Zatopené protektorátní mosty

V práci jsem si vzal B-day, do auta naložil Pipina a společně se vydali po dálnici na jih k Želivce, kde jsem měl v plánu se podívat na zatopené mosty původní protektorátní dálnice.

Most bez konce, Hitlerův most, Český Avignon nebo Borovský most – to všechno jsou názvy mostu, jenž měl být součástí dálnice Praha-Brno, která se začala stavět již za protektorátu. Most měl překlenout údolí Sedlického potoka nedaleko vsi Borovsko. Stavba mostu začala v červenci roku 1939 se zadávací částkou ve výši 5 552 400 tehdejších korun. V roce 1942 most dostal dokonce výjimku na dostavbu, ačkoli veškeré stavební práce v protektorátu byly kvůli potřebě cementu pro válečné potřeby zakázány. Tři dny po atentátu na Heydricha však přišel okamžitý a definitivní zákaz jakýchkoli stavebních aktivit. Most byl tehdy zhruba ze tří čtvrtin hotov. Po válce se ve stavbě mostu pokračuje, ale v prosinci 1950 přichází další, nepochopitelný zákaz výstavby dálnice. K dokončení Borovského mostu chybí už jen 30 metrů! Naděje na využití mostu znovu vysvitla v 60. letech, když socialistická vláda rozhodla o dostavbě dálnice. Jenže ve stejnou dobu padlo i rozhodnutí o výstavbě gigantické nádrže Švihov, která měla pitnou vodou zásobovat Prahu a její okolí. Tím byl osud mostu definitivně zpečetěn. Po napuštění přehrady v roce 1976 čněl jen pouhé dva metry nad její hladinou. Hledaly se sice různé metody hydroizolace mostní konstrukce, která nebyla na stojatou vodu stavěna, a dokonce se i našel vhodný způsob její ochrany pomocí obložení železobetonem, ale stavební úpravy by byly tak nákladné, že bylo levnější dálnici D1 úplně odklonit. Borovský most byl tak navždy ponechán svému osudu. Tím se podobal osudu svého prvního zadavatele Adolfa Hitlera: oba svého cíle nedosáhli! Dnes po chloubě českého mostního stavitelství neštěkne ani pes – dostat se na most není prakticky možné, přístup k němu je zakázán. Jen v roce 2001 si na zatopený most vzpomněl zpěvák Petr Kotvald (1959), když tu s početným komparsem natáčel svůj hit Mumuland.

Ještě jednou Schladming

Chtěl jsem holkám ukázat oblíbené sjezdovky na kopcích kolem Schladmigu. Místo Alice zaskočil Daník a tak jsme ve třech už ve čtvrtek odpoledne hoblovali sjezdovky na Planai. A tak nás to chytlo, že jsme se trochu zapomněli dívat na hodinky. A najednou jedeme sjezdovku někam do pekel a koukáme, že sedačka už nejezdí. Bylo tam s námi pár podobně postižených, naštěstí od lanovky vedla nějaká spojka na jinou sjezdovku, po které jsme se dostali do centra Schladmingu. Bohužel stále asi dva kilometry od našeho auta. Posadil jsem Kláru s Daníkem do baru a šel se poohlídnout po taxíku. Štěstí mi vjelo do cesty v podobě skibusu, kterým jsem se pohodlně dostal k autu na Planai West. V pátek ráno střešní okna našeho apartmánu bičoval déšť a okolní kopce se ztrácely v nízké oblačnosti. Vyjeli jsme na Hochwurzen, kde lanovky začínají o něco výš, ale na sněžení to nestačilo. Ten padal až na samotném vrcholku kopce, ale zato tam kvůli mlze nebylo vidět na pár kroků. Jezdili jsme statečně, voda nevoda, měký sníh aspoň dobře držel lyže. Jak se říká, v tomhle počasí jezděj jen Češi a Poláci a tak jsme měli sjezdovky téměř jen pro sebe. Zato v sobotu, když se opět vyčasilo, nás u vleků čekaly hrozny lyžařů. Během dne se situace trochu zlepšovala, ale i tak jsme najezdili nejmíň kilometrů. V neděli jsme si přivstali, abychom na Reiteralmu byli co nejdříve a byla to naprostá pecka. Rychlý utažený manšestr, strmé červené sjezdovky, kilometry nám nabíhaly, stehna pálila, zkrátka paráda, že jsme si nechali to nejlepší na konec.
Video z lyžování: https://youtu.be/J-gPcS6to7c

