Trosky

Přes desítky výletů do Českého ráje jsem vlastně nikdy nenavštívil hrad Trosky. To bychom měli napravit, řekl jsem si a naplánoval výlet kolem nich. Jak se ukáže, hrad samotný mi i nadále zůstane odepřen. Auta jsme nechali na parkovišti pod hradem a vyrazili na okružní výlet. Nejprve po červené z kopce do Tachova s malebnými chaoupkami a dál do údolí k Vidláku.Tam jsme s Alicí a se Zuzkou odlovili na skále první kešku. Pokračovali jsme naučnou stezkou Podtroseckými údolími kolem Věžáku (honem jsme se pak museli doma kouknout na Jak dostat taínka do polepšovny) a pak se začali pomalu vracet do kopce kolem Podsemínského mostu, Nebákova a přes Troskovice zpět k Troskám. K nim jsme dorazili chvíli před čtvrtou, což je zavírací hodina hradu. Takže jsme místo prohlídky raději zalezli do místní restaurace na kávu a čaj. Ono totiž celý den bylo kolem deseti stupňů s čerstvým větrem a ne všichni jsme na takovou teplotu byli náležitě oblečení.

Klementinum

Sobota sice byla velmi pošmourná, ale jen doma se nám být nechtělo. Menší procházka do Prahy by nám mohla prospět. A lákala nás vyhlídka podívat se do pražského Klementina. Chvíli jsme museli čekat, v zrcadlovém sále právě probíhal svatební obřad a místo před vstupem dokonale blokovala obrovská limuzína. Po čtvrt hodině se nás sešlo dostatek Čechů, aby mohla začít prohlídka v češtině, a my začali pomalu stoupat do vyšších pater v závěsu za mladou rozesmátou průvodkyní. Nejdřív náhled do zšeřelé barokní knihovny. Ta se sice počítá mezi nejkrásnější knihovny světa, ale na rozdíl od ostatních je to nepoužívaný skanzen nepřístupný veřejnosti. A pak dál, vlastně výš a výš až na vrchol astronomické věže. A tam krásný a netradiční pohled na celou Prahu. Měli jsme dost času se pokochat a pozjišťovat, jak se odtud řídil pražský čas v dobách před nástupem rozhlasu. Naše další kroky nás pak z Klementina vedly přes Josefov obloukem na Můstek a byla to velmi příjemná procházka.

Koníci

Klára s Ivčou odjely do Prahy na piazettu Národního divadla poohlédnout se po nějakých hand made designových doplňcích na Dyzajnmarketu, mě Alice uškemrala, abychom se vydali na sever do Lysé nad Labem, kde se koná mezinárodní výstava koní pod lapidárním názvem Kůň. Usadili jsme se v hale, kde předvádějí chovné kusy a začala moje lekce v koňařině. Kladrubáci, arabové, lipiciáni, frízáci, shetlandi, sedla anglická, westernová, podprsáky, obřišníky, martingaly, chapsy, hřbílka, mrkvičky, tušírky... S hlavou nabitou novými termíny jsem se odpoledne raději prodral na balkon a vystoupení z různých stájí jen z povzdálí sledoval skrz hledáček foťáku.

Babický trail 1/4 maraton 2015

Babicím vojáci nepovolili čtvrtmaraton kolem jejich prostoru v Babickém lese, tak se letos celý závod přesunul na druhou stranu do lesa mezi Babicemi, Mukařovem a Strašínem. Hned po výběhu z Babic se lesní cesta zúžila na stezku a tak jsme si tam trochu šlapali na paty. Borci nicméně brzy utekli a my vzadu jsme už s prostorem problém neměli. Běželo se dobře, od pokoření jedné hodiny mě v cíli dělilo pouhých dvacet vteřin...
Unavenému organismu jsem odpoledne dopřál iontovou terapii v Kostelci nad Černými lesy, kam jsme se jeli se Šárovými podívat na sedmý ročník Vykulení ve zdejším pivováru.

