Na běžkách v Jizerkách

Holky překvapivě ani moc neprotestovaly, když jsem navrhl, že bychom si mohli udělat pohodový běžkařský výlet a pak odpoledne zaskočit na návštěvu k jablonecké babičce. Autobusem jsme se vyvezli od Jablonexu do Bedřichova. Všude haldy sněhu, mráz na stromech vykouzlil jiskřivé rampouchy, modrá obloha, slunce, podmínky byly ideální. Lyže jsme nazuli až na Královce a na pláních se zase trochu zacvičili. Bylo znát, že holky loni ani jednou nevyjely. Občerstvení na Slovance otevřené nebylo, takže jsme museli popojet až do Horního Maxova k Toníčkovi. Měli jsme štěstí, u jednoho stolu čekala tři místa právě na nás, jinak bylo vše obsazené. Nacpaní smažákem jsme se vydali dál. Bohužel Alici začala hodně bolet kolena, jen se vlekla. Tobogán jsme raději sestoupali bez lyží, drželi jsme s Alicí basu. Dál z Jindřichova k jabloneckým sádkám už to zase šlo téměř bez plužení. Problémy s koleny jsou mrzuté, nějak si nedokážu představit, že by měla Alice na sjezdovkách v Alpách celý den pérovat. Ani ona ne, dva dny po Jizerkách mi v kalendáři pozvánku do Alp odmítla...

Zapadaný Schladming

Předpověď počasí na tři dny, co jsme měli v Rakousku lyžovat, neslibovala nic než sníh, sníh a sníh. A to už tam mocně padalo několik dní. Už cestou tam jsme se vezli výhradně po zasněžených silnicích a dálnicích, dopravní značky ve Schladmingu radily nasadit sněhové řetězy. Ty jsme nikdo neměli, ale čtyřkolky nás spolehlivě dovezly až do Rohrmoos-Untertalu. Na první den lyžování jsme zvolili Planai a to jsme neudělali dobře. Na kopci nebyly v provozu tři hlavní vleky a na zbytku se tvořily ukrutné fronty lidí. Po takové první zkušenosti jsme vzali roha a přesunuli se na sousední kopec Hochwurtzen, kde byly podmínky výrazně lepší. Nového sněhu se na sjezdovkách válely hromady, mávalo to s námi a večer jsme měli lyžování plné kecky. V neděli jsme rovnou přejeli na Reiteralm. Lidí pramálo, sněhu hodně, ale nedělaly se na sjezdovkách boule a přírodní sníh držel lyže spolehlivě. Parádní poježdění, sice makačka, ale užívali jsme si to. Celou noc na pondělí se z oblohy bohužel mocně sypalo, i ráno nevypadaly podmínky zdaleka ideálně. Jedno auto ohlásilo, že na lyžování už kašlou a jedou domů. Naše čtyřka se s rozhodováním chvíli prala, ale jakmile jsme zjistili, že je pár lanovek zavřených, usoudili jsme, že se s tou spoustou sněhu nebudeme za drahý peníz rvát, beztak nás z těch dvou dnů všechno bolelo, a jeli jsme do Prahy všichni.

Top Ten 2018

LITERATURA
Robert Fulghum - Drž mě pevně, miluj mě zlehka - příběhy z tančírny Century

HUDBA
Barbora Poláková Ze.mě (2018)

FILM
Nagano Tapes (dokument) - Ondřej Hudeček (2018)

Silvestr 2018

Nebýt sousedů, tak jsme snad na Silvestra s Ivčou sami. Holky si domluvily svoji zábavu, Klára v Úvalech, Alice na Hradešíně. Ale i tak se nás sešlo dostatečně, abychom si zahráli hry a dobře se pobavili. Tentokrát jsme hraní Kufru vyměnili za doporučenou hru Párty Alias muži vs. ženy. Popisování slov mužského a ženského světa týmem opačného pohlaví přineslo spoustu veselých okamžiků. Tuhle hru chlapi o píď vyhráli, zato v hádání skrytých obrázků pohořeli, možná taky proto, že na ně zbyl Martin sám, když po půlnoci Standa odpadl. Ohňostroje na Hradešíně byly fajn, dokonce i naše zvěř to přečkala bez větší hysterie.