Na koncertě ZAZ

Lístky na únorový koncert Zaz v karlínském Foru jsme měli pověšené na tabuli přes půl roku. Byl pestrý, francouzský, nejlépe ho asi vystihuje recenze Josefa Martínka na musicserver.cz:

Pěkný, ale chvílemi dlouhý. Takový byl první ze dvou vyprodaných pražských koncertů Zaz v rámci turné k aktuální desce "Effet Miroir". Osmatřicetiletá Francouzka se předvedla jako výborná zpěvačka obklopená prvotřídními muzikanty. Nevyvarovala se ovšem ani méně výrazných momentů.
Od doby, co v roce 2013 zazářila na festivalu Colours Of Ostrava, se Zaz stala miláčkem českého publika. Vracela se k nám rok co rok - a většinou zde odehrála hned několik koncertů najednou. Až po vánočních vystoupeních v prosinci 2016 se na chvíli odmlčela a do hlavního města se vrátila až nyní, po více než dvou letech. V zádech má novou desku "Effet Miroir", a tudíž i zbrusu nový koncertní program. Ten v mnohém překvapil. Pro "Effet Miroir" je charakteristická žánrová rozmanitost, což se projevilo i naživo. Zaz se nejprve postavila před zaplněnou halu sama a z plna hrdla spustila naléhavé tóny "Si c'était à refaire" - kapelu i půlkruhové promítací plátno schovávala za černou oponou. Po jejím stržení se rozjela nečekaně proměnlivá show, která bavila (někdy více, jindy méně) následující dvě a čtvrt hodiny.
Isabelle Geffroy je často titulována jako šansoniérka - kdysi dokonce začínala zpívat v pařížských ulicích, podobně jako třeba její slavnější předchůdkyně Edith Piaf. Ve Foru Karlín si ale nejvíc lebedila v plném kapelním zvuku. Došlo i na pár sól jejích doprovodných muzikantů, obzvlášť elektrickou kytaru a baskytaru stavěla rodačka z Tours ráda do centra dění. Místy svými grimasami a postoji připomínala spíš rockovou hvězdu, jindy zase s lehkostí tančila za zvuku melodií současného popu.

Publikum, z něhož zdaleka ne každý rozuměl zpěvaččiným francouzským proslovům, pochopitelně nejvíc reagovalo na nejznámější hity. Například "Si jamais j'oublie", zařazená už v první pětině setlistu, sál okamžitě prosvítila pozitivní energií. Ovšem nejpřekvapivější moment přišel se skladbou "On s'en remet jamais". Ta svým vyloženě tanečním charakterem z repertoáru francouzské divoženky značně vyčnívá. Obzvlášť když nakonec přerostla do až psychedelicky vypjatého závěru, při kterém se obrázky na promítacím plátně rozdvojovaly.

Po této energické náloži přišly komornější chvilky. Pódium se opticky zúžilo, Zaz a její muzikanti se natěsnali na menší prostor a prim hrály akustické nástroje. Při "Les passants" nebo "Comme ci, comme ça" jsme se rázem znovu ocitli na pařížském předměstí. Následovaly pocty šansonovým velikánům - loni zesnulému Charlesi Aznavourovi ("Oublie Loulou") a také Maurici Chevalierovi ("Paris sera toujours Paris"). Další skladby stavěly na osamoceném doprovodu klavíru, což umělkyni umožnilo předvést své vokální kvality. Energie večera ale v těchto okamžicích trochu vadla.

Zaz je přece jenom nejlepší v těch chvílích, kdy je jí plné pódium a ona po něm poskakuje jako rozpustilá rošťačka. Výjimkou potvrzující pravidlo byla pouze balada "Eblouie par la nuit" z debutového, po interpretce pojmenovaného alba z roku 2010 - ta pro své emotivní podání patřila k jasným vrcholům večera. Závěr byl podle očekávání plný skotačivých tónů, které roztančily i balkóny. "Je veux" jakožto největší hit, "Toute ma vie" jako reprezentant aktuální desky.