Konec prázdnin v Jablonci

Tak jako celé prázdniny i jejich konec sliboval pěkné počasí a tak jsem si vzal na tři dny volno a ráno po cirkusové Letní Letné jsme s holkama, s dědou a s babičkou odjeli na tři dny do Jablonce. Klára s Alicí sice protáčely panenky při představě, že se tam nebudeme válet, nýbrž chodit na výlety, ale co už. Odpoledne po příjezdu jsme šli vyzkoušet, jaká je voda v jablonecké přehradě. Překvapil mě stav hladiny. Břehy lemovaly široké pásy zlatého písku a kamení, na hrázi bylo znát, že je tak dva metry pod normální stav. Ale koupání u věžičky bylo skvěle osvěžující. Jen Klára si zoufala, že jí budou vlasy smrdět rybinou, přestože byla voda celkem voňavá. V tom si notovala s tetou Jitkou, která se s bráchou odpoledne u našich stavila na krátkou návštěvu.
V pátek ráno byla obloha pod mrakem a my vyjeli přes Tanvald a Kořenov na Jizerku, kterou už jsem léta neviděl. Jelikož procházka na slatiny nebyla nic náročného, přidala se k nám i mamka, přestože ji zlobí bolavé koleno. Naučná stezka kolem potoka Jizerky byla příjemně měkká, nikde žádné kopce, jen tu a tam nás otravovali rojící se mravenci. Na rašeliništi jsme hledali vzácné rostliny, především masožravky. Vždycky jsem si představoval, že rosnatka bude minimálně tak veliká jako sedmikrásky, nakonec jsme ale zjistili, že jsou to jen pidi červené flíčky mezi trávou. Až velmi zblízka bylo možné poznat jejich charakteristický tvar. Cestou z Jizerky jsme udělali odbočku na Příchovickou rozhlednu "Maják" Járy Cimrmana. Pod rozhlednou je vtipné muzeum JC a z vrcholu pěkný rozhled především na jih od Jizerek. Škoda, že byl velký opar a moc daleko jsme nedokoukali.
V sobotu jsme vyrazili už jen ve třech, a to na Oldřichovské sedlo. Tam jsme auto opustili a vydali se okružní naučnou stezkou jizerskými bučinami, přes oldřichovský Špičák a Skalní hrad. Přestože jsme v mládí Jizerkami brousili velmi často, v této oblasti jsem byl poprvé a moc se mi líbila. Špičák nás překvapil podzimními barvami. Asi díky horkému a suchému létu řada buků na vršku kopce shodila listy, borůvčí v podrostu zrezlo dočervena a nebýt pálícího slunce, klidně bychom si mohli tipnout, že je listopad. Naučná stezka mezi Skalním hradem a Oldřichovským sedlem nabízí řadu zajímavých zastávek. Líbilo se nám naslouchadlo lesních zvuků, inzeráty zdejších živočichů, přírodní krasohled. Ale hlavně nádhera zelených bučin v kombinaci s drsnou krásou žulových skal.
Na nedělní večer jsme se domluvili se Šárovými na poslední prázdninovou grilovačku, a tak jsme místo poctivého výšlapu zvolili kratší variantu vyhlídkového okruhu na maloskalském Kalichu. A dobře jsme udělali. Slunce opět rozpálilo vzduch a teloty šplhaly vysoko nad dvacet stupňů. Ve stínu pískovcových skal se dalo dýchat celkem obstojně, v soutěskách by se dalo říct, že je téměř chladno. Výhledy do kraje byly nádherné a třeba na takové vyhlídce "Kde domov můj" by se člověk vydržel kochat velmi dlouho. Ne tak my. Holky pro krásu krajiny takové pochopení neukázaly a naopak mě hnaly, jen abychom už mohli skočit do přehrady a pořádně se tam zchladit. Najednou žádná rybina nevadila. 

Letní Letná 2015

Po loňském zklamání z Matamore jsme nicméně na Francouze nezanevřeli a šli se letos podívat na představení Morsure francouzské compagnie Rasposo. Lístky dostala k narozeninám i jablonecká mamka a tak jsme vyrazili ve čtyřech s rodiči. Chuť jsme si bezesporu spravili, dobře o cirkusovém vystoupení píše Tomáš Šťástka:


