Sousedé nám nabídli, abychom jeli na zájezd do sklípku někam na Moravě. Obec organizovala takovou akci už přinejmenším dvakrát. Letos to sice není pod záštitou úřadu, ale lidem se to asi líbilo a tak dali dohromady autobus a podařilo se jim ho i naplnit. Ve sklípku už jsme dlouho nebyli a tak jsme na pozvání rádi kývli.
V sobotu po desáté vyrážíme od úřadu směr
Starý Poddvorov, do
vinařské podoblasti Slovácko. Karosa bez tlumičů vydržela nápor panelové D1 jen k Brnu. Tam při jednom obzvláště vypečeném rázu pukla spojka na hadici k brzdám, ty se sevřely a my zůstali stát na krajnici. Jinak všemocná izolepa na spojení hadice nestačila. Naštěstí se podařilo najít místního servisáka, který dorazil i s náhradní spojkou a my mohli pokračovat
dál. Cesta do Starého Poddvorova nám tak trvala bezmála sedm hodin. Doba dostatečně dlouhá na to, aby se někteří z mladších ročníků stihli dostatečně občerstvit už v autobuse. Ti pobyt ve
sklípku zahájili odpočinkem na
palandách. My čerství jsme sestoupili do klenutých sklípků, kde už na nás čekala prdelačka, jitrnice s jelity a další laskominy, k tomu na rozjezd burčák a ve džbáncích Neuburské a Portugal. Velmi milý pan domácí, vinař Karel
Svoboda nás pak vzal do chladných sklepů k sudům, kde jsme podnikli dlouhou poznávací jízdu napříč jeho šestatřiceti odrůdami bílých a červených vín. Hodně lidí se zastavilo u samoobslužných tanků s
růžovým vínem. Bylo sladší, tři rúzné druhy, asi se moc dobře pilo. Nechali jsme tam velký zásek. My vyznavači sušších vín jsme opakovaně koštovali to, co nás zaujalo. V bílém Rulanda, v červeném měl Karel spoustu ňaminek. Dával nám koštnout i ještě
nehotového letošního Dunaje, ale i přes perlení bylo znát, že letošní ročník bude výjimečný. Mimochodem to tvrdí i pan vinař, že takovou kvalitu (a současně objemy) ještě v životě nezažil. V repertoáru toho má spoustu. Ochutnali jsme i odrůdy, o kterých jsem doposud ani neslyšel a které u nás ani
nejsou vedené v registru odrůd vinných rév jako Chorvat Muller, Agni, Dunaj, Nitra... V archivním sklípku jsme pak poprvé viděli skladovat víno také v PET lahvích. "Však temu se nemože nic stát, tož pojďme nějakó zkusit", zareagoval na náš údiv Karel. Už nevím, co to bylo, jen že to tam leží od roku 1994. Víno sice nenabylo velikosti, ale zkažené taky nebylo. Asi to fakt funguje.
Velmi nás překvapila cena, za kterou jsme si mohli víno koupit. Čtyřicet korun za litr je luxusní, zejména když má většinu vín přívlastkových, mezi nimi i takové skvosty jako Dunaj výběr z bobulí. Karel nelahvuje, takže jsme si v neděli po snídani nechali stáčet do petek. My vzali dva litry bílé Rulandy a dva litry červené Nitry.
A prý ať přijedem na jaře, že to bude mít spoustu letošního výtečného ročníku...
Velkou kunratickou jsem letos musel kvůli kotníku skrečovat. A aby se sportovní čest rodiny Sedláčků udržela vysoko, přemluvil jsem holky k účasti na této akci. Ani moc neprotestovaly, zvlášť, když jsem jim slíbil, že si přinesou tričko 
Velká kunratická. Navíc má v jejich kategorii "starších děvčat" trať jen 370 metrů, to je jak od nás k obecnímu úřadu, a to jim přišlo jako snesitelné. Z kamarádek se nám podařilo přesvědčit jen Rothovic holky z Hradešína, ale 
Lucka byla nakonec nachcípaná a na start se postavila jen Zuzka. Ta běžela ve dvojici s Klárou, k Alici se zařadila jiná holčička, jakási Anička, jak nám pak Alice vylíčila, že se cestou při běhu seznámily a 
popovídaly si... Stihl jsem tak akorát přeběhnout po odfocení startu do cílové rovinky a už se holky z lesa nořily. Nejdřív Alice, po ní Zuzka s Klárou v závěsu, trochu ji zmohlo závěrečné stoupání do cíle. Jazyk na vestě, tváře červené, ale dokázaly to. Spálené sacharidy holky s velkou chutí doplnily cukrovou vatou a o dalších
ročnících zatím raději nechtějí nic slyšet...
