsiel ist man indes nicht ganz so überzeugt. Im neuen Gastgeberverzeichnis für 2004 sei jedenfalls nur noch von einem der tiefsten Punkte die Rede, sagt Sprecherin Maike Arendt.

Aprílové počasí

Od rána to venku na obloze vypadalo jak v dubnu. Slunce a protrhaný azur se střídal s nacucanými mraky, ze kterých pršely "junge Hunde", jak Němci říkají, když se venku čerti žení. Abychom se trochu provětrali, hodili jsme na sebe gumáky, sbalili nezbytné propriety na hledání pokladů a popojeli trochu na jih k Geesthachtu na hranice Schleswig-Holstein a Niedersachsen. Tam se uprostřed bukových kopečků schovávala cache Fahrendorf a kus cesty od ní chroustí hotel, kam jsme chtěli umístit dánsko-vyýchodoafrické tébéčko, které jsme minulý týden našli v Dockland v Hamburku. Stmívá se ale rychleji, než jsem čekal a tak nakonec došlo i na baterky. I tak, nebýt toho, že Ivča náhodou na chache šlápla, mohli jsme si chrousta zase odvézt domů. Takhle jsme ho aspoň umístili někam, odkud může cestovat na jih do teplých krajů, jak to má v náplni práce.

Svatý Martin

Oslavu svátku Svatého Martina a lampiónový průvod přádá školka vždycky přesně jedenáctého. Na rozdíl od loni, kdy se celá akce konala uprostřed Saselu, jsme se letos všichni sešli venku v příjemném prostředí u Starého Mlýna, dnes výletní restaurace a místa pro pořádání různých akcí. Možná i díky tomu byl sraz vylepšený o podávání punče a párečků. Jakmile se setmělo, rozsvítily se všechny lampiony, děti, učitelky i rodiče si zazpívali pár písniček o Martinovi, které se poslední dva tři týdny ve školce učili, a pak jsme se všichni vydali temným lesem na louku, kde se písně zopakovaly v pěkně v kruhu, paní ředitelka popřála všem pěkný zbytek večera, víkendu i podzimu, a bylo po parádě.

Kdo to byl Sv.Martin?

Sv. Martin se narodil v rodině setníka v římské Panonii, kde byl naverbován do římského vojska se kterým dorazil do Gálie (dnešní Francie). Legenda praví, že při průjezdu městskou branou obdaroval mrznoucího žebráka polovinou svého kabátu. V Gálii se dal pokřtít – stává se tedy křesťanem a odešel od vojska. Ve francouzském Poitiers založil mnišskou osadu. V roce 381 byl vysvěcen biskupem v Tours. Sv.Martin žil skromně na břehu řeky Loiry. Založil zde také mnišskou osadu, později opatství Marmotier. Ve Francii je nazýván apoštolem Gálie. Sv. Martin zemřel v roce 397 nebo 399 v 81 letech a je pochován v klášteře v Poitiers (1. západoevropský klášter ). Za panování Franckého krále Chlodvika byl přijat za ochránce křesťanství v Gálii a odtud se úcta rozšířila zvláště do severního Německa.

Svatomartinská tradice mladého vína

Sv. Martina bylo tradiční datum, kdy čeleď opouštěla sjednanou službu, dostávala mzdu a hledala si nového hospodáře, případně o rok prodlužovala dohodu se stávajícím. Smlouvy také uzavírala obec s obecním pastýřem, ovčákem, ponocným a dalšími lidmi, kterým obec platila. Také majitel vinice – šlechtic či zeman na Sv.Martina zasedl se svými vinaři, aby poprvé ochutnali mladé víno a společně zhodnotili uplynulou sezónu. Kvalita mladého vína rozhodovala o tom, zda majitel vinice obnovil se svými vinaři smlouvu na další rok či nikoli. Toho dne se tedy velmi slavilo, existují záznamy o rozpustilostech a výtržnostech “Martínků“. Na Sv. Martina se také konaly posvícenské hody, jejichž neodmyslitelnou součástí byla pečená husa. Tahle tradice existuje již od 15. století, kdy při společném obědě dostával čeledín od své hospodyně křídlo, aby celý rok “létal“. A již ve 14 století je dochována česky složená Martinská koleda s níž chodili nejen chudí žáci, ale i kanovníci a dokonce i městský kat.

Další zdroje: Wikipedia

Sturmtief Britta

Tak jsme chtěli ukázat rodičům naši oblíbenou pláž u Heligenhafenu. Kromě silného vichru nás čekalo i překvapení na pláži. Ta totiž vypadala úplně jinak než před čtrnácti dny, kdy jsme tam zajeli s Kotkovými. Zřejmě jsme trochu zapomněli na bouři Brittu, která se minulý týden přehnala podél pobřeží Německa, zvedla vody jak Severního moře, Baltu, tak i stav Labe v Hamburku. "Louže" vody na pláži, o které jsme si mysleli, že musí být napršená, očividně dešťová nebyla a navíc se zvětšila do rozměrů menšího jezera. Břehy omývaly kalné vlny, ne sice ukrutně velké, ale přesto největší, jaké jsme kdy u Baltu viděli. Ale to "nejlepší" nás ještě čekalo. Duny byly mořem ukousané dobré dva metry. Bouře, která dokázala na Baltu potopit švédskou kontejnerovou loď, ukázala svoji sílu i tady. Písek z pláže byl i na druhé straně dun a zavalil tam silničku k domům Graswarderu v ptačí rezervaci. V marině vichr vodu vzedmul téměř dva metry nad normál, takže z 50cm zatopila i níže položené domky na břehu. Podle výpovědí lidí v novinách jen málokdo takovou bouři pamatuje.