Cirkusový stan vítá první návštěvníky do husté mlhy. Atmosféra by se dala krájet už dlouho před začátkem a zůstane tomu tak i po zbytek večera. Francouzský soubor Rasposo přivezl na Letní Letnou svůj kus Morsure, hru plnou vynikajících výkonů, tělesnosti, vášně, ale hlavně skvělé hudby. V Morsure je totiž hudební doprovod tím nejdůležitějším, živá kapela skrytá za mřížovím hraje jako o život a pomáhá budovat atmosférické představení jako vyloupnuté ze začátku minulého století. Spolu s akrobaty, jejichž nejvýraznější postavou je blonďatá Marie Molliensová, se diváci dostanou na jakýsi domácí večírek, zde se kousek od umyvadla s kapající vodou tančí zpočátku tango, jak ale zábava plyne, nálada se uvolňuje, hraje se rock, přibývá sklenek. Pozorujeme muže dvořící se ženám, rozeznáváme jejich povahy. Večírek končí, ovšem ne pro všechny. Obrazně podanou fyzickou lásku dokresluje do tmy teskný xylofon. Soubor Rasposo komponuje své akrobatické i taneční kusy do srozumitelných náznaků příběhu, akrobaté jsou zde více než v jiných novocirkusových představeních herci. Podívaná však není upozaděna, Molliensová balancuje a skáče na pružné tyči i slacklineu. Jedním z vrcholů večera je stojka akrobata na dvou komínech z cihel, které jedním trhnutím shodí, aby přistál jen na jejich držácích stále však umístěných vysoko nad zemí. Po následném krátkém intermezzu s filmovým štábem kolem pódia vyroste klec. Místo opravdového tygra, kterého prý z Francie nepustili přes hranice, však do manéže vbíhá jiné, podobně ladné zvíře. Není důležité, zda účast opravdové šelmy byla jen žertovná fáma či skutečnost, z finále Morsure se stává strhující akrobatická podívaná.
 

Dopis z tábora

Tak jsme se přece dočkali. Alice si v nabitém táborovém kalendáři našla pět minut a napsala "všem co tam jsou" super pozdrav. Super...

Dopis pojišťovně

Tohle jsme s Ivčou viděli na FB a společně jsme slzeli smíchy:

Vážená pojišťovno,
odepisuji na Váš dopis, kde jste mě žádali o upřesnění mého úrazu. Do oznámení úrazu jsem uvedl, že jsem si úraz způsobil sám. Jsem zaměstnán jako zedník a zmíněný den jsem pracoval zcela sám na stavbě domu. Po dokončení mi zbylo asi 250 kg cihel na střeše. Sešel jsem tedy dolů, tam jsem přes kladku vytáhl nahoru po laně prázdný sud, do něhož jsem hodlal uložit zbývající cihly. Lano jsem dole pevně zabezpečil a šel jsem na střechu naložit cihly do sudu.
Po naložení všech cihel jsem sešel opět dolů, abych spustil sud s cihlami. Ve smlouvě máte uvedeno, že vážím pouze 75 kg. V momentě, kdy jsem lano odvázal a držel jen v ruce, jsem se ujistil o působení gravitace. Výše jsem napsal, že sud, který sám o sobě váží 25 kg, byl naložen 250 kg cihel. Jak si jistě domyslíte sami, moje váha 75 kg nemohla udržet tak těžký sud a než jsem si to uvědomil, byl jsem v prudkém pohybu vzhůru a sud, který byl na úrovni střechy, naopak v prudkém pohybu dolů. Zhruba na úrovni třetího patra jsem se setkal s protipohybujícím se sudem, což vysvětluje to naražení hlavy a zlomeniny krku a lícní kosti.
Dále jsem pokračoval směrem vzhůru, až jsem se zastavil s prsty v kladce. I přes velkou bolest jsem se však držel lana. V tom samém momentě sud s cihlami dopadl na zem a rozbilo se mu dno. Výše jsem napsal, že sud sám o sobě váží 25 kg a já, jak máte uvedeno ve smlouvě, 75 kg. Působení gravitace pokračovalo dále, a jak si jistě domyslíte, situace, kdy já se 75 kg jsem nahoře a sud vážící pouze 25 kg dole, nemohla setrvat.
A tak jsem se v mžiku ocitl v prudkém pohybu dolů a prázdný sud v prudkém pohybu naopak nahoru. Zhruba na úrovni třetího patra jsem se opět setkal se sudem, tentokrát prázdným. To vysvětluje zlomeniny obou kotníků.
Dále jsem pokračoval směrem dolů, kde jsem prudce narazil na zem, což vysvětluje ta rozdrcená kolena a sedací kloub. V bolestech a bez vůle jsem pustil lano, na jehož druhém konci přes kladku visel prázdný sud beze dna. Působením gravitace se ocitl v prudkém pohybu dolů, přesně do míst, kde jsem bezvládně ležel. To vysvětluje ta tři zlomená žebra.
Doufám, že jsem vám poskytl Vámi požadované informace.
Těším se na další zajímavou spolupráci.:))

Divokej Bill Doma

Holky na táboře, my za kulturou. Do Úval. Letos jediný koncert Divokýho Billa. Byli senzační!