Miloš Čermák - ohlédnutí za rokem 2018

Toto shrnutí není k dispozici. Příspěvek zobrazíte kliknutím sem.

Hradešínský betlém

Rodinná setkání na Boží hod a na Štěpána

Vánoce 2018

V deset hodin Pipin s Miou napřeli do vodítek, až za nimi Alice s Dendou vlály a neomylně nás vedli do hradešínského lesa. Tam nás jako v předchozích letech čekal stromek k ozdobení. Ještě na něm tu a tam visela zčernalá uschlá mrkev z loňských Vánoc.
Tento rok je Štědrý den skutečně pohodový a beze spěchu, snad poprvé od té doby, co jsme na Hradešíně. Starý farář byl totiž nahrazen mladším a ten hned zkraje oznámil, že vánoční mše po kostelích dělat nebude. A basta. Tím pádem jsme měli dostatek času na tradiční pouštění skořápkových lodiček, odlévání vosku a štědrovečerní večeři jsme s klidem zahájili až v půl osmé.

Kaprobraník 2018

Na pátek před Vánocemi připravili borci z Braníku tradiční kaprobranické setkání. Byť přes den nepříjemně pršelo, rozdělali oheň pod grilem, vyvrhli na dvacet kaprů, sešpendlili klobásky, uvařili guláš a svařák a kávu, lidi donesli cukroví a vánočky a štóly, věci do tomboly, dopisy Ježíškovi a taky kytary a housle na zpěvy vánočních koled a bylo veselo.

Pečeme cukroví

Příbuzní z Východních Čech se sjeli do Hradešína, abychom společnými silami nadělali nějaké základní cukroví. Já si vzal na starost pitný program, který je mi mnohem bližší. S pomocí vína, aperol spritzu a bublinek se vše zdařilo, došlo i na hry a večer pak na tombolu dárků v ceně maximálně do třiceti korun českých.

Pozdní dušičky v Přelouči

Před obědem jsme zašli zažehnout svíčky do přeloučského kolumbária a na hřbitov. Svérázným počinem bylo oprašování hrobu “Hurychovi a Kuchařovi”, který na své nájemce zatím čeká. Světlo jsme na něm nezapálili.

Během siesty se rozproudila žhavá debata na téma výchova, poslušnost, odmlouvání apod. O vyvrcholení se postarala rozparáděná Klára: “Taky vám furt nepředhazuju vaše chyby. A ŽE JICH NENÍ MÁLO!!!”

Kraví hora, Bořetice

Sklípek u Štěpánka

Sice nám loni vinař Štěpánek doporučoval, že máme nejlépe přijet v květnu nebo v červnu, že na podzim ještě nové víno není úplně hotové a staré je vypité. Jenže jaro uteklo jak voda a my se spolu se sousedy nakonec dali dohromady zase až v říjnu. Ve valtickém sklepě u Štěpánka bylo opět milo a veselo, ochutnali jsme vína starší i letošní, naobjednali si bedny s sebou domů, aby bylo co pít na Vánoce a na Silvestra. Dopoledne nám Štěpánek doslova vnutil návštěvu prý vyhlášeného bistra Drogérka v Mikulově, kde skvěle vaří. A skutečně, nejen vaří, ale celá atmosféra podniku, který vznikl na místě bývalé drogerie, je  velmi příjemná. Venku beztak pršelo, na velké procházky po městě to nebylo.

