Chillifest na Smíchovské náplavce

Hned za vstupem na Chillifest vidíme paní u stánku, je celá rudá, oči jí slzí, z pusy jí teče. Ano, jsme tu spávně. I Ivče se u jednoho z prodejců pálivých omáček podařilo omylem začít na tom pálivějším konci a na tortilu si nabrala kus nějakého toxického pesticidu pro nejotrlejší fajnšmekry. Od té doby už měla hubu dřevěnou a nemusela nic ochutnávat. Pořídili jsme řadu omáček, práškových chilli a jednu čerstvou Carolina Reaper, tu nejpálivější papričku na světě.

Na projížďce s KIA Stringer

Dostali jsme do práce zapůjčený model KIA Stinger, mazlik s šestiválcem o objemu 3.3 litrů a s 370 koníky pod kapotou. Tak jsem si ho na středeční večer zabukoval a vydal se z Butovic po okreskách domů. Na stovku to dá za čtyři a půl vteřiny, zvuk nádherný, báječný zážitek.

Na houbách podruhé

Včera jsme zjistili, že houby jsou, tak jsem ráno vzal Pipina, auto nechali na Plachtě a vydali se do Babického lesa. Houby byly sem tam, spíš nové, menší, ale dařilo se. Spolu s nebývalou úrodou žampionů, co vyrostly na zahradě pod smrkem, to dalo celkem pěknou mísu hub.

Na vycházce s Pipinem

Vyšli jsme si v podvečer s Pipinem do Babického lesa, zjistili, že je tam k mání docela dost nových hub, cestou zpět na Plachtu u Třebohostis jsme akorát stihli západ slunce nad Prahou.

Trhák

Divadelní "sezónu" zahajujeme zlehka zábavným muzikálem Trhák na motivy notoricky známého filmu. Pobavilo, neurazilo, ale na sto procent to taky nebylo.  Celkem dobře to popisuje Lukáš Dubský ve své recenzi na iDivadlo:

Přenést oblíbený film Smoljaka a Svěráka z filmového plátna na divadelní prkna je celkem odvážný, i když logický tah. Zkušený muzikálový režisér Radek Balaš se předlohy otrocky nedržel, zachoval písně, některé hlášky či celé scény, ale zbytek si vyplnil po svém.
Předem musím říct, že příliš nechápu vášně, které muzikál Trhák vzbuzuje, za kontroverzní počin ho rozhodně nepovažuji. Jistě to není žádné muzikálové veledílo, ale Balaš dokáže celkem pobavit a jeho inscenace o zrodu muzikálového hitu je dynamická, i když místy trochu nekonzistentní.
Režisér a autor libreta se méně soustředí na děj samotného inscenovaného díla, naopak oproti filmu zde přibylo slovních přestřelek mezi trojicí scenárista Jíša (typově skvěle obsazený Josef Polášek), režisér Kohoutek (Oldřich Navrátil) a nerví produkční Šus (Tomáš Racek). Dvojice Navrátil - Polášek na sebe slyší a činoherní scény jsou tak vtipné a přirozené, což u muzikálů, kde jsou obsazovány především pěvecké hvězdy nebývá úplně obvyklé. Herecky pak zaujme ještě Dana Morávková jako šikanovaná herečka či Lukáš Pečenka jako inspicient, díky kterému to všechno drží pohromadě.
Hudba bohužel zní z nahrávky, nepotěší ani některé scény, kde je playback kompletní. Pěvecky se nejlépe vede Petru Vondráčkovi (Lenský) a Bořku Slezáčkovi (hajný Kalina). Zatímco kostýmy působí celkem výpravně, scéna Jaroslava Milfajta je dosti chudá, ale řekl bych, že to byl zčásti režijní záměr, aby bylo vidět, že hudební dílo, které vzniká je skutečně šmíra (jak je v inscenaci několikrát zopakováno). Logiku to má také u zdařile udělané scény výbuchu.
Komediální linka funguje, jen párkrát si Balaš pomohl zbytečně prvoplánovým vtipem (psí výstup s očicháváním zadků si režisér skutečně mohl odpustit, i když reakce publika jsou velmi vstřícné). Mnoho hodnotitelů vyčítá Trháku vulgárnost, které se ale skutečně není třeba obávat. Několik sprostých slov v inscenaci zazní, ale za celé představení jich rozhodně není víc než v jakémkoliv krátkém dialogu z nějaké hry Davida Mameta. Rozhodně bych se nebál vzít na tento muzikál děti - pokud chodí do školy, slýchají mnohem drsnější slova v mnohem častější frekvenci.
Trhák má za cíl pobavit, vyvolat u návštěvníků nostalgickou vzpomínku na staré a notoricky známé písně - a to se mu daří. Občas dokonce autoři přišli i s nějakou vtipnou aktualizací - selfie s Karlovým mostem, koupě polského masa u Lenského v řeznictví atd. Kdo si chce poslechnout známé písničky v novém aranžmá a připomenout si některé nesmrtelné hlášky, tomu se Trhák patrně bude líbit. Muzikáloví fajnšmekři nejspíš zamíří jinam.