Dovolená v Rakousku a Chorvatsku

Letos jsme se vrátili k osvědčenému uspořádání dovolené, tj. týden na horách a týden u moře. Na výlety jsme zvolili kýčovitou oblast Tyrolska pod pohořím Zahmer Kaiser, ke koupání v moři jsme na doporučení vybrali domek přímo u moře v obci Sevid nedaleko Trogiru. Zápisky z dovolené jsou zde.
 

Kolonoskopie podle Šabacha

"Včerejšek jsem strávil tím, že jsem celej den do sebe lil kvanta nějaký husný břečky na pročištění střev. Pět litrů tohohle tekutýho kartáče do sebe musím vpravit, a když říkám vpravit, tak vpravit. Protože jinak se to nazvat nedá. Ve vymezenejch intervalech popadnu půllitr s tou hrůzou, která je, snad aby vám to chutnalo ještě hůř, ochucená nějakou ovocnou srágorou, a snažím se to dostat na jeden zátah do sebe. Trpím dávivým reflexem, kterej mi celou tuhle proceduru nijak neulehčuje. A neulehčuje mi ji ani Evžen, kterej v domnění, že mě snad psychicky podporuje, sedí v křesle, zvědavě mě pozoruje, a když to lokám a dávím se tim svinstvem, tak mu na tváři pohrává úsměv, kterej má bejt sice povzbudivej, ale nemůžu si pomoct, není. Je spíš štítivej. A když na mě mluví a povzbuzuje mě, tak sliní a má nauseu, což mívám taky, když se dívám na něco, co se mi ekluje. A tak mu říkám: "Hele, netrap se tady zbytečně, stejně seš tu naprd. Běž do Ticha, tam si dej pivo a mě dej pokoj!" Evžen mě ještě chvíli znechuceně pozoruje, což podle něj má být v praxi vyjádřená solidarita s mým zbědovaným stavem, ale pak se zvedá a jde. Takže včera sedím doma, poslouchám v rádiu písničky na přání a s hrůzou zjišťuju dvě věci. Jednak to, že ještě nedávno v takovejchhle pořadech hrávali dědečkům a babičkám "Pod jednou střechou", a teď najednou Elvis a Beatles, a dokonce i Pink Floyd a Led Zeppelin. A jednak to, že mám ještě dva litry toho svinstva před sebou. Nevím, co z toho je víc k posrání." (Petr Šabach - Máslem dolů)

Cesta do dějin rodiny Sedláčků

Jeli jsme do Jablonce popřát mamce k narozeninám. Kromě toho jsem si chtěl nafotit pár historických snímků, které jsme u babičky viděli už v zimě, když se tam stavovali Tomešáci z Kanady. Probírali jsme se krabicemi miniaturních fotek, bylo tam dokonce i pár předválečných CK fotopohlednic. Exkurz na začátek dvacátého století. 

Vysvědčení 2015

Oba týmy vybojovaly na vysvědčení vyznamenání. Tak jsme ji připravili malé překvapení, tajný výlet do středověké krčmy v Dětenicích. V úterý tam od sedmé večer probíhá program - tanečnice, hudba, souboje, popravy, vymýtání ďábla....  Vřeštění šílené čarodějnice nám porcovalo ušní bubínky, Alici se to ze začátku dokonce lautr nic nelíbilo a své zpruzení si nenechávala pro sebe. Jakmile si ale nacpala bříško, spokojeně vzala hubaté šenkýřky a celý ansámbl na milost.

Oslavy sedmdesátin na Hradešíně

Po loňských megaoslavách Jardových sedmdesátin v Raškovicích došlo i na ženy. Ano, množné číslo je na místě. Sedmdesátku letos v červenci slaví nejen babička Marta, ale v březnu ji dosáhla i její švagrová Boženka Kuchařová. Tak se holky dohodly, že společné oslavy uděláme na Hradešíně. Myslím holky - dcery, nikoliv oslavenkyně. V pátek jsme vyšůrovali, večer dorazila Marcela, aby pomohla obalovat řízky ze čtyř kil kuřecího. Ostatní hosté začali najíždět až v sobotu po poledni. To už na dvoře čekala postavená síť na badminton a kluci s holkama se ochotně pustili do hry. Lidí se celkem sešlo dvacet, obsadili jsme terasu, počasí zůstalo přívětivé až do večera, pak teprve se spustil déšť. Jídla, pití a tlachání bylo na rozdávání, žádnou nouzí asi nikdo netrpěl.