Linka č. 62

Linka 62 je jedním z "autobusů", co proplouvá po Labi přístavem od Speicherstadtu, kolem Landungsbrücke a rybího trhu, doků, dál po proudu až do Finkenwerderu. Ještě nikdy za celou dobu, co jsme v Hamburku, jsme se takhle hromadně neplavili. Na Sandtor jsme přišli, právě když se k němu řítila jedna z linkových lodí. Vyběhli jsme na horní palubu, kde ale fičel neskutečný vichr a tak většina družstva zalezla do podpalubí. Než jsme dopluli do Neumühlen, měli jsme v hlavě místo mozku jen meluzínu. Hladina Labe stoupala, na parkovišti u břehu měla auta vodu až po prahy, tak jsme šli parkem zpátky jednu zastávku do Dockland, oblasti skladů za rybím trhem. I když, i tady se staví, podobně jako v Hafen City, a některá díla jsou celkem zajímavá, jako například kancelářská budova na Van der Smissen Straße, vyznamenaná Deutscher Stahlbaupreis nebo britskou Leaf Awards. Po kosé stěně budovy vede schodiště až na vršek na veřejnou vyhlídkovou terasu, odkud je krásný rozhled na přístav a břehy podél Labe. Cestou zpět jsme se vylodili na Landungsbrücke, podívali se dolů do starého tunelu pod Labem a nakonec nabrali kurs zpět na Sasel.

Stade

V práci mě pár kolegů a kolegyň navnadilo, že z okolí Hamburku prý ještě stojí za návštěvu malé městečko Stade, které je asi 50 km po proudu Labe na jeho jižní straně. Na návštěvě u nás zrovna byli senioři z Jablonce, velcí fandové Hamburku a tak jsme se v sobotu vydali na jih skrz Speicherstadt a Hafen city, po Kohlbrandbrücke z druhé strany, než jsme po něm zatím vždycky jezdili, a pak ven přes Finkenwerder, kde má montážní a servisní haly Airbus a zrovna tam vedle hangáru parkovala obří třístaosmdesátka, do kraje sadů - das Alte Land, kde schované u Labe se střídají jabloně, třešně, švestky, zahrady se zelím, jahodová políčka, uklizené a načančané Obsthofy jak z katalogu.
Stade, nebo lépe kraj kolem města byl už nejspíš obýván dlouho před Kristem, jak tomu nasvědčují hroby z doby bronzové, později se tady vystřídaly kmeny různých Polabanů, Sasů a Normanů, až v roce 1209 získalo Strade status města. Celá historie v kostce je zde. Původní město je obehnané vodním příkopem a možná díky tomu si zachovalo kompaktní nenarušenou podobu, cihlové a hrázděné domy, uličky, kostely.
Po couračce městem jsme popojeli kousek na východ, kde se mezi pravěkými hroby z bronzové doby schovával poklad. Kromě zajímavých odkrytých dolmenů jsme našli i keš a v ní poklad nevídané kvality...

Lidové tradice a náboženství

Historie Halloweenu a jeho prapůvod v keltských oslavách přelomu (tehdejšího) roku mi připomněla jeden krátký dokument, který se podobně vrtá v dalších křesťanských svátcích. Takže:



MIKULÁŠSKÁ NADÍLKA

Světec jménem Mikuláš žil ve 3.stol.n.l. a do povědomí lidí se dostal tím, že tajně obdaroval tři dcery zadluženého otce, čímž je zachránil před jejich prodejem za dluh. Stal se pak biskupem východořímské říše a tradice nadělování darů od Mikuláše se dostala do Čech ve 13. století (Matouš 7:11).

ŠTĚDRÝ VEČER A VÁNOCE

Původ těchto svátků pochází z pohanského Babylona, kdy se 24. a 25.prosince konaly slavnosti na počest syna královny Aštarote a byly nazývány: „Dny dítěte.“ Ozdobený stromek byl součástí těchto oslav, kdy navečer 24.prosince byl babylonský bůžek Julog vhozen do stromečku a z něho pak padaly dárky bohů, přinášející štěstí lidem v novém roce (Jeremjáš 10:3,4). V Evropě se začaly objevovat vánoční stromky až na počátku 19.století. Dnešní oslava štědrého dne má souvislost s narozením Krista, ale tento čas není možno znát, protože jej Bible nikde neuvádí (Matouš 1:18-25).

MASOPUST

Tyto veselé každoroční oslavy mají svůj původ v pohanském rituálu pro začátek nové etapy úrody země a skončení užívání zásob úrody minulé. Taneční reje jsou pak rituálem vzývání plodivých sil země i uctíváním slunce (Ezechiel 8:16,17). Masky a převleky i označování dalších lidí (saze, vejce) mají určitým způsobem změnit identitu člověka a docílit tím lepšího spojení se s tajemnými silami pro zajištění nové úrody (Ezechiel 13:18,21). Zároveň se i upaluje nebo topí ve vodě figurina coby symbol zimy nebo smrti.

VELIKONOCE

U nás běžný zvyk velikonočních vajíček pochází ze starobabylonského kultu uctívání bohyně a královny nebes Aštarote (1.Samuel 7:3,4). Na její svátek se pekly kulaté koláče se znamením kříže, což bylo babylonské mystické znamení života (Jeremiáš 44:19). Zdobená vajíčka pak byla rekvizitou tohoto pohanského svátku, kdy podle báje spadlo veliké vejce z nebe do řeky Eufratu a z něho se zrodila bohyně Aštarote. Pošlehávání čerstvými pruty, které mohou být i různě spletené (označení "pomlázka" je od slova pomladit), má zajistit přelití posilující životadárné energie stromů, z kterých byly vzaty. Jedná se tak o bezbožné uctívání přírody (Ozeáš 4:13).