Divokej Bill Doma

Pravidelně po dvou letech na domácím koncertu Divokýho Billa v Úvalech. Tentokrát dorazila i divácká skupina z Jablonce a bylo to super! Ostatně, jako vždycky...

Francouzský impresionismus v Čechách

Dánské muzeum Ordrupgaard do Čech zapůjčilo sbírku francouzského impresionistického umění.
"Troufám si říci, že možnost vidět takto ucelenou kolekci francouzského impresionismu nebude mít možná u nás už nikdy obdoby," míní kurátor výstavy Petr Šámal. "Muzea jsou na zapůjčování děl nejslavnějších autorů spíše skoupá, vyjednat zápůjčku i jednoho obrazu někdy trvá řadu měsíců až let. Některé mistrovské práce své místo dokonce neopouštějí nikdy".

Jedinečnou, dnes státní sbírku dánského muzea založil Wilhelm Hansen, ředitel pojišťovny a státní rada, který počátkem 20. století často pracovně pobýval v Paříži. "Jinak se chodím dívat na obrazy a bude asi nejlepší, když rovnou přiznám, že jsem se neudržel a nakoupil jsem díla za nemalé peníze. Vím ale, že mi bude odpuštěno, až shledáš, co jsem získal," napsal v roce 1916 osmačtyřicetiletý Hansen domů své ženě Henny. Tak začala vznikat modernistická sbírka, dnes považovaná za jednu z nejvzácnějších v severní Evropě.

V úvodu výstavy je instalován Monetův obraz Most Waterloo, zataženo (1903), který patří k umělcovým typickým dílům. Sběratel postupně získal velkou kolekci jeho obrazů, vynikajících mimořádným smyslem pro vyjádření krajinné atmosféry v průběhu různých denních i ročních dob a s nimi spojených světelných proměn. Vedle již zmíněného Eugena Delacroixe je v expozici zastoupen i představitel klasicismu Jean Auguste Dominique Ingres. Oba dokládají Hansenův širší pohled a schopnost pochopit celý vývoj, který impresionismu předcházel. O tom svědčí i nákupy malířů slavné Barbizonské školy (Jules Dupré, Théodore Rousseau, Charles-François Gaubigny…). Pro svou sbírku získal i obrazy Gustava Courbeta, zakladatele realismu, nebo Honoré Daumiera, který do malířství vnesl hluboké sociální cítění a cit pro výraznou nadsázku. Projevoval jej nejen v malbě, ale také v časopiseckých litografiích, nadčasovým způsobem kritizujících politické a společenské poměry. Je třeba se zmínit také o Alfredu Sisleym, dalším významném impresionistickém malíři, zastoupeném v expozici několika kvalitními obrazy. Jedním z vrcholných děl kolekce je Renoirova působivá studie k obrazu Bal du moulin de la Galette, ztvárňujícímu známou pařížskou zahradní tančírnu a s lehkostí a půvabem vyjadřujícím příjemnou letní náladu (výsledný obraz ovšem ve sbírce není). Život v Paříži přibližují i obrazy Camilla Pissarra, dalšího slavného impresionisty. Krásným obrazem je zastoupen sice poněkud méně známý, ale pozoruhodný malíř Armand Guillaumin. Kvalitní soubor obrazů na výstavě reprezentuje ranou i pozdější tvorbu Paula Gauguina, který dospěl od impresionismu k malbě, v níž své představy vyjadřoval prostřednictvím symbolů. Podněty nacházel nejdříve v Bretani a později v Tichomoří, kde dospěl ke svým vrcholným, hluboce působivým dílům. Vycházel z evropských tradic a především byl ovlivněn silně emotivním „primitivním“ uměním, které se vyvíjelo nezávisle na principech evropské kultury. Hansenovi se podařilo získat i obraz Paula Cézanna, který šel svou vlastní cestou, zcela odlišnou od Gauguina a stal se svou malbou založenou na přesně stanovených zákonitostech a přitom hlubokém citu pro ztvárnění krajiny legitimním předchůdcem kubismu. Výstavu pak zakončují zátiší takových osobností, jako byli Odilon Redon, Édouard Manet nebo Henri Matisse a portréty žen od Edgara Degase, Berthe Morisotové nebo Pierra-Augusta Renoira.