Mnoho povyku pro nic

Jako podzimní představení jsme zvolili Shakespearovu komedii Mnoho povyku pro nic, kterou má v repertoáru naše oblíbené Divadlo v Dlouhé. Moc se nám líbilo. I Alici, která se doma nad "Čespírem" ofrňovala, ale vtipné scény ji dokázaly rozesmát.
Recenze Hany Švarcové z Topzine:
Divadlo v Dlouhé uvedlo inscenaci Mnoho povyku pro nic anglického velikána Williama Shakespeara. Pod režijní taktovkou Hany Burešové se však žádné velké renesanční drama neodehrálo. Více než 400 let stará hra dostala moderní sako a styl jako z jachtařského klubu jí jde k duhu. Ačkoli napsal William Shakespeare hru Mnoho povyku pro nic již roku 1599, nic, co by bylo v textu obsaženo, nebrání přenesení příběhu do jakéhokoli historického období. To učinili také režisérka Hana Burešová a dramaturg Štěpán Otčenášek při úpravě hry pro potřeby Divadla v Dlouhé. Hra je, dle jejich slov, aktuální v mnohém i dnes. Kdo by jednu z nejlepších komedií Williama Shakespeara neznal. Příběh Beatricie s jazykem ostrým jako tisíc pečlivě nabroušených břitů a Benedika, který se s ní může směle poměřovat a bohatě toho využívá. A dále příběh mladé lásky Claudia a Héry, kteří jsou krátce před svatebním obřadem krutě obelháni a podvedeni. V neposlední řadě stojí příběh strážníků, kteří do hry z prostředí vysoké honorace vnášejí kapku čistého plebejství.
Na inscenacích Divadla v Dlouhé může divák vidět, že to hereckému souboru skvěle šlape. Ani Mnoho povyku pro nic není výjimkou. Tandem Burešová – Otčenášek, Shakespearův text a herci z Dlouhé – to jsou jistoty, na něž lze vsadit kdykoli. Ovšem jejich spolupráce znamená pro diváka příjemný divadelní zážitek.
Inscenačnímu týmu se podařilo inscenaci Mnoho povyku pro nic vyšperkovat do nejmenších detailů. Ať už jsou to kostýmy, velmi funkční scénické řešení (autor David Marek) nebo maximální využití rekvizit při vtipných pointách. Díky drobným náznakům (medaile z pětibojařské soutěže, ranní běh) se divák neubrání dojmu, že se jedná také o jeho život, mnohdy povrchní a plochý. Precizní a čisté zpracování inscenace jen dokazuje, že v Dlouhé ovládají řemeslo na jedničku.
Shakespeare napsal komedii, ale v Dlouhé ji právě dokonalým zpracováním povýšili na komedii, kterou chcete vidět znovu a znovu. Mohou za to i důmyslně vypointované vtipy. Za všechny jmenujme ten s deštníkem, který sevře Benedika, když na něj kuplíři líčí osidla lásky.
Význam nesoucí detaily jako změna barvy vlaječky u moře. V první části, kdy se seznamujeme s postavami, plánuje se svatba a Benedic s Beatricií po sobě střílejí ostrými, je barva vlaječky bílá. V části druhé, když dojde k pomluvě a z chystané svatby sejde, vlajka získává barvu smutku, tedy černou. V závěru, když se všechny milenecké páry opět potkají, září na převážné bílé scéně vlajka v barvě červené. Jde o drobnou věc, která však svědčí o precizním zpracování výtvarné stránky inscenace.
Po technické stránce nelze inscenaci Mnoho povyku pro nic vytknout zhola nic. A stejně tak je to s inscenací i po herecké stránce. Herci na jevišti působí sehraně, divákům je v hledišti příjemně. Helena Dvořáková a Marek Němec zvládají obě předepsané polohy, zamilované i intelektuální singels, s přehledem. Vlastimil Zavřel v roli policisty Dagoberta víří poklidné hladiny života smetánky svým zemitým projevem a absurdními přeřeky. Mistr kuplíř don Pedro v podání Jana Vondráčka zase působí značně distingovaně, čímž jen dovádí k dokonalosti společenské ukotvení inscenace.
Velkým pozitivem inscenace je také živá hudba, která znamená pověstnou třešničku na dortu zejména v momentech, kdy smetánka slaví. Drahé šampaňské teče proudem a párty jede na plné obrátky.
O kladech inscenace Mnoho povyku pro nic by se dalo hovořit ještě dlouho. Ovšem je třeba zmínit, že se vyskytl také jeden problém, a to ten, že inscenace brzy končí.