Žádný div, že ani po dvou hodinách nemělo publikum dost a vyžádalo si přídavky. "Dlouhý koncert, dlouhé vytleskávání," řekla si asi Zaz, která na sebe nechala čekat dobrých pět minut, než se na pódium vrátila. Dalších pět pak vyplnila nešťastně zařazená "Laponie", skladba, ve které se nezpívá, ale recituje. Tento tah atmosféře v závěru moc nepomohl. Až poté se mohli fanoušci opět vrhnout do víru tance. 

Charismatická Francouzka, která během koncertu podpořila neziskovou organizaci Tam jdem a pronesla i pár českých slůvek, u nás bude určitě milována i dál. Tentokrát by ale nejlépe udělala, kdyby s písněmi při tvorbě setlistu přece jen trochu šetřila. Bezmála třicet kousků, z nichž ne každý udržel pozornost diváků, se ukázalo být spíše danajským darem. Kdo by raději kratší a o to intenzivnější příděl zpěvaččina koncertního naturelu, tomu nezbývá než vyrazit v červenci na festival Colours Of Ostrava, kde bude Zaz znovu patřit k hlavním ozdobám.

Lyžování v Mühlbachu

Už na podzim jsme se domlouvali, že vezmu holky na dva dny ze školy a pojedeme alespoň na část týdne na společnou lyžovačku s těmi, co mají jarňáky o týden dřív. Trochu nám do toho hodila vidle Aličina bolavá kolena, tak jsme do Alp vyjeli jen s Klárou. Přivstali jsme si a v jednu hodinu už jsme jeli vlekem na odpolední lyžování. Dobře jsme udělali, počasí bylo výstavní. Ušlo i v neděli, kdy jsme jezdili s celou partou a podařilo se nám projet všechny kopce až do Maria Almu a zpátky. Zato další dva dny panovalo na kopcích psí počasí. V neděli večer začalo sněžit a padalo celou noc, takže když jsme lanovkou vyjeli na první kopec čerstvého sněhu jsme měli do půlky lýtek. Naštěstí to byl lehký prašan, ale i tak vyžadoval trochu jiný styl (co mi moc nejde...). Na odkrytých vrcholech sjezdovek fičel vichr, sníh bodal do tváří a chvílemi nebylo vidět, kam lyže jedou. A najednou jsme sjeli svah, na kterém už kvůli větru přestaly jezdit vleky a bylo po srandě. Skibus nás vzal o pár kopců zpátky do Hochkönigalmu, kde nám nezbylo než drandit na jediné sjezdovce, u které ještě lanovka fungovala. Podobné počasí panovalo i v pondělí, ale přesto jsme srdnatě lyžovali od rána do do zavíračky. Škoda, že jsme se s Klárkou museli vydat zpět do Čech. Od úterka do konce týdne si tam všichni užívali azúra...

Video z akce je na Youtube: https://youtu.be/tQElZF7rhwo

Hauptbahnhof Hamburg

Mezi úzkým výběrem nominací na letošní soutěž Sony World Photography Awards mě v kategorii Kreativní foto do očí praštil tento zajímavý snímek hamburského hlavního nádraží. Poznal jsem ho na první pohled...

Na běžkách v Jizerkách

Holky překvapivě ani moc neprotestovaly, když jsem navrhl, že bychom si mohli udělat pohodový běžkařský výlet a pak odpoledne zaskočit na návštěvu k jablonecké babičce. Autobusem jsme se vyvezli od Jablonexu do Bedřichova. Všude haldy sněhu, mráz na stromech vykouzlil jiskřivé rampouchy, modrá obloha, slunce, podmínky byly ideální. Lyže jsme nazuli až na Královce a na pláních se zase trochu zacvičili. Bylo znát, že holky loni ani jednou nevyjely. Občerstvení na Slovance otevřené nebylo, takže jsme museli popojet až do Horního Maxova k Toníčkovi. Měli jsme štěstí, u jednoho stolu čekala tři místa právě na nás, jinak bylo vše obsazené. Nacpaní smažákem jsme se vydali dál. Bohužel Alici začala hodně bolet kolena, jen se vlekla. Tobogán jsme raději sestoupali bez lyží, drželi jsme s Alicí basu. Dál z Jindřichova k jabloneckým sádkám už to zase šlo téměř bez plužení. Problémy s koleny jsou mrzuté, nějak si nedokážu představit, že by měla Alice na sjezdovkách v Alpách celý den pérovat. Ani ona ne, dva dny po Jizerkách mi v kalendáři pozvánku do Alp odmítla...

Zapadaný Schladming

Předpověď počasí na tři dny, co jsme měli v Rakousku lyžovat, neslibovala nic než sníh, sníh a sníh. A to už tam mocně padalo několik dní. Už cestou tam jsme se vezli výhradně po zasněžených silnicích a dálnicích, dopravní značky ve Schladmingu radily nasadit sněhové řetězy. Ty jsme nikdo neměli, ale čtyřkolky nás spolehlivě dovezly až do Rohrmoos-Untertalu. Na první den lyžování jsme zvolili Planai a to jsme neudělali dobře. Na kopci nebyly v provozu tři hlavní vleky a na zbytku se tvořily ukrutné fronty lidí. Po takové první zkušenosti jsme vzali roha a přesunuli se na sousední kopec Hochwurtzen, kde byly podmínky výrazně lepší. Nového sněhu se na sjezdovkách válely hromady, mávalo to s námi a večer jsme měli lyžování plné kecky. V neděli jsme rovnou přejeli na Reiteralm. Lidí pramálo, sněhu hodně, ale nedělaly se na sjezdovkách boule a přírodní sníh držel lyže spolehlivě. Parádní poježdění, sice makačka, ale užívali jsme si to. Celou noc na pondělí se z oblohy bohužel mocně sypalo, i ráno nevypadaly podmínky zdaleka ideálně. Jedno auto ohlásilo, že na lyžování už kašlou a jedou domů. Naše čtyřka se s rozhodováním chvíli prala, ale jakmile jsme zjistili, že je pár lanovek zavřených, usoudili jsme, že se s tou spoustou sněhu nebudeme za drahý peníz rvát, beztak nás z těch dvou dnů všechno bolelo, a jeli jsme do Prahy všichni.

Top Ten 2018

LITERATURA
Robert Fulghum - Drž mě pevně, miluj mě zlehka - příběhy z tančírny Century

HUDBA
Barbora Poláková Ze.mě (2018)

FILM
Nagano Tapes (dokument) - Ondřej Hudeček (2018)

Silvestr 2018

Nebýt sousedů, tak jsme snad na Silvestra s Ivčou sami. Holky si domluvily svoji zábavu, Klára v Úvalech, Alice na Hradešíně. Ale i tak se nás sešlo dostatečně, abychom si zahráli hry a dobře se pobavili. Tentokrát jsme hraní Kufru vyměnili za doporučenou hru Párty Alias muži vs. ženy. Popisování slov mužského a ženského světa týmem opačného pohlaví přineslo spoustu veselých okamžiků. Tuhle hru chlapi o píď vyhráli, zato v hádání skrytých obrázků pohořeli, možná taky proto, že na ně zbyl Martin sám, když po půlnoci Standa odpadl. Ohňostroje na Hradešíně byly fajn, dokonce i naše zvěř to přečkala bez větší hysterie.

Miloš Čermák - ohlédnutí za rokem 2018

Toto shrnutí není k dispozici. Příspěvek zobrazíte kliknutím sem.

Hradešínský betlém

Rodinná setkání na Boží hod a na Štěpána

Vánoce 2018

V deset hodin Pipin s Miou napřeli do vodítek, až za nimi Alice s Dendou vlály a neomylně nás vedli do hradešínského lesa. Tam nás jako v předchozích letech čekal stromek k ozdobení. Ještě na něm tu a tam visela zčernalá uschlá mrkev z loňských Vánoc.
Tento rok je Štědrý den skutečně pohodový a beze spěchu, snad poprvé od té doby, co jsme na Hradešíně. Starý farář byl totiž nahrazen mladším a ten hned zkraje oznámil, že vánoční mše po kostelích dělat nebude. A basta. Tím pádem jsme měli dostatek času na tradiční pouštění skořápkových lodiček, odlévání vosku a štědrovečerní večeři jsme s klidem zahájili až v půl osmé.