Mnoho povyku pro nic, Divadlo v Dlouhé, autor: William Shakespeare, režie: Hana Burešová, hrají: M. Hanuš, J. Vondráček, T. Turek, M. Němec, J. Meduna, J. Wohanka, Č. Koliáš, F. Cíl, M. Veliký, V. Zavřel, M. Potoček, P. Lipták, K. Sedláčková-Oltová, H. Dvořáková, M. Turková a další.

Třeboňský půlmaraton

Silva Nortica skončila, Petr přišel s nápadem zaběhnout si místo toho na podzim půlmaraton v Třeboni. Že by měl ubytování přímo na náměstí, že je to rovinka a taky první ročník. Takže kdyby se závod líbil a osvědčil, mohli bychom ho běhat od samého začátku. Vyjít ze vrat baráku přímo pod startovní bránu byl skutečně luxus. Přihlášeno bylo asi 1600 lidí rozdělených zhruba půl na půl mezi maratonem a půlkou. Start v 11:15, čtvrt hodiny za maratónci. Přestože jsem chtěl běžet víc na pohodu, abych to hned v začátku neutavil, tempo peletonu bylo samozřejmě od prvních metrů ostřejší, asi 5:30. Tepovka mi postupně lezla výš a výš až do nezdravých výšek. Tak jsem si řekl, kašlu na to, bude to buď a nebo, a běžel dál v tempu, které nakonec mělo průměr 5:36 a cílovou branou jsem proběhl o 18 vteřin dřív, než odbila druhá hodina od startu. Kompletní výsledky jsou zde. 

Nová postel

Prodloužená

Došlo i na Alici, alespoň co se tanečních týká. Do Vánoc chodí každý pátek do sokolovny v Českém Brodě. A první prodloužená vyšla na 5. října. Moc nám to připomnělo některé scény z filmu Hoří má panenko. Rodiče s lahvinkou vína, puberťáci se výrazem "trapný". S Alicí jsme si zatrsali waltz, blues, dementní mazurku a bylo po parádě. Teď až na věnečku.

Podzimní vandr na Ötztalské feraty

Po čtyřech letech jsme do batohů opět naházeli sedáky, feratové sety a vyrazili do rakouského Ötztalu zkusit nějaké ty ferátky. Nejteplejší počasí předpověď slibovala na pátek a proto jsme jako první cestu zvolili Kühtai panorama Klettersteig, kde se leze 450 metrů v severní stěně Pockkogelu  až na jeho vrchol ve výšce 2807m. Přestože byl místy ve stínu sněhový poprašek a dokonce led, dalo se lézt jen ve dvou vrstvách triček. Úseky s obtížností D/E nás zahřály dostatečně. Blankytná obloha, odpolední slunce a panorama Alp všude kolem se postaraly o nádherné vyvrcholení. Jen sestupová cesta do údolí k autu byla nekonečná a útrpná.
Druhou feratou, vzdálenou jen příjemných pět minut od parkoviště za obcí Längenfeld, byl Reinhard Schiestl Klettersteig. Velmi strmá 200m vysoká stěna s maximální obtížností D, sice dobře jištěná s mnoha stupy, ale nic pro jedince se strachem z výšek. Dopolední oblačnost se zvolna rozplynula, a když jsme vylezli na vrchol a rádi se nechali zlákat celoročně otevřenou hospůdkou, slunce už na zahrádce zahřívalo masivní lavice a orosené pivo nám přišlo k chuti.
Poslední jištěnou cestou byl krásný a pohodový výstup k Lehnerskému vodopádu. 170 metrů s maximálně céčkovou obtížností. Jen Momo našel po projuchané noci síly k éčkové převislé variantě přímo podél padající vody. My ostatní jsme v klidu dostoupali až k lanové lávce natažené přímo nad ústím vysokého vodopádu. Ta byla pěknou tečkou za příjemným výstupem.